Cirkus Humberto/Část čtvrtá/XIV.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 705- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Srážka s Paolem byla jediná bouřlivá příhoda, kterou zažil Václav Karas jako ředitel. Nepříjemných a choulostivých záležitostí přineslo divadlo dost, ale ty všecky dovedl vyříditi s neochvějným klidem a humorem. Ve zralosti svého věku, v plnosti svých zkušeností stál vysoko nad aférami šaten a jeviště. Věděl nyní, že už se nikdy nevrátí k cirkusu, když se rozhodl bdít nad osudem své vnučky. Nebylo to rozhodnutí lehké; míval chvíle, kdy se s lítostí vracel do minulosti a zjišťoval, že se vlastně nikdy nestal tím, čím býti chtěl. Jeho životním snem a láskou bylo equestrické mistrovství, dosáhnout vrcholků krasojízdy a cvičitelství. Dospěl v tom do znamenité výše, ale od svrchované mety ho odvedlo krotitelství šelem. Chtěl být tvůrcem nového cirkusového umění, ale Berwitzova tuhost a krize podniku mu v tom bránily. Když se konečně stal svrchovaným pánem, bylo to jen k tomu, aby zachránil ubohé trosky bývalé slávy. Kvůli synovi přešel do podnikání, jaké nikdy neměl na mysli, kvůli vnučce se vzdal poslední možnosti návratu na původní cestu.

»Vidíš, Vašku, vidíš,« říkával si v samotě karlínského bytu, »nikdy jsi vlastně ve svém životě neurčoval nic sám, všecko jsi dělal z ohledu na jiné. Pro Berwitze, pro Cirkus Humberto, kvůli Anežce, kvůli Heleně, pro Petra a pro Lidušku. Zbláznil jsi se a zamiloval do jména Humberto a své vlastní jsi ani neuplatnil. Celá Praha mluví o krásných programech v Théâtre Variété Humberto a kdo si na plakátech všimne drobné řádečky Ředitel Václav Karas? Odejdeš odtud a Praha ani nebude vědět, kdo jsi byl. Nu, nu — ale cožpak na tom tak záleží? Co by byl Václav Karas z Horní Sněžné, nebýt Cirkusu Humberto? Zedník a muzikant jako táta. Co jsi víc, oč jsi výš, to ti kus po kuse přinesli jiní. Toť se ví, měl jsi vůli, měl jsi nadání, měls důvtip; ale to všechno by nic nebylo bez toho všeho, co ti z rozhodnutí osudu přinesli druzí, Bureš, Hans, Roméo, Berwitz. Půl života a snad ještě déle člověk do sebe nabírá dary, které pro něho shromáždili jiní; což neplyne z toho závazek, aby on sám pak zase rozdával ze svého bohatství? Žádný lidský život neběží sám pro sebe, všecko je to věčná kavalkáda. Nedodržel jsi cestu, kterous měl na mysli; ale co jsi dělal, dělal jsi dobře. Neprosazoval jsi svoje jméno, abys byl všem na očích, ale ti, kteří něčemu z tvé profese rozumějí, ti o tobě vědí, ti znají tvou cenu, a na ostatních přece nezáleží. Nevrátil jsi se k cirkusu, zůstal jsi ve varieté. Ale nebudeš tu působit bez účinu. Zanecháš po sobě dobrou stopu a památku a přitom možná zachráníš duši svého potomka, aby nezplaněla v bohatství a hlouposti.«

