Děje království českého/§. 46.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 45.	§. 46. Stálé spoluvládařství Karlovo vedlé krále Jana	§. 47.

Údaje o textu
Titulek:	§. 46.
Podtitulek:	Stálé spoluvládařství Karlovo vedlé krále Jana
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 144–147. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Není známo, jak se skoncovaly tyto nevole v domě královském; ale zdá se, že obecná nespokojenost v zemi a vždy hlasitější reptání lidu činilo posavadní spůsob panování krále Jana na delší čas nemožným, tak že i proti vůli své musil vládu svěřiti opět synu svému, aby se uchránil něčeho horšího. Asi půl druhého roku po svém odjezdu vrátil se markrabí Karel do země (1338), a uvázal se ve správu předešlým spůsobem, maje o to, jak se podobá, smlouvu s otcem toliko na čas, která však odtud vždy zase byla prodlužována, tak že odváděl jemu určité summy peněz a z přebytku zveleboval hospodářství koruny a blaho země dle vší možnosti. Přitom užíval svého hlasu také v zahraničných jednáních svého otce, a rovněž byl nápomocen bratru svému Janovi v záležitostech jeho tyrolských. Roku 1341 král Jan přijel do Čech, a zjednal svolení sněmovní, kterým Karel také již ustanoven za budoucího nástupce jeho v království.

Tehdáž příhoda zvláštního spůsobu zavdala příčinu k rozhodnému obratu v zahraničně politice české. Markéta hraběnka tyrolská ze smyslné žádosti po jiném muži lstivým spůsobem zapudila svého mladého manžela Jana Jindřicha (1341), dorozuměvši se o to prvé s císařem Ludvíkem, a vstoupila ve druhé manželství se synem císařovým Ludvíkem markrabím Brandenburským (1342), neohlížejíc se po klatbách papežových ani po pohoršení obecném ze skutku tak neslušného. Z toho roznítil se nový hněv mezi Ludvíkem IV. a králem Janem. Odejmouti Markétě a novému manželu Tyrolsko mocí, bylo nesnadno při vzdálenosti země té od Čech; ale král Jan a syn jeho Karel dali se v jednání o spolky s knížaty německými a jinými panovníky, nad to pak opět s dvorem papežským proti císaři, aby vyvrátili konečně moc jeho. Ludvík, obávaje se velikých hrozících sobě nesnází, dal se ve smlouvání, při kterém užíval ouskoku za příležitostí nových rozmíšek mezi Janem a Karlem. Král Jan, přicházeje vždy jednou za čas do Čech, pokoušel se pokaždé zase některak o shánění peněz na ujmu Karlova hospodářství, čehož syn jemu již netrpěl. Roku 1342, když se Jan ubíral z Čech do Lucemburka, musil se zavázati, po dvě léta ani nepřicházeti do Čech a přestati na 5000 hřivnách, které jemu Karel vyplatil za ten čas z důchodů země. Ludvík podával se tedy Janovi ke smlouvě, z které by on sám a nejmladší syn jeho Vácslav byl měl prospěch, král jmenovitě také na penězích, nikoli však starší dva synové a jmenovitě Jan Jindřich, kterého se předně dotýkala ztráta Tyrolu (1343). Tomu se však Karel i Jan Jindřich opřeli s důrazem, i musil toho král Jan nechati. Ludvík jednal nyní se syny Janovými, a podával náhrady, s kterou chtěli se spokojiti (1344); tu však nesvolil zase král Jan, poněvadž byl zatím již vešel v závazky s papežem Klimentem VI. proti Ludvíkovi. Tedy odebrali se hned potom Jan i Karel ke dvoru papežovu do Avignona, aby se usnesli důkladně o společné chování.

Mezi sjezdem tímto podal se Ludvík papeži samému k mírnému narovnání, svoluje téměř ke všemu, čeho papež prvé na něm žádal; pročež svolili také Jan a Karel ještě jednou ke shovění jemu. Toliko chopil se markrabí Karel příležitosti tehdejší nad míru příznivé, a vyžádal sobě od papeže vybavení Čech z poslušenství arcibiskupa Mohučského, o které výteční panovníci čeští dávno před ním usilovali darmo. Papež Kliment VI. svolil, aby biskupství Pražské povýšeno bylo za arcibiskupství, jemuž podřízeno biskupství moravské v Olomouci a nové biskupství v Čechách, které zároveň s tím zřízeno se sídlem v Litomyšli. Biskup Arnošt z Pardubic, nástupce Jana IV. Dražického, stal se prvním arcibiskupem Pražským. Král Jan i Karel odebrali se z Avignona do Prahy, a byli přítomni jeho povýšení na důstojenství arcibiskupské, kteréž oslavili také položením základního kamene k nové nádherné stavbě kostela sv. Víta na hradě Pražském.

