Ctirad/IV.

Ctirad Julius Zeyer
III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	[1]
Vydáno:	1878
Licence:	PD old 70

Na pustém břehu chladné Vltavy,
naproti Vyšehradu zlatému,
tam v prachu ležel Ctirad nepohřben,
by plaché zvěři sloužil za kořist.
Nad hlavou jeho táhly oblaky,
zem syrá pila junou jeho krev,
a dlouhé traviny se klonily
a šelestily tiše nad srdcem,
jež jako kámen v ňadrech tížilo.

    A z hloubi siné nebes vytrysklo
cos jako černá jiskra krouživá,
a jiskra spouštěla se k zemi níž
a vzrůstala, čím víc se blížila,
a jevila se černým ptákem být.
Za ptákem pták sledoval krouživě,
a brzy černal dlouhý, pustý břeh
se příšernými hostmi bez počtu,
a tiše tekla dále Vltava,
a tiše táhly dále oblaky
a tiše šelestily traviny
dál nad srdcem, jež mrtvo leželo
jak kámen v mrtvých ňadrech jinocha,
a nikde, nikde neozval se hlas,
jenž zavolal by stůj! na lačný voj
těch krákoravých příšer hltavých.

    Tu ruší náhle ptáků hnusný kvas
tak hrůzyplný výkřik bolestný,
že řeka zašuměla v hlubině,
že oblaka se v běhu zastaví,
že v základech se zachvěl Vyšehrad -
a bílá Héla s vlasem vlajícím
a s okem strašným jako temná smrt
se vrhá s výše nebes do trávy.
Prach vzletěl k nebi jako černý kouř,
tak tloukla kolem sebe křídloma,
by lup vyrvala dravcům hladovým,
a nehty bílých rukou vryly se
do prsou opeřenců odvážných,
již kvasu odříci se nechtěli,
a těm, jichž spáry k vlastní záhubě
se byly zapletly do zlatých kštic
nad mrtvým čelem syna drahého,
těm teplá srdce z těla trhala …
A skřekem, krákoráním havranů
zněl děsuplný, divý její smích,
tak hlasitý, že dosáh’ nebesa,
kde bozi zbledli věčně žijící,
tak hlasitý, že v soumrak navy vnik’,
kde stíny zemřelých jej slyšely
a zapomínaly na okamžik
na hlubokou svou touhu po slunci.
A ptáci před smíchem tím prchali,
do lesa tmavokřídlí havrani,
a bystrozrací supi k oblakům.

    Teď sedla Héla v prach a mrtvolu
si položila v nesmrtelný klín
a zvedajíc krvavé ruce své
na pustém břehu vyla jako vlk
a takto k Vyšehradu zvolala:

    „Psi hrdého uštvali jelena,
lest bezstoudná do sítě lapila
jak lovec zvěř velkého hrdinu!
Což víže údy vaše Morana,
že nespěcháte sem na pustý břeh?
V lup lesním šelmám vyvrhly jej sem
ty divé vlčice krvavých tlam,
by duše jeho věčně těkala
od stromu k stromu klidu zbavená.
To na potupu učinili vám,
a vy pod stromy v chladu dřímete
a neslyšíte, jak bol krvavý
zde v prachu řve jak poraněný tur!“

    Hlas její hřměl jak v horách strašná bouř,
a slova její jako vichřice
kol Vyšehradu zahučela tak,
že pevné brány jeho chvěly se
a stromy zahrad k zemi skláněly
své květem osypané koruny,
a zlaté síně, kobky, chodby, dvůr,
vše zazvučelo truchlou ozvěnou,
jak nástroj z hloubi bolně zasténá,
když ruka ničící jej zasáhne.

    A zbledli bohatýři Přemysla,
a každý bez meškání chopil zbraň,
sed’ na koně a chvátal z hradu ven,
Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav
jel v čele jim, skok odvážný jej nes’
se skály v prostřed chladné Vltavy;
hned změnila se lesklá hladina
v vír rozpěněných vln, jež vysoko
na břehy prchaly, rozkrušeny
v déšť duhový pod zmachem mohutným,
divokých skoků ořů neskrotných.

