Děje království českého/§. 66.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 65.	§. 66. Jednota Strakonická. Jiří Poděbradský správcem zemským	§. 67.

Údaje o textu
Titulek:	§. 66.
Podtitulek:	Jednota Strakonická. Jiří Poděbradský správcem zemským
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 253–258. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Dobytí Prahy Jiřím Poděbradským mělo nejprvé za následek pozdvižení proti němu pana Oldřicha z Hradce syna Menhartova. Žádalť na něm propuštění otce svého ze zajetí; čehož Jiří Poděbradský odepřel, klada proti tomu žádost, aby držán byl sněm již prvé ustanovený ke dni sv. Šimona a Judy (28. Října), na němž měl Oldřich z Rosenberka vyříditi odpověd krále Fridricha na poselství k němu. Na sněmě tom chtěl přednésti žaloby proti Menhartovi z Hradce a poddati se výroku sněmovnímu. Oldřich z Rosenberka však nechtěl ke sněmu tomu přijíti, poněvadž měl držán býti v Praze, která již nebyla nyní v moci jeho strany. Tu sáhl Oldřich z Hradce ke zbrani, podporován jsa od jiných pánů, ano spolčiv se i s Bedřichem Strážnickým, Koldou a jinými vůdci Táborskými, kteří měli opět pře se stranou pod obojí.

Válka počala zuřiti v rozličných stranách země, nejvíce v okolí Kolína, odkud Bedřich Strážnický hubil statky pánů jednoty Poděbradské. Brzy byl Bedřich přinucen první k zavření příměří, v čemž druzí jej následovali, a držán sjezd mírný v Pelhřimově (1449). Zde však Oldřich z Hradce kladl za výminky, nejen aby otec jeho byl hned propuštěn na svobodu, nýbrž aby byl také navrácen k úřadu svému nejvyššího purkrabství, i aby Praha byla jako prvé opět postavena v moc jeho. Tím se jednání zmařilo. Toliko, když Menhart ve vazbě své na Poděbradech, ač slušně a šetrně chován byl, po některém čase začal churavěti, propustil jej Jiří Poděbradský na jistý závazek. On však již na cestě zemřel v Říčanech (1449, 3. Unora), a tu nepřátelé Jiřího Poděbradského jali se naříkati jeho, jakoby Menharta byl otrávil. Nedlouho potom sebrali se na sjezd ve Strakonicích, a vstoupili spolu v jednotu, jejíž hlavou byl nyní zase Oldřich z Rosenberka.

Podruhé přišlo k válce a bojováno opět nejvíce s Bedřichem u Kolína a s Koldou v kraji Hradeckém. Jednota Strakonická poznala však brzy, že síly její nestačily; pročež zavřela opět příměří na celý rok, mezi kterým položen sjezd valný stavů českých, moravských, slezských i lužických v Jihlavě k opatření obecných potřeb království a zemí přivtělených; ku konečnému pak narovnání mezi stranami zvoleni jsou dva rozsudí přátelští, Oldřich z Rosenberka a Aleš Holický ze Šternberka. Jedna z předních věcí týkajících se celé koruny české, o které v Jihlavě jednáno, byla o zemi lužickou, kterou tehdáž král německý Fridrich ve jménu mladého krále Ladislava, ač se jinak věcí jeho českých v ničem neujímal, chtěl převésti v držení svata svého Fridricha markrabí míšenského, tak aby foitství zapsané někdy králem Sigmundem směl sobě koupiti od tehdejších držitelů. Stavové shromáždění v Jihlavě překazili to dle přání stavů lužických, tak že horní Lužice zůstala v držení Hanuše z Koldic, bratra Albrechta zemřelého roku 1448; od Polenských pak přijal foitství se svolením stavů českých markrabí Fridrich brandenburský až do výplaty od koruny české. Narovnání však mezi stranami českými nestalo se ani v Jihlavě ani potom, protože Oldřich z Rosenberka schvalně odkládal s výpovědí rozsudí a zatím hleděl sesíliti stranu svou cizími pomocmi. Zavřelť konečně spolek branný s tím samým Fridrichem míšenským, jemuž sněm Jihlavský zabránil zmocnění se Lužice (1450), a doufaje také i v pomoc od krále Fridricha, připravoval se k obnovení války.

