Děje království českého/§. 50.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 49.	§. 50. Král Vácslav IV. Rozepře jeho s arcibiskupem Janem z Jenšteina	§. 51.

Údaje o textu
Titulek:	§. 50.
Podtitulek:	Král Vácslav IV. Rozepře jeho s arcibiskupem Janem z Jenšteina
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 166–172. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Císař Karel zůstavil tři syny, z nichž nejstarší Vácslav IV., již zvolený za krále Římského, nastoupil v panství české; druhý Sigmund obdržel za podíl Brandenburk, třetí Jan Zhořeleckou část horní Lužice s částkou Lužice dolní. Již tři léta před Karlem IV. zemřel také bratr jeho Jan Jindřich (1375), po němž nastoupil nejstarší syn jeho Jošt v markrabství moravském; z mladších dvou synů dostal Prokop malého podílu země, Jan Soběslav byl biskupem Litomyšlským (od r. 1380), potom stal se patriarchou Aquilejským (1387). Po smrti druhého bratra císaře Karla IV., Vácslava, zdědil král Vácslav IV. také rodné hrabství Lucemburské (1382).

Již za času posledních jednání o mír mezi císařem Karlem a králem Ludvíkem uherským jednalo se o zasnoubení Sigmunda, druhého syna Karlova, s některou ze dvou dcer Ludvíkových (1372); roku 1379 stala se o to znova umluva mezi Ludvíkem a králem Vácslavem IV. na osobním sjezdě ve Zvoleni v Uhřích, tak že zaslíbena Sigmundovi starší dcera krále uherského Marie, a Sigmund měl se tudy státi nástupcem Ludvíkovým v Uhřích i v Polsku. Po smrti Ludvíka (1382) odtrhlo se však Polsko od Uher; šlechta polská, která od těch dob více panovala než králové, vyžádala sobě za královnu mladší dceru Ludvíkovu Hedviku (1384), a obdržením ruky její povýšen Jagel, jeden z knížat litevských, na trůn polský (1387), jemuž dáno jméno Vladislav. V Uhřích měl Sigmund mnoho nesnází s matkou Mariinou Alžbětou, tak že svatba jeho s Marií vykonána teprv roku 1385, a nicméně nedopuštěno jemu žádného účastenství ve vládě, ač i bratr jeho král Vácslav vytáhl za tou příčinou vojensky do Uher (1386) a zjednal umluvu mezi ním a Alžbětou v Rábě. Teprv po násilné smrti Alžbětině, když upadla v moc jiných protivníků svých, došel Sigmund korunování na království (1387). Nesnadné toto usazení se na trůně uherském stálo jeho tolik útrat, že pro vybavení se z dluhů musil postoupiti Brandenburka Joštovi, svému bratranci, markrabí moravskému (1388), kterému král Vácslav z neznámé příčiny téhož času postoupil také Lucemburka.

Jako císař Karel ještě za posledních dnů svého života, tak také král Vácslav snažil se, aby zjednal obecné uznání papeži Římskému Urbanovi VI. proti Avignonskému papeži Klimentovi, kterého se však nicméně přidrželo Francouzsko, Španěly a v blízkém sousedství Říma králové Neapolští. Vácslav slíbil roku 1382 přitáhnouti na pomoc do Italie, aby zároveň také dal se korunovati na císařství v Římě; ale odkládal potom dlouho s tím předsevzetím, nejvíc pro nepokoje v říši německé, kdež strhly se rozepře mezi knížaty s jedné strany a městy říšskými, zvláště ve Švábích, se strany druhé. Král Vácslav snažil se o srovnání jich na sněmích a sjezdech ve Frankfurtě (1379), v Normberce (1383), v Heidelberce (1384), v Mergentheimu (1387); předsevzal válečné tažení proti Fridrichovi z vévod bavorských (1388), který příměří posledně umluvené s městy zrušil; nemohl však zabrániti konečného vypuknutí války všeobecné a pokoření měst, jichž se by] ujímal, po porážce jich v bitvě u Döffingen (1388). V mrzutosti z toho zamýšlel Vácslav některý čas zbaviti se trůnu německého a zjednati povýšení naň markrabí Jošta. Dal se však potom smířiti s knížaty na sněmě v Chebě r. 1389, a jsa vdovcem po smrti první manželky své Johanny, dcery vévody bavorského Albrechta Straubinského († 1386), vstoupil v manželství opět s kněžnou bavorskou Žofií, dcerou vévody Jana Mnichovského, synovkyní vévody Fridricha, prvé jeho protivníka.