Vzpomněl-li na svou princeznu Lilili, Václav Karas se rozzářil. Vracela mu opravdu, oč přišel o svého syna. Lnula k němu nezměrnou láskou a obdivem, nic na světě nebylo tak znamenité a dokonalé; jako co udělal děda Václav, nikdo nebyl tak moudrý, chytrý a laskavý jako bezvousý dědeček z varieté. Vousatý dědeček Jaroslav žárlil, vousatý dědeček Jaroslav se durdil, ale nebylo mu to nic platno, nikdo v rodině si nedovedl tak kouzelně hrát s malou holčičkou jako ten šedivějící cirkusák, v němž stále ještě tlouklo nestárnoucí klukovské srdce, slyšící na jméno Vašku. Co všecko dovedl udělat, aby Lidce opatřil neslýchané rozkoše! Jednou si z čista jasna koupil jezdeckého koně a už druhého dne si vzal Lidku před sebe do sedla a projezdil s ní celé odpoledne ve Stromovce. Pak si zas pořídil loďku a začal s malou žabkou podnikat dobrodružné výpravy do souostroví při Štvanici a dolů až k Libni. A když jí bylo sedm let, koupil jí k narozeninám poníka, skutečného, živého koníčka, kterého pojmenoval Mary a na němž Lidka brzy doprovázela dědečka do Stromovky i jinam.

Prožívala s ním tisíce rozkošných věcí, ale pořád netušila, jak ji při všech těch zábavách, hrách a taškařicích pozoruje. Jedno viděl určitě: že z ní vyhnal všecky ty ostýchavosti a strachy, které ochromily dětství jejího otce. Lidka se nebála ani zvířat, ani vody, šla do všeho neznámého s odvahou a důvěrou, jedno velké nebezpečí bylo tedy šťastně odstraněno. Ale s dalším si Karas nebyl nějaký čas jist, totiž s tím, k čemu děvče nenápadně vychovávat a připravovat. Zkoušel v těch jejích hrách všelicos, ale nikde neviděl, že by jevila nějakou zvláštní schopnost k věcem, které se provozují v cirkuse nebo ve varieté. Rozpoznával jen jedno: že je to dítě velmi muzikální, že ze všeho nejraději má hry v přestrojení, kdy může mimicky představovat všelijaké role, a že to bude jednou krásné děvče výrazné tváře, šelmovských očí, štíhlého těla a velkého temperamentu. Ponenáhlu se ustavoval na tom, že v ní je nejvíce schopností pro tanečnici.

Helena Karasová byla by řekla pro balet. Václav Karas měl však neskonale více zkušeností. Už téměř čtvrt století procházely jeho divadlem všechny slavné tanečnice Evropy, u něho hostovaly všechny proslulé baletní skupiny a on dával akreditovanou značku neznámým tancům exotickým. První na pevnině měl potřeštěné americké negry s jejich rytmickým opojením, uvedl do Evropy dvorské tanečnice siamské, přinesl tančící chrámové kněžky javajské a obřadné krasavice z ostrova Bali. Když se ve světě začalo mluvit o novém tanečním umění, Karas ozdoboval své programy rejem sester Wiesenthalových, dovedl zasunouti do pořadu vystoupení dalcrozeovské skupiny z Hellerau, přivedl do Prahy zasněnou Ruth St. Denis i obřadnou křisitelku staroegyptské linie Sent M’Ahesu. Mohl je všecky sledovat, studovat a porovnávat jako málokdo na světě. Sám měl v sobě vycvičeny všecky pohybové prvky mistrnou školou Achmeda Roméa, a slýchaje umnou hudbu, najednou toužil, kdyby k ní mohl improvisovati harmonický pohyb. Díval se proto na tance na své scéně jinýma očima než pouhý divák. Zprvu ho uchvacoval klasický balet a Annu Pavlovnu považoval za vrchol všeho umění. Čím déle však vnikal do tajů tance, tím více nabýval přesvědčení, že bravury primabalerin na špičkách jsou neplodné variace ustrnulé formy a že nový účinný výraz nutno hledati tam, kde se tanec vzdává vyšší myšlence, kde je projevem náboženské mystiky neb starého kultu. Byla-li taková umělkyně v programu, přicházeli za ním často výtvarníci, malíři a sochaři se žádostí, aby jim umožnil denně ji sledovat a inspirovat se jejím výkonem. Dělal to rád, neboť to byli lidé zajímaví, s velkým rozhledem a bystrými postřehy. Hovory s nimi ho jen utvrzovaly v přesvědčení, že svět jde vstříc novému obrození tance, který bude hledat svůj vlastní smysl a účel v harmonicky krásném pohybu.

