Děje království českého/§. 34.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 33.	§. 34. Král Přemysl Otakar II. Proměny v zemi za jeho času	§. 35.

Údaje o textu
Titulek:	§. 34.
Podtitulek:	Král Přemysl Otakar II. Proměny v zemi za jeho času
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 100–105. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Smrtí krále Vácslava I. byl Přemysl Otakar II. povolán ku panství v Čechách, ve kterém byl se i již předtím některý čas účastnil jakýmsi spůsobem, buď s volí buď proti vůli otce, nazývaje se již opět mladším králem českým. Byl muž osobní povahy ušlechtilé, chování líbezného i zároveň vážného; pobožný a pilný v konání spravedlivosti, zastávaje se rád slabých proti mocným; milovník zevnějšího lesku dle rozšířeného již obyčeje času, ale přitom také rozumný hospodář, pečlivý rozmnožení svých důchodů i chování jich v dobrém pořádku; udatný ve válkách a podnikavý v šíření říše své i moudrý zákonodárce ke zvelebení jí vnitřnímu; ostatně německým obyčejům oddán v míře nemenší než otec a děd jeho, z čehož přišla za jeho času nová, ještě větší zkrácení národnosti české.

První péče jeho při nastoupení vlády byla o napravení sobě škod, které utrpěly důchody korunní nepříznivým jemu výpadkem někdejšího povstání jeho proti otci. Král Vácslav byl umřel v Počáplích čili Králově dvoře za Berounem, kdež se byl posledně zdržoval za loveckou zábavou. Dvořané, kteří právě byli okolo něho, jsouce oddáni Otakarovi, tajili nejprv smrt jeho, a odvezli jej, jako nemocného, na hrad Pražský, oznámivše zatím Otakarovi spěšně o skutečné smrti otcově. Mezitím povolali na hrad ve jménu zemřelého krále všecky ty, kteří od času války mezi otcem a synem obdrželi statky korunní za tehdejší služby své. Když přišli, uvrženi jsou do vězení, a v něm držáni tak dlouho, až Otakar, spořádav spěšně záležitosti své v Rakousích, přijel do Prahy a nastoupil panství bez překážky. Tu jest nad uvězenými učiněn soud, i nejsou prvé propuštěni, než když statky, nepořádným spůsobem nabyté, zase navrátili koruně. Boreš z Risenburka, nejvyšší komoří, jenž byl rozdávání toho účasten, ssazen jest s úřadu, a na některý čas uvržen do žaláře. Během dalšího panování svého Přemysl Otakar vyplácel i jiné prvé již odcizené korunní statky ze zástav, nedbaje na nechuť panstva, které statky tyto drželo a rádo by je bylo obrátilo ve své jmění dědičné. Také dal se na statcích korunních ve stavění mnoha hradů nových, netoliko ve zření k obraně zemské, nýbrž aby proti panstvu mocnému, na pevných hradech již sídlícímu, přiměřeně opatřil moc a bezpečnost koruny. V každé župě bylo tudy obyčejně několik hradů, spravovaných královskými purkrabími, a moc županů čili purkrabí starodávných hradů župních, jakož zároveň i vládařů a lovčích nevztahovala se již na celou župu, než jen na statky přičtené k jednomukaždému hradu královskému, tak že se rovnali úřednictvu, jaké i mocnější páni mívali na hradech svých. Jen cúdy čili soudové župní zůstávali ve svém starodávném zřízení; a purkrabí na hradech královských, vedlé nich pak popravci, jmenovaní od krále z předního panstva v župě usedlého, pečovali o veřejnou bezpečnost, o stihání a jímání zločinců a o vymáhání platnosti nálezům soudním, pokud nestačily prostředky mírnější. Také vybíraly se berně mimořádné, sněmem povolené, po župách od berníků v jedné každé zvolených od panstva a rytířstva. Začalo se pak časem župám říkati kraje, až staré ono jméno docela přišlo v zapomenutí.