    A řeka přenesla je poslušně
na druhý břeh, a výkřik bolesti
se vydral z prsou Ludislavových,
když zneuctěné tělo Ctirada
v prach pohozené, nahé ležet zřel.
Již chtěl se k němu vrhnout, slzami
mýt rány bezčetné a hluboké,
když náhle, jako z země zrozeny,
na divých koních děvy zjeví se:
jak krákot havranů jich volání,
jak černý oblak vlasy vlající,
jak blesky zraky jejich divoké.

    Na okamžik si voje obadva
naproti stály tiše, bez hnutí,
jak chmurné skály v lesním údolí,
tu lepá Héla z prachu vzpřímí se:

    „Co váháte?“ tak zvolá na muže,
„za dlouhé hřívy chopte lítice
a zavlečte je v svatý Vyšehrad!
Svým rabům vrhněte je na lože.
Nechť nasytivše chtíč je zardousí
a psům je hodí vyhladovělým!“

    Než dokončila, počal velký boj.
Jak bouře plny blesků hnaly se
na sebe voje s křikem hromovým;
vzduch zatemnil se mrakem hbitých střel,
jak letní déšť, tak hustě lítaly
na obě strany velké kameny,
a mlaty hřměly dutě o štíty,
a meče z mečů jiskry křesaly.
Hluk bojujících, zmírajících ston,
ryk koňů, hromné zbraní bušení,
šum řeky, hučící ozvěnu skal,
vše přehlušila Héla křikem svým.
Jak řvoucí bystřice když trhá břeh,
jak požár hltající celý hvozd
bezčíslnými svými jazyky,
tak mezi děvicemi řádila:
tu trhala je s koňů splašených,
tam raněné zas vlekla za nohy
a házela je v řeku, spějící
od místa boje plna zděšení,
tu trhala jím z těla srdce zas,
jak dříve byla ptákům činila,
a znovu zazněl děsuplný smích,
jenž věkožízné bohy na nebi
a bledé stíny v navě polekal.

    Za krátko pojal děvy bledý strach,
šat polednice krví zbrocený,
to oko hrůzyplné, divoké,
ten kamenný, nehybný obličej
víc děsil je než bohatýrů zbraň,
a brzy uzdy koňů trhaly
a hledaly svou spásu v útěku.
A za nimi se Héla řítila
a plašila jim koně výkřiky
a chytala za řízu vlající
z děv mnohou, házela je zpátky pak
pod kruté nohy ořů zuřivých
a pronásledujících vítězů,
a zajisté by byli rekové
se Děvína již tenkrát zmocnili,
kdyby nad branou hradu dívčího
nebyla Vlasta stála zářící
a vznešená jak z bohyň některá.

    Plášť stříbrný jí splýval s ramenou,
na temných vlasech plála koruna
z bledého zlata jako bludičky,
štít bílý, lepokamy vroubený
tak temnými a zářícími tak
jak její hluboký zrak záhadný,
nad branou otevřenou držela,
a z čarných lepokamů na štítu
a z temných zraků, hrdých, vznešených,
se odvaha linula v srdce děv.

    Před temným tímto okem zachvěla
se sama Héla, v hloubi jeho čtla,
že doba ještě byla daleká,
kdy před osudem pyšné čelo to
se k prsoum schýlí, přemožené sic,
však neskrocené ani osudem.
A polednice zmizela jak stín,
a muži jako ve snu hleděli
na vznešený ten čarokrásný zjev,
jenž nad branou jak bílý měsíc stál.

