Děje království českého/§. 14.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 13.	§. 14. Zmatky domácí po smrti Boleslava II.	§. 15.

Údaje o textu
Titulek:	§. 14.
Podtitulek:	Zmatky domácí po smrti Boleslava II.
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 39–42. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Po největším dosud povýšení moci české, které dovršili první dva slavní Boleslavové, přišlo velké otřesení, kterým nebyla již v nebezpečenství celost země, ale ovšem utrpěla na některý čas samostatnost její v poměru k Německu, na vždy pak ztroskotána veliká říše západoslovanská, jíž tehdy Čechy byly stály v čele, tak že napotom stěží jen malý úryvek jí zase přinavrácen ke stálému spojení. Příčinu k otřesení tomu zavdaly především opětné různice v domě panovnickém jako někdy v rodině Vratislava I.

Kníže Boleslav II. zemřel roku 999, zůstaviv syny tři: Boleslava, Jaromíra a Oldřicha. Boleslav, od vlasů nazván Ryšavý, nastoupil v panování; druzí dva obdrželi snad již za živobytí otce části země jakožto údělná knížetství, podobá se, že v krajinách někdejšího panství Slavníkova, kdež hradové Oldřiš a Jaromiř měli jejich jména. Ale Boleslav byl člověk hanebné povahy, lakomý, podezřivý a ukrutný na poddané i na přátely své, přitom pak nicméně beze vší zmužilé mysli a statečnosti. Tyto jeho vlastnosti dobře znal bratranec jeho Boleslav Chrabrý, kníže polské, syn Mečislava z Doubravky, muž rovnající se statečností ducha předešlým Boleslavům českým a dychtivý po velikém jejich dědictví. Tedy sotva Boleslav II. umřel, hned toho roku (999) Boleslav Chrabrý vtrhnul do zemí českých, a počal je sobě podmaňovati. Hrad Krakov oblehl a dobyl, kdež Čechové, za posádku vložení, udatně odpírajíce všichni jsou zbiti, aniž Boleslav III. co učinil, aby obhájil své panství. Tedy v krátkém čase všechny země prvé k Čechám přivtělené, Slezsko, Morava, Slovensko v Uhřích, byly od Boleslava Chrabrého dobyty a připojeny k velikému odtud panství polskému.

Boleslav Chrabrý již roku nejprvé potom (1000), když císař Otto III. přišel do Hnězdna na pouť ke hrobu sv. Vojtěcha, dorozuměl se s ním o odtržení těchto zemí také od biskupství Pražského a zřízení zvláštního arcibiskupství ve Hnězdně. Radim čili Gaudentius, bratr sv. Vojtěcha, stal se prvním arcibiskupem polským.

Boleslav Ryšavý, pozbyv takto pro nedbalost největší části říše po otci zděděné, nakládal mezitím hanebně se svými bratry, aby se zmocnil jejich podílů. Jaromír byl nastrojením jeho zohaven na těle, Oldřich sotva ušel zbavení života; obadva utekli ze země, a odebrali se k Jindřichovi, vévodovi bavorskému, kterýž potom po smrti Otty III. (1002) byl císařem Římským. Ale Boleslav tak provozoval panství své, že konečně ani ti, kterým prvé nejvíce přál, nemohli snésti jeho ukrutnosti. Tedy se spikla část velmožů, a v čele jejich Vršovici, dotud miláčkové a pomocníci Boleslavovi v úkladech proti bratřím, z nichž on jednomu i dceru svou dal za manželku. Z návodu jejich povolán kněžic polský Vladivoj, nejspíš nejmladší bratr Boleslava Chrabrého a tudy též syn Doubravčin, na knížecí stolec. Vladivoj přitáhl s vojskem polským (1002), a Ryšavec, ode všech opuštěn utekl k Jindřichovi, vévodovi franskému. Však ani ten nebyl přítelem jeho, neb i jemu byl učinil křivdu jakousi; pročež nenalezl u něho pohostinství, nýbrž vsazen do vězení, a když jej Jindřich konečně propustil, nevěděl se kam jinam obrátiti než k nejmocnějšímu nepříteli svému, Boleslavovi Chrabrému.

