Děje království českého/§. 44.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 43.	§. 44. Výboje krále Jana. Úpadek země pod jeho vládou	§. 45.

Údaje o textu
Titulek:	§. 44.
Podtitulek:	Výboje krále Jana. Úpadek země pod jeho vládou
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 137–141. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Brzy po této příhodě zemřel markrabí Brandenburský Waldemar, nezanechav životních dědiců; čímž spadla na království české Horní Lužice, udělená v léno předkům jeho. Král Jan musil však práva tohoto dobývati válkou proti jiným, kteří se táhli k dědictví Waldemarovu, i dobyl toliko polovice země s městem Budišínem; druhého dílu, Zhořeleckého, zmocnil se nejbližší soused Jindřich kníže Javorské, svat Janův (1319).

Král, navrátiv se z této výpravy, opustil Čechy koncem toho roku, a odebral se do svého hrabství Lucemburského za Rýnem, které jemu připadlo po smrti císaře Jindřicha VII. Tam zůstal celý rok nestaraje se o Čechy, a tak činil od té doby častěji. Jakkoli byl přišel mladý do Čech, nepojal nikdy lásky k zemi, k národu a k jazyku českému, a neměl také vůbec žádného smyslu k spořádanému spůsobu kralování. Všecko myšlení jeho bylo obráceno k rozkošem, k bojům a rytířským dobrodružstvím, též k rozmnožování svého panství. V tom bažení začal se mnoho toulati po cizích zemích a přebývati brzy v Lucembursku, brzy zase u dvora krále francouzského Karla IV., jenž roku 1322 pojal sestru jeho Marii za manželku. Bylť dvůr francouzský v Paříži nejskvělejší toho času v Europě. Tam se střídaly veliké turnaje s jinými hlučnými radovánkami všelikého druhu; tam slaven byl král Jan vysoce pro své rytířské spůsoby, a zvláště pro svou štědrost; neboť rozhazoval peníze na všechny strany. Ale doma zatím proklínal jej všechen lid pro útisky vždy horší z nenasycenosti krále a z nedbání jeho o správu a spravedlivost v zemi.

Kdykoliv se král Jan odebral z Čech, poručil správu zemskou mimořádnému náměstku, který se nazýval heitmanem zemským, to jest obyčejně některému pánu z předních rodů v zemi, který byl vlastně jeho nájemcem. Za určitou summu peněz, kterou vyplatil králi najednou, vybíral pro sebe příjmy z obyčejných důchodů královských, a hlavní péče jeho musila tedy býti, aby ze správy zemské jak nejvíc možná vyzískal. Takovým spůsobem byla spravována též Morava a opět nabytá část Lužice, každá země svými podobnými heitmany. Pan Jindřich z Lipé neb některý ze synů nebo přátel jeho bývali nejobyčejněji takovýmito nájemci. Když za čas jednou král přišel do země, obyčejně jen na krátko, nastalo teprv nyní hlavní vydírání peněz. Buď povolili mu páni a rytíři nějakou berni; buď musili platiti města a duchovenstvo; přitom král zastavoval pánům dále statky korunní, tak že jich požívali za peníze jemu půjčené; když ty nestačily, sáhal i na statky biskupa, klášterů a jiného duchovenstva, poděluje jimi své věřitele; také dal se v bití špatných peněz a v jiné pokoutní prostředky k ochuzování lidu; někdy bral i násilím, zvláště Židům, co příslušníkům koruny, kterým za to byla zase propuštěna svoboda v lichvářství.

