Děje království českého/§. 5.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 4.	§. 5. Samo	§. 6.

Údaje o textu
Titulek:	§. 5.
Podtitulek:	Samo
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 11–12. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Když se Čechové po pádu říše hunské v celou zemi českou uvázali, byli sousedé jejich na severu Slované řečení Srbové a Milčané čili Lužičané, na východě rozliční jiní kmenové slovanští, na jihu v nynějších Rakousích Rugové, národ německý, na západě jiní Němci, mezi nimiž nejmocnější Durynkové, sousedící se Srby.

Rugové byli brzy podmaněni od Němců řečených Herulů, a Herulové potřeni od Langobardů, kterým nechtíce se podrobiti, dali se na cestu do daleké země do Danska, i táhli skrze Čechy a jiné země slovanské, aniž jim Slované v tom překáželi.

Durynská říše trvala dlouho, a Durynci byli Čechů nepřátelé; konečně je však sobě podmanili Frankové, kteříž na zříceninách říše Římské založili mocné království v někdejší Gallii, a odtud, sami jsouce Němci, jiné německé národy mocí zbraně sobě podmaňovali.

I Frankové byli nepřátelé Čechů, jako všech Slovanů; ale strašlivější než oni byli Slovanům toho času Avarové, národ divoký kmene uralského, kterýž se prodral až do Uher a zaujal tatáž místa, v nichž prvé přebývali Hunové. Avarové byli jako Huni kočovníci, to jest lidé, kteří žádných polních prací ani řemesel nekonali, ani neměli stálých příbytků, nýbrž živili se od stád dobytka, přitom pak, jsouce dobří jezdci, projížděli zeměmi a loupili jiné národy.

I Čechové, jakožto národ v zemi své posud dosti nový a nevzrostlý ještě v počet, který by byl mohl odolati velikému návalu, dostali se brzy, ač neznámým spůsobem, pod moc jejich, rovněž pokrevní Moravané a jiní sousední kmenové slovanští.

Bajan, veliký chagan avarský, vytrhnul z Čech dále až do Durynk, tehdy již Frankům podrobených, chtěje i tam páliti a drancovati. Sigibert, král franský, sebrav pole proti němu, zahnal jej až po Labe, jak se zdá do země české, a porazil jej na hlavu (563). Ale Bajan, sebrav znovu lid svůj dravý, vtrhnul podruhé do říše franské, a byl sice podruhé zapuzen až k Labi, tu však Sigiberta přemohl a zajal (567); a odtud Avarové vpádů do zemí franských nepřestali, žádného již se nestrachujíce.

Konečně však Čechové, vzrostše ponenáhlu a utuživše se v bojích za příkladem svých utiskovatelů, vzepřeli se panství avarskému. Muž statečný ze říše franské, jménem Samo, který za příčinou kupectví přišel do země, zvolen jest za vůdce pro vojenskou výtečnost při něm shledanou (623). Samo porazil Avary v bitvách krvavých, a nejen Čechové a Moravané, ale i druzí Slované sousední v nynějším Rakousku, Štyrsku a Korutanech zvolili sobě jeho za krále, a sestoupili se v jednu velkou říši pod jeho panstvím.

Toto vida Dagobert, král franský, nerád byl tak mocnému sousedu, i hledal příčiny k válce se Slovany. Stalo se brzy, že slovanským kupcům v zemi franské, a naopak Frankům v zemi slovanské učiněno bylo násilí. Z té příčiny poslal Dagobert posla k Samovi, aby dal náhradu za loupeže od lidu jeho spáchané. To chtěl Samo učiniti, kdyžby i Frankové navrátili loupež. Ale posel mluvil slovy hrdými a pošetilými, začav tupiti Sama, a domlouvaje mu, že jest králi franskému povinen poslušenstvím. Z toho když Samo slušně měl smích a posla kázal vypraviti ze země, král franský ihned sebrav vojsko veliké, začal válku, i setkala se vojska obojí u hradu, jejž Němci nazývali Wogastisburk (630), nejspíš někde blíž Cheba. Tu bylo bojováno tři dni velekrutě, i poražen král franský, a vojsko jeho rozplašeno; všecko, co měli Frankové ve svém ležení, připadlo Čechům za kořist.

Z toho vítězství byli Slované veselí; a mnozí, kteří prvé nebyli pod panstvím Samovým, k němu se přidali, jakož Dervan, kníže srbské s lidem svým. Všichni mstili se nad Franky za mnohé nátisky, prvé od nich zkušené, země jejich často drancujíce. Dagobert sebral podruhé své vojsko, ale zase je propustil, a nevtrhnul do zemí Samových, obávaje se zlého následku.