Cirkus Humberto/Část čtvrtá/XV.

Cirkus Humberto/Část čtvrtá
XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS,Eduard. Cirkus Humberto. S 721- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Depeše z Berlína oznamuje, že tanečnice Ludmila Humberto měla o svém debutním večeru nesmírný úspěch. Václav Karas má telegram rozprostřený před sebou na stole. S bradou opřenou o sepjaté ruce zírá na ten papír a usmívá se. Čte ty řádky znovu a znovu, pak se mu rozplývají a papír depeše se nějak rozlévá. Václav Karas jako by se díval na velikou mapu, v mapu svého života.

»Tuhle jsi s tátou vyšel od toho modřínku. Jakpak je to dávno? Nu, chlapče, tehdy ti bylo sedm, je to tedy dvaašedesát let. Tuhle jsi jel po prvé na svém bandurkovi, tuhle jsi se řezal s Paolem, tuhle byla ta první procházka s Růženkou a tuhle ti to ten starý Wollschläger všecko zpřeházel. Měl pravdu? Neměl pravdu? Měl, Vašku, měl. Zamotalo se to všecko jinak, ale co jsi provedl podle jeho příkazů, bylo správné. Dvaašedesát let, to je lán světa a času; ale koukáš-li se po všem, co se stalo, nemusíš se bát svého účtování.«

Dva dny chodí Karas netrpělivě. Čeká ještě jednu depeši. Nahnal přece všecky světové agentury k tomku berlínskému vystoupení — že by z toho nic nebylo? Teprve třetího dne přichází místo depeše dopis. Princeznička Lilili píše starému králi Habadějovi XV. všecka ještě rozechvěna, jaký to byl nádherný večer, jak lidé bláznili, jak se k ní seběhli managerové a ředitelé agentur, jak nevěděla, co si ze všeho pro začátek vybrat, a jak podepsala za velmi krásných podmínek pro Paříž. »Taky mnoho princů se vyskytlo a stále mne obléhají. Ale žádný z nich není tak krásný, jako byl můj bílý princ Cinkapúr ze země Mezipotápské, když mě unesl v Karlíně na armaru. Pověz mu to, dobrý, milý králi Habaději, že mu pořád zůstávám věrna.«

»Tedy Paříž,« řekl si Václav Karas, »to není špatné.«

Chvilku přemýšlel, pak sáhl do přihrádky s dopisními papíry, vytáhl jeden a jal se psát dopis pánům Otakaru a Břetislavu Breburdovým, majitelům divadla Varieté v Karlíně.

»Vážení pánové, koncem kvěna 1925 dojde má nynější smlouva o nájmu Vašeho podniku. Oznamuji Vám zdvořile, že ji už neobnovím. Bude to právě 35 let, kdy jsem převzal vedení Théâtre Variété Humberto z rukou Vašeho nezapomenutelného pana otce. Povznesl jsem tento podnik na první v celé Evropě. Děkuji Vám i památce Vašeho tatínka, že jste mi to Svou blahovolnou spoluprací umožnili. Jako bych ho slyšel: ,Klára Pachtová…’ Byla to radost, zde pracovat. Poslední léta úspěch poněkud ochabl. Nebylo to vinou programů. Vkus širokých vrstev se mění a varietní program už tolik neláká. Navrhovali jste mi několikrát, abych přeměnil podnik na revuální divadlo. Na prahu sedmdesátky se necítím k tomu povolán. Doufám, že Vám oznamuji své rozhodnutí dost brzy, abyste mohli klidně provést změnu v ředitelství i v provozu. Kdybyste chtěli začíti s revuemi hned v červnu, zařídím všechno potřebné, aby už v květnu bylo Vám jeviště k disposici pro zkoušky. Upozorňuji jen na jedno: jméno Humberto zmizí s afiší zároveň se mnou. To je má firma — račte se podívat do původní smlouvy z roku 1890 — a disponuji s ní výhradně já. Nemusím Vás snad ujišťovat, že jí žádným způsobem nezneužiji proti Vašemu podniku. Jméno Humberto bude nyní žít zcela jinde a ve zcela jiné podobě. Srdečně Vám oddaný Václav Karas, ředitel.«

Mladí Breburdové odpověděli velmi srdečným dopisem, že s lítostí berou jeho rozhodnutí na vědomost. Děkovali mu za jeho práci, obšírně oceňovali její zásluhy a vyprošovali si jeho rady, než bude změna provedena.