Roku 1322 vzala rozhodný obrat válka dlouhá mezi Ludvíkem bavorským a Fridrichem rakouským o království německé. Ludvík zvítězil v bitvě u Mühldorfa v Bavořích, kdež král Jan osobně pomáhal jemu se znamenitou mocí vojenskou. Fridrich sám upadl v zajetí, a zároveň také bratr jeho Jindřich, kteréhož král Jan dal odvézti do Čech a věziti na Křivoklátě. Za pomoc sobě prokázanou dal Ludvík IV. králi českému v zástavu město Cheb s krajinou, kteréž odtud navždy zůstalo při Čechách. Byl však Janovi prvé sliboval mnohem větší věci, kterých potom nesplnil; pročež posavadní přátelství mezi nimi zrovna od toho času začalo se viklati. Král Jan již roku 1323 propustil vévodu Jindřicha rakouského ze zajetí, smluviv se s bratřími jeho bez otázání Ludvíka, tak že jemu za to propustili Moravu ze všelikých zástav i nároků, které posud měli. Když pak brzy potom Ludvík bavorský, první z císařů německých od zahynutí Hohenstaufů, zašel v novou velikou rozepři s papežem v Italii, chýlil se král Jan ke straně papežově, a tím větší bylo přátelství jeho s králem francouzským, jakožto velkým papeže podpůrcem, v jehož zemi také papežové přebývali toho času ve městě svém Avignoně (od r. 1305).

Některý čas po prvním navrácení svém z Lucemburka (1321) byl král Jan uveden zase poněkud v lepší svornost s manželkou svou, královnou Eliškou; ale na krátko. Páni, kterým bývala překážkou ve zlém hospodaření s jměním koruny, dovedli ji znovu takovým spůsobem osočiti králi Janovi, že ze strachu o život svůj nebo před jinými o úklady utekla ze země, brzy před bitvou u Mühldorfa, a přebývala v dolních Bavořích u vévody bavorského Jindřicha, s kterým byla zasnoubena prvorozená dcera její Markéta. Král, maje vždy na mysli, aby málo těch, kteří ku královně byli příchylni, nezbavili jeho panství a neprohlásili syna jeho Vácslava za krále, dal potom královice sedmiletého odvézti též ze země, ke dvoru Pařížskému totiž, aby tam byl vychován daleko od své vlasti (1323). Dle krále francouzského Karla dostal tam Vácslav při biřmování jména Karel, které jemu odtud dáváno vůbec. Teprv po dvou létech vrátila se královna z Bavor, když se král přesvědčil o nedůvodnosti nařčení jejího (1325).

Přátelské sblížení s dvorem papežským přineslo Janovi brzy potom prospěch jemu přežádoucí, ale zemi české škodlivý. Papež Jan XXII. povolil mu totiž (1325), aby od duchovenstva v celých Čechách, jakož i v Moravě a ve hrabství Lucemburském vzal desátek ze všech příjmů jeho za tři léta po sobě v odměnu za služby, ku kterým se slíbil propůjčiti stolici apoštolské, jmenovitě také křížovou výpravou do Palaestiny. Král Jan vybral tento desátek za všechna tři léta najednou (1326), a promrhal veliké peníze tyto v krátkém čase. Z přízně jeho u papežského dvora dá se vyložiti, proč směl i jinak libovolně sáhati na jmění duchovenstva a neměl z toho žádného stihání jako před sto léty král Přemysl v rozepři své s biskupem Ondřejem.