K rozmnožení důchodů královských užil Otakar jako otec a děd jeho hlavně uvozování německých osadníků do země, jen ještě u větší míře. Za něho byla již skoro všecka důležitější místa obchodu a průmyslu odevzdána německým měšťanům, a krom toho znamenité částky země zalidněny také zakládáním vesnic německých. Ze starodávných župních sídel připomínají se co města novým německým spůsobem zřízená již za Přemysla I. Hradec nad Labem, za Vácslava I. Litoměřice, Zatec a Klatovy; též za některého z těchto dvou králů založeno jest nové město Bern (Verona), po česku potom Beroun nazvané, na místě pouhé vesnice někdejší, řečené na Brodě (totiž přes Mži); za Přemysla Otakara II. připomínají se k tomu rovněž ze předních sídel župních Plzeň, Mělník, Kouřim a Kladsko, aniž se ví, zdali teprv za něho dostaly práv městských čili za některého z oněch dvou jeho předků; tak také Stříbro při starodávných stříbrných dolech, od kterých vzalo jméno, Polička na hranici moravské v krajině řečené někdy „na poličkách“ a Oustí v župě Bílinské při starodávném cle, které se vybíralo z lodí na Labi. Jisto jest, že od Otakara vystaveno město Chrudim vedlé starého župního hradu Chrudimě, a zdá se, že podobně i také Čáslav. Blíž hranic míšenských vzalo při konci panování jeho počátek svůj město Most (asi r. 1273) u cla pomezního a trhu starodávného na Hněvině mostě. Zcela nově založil Otakar v místech buď docela prázdných buď kdež dotud byly pouhé vsi, města hražená Budějovice (1265), Kolín a Mýto; a snad také Kutnáhora brala začátky již za jeho času při nejhojnějších stříbrných dolech v Čechách, teprv okolo toho času odkrytých; určitá zmínka o ní děje se teprv později. V Praze vysadil Přemysl Otakar roku 1257 Nové město pod hradem Pražským, to jest v části Malé strany od mostu až ke hradu, od něho předtím nově opevněnému. Větší město na pravé straně Vltavy nazýváno odtud Starým městem Pražským.

Všecka tato a snad ještě i některá jiná města toho času zřízená nazývána jsou městy královskými. Větším dílem byla vysazena tak, že měšťané dostali nejen domů, z nichž obyvatelstvo starší musilo se vystěhovati, než i polnosti v nejbližším okolí ve svobodné držení, se závazkem k ročním platům. Každé město mělo své privilegium na trhy týdenní a výroční i na jiné svobody živnostenské, tak že obyčejně nesmělo na míli kolem města vykonáváno býti žádné řemeslo, neb zase zboží vezené městem musilo se v něm zastaviti určitý čas a vykládati na prodej, při čemž vybíráno z něho pro krále clo čili ungelt. Města byla, jak již pověděno jinde, vyjmuta z moci soudů župních. V nich vykonávali soudní moc rychtáři s přísežnými z obce čili konšely. Soud čili rychta náležela králi, byla však někde dědičně propůjčena, jinde a obyčejněji ročně pronajímána za určitý odvod peněz do komory královské; držitel neb nájemce takový slul rychtář, a bral požitek z pokut a platů za soudní výkony. On neb náměstek jeho čili podrychtáří řídil soudní jednání, konšelé nalézali o právu. Konšelé sami bývali dosazováni od krále, však dle návrhu měšťanstva. Oni spravovali všecky záležitosti obce městské, majíce krom soudů, na kterých rychtář předsedal, za vrchního svého purkmistra, jednoho ze sebe, tak totiž, že se vystřídali jeden po druhém v úřadě purkmistrovském každé čtyry neděle. Ve větších věcech radili se s jinými vzácnějšími měšťany čili staršími z obce; někdy také svolala se celá čili veliká obec.

Práva královská nad městy vykonával královský podkomoří, kterýž jindy býval toliko náměstkem a pomocníkem nejvyššího komorníka zemského, nyní pak zastával samostatný úřad, jeden z nejdůležitějších v zemi. On, jezdě každoročně po královských městech, pronajímal rychty a obnovoval raddy městské; vybíral komorní důchody z měst, a rovnal důležitější jich záležitosti. Od něho svolávána jsou města jakož také opatové a jiné duchovenstvo, statky zemskými nadané, ke sjezdům, podobným jako sněmové zemští, na které chodili páni a zemané, když král od měšťanů neb duchovních chtěl žádati nějaké daně čili pomoci mimořádné, neb raditi se o věci, ježto se týkaly jejich stavu. Podkomoří měl také kromě měst dohled na rozličné důchody královské, jakož z hornictví, které se od německých podnikatelů provozovalo s větším prospěchem než dříve, z mince, z cel a mýt i jiné podobné.