»Loučení číslo jedna máme za sebou,« řekl si Karas, ukládaje dopis do portfeje smluv. Zavolal pak sekretáře a nadiktoval mu oběžník agenturám a dopisy pro Mefevacium a Mezorvacipod o svém odchodu z ředitelství a o zániku firmy Théâtre Variété Humberto. Jeden z těch dopisů způsobil, že president O’Harrieh zařadil do Programu onu sensační výzvu k hvězdám.

Začala se poslední sezóna Václava Karase, nejrůžovější část jeho života. Všecko bylo hotovo, všecko připraveno, žádné nové smlouvy se nemusely podpisovat, žádná nová čísla shánět. Artisté přijížděli s vědomím, že jsou v tomto domě naposledy, a že přijedou-li snad ještě někdy po letech, neuvítá je zde tento laskavý papá Karas, který se od nepaměti staral o jejich úspěch blaho. Každých čtrnáct dní se lidé vyměnili, ale v zákulisí vytrvale vládla táž srdečně slavnostní nálada. Nad každou šatnou jako by visela melancholická sufita vzpomínek a loučení; překonat se to dalo jen sdílnou účastí. Papá Karas, uvolněný od všech starostí, vysedával mezi nimi na titěrných šamrlátkách garderob a nemohl se nabažit hovorů, které mu s tisícerých stran znovu přivolávaly celý ten rozběhlý svět artistů a artistek, jejž tolik miloval. Jako by se probíral růžencem, vyptával se každého »čísla« na celé jeho příbuzenstvo až k dědům a babičkám, sledoval činnost strýců a tet, švakrů a švekruší, bratranců a sestřenic, obnovoval si v paměti osudy partnerů a podílníků každé firmy, se zájmem sledoval, kdo kdy kam zmizel, kdo uskočil z toho věčného kolování od města k městu. Byly to hlavně ženy, které pod závojem nevěsty opouštěly kulisy a manéž, aniž tím bylo přerušeno jejich profesionální příbuzenství. Papá Karas vedl v evivenci i tyto krásné nevěrnice, zajímal se o osudy každé malé girl, která kdy vyklepávala svůj step na jeho scéně, a jejich slovutné manžele, vynikající někdy zvučnými tituly, přiřaďoval si jako švakříčky na okraj této neklidné, měnivé rodiny. S mnohými z těch manželství byl aspoň v písemném styku, když ne osobním. Jeho srdečné gratulace k svatbám vzubdily zpravidla v novomanželce takové vzpomínky, že neodolala a odepsala tomu nezapomenutelnému principálu. A Karas odpovídal tak mile, jako by šlo o skutečné příbuzenstvo. Kdyby se teď, až bude volný, rozejel do světa, mohl by asi po celé Evropě žít zadarmo jako nejmilejší host na nesčetných zámcích a vilách, nadšeně uvítán kněžnami, hraběnkami a baronkami, manželkami diplomatů, velkoprůmyslníků a všemocných ředitelů, které vesměs kdysi zářily krásou a uměním pod jeho patronací. Vždycky ho srdečně zvaly a teď, když se rozneslo, že opouští svůj kamenný dům, znovu přicházely jejich navoněné dopisy, plné vzpomínek, díků, blahopřání a také vzdechů po ztracené kráse v kulisách. Jak sezóna míjela, hrnuly se sdílné a účastné listy ze všech konců světa, z Ameriky, z Australie, z Indie, z Japonska; kde byl nějaký varietní podnik nebo putující cirkus, všude se vyskytl někdo, kdo s láskou vzpomínal na papá Karase a nechtěl zůstat mezi posledními, kteří přijdou vinšovat štěstí do nového života. Ovázány barevnými stužkami rostly balíčky těch dopisů v celé stohy a tvořily nejblaživější chloubu staříka Karase.