    Jen okamžik zůstali bez hnutí,
však krátký okamžik ten dostačil,
by polekané děvy prchaly
za hradby strmícího Děvína;
za nimi hromem brána zapadla,
a Vlasta vešla v zlatou svoji síň,
a rekové se k břehu vrátili …

    Tam tělo Ctiradovo chopili
a vložili je na loď zdobenou,
již Přemysl z chobotu pod hradem
jim poslal vstříc; loď byla samý květ,
a brunát zlatem protkaný se vlek’
daleko za ní brázdou hlubokou,
již ryla do hladiny Vltavy,
a dvacet krásných, nahých jinochů
po obou stranách lodě plavalo;
ty pravou rukou klečí zlacených
se drželi, a levou mávali
kvetoucí ratolestí úměrně,
a Vltava jim k plavbě zpívala
a házela jim perle do vlasů,
a červánky na těla bělostná
pablesky rudé s výše sypaly,
a slunce večerní zlatilo vzduch.
Když k břehu dorazili skalnému,
pozvedli z květů tělo jinoší,
a brány hradu otevřely se,
a Přemysl jim kráčel smutně vstříc.
Ved’ bohatýry své v dvůr lipový,
tam Ctirada oděli v zlatý háv
a na hranici položili jej.

    „A jakou zbraň chceš Ctiradovi dát,
by vstoupil mezi stíny jako rek?“
Tak tázal Přemysla se Ludislav.
V tom otevřela sama sebou se
dokořán zlatá brána vysoká,
a před žasnoucím zrakem mužů všech
se Šárka s bílým ořem zjevila.
Šat běloskvoucí měla na sobě,
a hlava byla kvítím zdobená,
mlat Trutův bílou rukou třímala,
a po boku jí visel modrý štít.
Od temena až k patám plynul jí
jak mléčná dráha závoj čarovný,
byl utkán jako z bělotřpytných hvězd,
a zářícími jeho záhyby
se Šárka zdála divukrásným snem,
zdála se Šárka býti bohyní,
a nikdo z mužů netázal se jí
kým jest a co ji vede mezi ně.

    „Vy divíte se, bohatýrové,“
tak oslovila muže žasnoucí,
„vy divíte se, jak jsem přišla sem,
jak zlatá brána otevřela se.
Vždyť nesu Trutův štít, což nevíte,
že zlaté brány Vyšehradu vždy
se otvíraly, on když přicházel?“

    Tak mluvíc s koně na zem skočila
a k vysoké spěchala hranici,
kde Ctirad v zlatém hávu spočíval.
„Zde vezmi svoji zbraň, můj vítězi!“
Tak šeptala mu v ucho s povzdechem
a položila Trutův mlat a štít
mu k hlavám, vyňala pak zlatý nůž,
jímž plavé luně žertvy světila,
a vnořila jej oři bílému
do hrdla hluboko. Pad’ věrný kůň,
krev vřelá vytryskla jak rudý blesk
a pokropila rekův zlatý háv.

    „Na bílém oři v navu pojedeš,
kam Morana ti cestu ukáže!“
Tak Šárka s okem zaroseným dí,
a hlava její krásou zářící
mu padla na hruď jako zlatý květ,
a s očí jejích temnoblankytných
se sladká touha lásky linula,
a jako ve snu k němu mluvila:
„Ty víš, že jsem ti v sluji nelhala?
Můj vítězi, kéž s tebou zemříti
bych směla, bídná, sirá, nešťastná!
Kéž zlatý nůž bych směla ponořit
do srdce hluboko, ach, hluboko!

    Pak ale s tebou bych se setkala
tam dole mezi stíny v mrákotě,
a pohledy tvé, plné výčitek,
by věčně plašily mne od tebe,
a věčně bol tvůj obnovila bych
svou tváří, do níž vryta vina má.
Buď kliden, Ctirade, můj vítězi!
Ty nespatříš mne v navě soumraké,
já a můj bol, my věčně zůstanem
na šírém světě sami bez druha;
jen o to prosím tebe, Ctirade,
ó, dej mi hrstku svého popele!“

    Tak Šárka šeptala mu na srdci,
a lípy šuměly kol tajemně
pod nebem pozlaceným večerem …
A Šárka zapálila hranici,
a plameny vyšlehly vysoko
a zahalily rudou záclonou
to bezradostné lůžko jinocha,
jež Morana mu byla ustlala …