Myslil-li tedy na maličkou Lidku jako na příští tanečnici, viděl ji v duchu zapjatou do velkého rušného dění jako tvůrkyni a nositelku nových krás. Aniž to věděla, připravoval ji k tomu nejmírnějším použitím roméovských zkušeností. Navykal ji na krásné postoje a ladné pohyby, na pružný krok a skok, na procvičení svalstva nohou i trupu. Bylo to všechno jako hra, ale útlé tílko se už přizpůsobovalo pro příští úkoly. Provozovali to spolu tajně, ale najednou se to zauzlilo, že postup mohl být urychlen.

To bylo tehdy, když paní Emilka Karasová přišla domů s rozhodnutím, že desítiletá Lidka bude chodit do dalcrozeovské rytmiky.

»Všecky dcerušky z lepších rodin chodí teď do Dalcrozeova ústavu,« prohlásila tenkrát Emilka. »Říkala paní císařská radová Wiesenbergová, že si bez rytmiky nedovede příští domácnost představit, a paní plynárenská ředitelová Všetečková povídala, že je rozhodně pro uměleckou výchovu. Prý to bude docela jiná harmonie v manželství, až to muž nebude muset hledat jinde a bude to mít doma.«

»Inu jo,« přikyvoval pan Kostečka, »on je Všetečka velký frejírník před Hospodinem. Ale jestli by ho zrovna paní Všetečková uchvátila, kdyby mu zatančila kankán, to je ještě veliká otázka.«

»Kankán! Pro umučení boží!« vykřikla paní Kostečková, »co všecko budeme ještě muset my ubohé ženské provádět, abyste vy mužští přišli k rozumu. Kankán!«

»Rytmika není kankán, maminko,« poučovala ji dcera, »a paní plynárenská ředitelová má pravdu. Každá ženská nemůže dostat za muže matematika.«

»Nu, nejsme proti pokroku,« uvažoval Kostečka, »za našich dob e myslelo hlavně na kuchařskou školu. Žádá-li si pokrok tančení, à la bonne heure! Zámožná rodina si vždycky může opatřit vzornou kuchařku, ale aby si opatřovala do domácnosti tanečnici, to ať radši to převezme paní domu sama. Co tomu říká dědeček Václav?«

Dědeček Václav se ošíval.

»Nevím, lidičky, nevím,« odpovídal s nevinnou tváří, »já bych žádnému umění nevěřil. Žádnému umění. Každé je, prevít, proti měšťáctví. Holku to chytne doopravdy a najednou vám vyrazí z vašeho pořádku.«

»A to se nemusíme obávat,« mávl rukou Kostečka, »Lidka je vzorné děvče a máme na ni vliv.«

»Nu, jak chcete. Ale když už jí to povolujete, měli byste ji pustit i do varieté. Tam přece uvidí velké tanečnice.«

