Děje království českého/§. 36.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 35.	§. 36. Přemysla Otakara II. pád a zahynutí	§. 37.

Údaje o textu
Titulek:	§. 36.
Podtitulek:	Přemysla Otakara II. pád a zahynutí
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 111–116. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Změnil se však neočekávaně stav věcí tehdejších v říši německé na škodu posavadní moci Otakarovy, když roku 1272 zemřel Richard Cornwallský. Neb odtud falckrabí Ludvík, ouhlavní Otakarův nepřítel, šťastněji než posavad prospíval ve svých snahách o zvolení císaře Otakarovi protivného. Volení císařů pokládalo se od některého času za právo výhradně jen sedmi knížat, kteří zastávali dědičně tolikero čestných úřadů říšských. Volitelové tito čili kurfirstové byli arcibiskupové Mohučský, Kolinský a Trierský co kancléřové říše v Němcích, v Italii a v Arelatu, falckrabí Rýnský co truksas, vévoda saský co maršálek, markrabí Brandenburský co komorník, král český co číšník; volení pak, aby bylo platné, musilo býti jednohlasné. Ludvíkovi bavorskému podařilo se především všecky tři arcibiskupy obrátiti na svou stranu, tak že se s ním usnesli o zvolení hraběte Rudolfa Habsburského ve Švábích. Ale nad to jal se Ludvík upírati králi českému právo k číšnictví i spojenému s ním kurfirství a osobovati obojí vévodám bavorským, neznámo pod jakými záminkami, kterým druzí tři kurfirstové jeho strany ochotně propůjčili sluchu, tak že při nastávající volbě přičten Ludvíkovi nejen jeho hlas co falckrabí, než i druhý co vévodovi bavorskému společně s bratrem jeho Jindřichem, ač tento v strojení tom proti Otakarovi se neúčastnil. Když tedy konečně i ostatní dva kurfirstové, saský vévoda totiž a Otto Brandenburský, syn a nástupce (od r. 1267) Otty, často zmíněného svata Otakarova, s druhými se srovnali, Otakarův hlas pak nebyl připuštěn; zvolen jest tím spůsobem Rudolf Habsburský za krále jednohlasně (1273 29. Září).

Mezi Rudolfem a knížaty stalo se hned usnešení, že všecka léna říšská uprázdněná od času, co na císaře Fridricha II. byla uvalena klatba papežská, měla považována býti za uprázdněná posud, s nimiž by králi slušelo naložiti dle usnešení s kurfirsty. Tento zákon byl zaměřen proti Otakarovi; neb upíráno mu jím právo ke všem jeho zemím německým, nabytým po někdejších vévodách rakouských a korutanských.

Král Otakar byl v čas této volby již opět ve válce s Uhry, která vznikla po brzké smrti krále Štěpána V. (1272) následkem různic na dvoře uherském mezi těmi, kteří vládařili ve jménu nezletilého syna jeho, krále Ladislava IV. V různicích těchto zavražděn byl Bela, bratr královny české Kunigundy; i vystoupil tedy Přemysl Otakar co mstitel jeho. V měsíci Červenci roku 1273 vtrhnul se 60.000 muži do Uher přes řeku Moravu, zmocnil se Prešpurka s celou krajinou až k Váhu, a přešed potom přes Dunaj, dobyl i na pravém břehu této řeky četných hradů a měst, jmenovitě i Šoproně. Ale jak ho došla zpráva o zvolení krále Rudolfa, pospíšil se zavřením míru, kterým, jak se zdá, některá část výbojů těchto zůstavena v jeho rukou.

Otakar zpěčoval se uznati platnost volby nového krále německého, která se stala pominutím práva jeho voličského, i obrátil se se stížnostmi proti ní ke dvoru papežskému, jehož věci sloužil on i otec jeho po dlouhá léta s plnou oddaností. Ale papež Řehoř X., stavě se nejprvé za prostředka mezi oběma stranama, uznal konečně Rudolfa Habsburského za pravého krále, když Rudolf s ním se srovnal dokonale o všecky spory mezi panstvím papežským a císařským v Italii (1274); a opustil odtud krále českého dokonce.