Král Vácslav IV. nebyl nikterak roveň otci svému ve vlastnostech panovnických. Scházela mu i střízlivá opatrnost i rázná důslednost; byl dobromyslný, pokud ho nic nedráždilo, ale ve zlosti prchlý; v prácech nevytrvalý; náruživý milovník honby a jiné zábavy; hověl sobě rád i ve hrubších smyslných rozkoších, oddávaje se druhdy i obžerství. Přitom při všem toliko nebyl marnotratníkem. Důchody královské nacházely se za jeho panování v dobrém stavu krom času větších bouří, ač král neobtěžoval lidí velkými daněmi. Proto byl v lidu vůbec oblíben, a sám rád také zacházel s obecným lidem. Častěji chodil v přestrojení, a přihlížel tím spůsobem k zachovávání řádu a spravedlivosti. Větším dílem nepřebýval na hradě Pražském, nýbrž v domích ve městě, pro potřebu dvoru svého zřízených, jakož byl Králův dvůr posud tak zvaný, a jiný velký dům řečený u Černého orla (č. 910 a 922) v Dlouhé třídě na Starém městě, jiný též králův dvůr na Novém městě na Zderaze (kdež jest nyní veliká trestnice). Naproti tomu popudil král Vácslav brzy vyšší panstvo proti sobě, když úřady dvorské i zemské, pokud mohl a směl, osazoval nejraději muži ze stavů méně vysokých, zemanského a rytířského, ano i městského, a s muži těmito, jak se říkalo milci svými, více se radíval než s nejvyššími úředníky zemskými, kteří dle starodávného obyčeje bývali z nejpřednějších rodů panských. Veřejný pokoj a bezpečnost práva byla aspoň za prvních 15 let panování Vácslavova taková jako za jeho otce. Jen jednou zdvihl se proti králi pán nespokojený s výrokem soudu zemského, Markwart z Wartenberka (1387), ale byl přemožen (1388), a Bkončil život svůj ve vězení. Větší výtržnost stala se o něco později v Praze, když obecný lid popuzen od Židů pohaněním kněze, nesoucího svátost oltářní, zapálil a zloupil Židovské město i povraždil přes 3000 Židů (1389), aniž mohl toho král staviti, nacházeje se toho času právě v Chebě na sjezdě s knížaty německými.

Pilně pokračoval král Vácslav mezitím v dílech otce svého, císaře Karla, vztahujících se ku pěstování umění a nauk. Mezi stavbami od Karla začatými šlo předse jmenovitě stavění chrámu sv. Víta na hradě Pražském vedením mistra Petra Parléře a po něm syna jeho Jana. Po dokonání kůru, doposud stojícího, přikročilo se roku 1392 k stavení vlastního kostela a později věže obrácené proti paláci královskému. Pro učení Pražské založil král Vácslav hned na začátku svého panování novou kollej nazvanou dle něho, a hlavní kolleji císaře Karla vykázal větší dům na Novém tržišti čili náměstí sv. Havla (1383), kdež posud se nachází. Doba byla i jinak příznivá činnosti vědecké, jmenovitě také na poli národní literatury české. Tehdáž psal rytíř český Tomáš ze Štítného svá důmyslná rozjímání a naučení křesťanská, ve kterých o něco později Jan Hus byl jeho následovníkem. Pan Ondřej z Dubé psal o řádu práva zemského, mistr Křištan z Prachatic o věcech lékařských; Hus stal se také nálezcem jednoduššího pravopisu českého; písmo svaté bylo téhož času již celé přeloženo do řeči české; v rouše básnickém skládal jmenovitě pan Smil Flaška z Pardubic své spisy mravokárné.

Vplyv literatury jevil se rostoucí vážností jazyka českého také v životě. Již za posledních let císaře Karla a mnohem více potom za panování Vácslava začalo se spisování listin stavu městského i vyšších, též zapisování důležitějších nálezů do desk jazykem českým. Obyvatelstvo české ve městech domáhalo se vždy více rovného práva národnosti své v obci i v kostelích; ano i v učení Pražském počaly se rozepře mezi národem českým a druhými, když onen, jakožto domácí, počtem schopných mužů vždy více se zmáhaje, začal (od r. 1384) usilovati o přiměřenější rozdělení míst v kollejích. Domácí dobrodinci obecného učení začali z téhož popudu svá nadání k němu činiti s vyhrazením, aby jich účastni byli toliko mistři a študenti čeští. Tak povstala jmenovitě zvláštní kollej národu českého (mezi léty 1399 a 1405).