Naproti tomu spolčil se nyní Jiří Poděbradský s mladším míšenským, to jest Vilémem bratrem Fridrichovým, s kterým on byl v rozepřích, a s Fridrichem markrabí brandenburským. Po některém vyjednávání vypukla válka mezi stranami po třetí. Jiří Poděbradský oblehl nejprvé Buštěhrad; Zdeněk Konopištský ze Šternberka, pán strany pod jednou, kterému bylo odevzdáno nejvyšší purkrabství po Menhartovi, dobyl nad Sázavou Kostelce, a mír kraje Hradeckého udeřil na Koldu. Jednotníci Strakoničtí strhli hlavní moc svou u Rokycan, kdež chtěli očekávati, až by Fridrich míšenský dle umluvy s nimi vzaté vtrhnul do Čech. To však překaženo jest vpádem Fridricha brandenburského a Viléma do zemí staršího míšenského, kterýž přinucen jest ke smlouvě v Srbišti a k odřeknutí se foitství lužického touto smluvou. Když nyní Jiří Poděbradský s celou mocí svou vytáhl proti jednotníkům k Rokycanům, pozbyli mysli, a podvolili se ke smlouvě na hradě Wildšteině, kterou opět zavřeno příměří skoro na rok a zvoleni jsou rozsudí jiní s určitou lhůtou ku konečnému výroku a nový sněm položen do Prahy k sv. Kateřině. Rozsudí srovnali hlavně rozepři mezi Jiřím Poděbradským a Oldřichem z Hradce již po několika nedělích, a Jiří Poděbradský sebral potom pole proti Fridrichovi saskému. S 20.000 muži vtrhnul jemu do Míšně, poplenil zemi od Perna až ke Drážďanům, a obrátil se potom dále na západ, kdež spojil se s ním Vilém mladší saský. Dne 15. Října dobyli společně pevného města Gerova jedním útokem. Již osmý den potom zavřel Fridrich příměří, pod kterým jednalo se o konečný mír, však po delší čas bez prospěchu.

Mezitím sešel se sněm položený ke dni sv. Kateřiny, i uzavřeno na něm ještě jednou vypraviti poselství ku králi Fridrichovi o vydání Ladislava do země. Král zachoval se k tomu jako vždy předtím, hledaje toliko odkladů. Oznámil totiž, že odpoví ku předložení poslů zvláštním poselstvím ke sněmu českému, kterýž za tou příčinou položen po třech měsících do Benešova (1451). V čele poselství králova přijel ke sněmu tomuto Aeneas Silvius, biskup Sienský. Dlouhého však přednešení jeho krátký smysl byl, poněvadž stavové čeští již dvanáct let byli bez krále mladého, aby ještě „něco málo“ posečkali, až by došel let dospělých. Spůsobeno tím nové rozhorlení stavů, které však již snáze než jindy uklidilo se, když strana, ku které náležela většina národu, měla nyní v Jiřím Poděbradském muže, který vládl tolika mocí, aby se s vůlí její mohl prozatím sám uvázati ve správu země k obecnému dobrému. O to stalo se předně dorozumění mezi ním samým a králem Fridrichem, jemuž viděl se to býti v těch okolnostech jediný prostředek, jak zbaviti se konečně starostí českých. Po tomto ujednání položen jest v Čechách sněm k sv. Jiří roku 1452, a tu jednosvorným usnešením všech přítomných pánů, vládyk i měst zvolen Jiří Poděbradský za správce zemského, tak aby s přidanou raddou 12 osob ze tří stavů uvázal se ve všecky důchody korunní, osadil soudy a úřady zemské a pečoval o bezpečnost práva a o vyřízení všech potřeb zemských. Oldřich Rosenberský a jiní někteří páni jeho strany, jakož i města Budějovice a Plzeň, též Tábor a několik měst s nimi spolčených nedostavili se ke sněmu tomuto; však položena jest jim lhůta, aby se přiznali ku poslušenství zvoleného správce, s výstrahou, žeby sice pokládáni byli za rušitele míru zemského.

Když se takto začalo podobati konečně k uvedení země v řád a mír, zakalovaly se naproti tomu vždy více poslední naděje v řádné srovnání záležitosti církevní. I po nezdařilém výpadku poselství kardinala Karvajala roku 1448 doufal Rokycana ještě v dosažení lepšího konce od papeže Mikuláše V., jemuž víckrát uctivě psal, ano roku 1449 vydal se soukromí na cestu do Říma, chtěje se pokusiti o dorozumění s ním samým, však vrátil se zpátky ze Salzburka pro nebezpečenství zkušená na cestě. Na začátku roku 1451 papež Mikuláš poslal kardinala Mikuláše Kusu, biskupa Brixenského, do Němec, s uložením, aby jednal také s Čechy o přivedení jich ku poslušnosti; ale zároveň vypravil také proslulého tehdáž kazatele Jana Kapistrana, mnicha řádu františkanského, do zemí sousedících s Čechy, který chodě od města k městu, snažil se ohnivými řečmi svými uvésti lidem v ohavnost kacířství české, za jakéž vydával zřejmě také přijímání pod obojí spůsobou. Markrabí Fridrich brandenburský a bratr jeho Albrecht (Achilles) markrabí brandenbursko-Anspašský oznámili stavům českým nejprv na sněmě Benešovském úmysl kardinala Kusy o jednání s nimi; ale prvé než přišlo k čemu, popudil Kapistran mysli české kázáním svým ve Vídni, v Brně, v Olomouci, v Krumlově, kamž jej pozval k sobě Oldřich z Rosenberka, v Plzni, konečně v Mostě, kteréžto město ještě od války v zemi za krále Sigmunda zůstávalo v zástavě u Fridricha saského, jakož i hanlivými dopisy proti Rokycanovi, nazývaje jej arcikacířem; pročež Jiří Poděbradský musil jemu konečně zameziti další vtírání se do země. Když pak teprv v měsíci Červnu roku 1452 přišlo ke sjezdu mezi posly českými a Mikulášem Kusou v Řezně, kardinal oznámil, že nemá moci jednati s nimi dále, pokud by se Čechové nezbavili všech svých zvláštností, navrátíce se bez výminek ku poslušenství papeže. Tím se jednání přetrhlo opět. Některá část kněžstva strany pod obojí v tom stavu věcí začala vyjednávati s představenými církve řecké v Konstantinopoli o sjednocení se v řádech, aby se konečně odtud dostalo Čechům řádně svěceného vrchního pastýře.