Soudové městští nespravovali se v konání spravedlivosti starodávným právem zemským, nýbrž cizím právem německým, které měšťané němečtí znali ze svých předešlých vlastí, a kteréž tudy bylo také samo v sobě rozličné. V pochybných případnostech otazovala se menší města větších, co by bylo za právo, i bylo také stranám povoleno od soudu svého města odvolati se ku konšelům města druhého, které k tomu bylo ustanoveno. Největší vážnosti požívala v tom radda Starého města Pražského, kdež se soudilo dle obyčejů přinesených od nejstarší německé osady v Čechách, ježto s část obdržely utvrzenou zákonní platnost psaným privilegiem knížete Soběslava II., s část tvrdily se dalšími nálezy konšelů Staroměstských samých. Některá města však spravovala se právem Magdeburským; z nich šlo odvolání do Litoměřic, a někdy i do Magdeburka samého; k těm náleželo zejména i Menší čili Nové město pod hradem Pražským. Nejvyšší však odvolání ze všech měst bylo ku králi, v jehož jméně soudil takové pře odvolané zvláštní sudí dvorský měst královských čili hofrychtéř, muž ze stavu městského v právích znalý. On i podkomoří, kterému byl podřízen, v důležitějších rozepřích také sami někdy zasedávali hned s konšely na soudě městském, když uznali za dobré.

Rozmnožení pevných hradů v zemi a obezdění měst za krále Vácslava I. i ještě četněji za Přemysla Otakara II. bylo příčinou, že se zachovávání pomezního hvozdu k obraně zemské stalo již skoro docela zbytečným. Přemysl Otakar hleděl zalidněním a zoráním jeho rovněž zjednati sobě nové příjmy, pokud náležel ještě ku koruně a nebyl již prvé v držení šlechty neb duchovenstva. Tedy když domácí osadníci nemohli ovšem postačiti dosti rychle, rozprodal jej osadníkům německým, přivolaným z ciziny. Zejména dostaly tím spůsobem obyvatelstvo německé tři župy dotud větším dílem lesnaté, Loketská, Úpská čili potom Trutnovská a Kladská. Dle příkladu králem daného osazovali rovněž i páni a vrchnosti duchovní statky své v pomezním lese osadníky německými; tak na příklad Benediktini Břevnovští krajinu Broumovskou v župě Kladské v oujezdě Polickém, darovaném jim od krále Přemysla I. (1213), kdež založili dvojí proboštství, nejprvé v Polici na české straně, později v Broumově (1322) na německé straně téhož oujezdu; páni z Lichtenburka, praemonstrati Litomyšlští a Želivští na pomezí moravském; páni z Hradce a z Rosenberka v jižních končinách země; klášterníci Tepelští v západní části Plzenska; páni z Lemberka, z Wartenberka, z Waldšteina, z Fridlandu v krajích půlnočních.

Vesnice německé zakládaly se podobným spůsobem a s podobnými svobodami jako osady české v době předtím, jen s tím rozdílem, že jim dopuštěno jako městům souditi se právem německým. Podnikatel, obyčejně stavu městského, který se uvázal ve přivedení osadníků a jiné potřebné zařízení, dostal dědičné rychty čili šolcovny v nové vsi se svobodným lánem i jinými požitky; jemu náleželo souditi v menších věcech, ve větších soudila buď vrchnost buď vyšší rychtář řečený fojt nad celým oujezdem, neb také konšelé blízkého královského města. Vsi takové dostávaly i německých jmen svých obyčejně dle oněch podnikatelů čili prvních svých rychtářů.

Zakládaly pak se jak od krále tak také od vrchností v krajinách pomezních netoliko vesnice, nýbrž i četná městečka a města, hrazená i nehrazená, s podobnými právy a privilegiemi, tu v menší, tu ve větší míře, a se samostatnou správou obecní, s rychtáři a konšely jako města královská, leč že práva, která v těchto pozůstavena byla králi, vykonávána jsou od vrchností a jejich ouředníků nebo na královském zboží od purkrabí královských. Zároveň také jiná důležitější místa, ve vnitřku země, stojící pod purkrabími královskými neb soukromými vrchnostmi, nabývala svobod městských v této míře obmezenější, jakož vesnice při hradech, podobné župním podhradím, nebo při klášteřích, při splavných řekách, při stříbrných a zlatých neb jiných výnosných dolech a v jiných živnějších místech, tak zvané vesnice trhové, kdež od dávna bývaly trhy vysazeny. Některá z takovýchto měst poddaných nabyla v časích pozdějších úplné svobody, a stala se královskými.

Tak se za krále Otakara II. měnila podoba země české, množilo se obyvatelstvo a otvíraly se nové prameny živností i zároveň důchodů korunních v míře, jak za žádného jednotlivého panovníka před ním; ale také spůsobila se veliká spletitost právních poměrů mezi rozličnými stavy v zemi na ujmu jednoduchosti správy zemské, a uvedlo se v zemi nové zřídlo rozmíšek ze žárlení na sebe dvou národností.