Obadva panovníci čeští vydali se potom, nepochybně k žádosti papežově, na nové křížové tažení do Litvy na pomoc rytířům německým (1345). S nimi táhli také nový král uherský Ludvík, syn Karla I. Roberta, vévoda Bourbonský z Francouz a mnoho jiných znamenitých osob z cizích zemí. Ani tato výprava nepotkala se však s lepším zdarem než předešlá. Mezitím pak císař Ludvík zvrátil zase všecko poddajné vyjednávání s papežem, a proti všemu nadání zjednal sobě přátelské spolky skoro se všemi sousedy říše české. Po skončení výpravy vrátil se král Jan do Lucemburka, syn jeho jel Polskem do Čech. Na té cestě byl Karel z nastrojení krále polského Kazimíra najednou zajat ve městě jeho Kališi, odkudž vybavil se šťastným užitím chytrosti; hned pak potom vyhlásili válku Čechám císař Ludvík, král Kazimír, král Ludvík uherský, vévodové rakouští, markrabí míšenský, konečně Bolek kníže Svídnické ve Slezsku. Na první však zprávy o tom král Jan spěšně přijel zase do Čech, a když Kazimír prvé než jiní počal nepřátelství útokem na horní Slezsko a Opavsko, udeřil vší silou na něj, zapudil jej, a obležením hlavního sídla královského Krakova přivedl jej nejprvé ku příměří, potom k míru konečnému, ku kterému přistoupili hned také druzí jeho spojenci krom císaře Ludvíka. Proti tomuto vystoupili však nyní panovníci čeští bez dalších ohledů ve spolku s papežem, který konečně vyzýval knížata německá ke zvolení jiného císaře. Pět kurfirstů sešlo se toho času v Rense, totiž král Jan, arcibiskupové Mohučský, Kolínský, Trierský a vévoda saský, i zvolili dle umluv již prvé vzatých markrabí Karla, syna Janova, za krále německého (1346).

Strojilo se z toho k nové válce v Němcích o císařství; ale než ještě přišlo ke skutkům v poli, vypukla s větší silou válka mezi králem anglickým a francouzským, kteráž se několik let předtím začala o nástupnictví na francouzském trůně. Král Jan šel příteli svému, králi francouzskému, na pomoc s 500 oděnci; i Karel syn jeho opět jej doprovázel. Vojska sobě nepřátelská sešla se u Kreščak (Creçy) ve Francouzích v den sv. Rufa (26. Srpna), Čechům nešťastný, v kterýž byl někdy král Otakar padl v bitvě proti Rudolfovi. Vojsko francouzské bylo umdleno od cesty, a mnoho jiného bylo mu na škodu. Ale páni francouzští nedali se zdržeti od boje, i udeřili na nepřítele nerozvážlivě; kterýž odraziv útok jejich, spůsobil jim porážku. Král Jan stál se zástupem svým pozadu; i vidouce páni čeští, kteří s ním tu byli, že jest bitva ztracena, radili, aby hleděl zachovati život svůj a s jinými nastoupil cestu zpáteční. Ale král, jakkoli slepý na obě oči, divil se řeči takové: „Toť bohdá nebude,“ pravil, „by král český z boje utíkal,“ dal koně svého přivázati ku koňům dvou rytířů udatných, pana Jindřicha mladého z Klimberka a Jindřicha Mnicha z Basilee, a takto v prostředku mezi těma oběma hnal do nepřítele; druzí Čechové za ním tam, kdež se bojovalo v nejhustší směsici. Tu obklíčeni jsouce přílišným množstvím nepřátel, zahynuli hrdinsky bojujíce až do smrti. Padlo padesát pánů a rytířů českých, mezi nimi i král Jan, jakožto rytíř beze strachu. Syna jeho Karla, v kruté seči již raněného, odvedli z rozkazu otcova někteří páni proti vůli jeho z boje, aby zachránili život dědicovi království (1346).