Uznali, že je to pravda. Bylo tedy rozhodnuto, že Lidka bude chodit na rytmickou gymnastiku a že smí do varieté, bude-li v programu tanec. Dědeček Václav si zamnul ruce. Teď mohl s Lidčinou výchovou zamířit, kam chtěl. Vedlejší hry odpadly a děvče se soustředilo na cviky taneční. Však také učitelka z Dalcrozeovy školy žasla, jaký talent se tu vyskytl, s jakou lehkostí tato žačka ovládala tělo a jak přirozeně reagovala na rytmus hudby. O výroční akademii bylo její vystoupení zlatým hřebem večera a Kostečkovi s Emilkou se nadýmali pýchou, kolik obdivu se dostalo jejich dítěti a kolik pochlebných gratulací jim. V patnácti letech působila už Lidka o večerech mimických tanců a jako šestnáctiletá přejímala první role tanečních pantomim. Noviny psaly o ní jako o vycházející hvězdě, nadšenci nové Terpsichory běhali po jejích večerech jako zmámení, starší fanatické průkopnice byly bez sebe žárlivostí a ulevovaly si po straně klevetami. Její vzestup a oblibu nemohly však nijak zadržet, byla znamenitě školena, rostla do líbezné, šelmovsky milostné krásy a byla všecka jako proniklá hudbou. »Lída Karasová je taneční aeolská harfa,« napsal o ní docent estetiky dr. Šafránek, »nejmenší zavanutí hudby stačí, aby se rozezněla harmoniemi tělesného i duševního půvabu.«

»Docent Šafránek je blbec,« prohlásil na to PhDr. Petr Karas, tehdy už mimořádný profesor analytické matematiky a geometrie na universitě Karlo-Ferdinandově, »a pohybová estetika není žádná věda. Z toho jeho žvastu vím jenom tolik, že nejmenší zavanutí hudby stačí, aby odvedlo Lidku od učebné látky gymnasijní, a že tato taneční aeolská harfa má dostatečnou z matematiky. To tedy já nepovažuji za žádné harmonie tělesného a duševního půvabu, ale za trapnou a pokořující ostudu pro otce, který se má co nevidět státi ordinariem.«

»Z táty si nic nedělej,« chechtal se dědeček Václav, když za ním přiběhla Lidka s pláčem, »tuhle tvoji rovnici on přece nerozřeší. To už běží docela jinak, než on tuší. Tanči dál, já tě ochráním. Ale pamatuj na jedno: abys to nepřeháněla. Koukni se po těch starších tanečnicích. Dřou a dřou a nakonec to vůbec nejsou ženské. To jsou vysušení misionáři z tropů, to jsou poustevnice živící se kobylkami uprostřed pouště. Vím, že mnoho dovedou, ale kde zůstává půvab, lehkost, ženství? Je to nějaká zásada, chtít stvořit krásu a přitom nejdřív ubít krásu danu od Pána Boha? Tanči, cvič, uč se a pracuj až do haleluja. Ale jenom až do haleluja. Sláva Bohu na výsostech. A na zemi pokoj, klid a odpočinek tělu, které toho potřebuje.«

Lidka objala a zlíbala rozkošného dědečka a tančila dál. V rodině začaly být z toho rozpaky. Nejhůř však bylo na gymnasiu. Lída Karasová byla favoritkou všech tříd, ale staří profesoři žehrali na nové předpisy, které dovolovaly pěstovat rytmická cvičení a vystupovat v rámci školských představení dalcrozeovských. Matematik ji od začátku sjížděl, protože na ní mohl dokazovat, že universitní katedra je obsazování lidmi, kteří nemají ani tolik pedagogické schopnosti, aby poučili ve svém oboru svou vlastní dceru. Později však se k němu přidal i latinář a historik a přírodopisec.

»Karasová Ludmila,« říkal hubený třídní, »áno, balet na eminenc, školní prospěch na pětku, áno. Moderní doba, áno.«

Jednoho dne přišel za Václavem Karasem malý, tlustý mužíček, věčně se potící a věčně si otírající silná skla brýlí, stále zamaštěná potem, kanoucím z mohutného obočí.

»Jsem docent pohybové estetiky doktor Šafránek,« představil se starému direktoru, »a přicházím, pane řediteli, v záležitosti vaší vnučky.«

To bylo thema, pro něž Václav Karas byl ochoten odsunout třebas i premiéru. Rozhovor mu ostatně stál za to. Poznal zakrátko, že doktor Šafránek je z těch obětavých nadšenců, kteří nikdy nevzpomenou na nějaký postranní zámysl. To mu bylo hned sympatické. A pak viděl, že se tento ustaraný človíček dobře vyzná ve věcech moderního tance, třebaže v něm je víc theoretického vzdělání a myšlení než životní praxe. Přišel starému Karasovi vyložit, že v Praze není již nikoho, kdo by mohl Lídu Karasovou ještě nějak poučit. Lída umí teď víc než všecky pražské umělkyně; a je takový talent, že by bylo velmi záhodno, aby se jí dostalo ještě konečného školení, na příklad u Rudolfa von Laban v Německu.