Jak medle tedy Rudolf opatřil sebe s této strany, vystoupil bez dalších rozpaků na jevo se svými úmysly proti Otakarovi. Na sněmě říšském v Normberce v měsíci Listopadu roku 1274 dal vynésti nález, kterým se Otakarovi upíralo právo k zemím rakouským i korutanským, a uloženo falckrabí Ludvíkovi, aby jej pohnal před soud říšský, že opominul proběhnutím roku žádati nového krále německého o stvrzení lén svých. Mezitím však vyzýval Rudolf již poddané Otakarovy v Rakousích, Štyrsku a Korutanech ku povstání proti němu, a navedl arcibiskupa Salzburského a biskupa Passovského, aby jim k tomu poskytli pomoci; ano vešel již také v tajné dorozumění s některými pány českými, kteří nemohli králi zapomenouti odejmutí sobě statků korunních nepravě držaných. Starý Boreš z Risenburka byl hlavním jednatelem těchto piklů, hledaje pomsty na králi za to, co se mu přihodilo od něho po smrti krále Vácslava. Také Filipp, ssazený patriarcha Aquilejský, odebral se k Rudolfovi, a obdržel od něho slib, že navrácen bude u vévodství korutanské; konečně i dvůr uherský v zánovním popuzení svém proti králi českému nachýlil se snadno ke spolku s Rudolfem.

Otakar odebral se ku konci roku 1274 do Rakous, přemohl stranu odbojnou tamže i ve Štyrsku, a pokáral také arcibiskupa Salzburského škodami v jeho zemi (1275). Ale zatím Rudolf konal rozsáhlé přípravy k válce s ním ve jménu celé říše, podporován jsa nejvíce od Ludvíka bavorského, Fridricha purkrabí Normberského, Menharta hraběte Tyrolského a jiných protivníků krále českého. Na sněmě říšském v Augsburce v měsíci Květnu 1275 vyhlásil acht na Přemysla Otakara, to jest zbavení jeho všechněch zemí a důstojenství, hroze pokutami ještě většími, kdyžby se nepoddal během roku od tohoto vyhlášení. Když uplynula tato lhůta (1276), sebral vojsko v ležení u Normberka, a strojil se ke vtrhnutí do Čech. Uhři měli zároveň vpadnouti do Moravy a do Rakous, arcibiskup Salzburský měl opanovati Horní Rakousy, Menhart hrabě Tyrolský Štyrsko a Korutany. Proti tolikerým nepřátelům Otakar měl jediného spojence, Jindřicha vévodu bavorského, a však i ten, když se nebezpečenství přiblížilo, opustil jej, a smířil se s Rudolfem. Tu změnil Rudolf úmysl svůj, a obrátil se s vojskem svým od Normberka rychle skrz Bavory do Rakous. V krátkém čase dobyl vší země až po Vídeň, ku kterémuž městu s druhé strany Uhři přiblížili se. Rovněž lehce zmocnil se Menhart Štyrska a Korutan pomocí pánů těch zemí, kteří od Otakara odpadli.

Otakarovo hlavní vojsko leželo u Teplé blíž hranic bavorských, aby bránilo Rudolfovi vpádu do země; když vsak Rudolf z nenadání se obrátil jinam, hnul i Otakar táborem svým a táhl do Rakous, však po cestách méně snadných; pročež opozdil se, a než se k nepříteli přiblížil, byly již celé Rakousy v rukou jeho, kromě měst Vídně a Korneuburka. Ve Vídni statečně řídil obranu města Paltram purkmistr, věrně s měšťanstvem jemu oddaný. Než Korneuburka dobyli císařští lstí; a když Otakar konečně přitáhl do Rakous, vypukla zrada za jeho zády. Vítkovici, to jest páni z Rosenberka, z Hradce, z Třeboně a jiní toho rodu, jejichž náčelník byl toho času pan Záviše z Falkenšteina, odtrhli se se zástupy svými od vojska jeho, a jali se, jakož nepochybně i Boreš z Risenburka a jiní z jeho tovaryšstva, hubiti statky krále a přátel jeho. Tím byl uveden u velikou nesnázi. Vojska jeho bylo již jen 20.000 mužů; Rudolf se svými spojenci měl vojenskou moc asi pětkrát silnější. Tedy nemoha podstoupiti boje, musil žádati Rudolfa za pokoj, a obdržel jej pod výminkami tvrdými. Musilť Rakous, Štyrska, Korutan a Krajiny, jakož i Cheba postoupiti Rudolfovi a přestati na království českém a markrabství moravském, na které tudíž přijal léno od krále Římského. Krom toho umluveno, aby jediný syn jeho Vácslav pojal za manželku některou dceru Rudolfovu, a Hartman, syn Rudolfův, dceru Otakarovu. Tím chtěl Rudolf Habsburský zjednati rodu svému naději na dědictví české, kdyžby vymřel rod Přemyslův. Dceři své měl Rudolf dáti u věno Dolní Rakousy na půlnoční straně Dunaje co zástavu ve 40.000 hřiven stříbra; dceři pak Otakarově měl dáti 40.000 zlatých co náhradu za statky, které sobě Otakar spůsobil v postoupených zemích za svého tamějšího panování. Také král uherský pojat jest do smlouvy mírné tím spůsobem, že mu Otakar navrátil, čeho vydobyl v poslední válce s Uhry.