Bylť se dvůr papežský od oněch dob velice změnil ve svém chování ku panovníkům a národům křesťanským. V časích od papeže Řehoře VII. až do Innocentia III., jenž spravoval církev za času krále Přemysla, hleděli papežové rozmnožení své zevnější moci, aby mohli přes odpor panovníků sobě protivných provésti veliké své účely směřující k vnitřnímu zvelebení církve; v pozdějších časích větším dílem bylo jim povznešení sebe za vrchní moc nade všemi panovníky světskými jako hlavním účelem; aby jeho dosáhli, přehlíželi často pravé prospěchy církve, a dali vzniknouti mnohým nešvarám v církevní správě. Papežové všelijakými spůsoby vymáhali peníze pro sebe z jmění duchovenstva jednotlivých zemí, které předce od dárců určeno bylo především ku prospěchu domácímu; a k čemu sami pokládali sobě právo, dopouštěli, jak viděti z příkladu krále Jana, také jiným pod jalovými záminkami. Zištný duch, který panoval při nejvyšším místě v křesťanstvě, začal se pomalu rozšiřovati také v nižších kruzích duchovenstva. Již za krále Jana začali se v Čechách hašteřiti faráři z duchovenstva světského s mnichy žebravými o rozličné důchody, kterých nepřáli jedni druhým, tak že pošlo z toho nejednou velké pohoršení veřejné. Z podobných podnětů zištných byl tehdejší biskup Pražský Jan Dražický, jemuž král Jan mnoho nepřál, roku 1318 pohnán k soudu papežovu do Avignona, osočen byv od některých protivníků svých mezi duchovenstvem z domnělého nadržování kacířům. Jedenáct let strávil u velkých outratách v tehdejším sídle papežů, než se mu podařilo dokázati svou nevinu, a za tak dlouhý čas jeho nepřítomnosti měl král Jan tím více volnosti ve zlém nakládání se statky biskupskými i jiného duchovenstva.

V roce po vybrání desátku (1327) vzpomněl sobě král Jan najednou, táhnouti proti Vladislavovi Lokietkovi, tehdáž již vůbec uznanému králi polskému, aby zjednal platnost ztraceným právům koruny české k Polsku. Stavové čeští povolili k tomu berni, a král táhl přes Olomouc proti Krakovu. Najednou však dal se z dalšího tažení zdržeti zakročením krále Karla uherského, jenž hrozil sice spojiti moc svou s králem polským, tchánem svým. Nicméně výpravou touto zastrašeni, dostavili se hned knížata hornoslezští u krále Jana, a obnovili své přísahy vasallské, kterými se ondy za krále Vácslava II. byli poddali koruně české. Brzy potom v rozepři mezi Jindřichem VI. knížetem Vratislavským a bratrem jeho Boleslavem III. Břežským a Lehnickým v dolním Slezsku Jindřich VI. obrátil se ku králi Janovi o ochranu, a rovněž poddal se mu co vasall, i ustanovil jej za svého dědice, nemaje potomstva. Tím byl učiněn základ ku panství českému ve Slezsku, kteréž se v dosti krátkém čase rozšířilo na celou tuto zemi.

Již roku 1329 král Jan místo křížové výpravy do Jerusalema, papeži na jalovo slíbené, nastoupil tažení proti pohanským Litvanům ku pomoci rytířům řádu německého, kteří byli pod zvláštní ochranou papeže. Ve spolku s nimi jal se válčiti také s Vladislavem Lokietkem, i vpadl z Prus do jeho zemí. Vácslav kníže Plocké v Mazovsku musil se mu s údělným knížetstvím svým poddati v manství ku koruně české. V tom sebral Boleslav Lehnický pole proti Jindřichovi Vratislavskému ve spolku s pěti jinými knížaty dolnoslezskými. Tu král Jan zanechal válčení v Mazovsku a Kujavsku, a pospíšil do Slezska Jindřichovi na pomoc. Účinek byl, že protivníci Jindřichovi všichni musili se co manové poddati králi českému, nejprvé Jan vévoda Stenovský, potom Boleslav III. Lehnický a Břežský, Jindřich IV. Zahanský, Konrad Olešnický a Přemek Hlohovský. Konečně smluvil se s Janem o pokoj také Jindřich Javorský v ten spůsob, že jemu Zhořeleckou část Lužice, prvé bez práva opanovanou, navrátil.