Prvé však než se mohlo čeho docíliti touto cestou novou, stal se nenadálý převrat ve věcech politických. Když se král Fridrich na podzim roku 1451 vydal na cestu do Říma, aby došel korunování na císařství, a přitom vzal s sebou tam i mladého Ladislava; vzbouřili se za jeho nepřítomnosti stavové rakouští, nechtíce déle snášeti poručnické vlády jeho; zmocnili se země skoro celé proti jeho vládařům; po navrácení pak Fridricha, již co císaře toho jména III., v měsíci Červnu léta 1452 žádali na něm, aby Ladislava propustil z moci své. Jim byl pomocen také hrabě Oldřich Celský a poněkud také stavové uherští. Tu se chytil nové naděje také Oldřich Rosenberský, i vstoupil ve spolek s Rakušany proti císaři, který jeho v poslední válce domácí v Čechách byl zanechal bez pomoci. Dopomožením samostatného panování Ladislavovi doufal zjednati sobě v čas přední náklonnost jeho a tudy podvrátiti zase moc Jiřího Poděbradského, k němuž se stranou svou doposud zpěčoval se učiniti své přiznání co ke správci zemskému. Z té příčiny Jiří Poděbradský zase ochotně slíbil císaři pomoc svou, o kterou byl od něho žádán s velkou snažností.

Ku konci měsíce Července protivníci císařovi sebrali pole proti němu v síle veliké, a hned vypravil jim Oldřich Rosenberský na pomoc nejlepší své síly vedením syna svého Jindřicha. Tu však brzy také Jiří Poděbradský sebral vojenskou moc svou v počtu více nežli 16.000 mužů, a vytáhl proti těm, kteří se doposud protivili nálezu zemskému o správci. Nejprv udeřil na Tábor; a měšťané, nemajíce pomoci odnikud, poddali se jemu bez obrany (1. Září). Následek byl, že Jiří Poděbradský učinil i na Táboře konec službám božím dle Táborského spůsobu, a ještě téhož roku musili se obyvatelé srovnati v řádech kostelních se stranou pod obojí. Přední kněží jejich, jakož Mikuláš řečený Biskupec a Vácslav Koranda, kteří se tomu protivili, odvedeni jsou do vazby na Poděbrady a Litice. Po dobytí Tábora vzdala se Jiřímu také Hluboká, i obrátil se bez meškání k Budějovicům. Tam se byl zavřel Oldřich Rosenberský; ale nemaje dostatečné síly vojenské při sobě, musil se též vzdáti bez odporu a uznati Jiřího Poděbradského za správce zemského, což učinili hned také druzí stranníci jeho bez dalších odkladů. Ale když Jiří Poděbradský zamýšlel hned po takovém přemožení domácích nepřátel svých táhnouti do Rakous císaři Fridrichovi na pomoc, došla ho zpráva nenadálá, že císař, obležen byv od protivníků svých v tehdejším sídle svém, Novém městě za Vídní, sotva po čtyrdenní obraně zavřel smlouvu, tak že pod jistými výminkami vydal jim Ladislava; kterýž hned uveden jest do Vídně, a při dvoře jeho zaujali první místa hrabě Oldřich Celský a Oldřich Eicinger z pánů dolnorakouských. Po té zprávě obrátil se Jiří Poděbradský toliko ještě proti Písku a potom Žatci, a připravil tato i několik jiných měst dotud s Tábory spolčených konečně k umluvám.

Čeští protivníci Jiřího Poděbradského, jsouce doma přemoženi, nedosáhli žádoucích prospěchů z vítězství dobytého v Rakousích. Noví rádci dvanáctiletého krále Ladislava nemohli se držeti jich, když chtěli pánu svému pojistiti království české. Přišlo tedy hned k vyjednávání mezi nimi a posly českými nejprv na sjezdě všechněch zemí, kterých se týkalo, ve Vídni, potom na osobním sjezdě Jiřího Poděbradského s hrabětem Celským i Eicingerem ve Znojmě (1453) a konečně v shledání zeměsprávce českého s mladým králem samým ve Vídni. Ladislav vydal zápis na stvrzení netoliko svobod zemských království českého vůbec, nýbrž i na zachovávání kompaktat a zdržení zápisu někdy císaře Sigmunda k nim se vztahujícího, tak aby pod tím přijat byl za krále v Čechách. Zároveň pak stvrdil Jiřího Poděbradského za správce zemského ještě na 6 let potom příštích, jakož na čas, do kterého pro mladý věk svůj nemohl spravovati zemi sám bez jiného zastání.