Přirozeně družily se snahy tyto naučné i národní s hnutím náboženským, které vzbudili ondy Konrad Waldhauser a Milič v části duchovenstva českého, zvláště nižšího. Tyto jevily se hlavně nezištným vykonáváním úřadu kněžského, pokud na této části duchovenstva záleželo, a zvláště horlivostí v kázání, které od většího počtu světského duchovenstva bylo zanedbáváno, od žebravých mnichů pak provozováno více směry sobeckými a s křiklavou okázalostí. Kněžstvo ducha Miličova, které se zasazovalo právě o ušlechtění mravů, bylo podporováno od upřímných přátel těchto snah ze stavu světského některými nadáními toho času, která směřovala zrovna jen ke zvelebení kazatelství. Přední místo mezi nimi mělo založení kaple Betlemské rytířem Janem z Milheima a sousedem Pražským Křížem kramářem (1391). I nyní bylo počínání horlivějších kazatelů pilně pozorováno od protivníků jejich, zvláště z řeholí mnišských, a stiháno častými žalobami před úřadem arcibiskupským. Přiházely se ovšem také skutečné výtržnosti na kázáních, které zasluhovaly spravedlivého trestu, a horlení mravné zavedlo některé také k nesprávnostem v učení, které musily býti napravovány a kárány; ale hlavní účinek těchto snah, mravné povznešení lidu a vzbuzení hlubšího náboženského citu, převažoval toto vše vysoce. Nejvýtečnější z mužů, kteří pracovali tímto směrem za prvního času krále Vácslava, byl Matiáš z Janova, kanovník Pražský (od r. 1381) a zpovědník kostela arcibiskupského, který v díle obšírném, složeném latinsky a nadepsaném „O pravidlech starého i nového zákona“, porovnával prvotní stav církve křesťanské se zkázou za svého času, objasňoval základy všeho učení křesťanského a usiloval o duchovné pojímání a účinné plnění jeho, zamítaje obyčejné tehdáž prázdné a nedbalé odbývání obřadu. I on byl stihán před soudem arcibiskupským pro navodění lidu ku příliš častému přijímání svátosti oltářní a pro některé méně správné řeči o ctění ostatků svatých (1389); a však, nemaje úmyslu, odchylovati se od učení církve obecné, podrobil se pokorně odvolání na něm žádanému, a konal úřad svůj duchovní horlivě až do smrti své příliš časné (1394).

Působení mužů pracujících takto o vzbuzení náboženské mysli a napravení zkaženého stavu církve netěšilo se toho času z oné vyšší podpory jako za císaře Karla i arcibiskupa Arnošta, kterou bylo prvotně rozníceno. Král Vácslav nemyslil v tom ohledu daleko, ač měl záhy nechuť proti duchovenstvu vyššímu pro přílišnou hrdost jeho, a byl v tom stvrzován od milců svých, jakož ve stavích světských vůbec od dávna bylo mnoho smýšlení duchovenstvu odporného. Arcibiskupem byl tehdáž po Janovi Očkovi z Vlašimě synovec jeho Jan z Jenšteina (od r. 1379), muž přísných mravů, ale vášnivý horlitel pro světskou moc církve a nedůtklivý v hájení své moci a důstojnosti arcibiskupské. Od počátku svého pastýřského úřadu měl rozepře na všech stranách, předně s vlastní svou kapitulou, potom s arcijahny, s kapitulou Vyšehradskou, s biskupem Litomyšlským Janem Soběslavem, na kterého vydal klatbu, on pak zase na něj (1384), též s universitou o meze obapolné moci soudní. To všecko zabavovalo mysl jeho více než tichá činnost kazatelů uvozovaných ve podezření z kacířství. Nechyběly brzy také rozepře mezi arcibiskupem a králem i dvořeníny a úředníky jeho, ve kterých sotva bylo vždy právo na jedné straně. Již roku 1384, když arcibiskup v rozepři o jakýsi jez na Vltavě s Janem Čúchem ze Zásady, maršálkem dvoru královského, jez tento pominutím řádu práva sám o své ujmě dal rozbořiti, popudil se král Vácslav tolik, že dal arcibiskupa zajmouti na Karlšteině a dopustil Čúchovi, aby si vzal zadostiučinění rovněž sám na statcích arcibiskupských.