Vladivoj, nový kníže český z rodu cizího, obával se, že by nebyl dost jistý ve svém důstojenství, když Jaromír a Oldřich, praví dědici, přebývali, jak pověděno, u krále německého Jindřicha II., jehož pomocí doufali po vyhnání Boleslava dosednouti na stolec svých otců. Tedy aby se s té strany ubezpečil, pospíšil Vladivoj ke dvoru krále německého, a žádal, aby jej za kníže české potvrdil. Jindřich byl k tomu ochotný, neohlížeje se mnoho na Jaromíra a Oldřicha, avšak žádal na Vladivojovi přede vším, aby netoliko platil předešlý poplatek, nýbrž aby dle obyčeje německého byl manem jeho, t. j. aby zemi českou uznal za zemi královu, a aby ji on i potomní knížata česká měli od něho v léno, t. j. toliko k užívání a spravování. Tedy učinil Vladivoj, jak král žádal, slíbil jemu býti věrným a poddaným, a za to potvrzen v knížetství, čili, jak se v Němcích nazývali správcové jednotlivých zemí, za vévodu nad Čechy. Tak byla země česká bez vědomí a svolení národu poddána pod cizí vrchnost; i ačkoli skutkem tímto nemohl dle práva vázán býti nikdo, než kdo závazek přijal, nicméně králové neb císařové Římští, domnívajíce se i krom toho býti pány celého světa, odtud tím více přičiňovali se dle možnosti, aby plnému vrchnímu panství nad Čechy zjednali průchod.

Tedy se brzo slitovalo Čechům, že odvrátivše se od domácího rodu Přemyslova, vzali sobě kníže z ciziny. Na štěstí Vladivoj brzy umřel, trápen jsa ustavičnou žízní, tak že ani hodinu zůstati nesměl bez nápoje (1003). I pospíšili Čechové poselstvím do Bavor, a přivedli mladší dva syny Boleslava II. zpátky, z nichž Jaromíra učinili knížetem. Ale Boleslav Chrabrý, maje již úmysly také na zemi českou, aby ji opanoval, vzal umluvu s Boleslavem III., který u něho byl pohostinu, vtrhnul s vojskem velikým do Čech, a přinutil Čechy, že musili Ryšavce znovu přijmouti za kníže. Jaromír a Oldřich musili podruhé utéci do Němec, mezi Boleslavem III. pak a poddanými jeho učinil Boleslav Chrabrý smíření, aby sobě všeho předešlého ničím zlým nevzpomínali.

Ale Ryšavec nedbal než o naplnění zlosti své, a hledal krvavé pomsty nad těmi, jejichž přičiněním prvé vypuzen byl ze země. O masopustě (1003), když všechen lid hleděl veselosti, pozval nejvzácnější osoby ze země, mezi nimiž i nejčelnější z rodu Vršoviců, k sobě k radovánkám. Tož uprostřed veselí vstoupiv s dráby svými, sám první probodl Vršovice, jenž měl dceru jeho za manželku; ostatní všichni, kterých nenáviděl, od druhých zrádně jsou zabiti. Z toho se podruhé proti němu pozdvihli velmoži, a nevědouce sobě jiné rady, poslali ku knížeti polskému samému, žádajíce ho proti ukrutníkovi o pomoc. Boleslav Chrabrý, raduje se tomu, že jej Čechové sami povolati musili za svého vysvoboditele, přiblíživ se ku pomezí země české, povolal Boleslava III. k sobě pod tváří přátelskou; když pak přišel, kázal jemu vypáliti zrak a zavézti jej na tvrdý hrad do země polské, kdež on po mnohých létech skončil bídný svůj život u vězení. Boleslav Chrabrý pospíšil s vojskem svým do Prahy, kdež přijat s velikou radostí svých přívrženců a vyhlášen za kníže. S ním se navrátil do země Soběbor, bratr sv. Vojtěcha, i zalíbilo se Boleslavovi v Praze více než v otcovské zemi jeho polské, tak že mínil tu zůstati a odtud panovati veliké říši své.