Mezitím byl se král Jan smířil se svatem svým Jindřichem korutanským, někdy králem českým, tak že Jindřich jedinou svou dceru Markétu zaslíbil k manželství druhému synu Janovu, jménem Janovi Jindřichovi (1327). Sňatek tento měl dle jich úmyslu míti za následek připadnutí všechněch zemí Jindřichových, totiž Korutan, Krajiny a Tyrolu, na mladé tyto manžely. Když král Jan roku 1330 meškal u Jindřicha korutanského v Insbruku, kdež dokonali spolu jisté umluvy o to, naskytla se dobrodružné mysli jeho ještě další vyhlídka na spůsobení sobě panství nového v Italii. Město nejbližší v Lombardii, Brescia, žádalo jeho po poslích za pomoc proti mocnému pánu čili signorovi Veronskému, Mastinovi della Scala, který panoval několika někdejším republikám městským v sousedství. Král Jan pomohl jim, a Bresciané poddali se jeho panství. Toho příkladu však následovalo hned více měst jiných, o jichž podmanění usiloval pán Mediolanský Azzo de’ Visconti, nejmocnější v západních krajinách Lombardie. Azzo hleděl zachrániti se od horšího nebezpečenství, když i sám jaksi na oko poddal se panství krále českého; což zase po něm učinilo více jiných signorů okolních. Tím spůsobem stal se král Jan během jednoho roku (1331) pánem celé západní Lombardie i s krajinami potomních knížetství Parmenského, Modenského a Lukanského.

Ale panství tak vzdálené od hlavní země Janovy nedalo se snadně držeti. Vzbudilo přede vším odpor císaře Ludvíka, který opanování toto od Jana pokládal za sáhnutí na své právo císařské, rovněž pak zase Roberta krále Neapolského čili apulského, kterého papež v rozepři své s Ludvíkem jmenoval plnomocným náměstkem svým nad celou Italií. Císař Ludvík spojil se proti Janovi s vévodami rakouskými, mladšími bratry vzdorokrále Fridricha, mezitím zemřelého, kteří měli jisté přední právo k dědění Korutan a Krajiny po Jindřichovi korutanském, když by nezůstavil synů; Robert pak apulský zavřel spolek se synovcem svým Karlem I. králem uherským, a ten zase s tchánem svým Vladislavem Lokietkem, králem polským; všichni vyhlásili Janovi nepřátelství. Král Jan dovedl nejdříve smluviti se s císařem Ludvíkem, tak že opanované země vlaské přijal od něho pod názvem náměstka čili vikáře říšského, čímž přiznal se zase jaksi k jeho straně a proti papeži. Následkem toho povolal syna svého Vácslava čili již Karla, tehdáž 15letého do Italie (1331), a odevzdal mu vládařství tamější se sídlem hlavním v Parmě. Sám pospíšiv do Čech, udeřil odtamtud na Vladislava Lokietka opět ve spolku s rytíři německými, a přinutil jej obležením Poznaně k zavření příměří. Potom sebral vojsko na hranici mezi Moravou a Rakousy proti spojené moci vojenské krále uherského a vévod rakouských, kteří však mezi sebou se nepohodli: pročež když král uherský obrátil se domů, také král Jan vrátil se nejprv do Čech, ale odtud potom jel do Paříže, zanechav válčení dalšího pánům českým vedením Jindřicha mladšího z Lipé. Toho porazili Rakušané v roce potomním (1332) se ztrátou velikou u Mailberka, čímž král Jan přinucen byl k zavření míru s některými obětmi.

Ale když dílem mířil, dílem přemáhal jiné své nepřátely, spolčili se zatím v Italii hlavní protivníci jeho tamější, král Robert apulský, Mastino della Scala, Azzo de’ Visconti a Gonzaghové i Estové panující v Mantui a Ferraře, a učinili útok na panství jeho, aby je mezi sebou rozdělili. Mladý syn jeho Karel porazil je v udatném boji u San Felice (1332), ale poněvadž síly jeho byly nerovné, žádal pomoci od otce. Král Jan přijel, ale bez dostatečné vojenské moci, i musil konečně opustiti Vlachy neslavně (1333).