Karas naslouchal velmi pozorně a horlivě se vyptával na všecky podrobnosti.

»Děkuji, pane docente, za poučení,« skončil rozhovor, »poměry v německých tanečních ústavech jsem neznal. Vím jen, že tanec jde teď vzhůru jako strhující vlna. I já to tu ve varieté cítím. Zde ovšem nejde tak o nejčistší taneční umění, jako spíše o novou podívanou. Davům už pouhý varietní program nevyhovuje. Touží zas po něčem dráždivějším. Chtěly by revui, výpravnou revui, se spoustou nahých tanečnic, s přepychovou výbavou. Ale to já už dělat nebudu. Když už i do manéže pomalu vjíždí sedmdesátka, nebudu si předělávat obor. A nebudu přesedlávat z práce na marnost, z rozumu na hloupost. S Lidkou je to ovšem něco jiného. Věřím, že by se mohla vynést nad tu spoušť pošetilosti a opravdu něco světu dá. Na její rodiče se nesmíme ohlížet. Petr je hodný člověk, ale slaboch, který úplně propadl měšťáckému okolí. Když jsem viděl, že z něho bude matematik, už jsem nad ním zlomil hůl. Ale ono je to ještě horší, teď je z něho matematický filosof. Matematický filosof! Víte, to je tak něco jako tygrolev, kříženec tygra a lva. Občas to z dopuštění božího přijde na svět a zůstane to neplodné. A takovému člověku svěří osud nejkrásnější mladé děvče, aby vytvářel jeho život. Už se dávno na to nemohu koukat. A teď je opravdu třeba na to skočit. Po dobrém to nepůjde, to vím. To si zas jednou budu muset houknout jako dompteur.«

»To je nádherné, pane řediteli,« radoval se docent Šafránek, »že se chcete Lidky ujmout.«

»Ovšemže se jí ujmu, ale napřed s ní o tom promluvím. Jednu výhradu budu mít. Když s ní bude holka souhlasit, půjde v létě do Německa.«

Doktor Šafránek odešel všecek blažen. Odpoledne seděla na téže židli co on Lidka septimánka. Dědeček Václav si sedl proti ní a vzal ji za ruku. Byl nesmírně vážný.

»Liduško, mluvil jsem s docentem Šafránkem. Ty bys chtěla do Německa k Labanovi?«

»Ano, dědečku. Myslíš, že by to bylo možné?«

»Jsou tu dvě potíže. První je v tom, že máš jít z domu, do cizího prostředí. Vyptal jsem se, jak to v té škole chodí. Množství mladých žen, množství mladých mužů. Moderní, pokrokové názory. Výsměch šosáctví. Ano. Dejme tomu. Ale já, holčičko, nevezmu na své svědomí nic, co by mohlo podlomit tvou nádhernou životní sílu. Jsi už vyspělá, rozumíš, co mám na mysli. Stačí někdy dočasné zmámení, malá lehkomyslnost… a děvče v květu života je ztraceno.«

Lidka se lehce zapýřila. Pak zvedla hlavu a pevně se podívala Karasovi do očí.