Panství jeho v Čechách nezůstalo však bez odporu. Nad Pražským podhradím samým vzdoroval jemu Vyšehrad co sídlo strany protivné, ku které lnul národ celkem z přirozené náchylnosti k rodu svých knížat starodávných, ač na ten čas musil se poddati moci. Nad to spůsobilo Boleslavovi vkročení do Čech hned nepřátelství s Německem. Král Jindřich II. nechtěl dopustiti, aby říše polská, po německé v celém křesťanstvu již nejmocnější, ještě dále v sousedství jeho se rozšířila. I učinil psaní Boleslavovi: chtěl-li by učiniti přísahu poslušenství, tak aby se zemí českou byl manem čili vasallem německého krále, že jemu té země chce přáti; pakliby tak nechtěl učiniti, že jej stihati bude válkou. Boleslav, jsa v bojích zkušený, odepřel žádosti králově, a počal zbrojiti, i začala se válka veliká mezi německou říší s jedné strany a polskou s druhé. Jindřich potřel nejprvé přátely Boleslavovy, kteréž měl mezi samými vévodami německými; potom pak strojil se Jaromíra a Oldřicha dosaditi v Čechách, i vešel v dorozumění o to s velmoži jim příchylnými.

Roku 1004 král sebral vojsko u Merseburka v Sasích, a chystal lodě na Labi ku přechodu, jakoby se strojil vtrhnouti do starších zemí knížete polského; když pak Boleslav z té příčiny hlavní svou sílu obrátil do Lužice, král německý hnul v pravo, a vtrhnul s celým vojskem svým do Čech. Oldřich a Jaromír táhli s částí lidu napřed. Přátelé jejich otevřeli jim bránu zemskou přes hory Krušné. Když přitáhli před Žatec, hlavní hrad v někdejší zemi Lučanů, vystavený nejspíš Boleslavem I., obyvatelé posadku polskou zbili, a krále Jindřicha s vojskem jeho vpustili do hradu.

Král zůstal tu s vojskem svým očekávaje ještě příchodu Bavorů. Zatím Oldřich, táhna v před, dobyl hradu Dřevíče, srozuměl se s přátely svými a bratra svého v Praze, a přiblížil se tajně až do nejbližšího okolí, aby Polany náhle přepadl. V lese na širokém vrchu Petřína a Strahova přišli k němu věrní jeho, osm vládyk, mezi nimiž Výhoň řečený Dub s lidmi svými, vše 350 mužů.

Boleslav Chrabrý, událostmi těmi překvapen, maje jen málo lidu v Praze, a tajných úkladů se obávaje, strojil se sám v tu chvíli k odchodu. V půlnoci, když zvonění na Vyšehradě, posud nepřemoženém, vyzývalo ku povstání všeobecnému proti Polanům, Boleslav opustil hrad Pražský s částí svých, a zachránil se útěkem ze země. Soběbor s ostatním malým hlukem zůstaven byl ve hradě, maje vytáhnouti něco později. Proti němu zdvihli se z nenadání Čechové v posádce hradské, již dorozumění s Oldřichem, který nemeškal zároveň udeřiti na hrad zvenčí. Tu padl Soběbor v boji na mostě u přední brány hradské; jiní ve zmatku utíkali po stráních, jiní v tísni velké úzkou zadní branou, tak že malý počet se zachránil. Hned nazejtří přišel Jaromír, a uveden v Prahu i u Vyšehrad, i dosazen na stolec knížecí, na kterémž vzal stvrzení od krále německého, jenž po několika dnech přitáhl rovněž s celou mocí svou ku Praze.