»To je moje výslužka,« říkával, když vedl některého svého hosta ke stolu, na němž bylo navršeno té poslední korespondence, »tiskl jsem své jméno nejmenšími literkami, a koukněte, ono je známo a ctěno po celé zeměkouli.«

Začátkem kvtěna si Karas zajel do Budějovic a krásným jitrem putoval do hor a lesů, do Horní Sněžné. Rozložitý, krásný modřín ho uvítal rozechvělými třásněmi u hrobu otce a matky. Postál tam hezkou chvíli, než si urovnal v hlavě všecky mylenky o tom, co je lidský život. Sešel pak do vsi, kde už nikoho neměl a kde ho nikdo nepoznal. Byly tu většinou jen ženské, mužští byli ve světě, u cirkusů. Až se tomu musel usmát, co všecko s nebožtíkem tátou způsobili. Koukl se do kostela, zašel si k farské zahradě, jestli ještě přesahují hrušně a švestky přes plot. Pak se pustil kousek do lesa, koukl se k račímu potoku a v jedné dubince bezděky přiostřil zrak, nespatří-li v trávě hlavičku hříbka kozáka. Prošel lesy svého mládí až na německou stranu, počkal si tam na autobus a spokojeně sjel dolů do Budějovic. Krásné to tu bylo, krásné, tiché a smírné, ale on již velké město neopustí. Příliš si navykl na jeho hluk a tempo.

Když se navrátil, shledal, že sekretář musel ke stolu s horou dopisů přistrčit nový a ten že je taky vrchovatý.

»Teď v květnu,« povídal tajemník, »je to jako lavina. A je v tom plno ohlášek, že přijedou jedenatřicátého osobně se s vámi rozloučit.«

»Svět je, chlapče, přec jen dobrý a život je krásný,« řekl Karas dojat.

»Taky jem na to myslel,« odpověděl šednoucí už nástupce Steenhouwerův, »ale ono to bude tak: každý člověk si vytváří svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký kolem sebe utvořil.«

»Možná, mladíku,« kýval hlavou Karas, »ale co provedeme s těmi návštěvníky?«

»Bude to blázinec. Pokladna má ultimo vyprodáno a tady je plno přihlášek.

»Zahrát pro ně odpoledne?«

»To nejde, pane řediteli. Postoupili jsme divadlo Breburdům na zkoušky a budou mít doho dne generálku. Snad jediné možné by bylo… kdybyste chtěl na to pár tisíc obětovat… uspořádat někde odpolední čaj, jako recepci, a tam se se všemi rozloučit.«

»Výborně, chlapče. Na tisícovkách nezáleží, ale na setkání s milými lidmi záleží. Vezměte si to na starost, pane Kauble, prosím vás, já budu muset beztoho pořád jen vyřizovat korespondenci.«

Tak se stalo, že šéfredaktor Hlasu národa jednoho dne dostal tištěný lístek:

»Pan Václav Karas Vás zve na čaj do haly hotelu Carlton o 17. hodině dne 31. května 1925.«

Díval se na tu kartičku, obrátil ji na rub, pak natočil telefon.

»Haló, je tam Hlas lidu? Dejte mi šéfa, prosím… Servus, Honzo, tady Odvalil. Prosím tě, dostals také pozvání od toho Václava Karase? Kdo to je? Je to ten bývalý ministr?… Co, ředitel Varieté? Vždyť to měl nějaký Humberto?… Ale, pětatřicet let? Jakživ jsem to jméno neslyšel. No, ale nejdem tam, když to není nikdo z politiky, co?… Dáváš to do lokálu, to je správné. Já to udělám taky tak. Děkuji, Honzo, servus.«

Šéfredaktor položil sluchátko a stiskl tlačítko zvonku. Přišel sluha.

»Kouknou, pane Kohout, dají to panu Chlebencovi do lokálu.«

Za chvíli se zaklepalo a redaktor pro místní zpravodajství Chlebenc vstoupil s tou škartkou v ruce.

»Pane šéf, poslal jste mi tuhle pozvánku… ale pěkně prosím, neračte vědět, kdo ten Karas vlastně je?«

Šéfredaktor se rukama odstrčil i se židlí od psacího stolu, aby mohl lépe vystrčit své mohutné břicho. Pak zvedl obě ruce nad hlavu a začal láteřit.

»Člověče, to jste šéf lokálu, když nevíte, kdo je Václav Karas? Pětatřicet let ho máte v rajoně a vy o něm nic nevíte? Jak si to, člověče, představujete, že takhle můžeme dělat noviny? To já, který tady sedím přilepen zadnicí k té židli, protože ořádmusím hlídat vaše boty, to já vám mám vykládat, kdo je kdo?«

»Bohužel, já opravdu nevím… nějak mi to ušlo…«

»Ušlo, ušlo. Kolikrát jsem vám říkal, že si máte pořídit lístkový katalog. Václav Karas je vynikající ředitel divadla Varieté!«

»Ah tak. Já myslel, že je tam ředitel Humberto…«

»Člověče, neblamujte se, vždyť je to vytištěno na každém plakátě.«

Chlebenec vylezl od šéfa a odplivl si.