»Děde…« řekla vážně a dojatě, »mám už teď plno nápadníků. Jsou mezi nimi moc milí hoši. Ale já chci tančit. Já chci být dokonalá tanečnice. Chci být slavná. A dokud to nebude, nemám na nic jiného pomyšlení. Věříš mi?«

»Ale zde jsi mezi námi, do jisté míry chráněna rodinou. Tam budeš sama. Bez naší opory.«

»Ano. Ale tys mne vychoval. Jsem tvoje žačka, ne otcova, ne matčina. Ty víš, co ve mně je. Ty víš, že mi můžeš věřit.«

»Ano, dítě, ale já to chci slyšet, slavnostně slyšet, jako přísahu. Abych sám před sebou měl čisté svědomí, že jsem ti to všecko řekl, že jsem o tom výslovně mluvil a že tys i dala slib. Zradíš-li mne i pak, budu nesmírně smuten, ale řeknu si: nešlo ji jinak zachránit, zlo bylo v ní.«

»Nezradím, děde, nezradím!«

Z očí jí vytryskly slzy.

»Dobrá, dítě, slib mi tedy, že nepřispustíš žádnou milostnou pletku, dokud nebudeš mít ve světě svůj úspěch. Až budu číst, že jsi to ve světě vyhrála, bude konec tomuto slibu. Budeš svou paní a můžeš si dělat, co budeš chtít. Slibuješ?«

»Slibuji, děde.«

Naklonil se k ní a políbil ji na obě tváře a Lidka se zprudka k němu přivinula.

»A teď máme druhou potíž,« spustil Karas už zase vesele, »jak tě vylouplnout z rodiny?«

»To právě, dědečku, nevím. Neměla bych snad tajně spakovat a ujet?«

»To bych nerad. To je až ten poslední prostředek. Já bych to chtěl zkusit jinak. to bys mi musela trochu pomoci. Je to ovšem těžké, hrozně těžké!«

»Co to je — všecko udělám!« vykřikla Lidka, ale viděla dědovi na očích, že má na mysli šibalství.

»Je to velká věc, co po tobě žádám, těžká oběť! Musela bys — propadnout ve škole!«

»Jé,« vyletěla Lidka, »to je ohromné! Já ti propadnu, jak budeš chtít, z latiny, z řečtiny, z dějepisu a zeměpisu, z tátovy ctihodné mtematiky — jen si poruč.«

»Výborně. Čím to bude horší, tím líp. S vysvědčením však nepůjdeš domů, nýbrž sem ke mně. A já už provedu to ostatní.«

Do konce školního roku zbývaly čtyři měsíce. Karasová Ludmila, septimánka, provedla za tu dobu zázraky v lajdáctví a nevědění. Profesoři byli bez sebe hněvem a chvěli se rozkoší z exemplárního trestání. Pětky padaly, jen to bouchalo. »Áno, balet na eminenc, vědění na propadnutí, áno. Moderní doba, nové mravy, máte zas pětku, sedněte, áno.«

Přilítla ze školy do varieté, vysoko mávajíc vysvědčením.

»Dědo, dělala jsem, co jsem mohla! Šest pum — jen ten padouch matikář mi dal zase stágru, zbabělec! To si to nechce rozházet s tátou.«

»Dobrá, děvče. Teď se jdi projít a já si vezmu do manéže tvého otce.«

Zavolal si ho telefonem, že naléhavě s ním musí mluvit. Petr Karas, universitní profesor, marně si lámal hlavu, proč to. Když vstoupil do otcovy pracovny, spatřil staříka, jak stojí uprostřed a s rozkoší práská velkou šambrierou.

»Táto, prosím tě, dej to pryč,« volal syn ze dveří, »víš, že to nesnáším.«

»I jen pojď dál, Petře, a sedni si. Máme spolu malé účtování. Je to za dlouhá léta — kolipak ti je? dvaačtyřicet? třiačtyřicet? — no a můj účet je z tvého mládí. Snad se na to pamatuješ, jak jsme všichni chtěli, abys se sblížil s Cirkusem Humberto. Já, matka, babička, dědeček, kdekdo jsme toužili po tom, abys šel cestou, kterou ti uchystali tví rodiče. Ael tys na to neměl ani pomyšlení.«