    A hustý kouř se valí k oblakům,
a vysoko, kde jako černý sloup
se zlaté klenby nebes dotýká,
tam třepetá se peruť labutí,
a bolné zvuky hlasu sladkého
večerním vzduchem táhly truchlivě,
a věděli tak všichni s jistotou,
že Héla pro Ctirada pláče to …
A soumrakem a dýmem plazivým
se bílá těla nahých jinochů
kol hranice křepčících míhala,
a žalné zvuky písní pohřebních
se s deštěm žhavých jisker vznášely
nad kolébající se koruny
lip ztmělých a svatého jasanu …
A ruce pozdviženy nad hlavou
bez hnutí stála Šárka celý čas,
až oheň dohořel, až hustý dým
se rozplynul, až písně dozněly,
až dokřepčili nazí jinoši …

    Teď vezme připravenou nádobu
a sbírá drahý popel Ctiradův,
pak zvedne rychle spadlý závoj svůj
a připevní na hlavu skloněnou.
Byl utkán jako z bělotřpytných hvězd,
od temena až k patám plynul jí
jak mléčná dráha temným obzorem.
Pod zářícími jeho záhyby
zdála se Šárka divukrásným snem,
zdála se Šárka býti bohyní,
a nikdo z mužů netázal se jí,
kým jest, kam nese popelnici tu,
již s tichým pláčem k srdci tisknula.

    A Šárka vyšla z Vyšehradu ven,
a hlava její klonila se níž
a níž, a závoj její zářil víc
a víc, čím déle nocí bloudila
tak sama, sama s těžkým bolem svým …

    Teď odnesl ji posléz bludný krok
do lesotemné skalní kotliny,
kde luně žertvy pálila co noc.
A Šárka vystoupila na skálu,
jež v klíně svém chovala černou sluj.
Tu zazvučely sloupy podzemní,
jež klenbu sluje nesly od věků,
a nad vrcholky zdřímlých pralesů
vyšlehla bledá zář a z chvějících
se korun stromů vynořila se
posvátná luna v plné slávě své;
jí zašuměly tmavé lesy vstříc,
na temné tváři noci příšerné
zahrálo cos jak úsměv vítací,
a syrá země sladce zavzdychla.
Tu vzpřímila se Šárka vysoko,
přitiskla popelnici k srdci blíž
a ruku druhou k luně pozvednouc
tak oslovila plavou bohyni:

    „Třikráte svaté božstvo vznešené,
ty bílý květe plný tajemství,
jenž vykvetl jsi z černé skvělosti
tmy noční, slyš můj volající hlas!
Ty kráčíš tiše loukou blankytnou,
na níž věštící hvězdy rozsety,
a veškerého tvorstva osud znáš.
Tys nejmocnějším božstvem, měsíci,
hle, nejbídnější žena volá tě!
Zde stojím sama, sama s bolem svým,
měj slitování, luno, s kněžkou svou!
Skroť v duši mojí divé plameny,
klid chorobnému srdci poskytni,
znič bytost moji, ale úplně,
bych v navě nepotkala muže stín,
jehožto popel v této nádobě!
Ó, luno, luno, slyš mou modlitbu!
Skloň ke mně stříbroskvoucí, svatou tvář
a poskytni, mně bídné, polibek,
o jehož velkém cudném tajemství
tam dole v posvěcené sluji tvé
mi čarozvučné sloupy zpívaly,
když radost nad tvým blahým příchodem
zachvěla jimi jako strunami!“

    Tak velkým hlasem Šárka končila,
a měsíc zastavil se nad skalou
a vzplanul světlem sedmnásobným;
proud bílých, jako jíní, paprsků
na bledé čelo Šárky linul se,
a děva zachvěla se mrazícím
a tajůplným luny polibkem;
krev její změnila se v tuhý led,
a údy stydly náhle zázrakem;
klid hluboký pad’ v srdce raněné,
noc temná na zrak, bezdné ticho v sluch,
pak shasla paměť v hlavě znavené,
a Šárka od temene do paty
se proměnila v skálu nehybnou,
a ruce její bílé, kamenné,
k tuhému srdci ještě tiskly prach,
jenž tělem býval někdy Ctirada …