Strašlivější konce vzaly sváry mezi králem a arcibiskupem o devět let později, když se jich nahromadilo z příčin více najednou, nejvíce o meze právní moci světské a duchovní. Úřadům světským bylo vždy tíže zachovati meze tyto pro přílišnou vzpurnost mnohých osob duchovních, které ve spoléhání na svobody svého stavu často se dopouštěly nejhrubších násilí a výtržností. Někdy v Březnu roku 1392 dal podkomoří královský Sigmund Huler dva študenty stavu duchovního, ne však na kněžství vysvěcené, zajmouti a jednoho z nich stíti pro neznámý zločin spáchaný v Praze, a opět jiného na začátku roku 1393 upáliti. Za to arcibiskup vydal na podkomořího klatbu, vině jej zároveň z kacířství pro nějaké řeči, neohlížeje se na hněv králův, který jednání podkomořího v těch věcech schvaloval. Nedlouho potom mělo se začíti v Praze milostivé léto, které sobě vyžádal král Vácslav od papeže Bonifacia IX., nástupce Urbanova, co důkaz zvláštní přízně, na kterém mnoho sobě zakládal. Ale arcibiskup, nejspíš protože hlavním místem ku konání skutků kajícných přitom jmenován byl kostel Vyšehradský, z moci jeho vyňatý, méně se přičiňoval o vážnost této slavnosti, než si král musil přáti, a nemálo jej tím popudil. K tomu zrovna, když se milostivé léto mělo začíti, přišla věc, která v králi všecky předešlé hněvy vyhnala na vrch. Zamýšlelť toho času zasaditi se o zřízení ještě jednoho biskupství v Čechách, které mělo býti nadáno zrušením starodávného kláštera Benediktinského v Kladrubích, tak jako prvé založené biskupství Litomyšlské mělo za nadání své statky tamějšího kláštera Praemonstratského. Král čekal toliko na smrt tehdejšího opata Racka, aby o to jednal s papežem. Ale arcibiskup zmařil tento úmysl, dav hned po smrti Racka stvrditi nového opata v Kladrubích generalným vikářem svým, doktorem práv Janem z Pomuka, To když vešlo ve známost krále, rozlítil se proti arcibiskupu a úředníkům jeho na nejvýš. Dvořané snažili se jej ukrotiti, a spůsobili osobní sejití arcibiskupa s ním na smíření v klášteře Johannitů na Malé straně Pražské vedlé mostu. Jak medle však předstoupil arcibiskup s průvodem svým před krále, popadla krále zlost opět, tak že ho nikdo více zdržeti nemohl. Kázal na tom místě zajmouti arcibiskupa, vikáře jeho, officiala Mikuláše Puchníka a Vácslava probošta Míšenského, kanovníky Pražské. Arcibiskup zachránil se útěkem: ale druzí vedeni jsou do kapituly svolané z rozkazu králova. Tam král potloukl krvavě děkana Bohuslava, a dal jej zavříti v domě purkrabí Pražského. Druhé pak tři zajaté a s nimi také hofmistra arcibiskupova Něpra z Roupova rytíře, člověka již starého, dal opět vésti na radnici a do rychty Staroměstské již u večer. Tu dva z nich, vikáře a officiala, zmučil strašlivě, zkoumaje na nich, kdo radil arcibiskupovi ve věcech, o které byla pře. Potom měli mu všichni čtyři podepsati list vyznávací, že se jim nic od něho nestalo, a že chtí s ním státi proti arcibiskupu; což tři učinili; čtvrtého, doktora Jana z Pomuka, který tak ztrýzněn byl, že nemohl zůstati na živě, dal král utopiti ve Vltavě.

Po přejití vzteku tohoto spamatoval se král, a dal se v nové jednání s arcibiskupem o smíření. Z církevních trestů za násilí proti osobám duchovním vybavil se nejprvé samým milostivým létem, když v několika dnech po zlém činu vykonal ustanovené kajícné skutky, putovav i s královnou Žofií na Vyšehrad. Smíření s arcibiskupem nedocílilo se, když král pokaždé znovu se zarputiv, kladl jemu žádosti přílišné. Jan z Jenšteina odejel konečně do Říma se stížností ku papeži. Ale vlastní kapitula jej přitom opustila; a papež Bonifacius IX., jemuž král Vácslav ty časy opět sliboval přijíti do Italie a zavděčoval se také jinými rozličnými spůsoby, nechtěl se proto dáti do žádných nepříjemností. Takž arcibiskup, vrátiv se do Čech s nepořízením, a nemoha důstojně setrvati v takovém postavení, složil po některém čase úřad svůj.