»Neměl.«

»Vidíš, to si pamatuješ. Neměl jsi pro to hlavu, že ano. Ať jsme to zkoušeli tak nebo onak, po každé jsi ze všeho propad. A nám nezbylo než se trochu přizpůsobit, vzdát se všech snů a představ a smířit se s holou skutečností, že náš syn odejde z našeho prostředí.«

»Ano. Byli jste ke mně neobyčejně hodní. Bylo to opravdu moje štěstí. Snad bych se byl jinak utrápil.«

»Tedy jsme jednali správně?«

»Ano. Nikdy jsem to nepopíral.«

»Výborně. A teď, jsi-li charakter, musíš jednati zrovna tak jako my tehdy. Lidka propadla…«

»Z matematiky!«

»Ne. V matematice ti dělá čest, má dostatečnou jako vždycky.«

»Náramná čest!«

»Ale jinak pukla v šesti předmětech. Zde je její vysvědčení.«

»To je hrůza!«

»Ano. Nemá na to hlavu, jako ty jsi neměl hlavu pro cirkus. Teď se musíš ty a tvoje paní zachovat tak, jako jsme se zachovali my. Nebránit Lidce, aby si šla za svým štěstím jako taneční umělkyně.«

»To není možné!«

»Ó, to je nejen možné, ale nutné. Žádám to.«

Václav Karas pronesl poslední slova velmi ostře. Stál před svým synem vztyčen a komandérsky, s očima zaostřenýma, jak kdysi vnucoval svou vůli šelmám v kleci.

»Ale tatínku… proboha tě prosím… uznej, poměry jsou jiné. Já nejsem cirkusák, jsem universitní profesor, mám býti jmenován řádným…«

»Svoluješ nebo ne?«

»Tatínku… nemohu…«

»Bojíš se skandálu?«

»Ovšem, pochop to… lidské řeči…«

»Dobrá,« a starý Karas mluvil, jako by střílel z pistole. »Když nechceš vyplnit svou povinnost tak, jak jsem ji ctil já, jsem tvůj nepřítel. Lidka odjede ještě dnes. Loučit se s tak nehodnými rodiči nemusí. Ráno vyjde ve všech novinách zpráva, že odjela dovršit svá taneční studia. Je oblíbená umělkyně, bude to tedy zpráva velmi veřejnost zajímající. Ve večernících následujících dnů vyjdou pak interviewy se mnou jakožto s jejím dědečkem. Mám už to všecko připraveno. Proč jde za kumštem? Protože je ze staré cirkusácké rodiny. Její otec, universitní profesor, se narodil v cirkusovém voze. A pak tě vylíčím. Ne tak, jaký jsi byl, ale jaký jsi měl být. Já si tě tam zidealisuji — to je svaté právo starého otce. A půjde to den za dnem, historie za historií, a chceš-li, skandál za skandálem…«

»Proboha… tatínku… Kostečkovi se zblázní…«

»A kdyby tě i vyhodili. Zradil jsi mne, trp si.«

Petr Karas sedí zhroucen, drží si hlavu oběma rukama a kvílí.

Václav Karas stojí proti němu a probodává ho očima.

»Tak co,« praví pak chladně, »souhlasíš s jejím odjezdem?«

Petr Karas neodpovídá, jen přikývne.

»Dobrá, tedy podepiš tuto listinu. Chci mít pro úřady dokument, že nešlo ani o únos, ani o útěk.«

Petr ochable natáhl ruku a podepsal.

»Tak. A teď můžeš jít a zvěstovat to Kostečkovým. Ale ať se nechystají na žádný kravál — přijdu s Lidkou k obědu a… to víš, já mám rád u oběda veselé tváře. Ono je to přec zábavné, vidět, jak Pán Bůh míchá lidským těstem, aby nezkyslo!«

Stařík byl rozjařen. Vydral tu dušičku, vydral!