O splnění této smlouvy vznikly však hned nové nesnáze mezi králi. Přemysl Otakar byl přijal léno od Rudolfa na Čechy a na Moravu v nejiném mínění, než co se vyrozumívalo pod týmž za jeho předků, totiž že tím král německý uznával jeho za pravého krále českého; i žádal, aby Rudolf stvrdil privilegia království českého, kterými se stanovil posavadní poměr právní mezi Čechy a říší německou. Toho se Rudolf zpěčoval, chtěje privilegia tato považovati za neplatná a Čechy za část říše německé se všemi povinnostmi jako jiné německé země. V listině míru pravilo se, jak obyčejně, že do něho pojati jsou všickni služebníci jednoho i druhého krále. Pod těmi služebníky svými chtěl král Rudolf rozuměti také zpronevěřilé pány české, a to tak, aby se jich směl ujímati po všechny časy ve všech novějších i starších rozepřích jejich s králem, tedy také v dávných rozepřích mezi králem a pány o korunní statky, čímž měli býti vyňati z moci domácích soudů království českého a státi pod císařem jako nějací vasallové říše německé. Toho Otakar dopustiti nechtěl na ujmu nenabytou země české, pravě, že to jsou služebníci jeho a nikterak Rudolfovi, jakožto rodní poddaní jeho a jeho předků od nepaměti.

Pošlo z toho delší vyjednávání, ve kterém Otakar již podvoloval se i něco upustiti od starého práva království českého a zpronevěřilým pánům odpustiti posavadní jejich viny všecky. Také dle přání Rudolfova upustil od svatby Hartmana s dcerou svou Kunigundou, nežádaje za slíbené jí věno žádné jiné náhrady; ano svolil i ke zmenšení věna nevěsty syna svého se 40.000 hřiven na 10.000, ve kterých místo levého pobřeží Dunaje v Dolních Rakousích mělo jemu postoupeno býti v zástavu toliko Chebsko (1277). Ale když Rudolf neustupně odpíral stvrzení privilegií a stál na svém, chtěje míti co ochránce odbojných pánů právo k stálému vměšování se do vnitřních záležitostí českých: nezbývalo Otakarovi než pustiti se do opětného boje zoufalého.

S malou mocí vojenskou, která později teprve vzrostla na 30.000 mužů, bez pomoci odjinud, krom od knížat slezských, vtrhnul v letě roku 1278 z Moravy do Rakous, a přitáhl až k Marcheku blíž slavného bojiště někdy Kressenbrunnského. Král Rudolf, který od prvního přemožení Otakara přebýval stále v Rakousích, jakož pak zemi tuto potom udělil svým synům, měl tentokrát již méně pomoci z říše; nicméně však s vojskem o mnoho silnějším vytáhl Otakarovi vstříc od Vídně, a nadto přispělo jemu na pomoc četné vojsko uherské. Otakar musil couvati po pravém břehu řeky Moravy až k Dürrenkrutu. Zde v den sv. Rufa (26. Srpna) roku 1278 přišlo k bitvě rozhodné. Hejna jezdců kumanských nejprvé obstoupila křídla vojska českého; potom hned celým šikem dorazila vojska na sebe. Král Otakar v čele svých bojoval, jak praví svědkové očití, „s myslí obrovskou, jako lev nepřemožený hromové rány rozdávaje“. Čechové, v počtu malém proti nepříteli přes míru silnému, počínali si hrdinsky. Již prorazili vojsko nepřátelské v samém středu, i již kynula jim naděje vítězství. Pan Milota z Dědic, nejvyšší komorník země moravské, stál v zadu s oddělením vojska zanechaného v záloze, i velel mu král konečně udeřiti na nepřítele. Tu vyvedl Milota zradu, obrátiv se se vším vojskem svým bez boje na útěk. Tedy zmohl se nepřítel velikým počtem svým, a vojsko české bylo od něho obstoupeno se všech stran, i podniklo boj nerovný. Tu král Otakar nestál o život svůj, i vrhnul se tam, kde byla seč nejlítější. V tísni boje padl pod ním kůň, i klesl král na zemi, a obklopen od nepřátel, raněn a odňata jemu zbraň, i v tom přihodil se rytíř Berthold Šenk z Emerberka, Rakušan, jehož bratr byl někdy pro zločiny odpraven z rozkazu Otakarova. Ten poznav krále, vykonal na něm pomstu na bezbraném, zbodav jej s jinými tovaryši svými, tak že zahynul ranami asi sedmnácti. Oděvy všecky s něho strhali, a tělo zohavili po smrti. Porážka Čechů byla úplná, nebo padlo jich na bojišti 12.000, jiní zajati, jakož zejména nemanželský syn Otakarův Mikuláš, jiných mnoho utonulo v řece Moravě.