»Otče Kornoute,« obrátil se v předsíni na sluhu, »jestvuje už v těchto komnatách Bírhund?«

»Jó, píše v reportárně.«

Chlebenec zamířil do pokojů zpravodajů a zastavil se u reportéra Paličky, řečeného Bírhund.

»Kouknou, Pivopes, tuhle maj nóbl pozvání na čaj, ale ne aby se tam zase ukoňakovali.«

»Václav Karas? Kdo to má být? Jeden Karas dostal čtyři léta za kasu, ale to byl Lexa. Alexander…«

»Voni jsou taky psí-cholog, Pivopes. Kasař jich bude zvát do Carltonu, co? A to nevědí, že Karas je už pětatřicet let velezasloužilým ředitelem ve Varieté? Voni jsou mi taky reportér. Kdyby se člověk na nich spoleh, to by moh vydávat noviny pro slepý. Všecko v rajoně musím za ně vědět já. Tak tam dou a udělaj z toho čaje vomáčku na pětatřicet řádek, starej má na to sliny.«

Když Chlebenec odešel, Palička vztekle hodil škartkou na stůl.

»Jo, zrovna v pět hodin půjdu do Carltou, když hraje Viktorka se Spartou vo svý třetí místo.«

Vyskočil a otevřel vedlejší dveře.

»Tě bůh, kulturo, nesu ti provotřídní divadelní událost, ředitel Varieté Karas dává čaj na rozloučenou. Šéf ti vzkazuje, že tam máš jít a sfouknout to na pětatřicet. Může to být i citovka.«

»To je blbina,« ozvalo se z pokoje, »šéf si u mne objednal velký referát o generálce na revui ve Varieté a teď mám být zároveň na čaji? To mu hned brnknu…«

»Ne, nevolej ho, miláčku, já už to zařídím…«

»Ah tak, ty prevíte, tos to chtěl jen na mne přehrát?«

Palička přirazil dveře a div tu pozvánku vzteky neroztrhl. Vtom se objevil někdo v chodbě naproti.

»Pěkně vítám, pane Trunec, jdou dál.«

»Dobrý den, pane kolego Bírhunde,« a do pokoje vstoupil uctivý dědeček, ukláněl se a podával Paličkovi ruku. Pan Trunec býval čtyřicet let lokálním zpravodajem Hlasu národa a nyní už žil dvanáct roků v pensi. Jeho největší slávou bývaly referáty o bálech, pohřbech a jiných okázalých událostech, kdy bylo podle tehdejší zvyklosti povinností novin vyjmenovat co možno všecky účastníky, popsat dámské toalety, vypočítat věnce a nápisy na stuhách. Miloš Trunec byl na tohle matador, jeho referáty byly vždy nejobsažnější, dovedl jmény i tituly vyplnit dva tři sloupce svých novin. Měl nepatrnou gáži a honoráříček za každou otištěnou řádku. Hodnostář s dlouhým jménem a tituly na dva řádky měl pro něho cenu šesti haléřů, protože za řádku dostal tři. Později se v novinách od této zvyklosti upustilo a redaktor Trunec přišel o slávu a příjmy. Vydavatelstvo mu to trochu vynahradilo na gáži, nicméně Trunec se cítil uražen a pokořen. Od chvíle, kdy zrušili honoráře a on nemusel počítat řádky, přestal číst noviny. Co bych je četl, říkal opovržlivě, já vím všecko dávno napřed. Ve skutečnosti nevěděl nic, protože se o nic nestaral a nezajímal. Nedovedl se rozloučit se svými starobylými frázemi, nedovedl se přizpůsobit tempu nové doby. Vývoj novin šel v redakci mimo něj, lokál převzali mladí, ostří hoši a Trunec jen chodil a naříkal: »Není tu úcty ke starým zasloužilým pracovníkům. Vyskytne se práce a mně se nic neřekne. Mně se vůbec nic neřekne v tomto domě.« V šedesáti pěti letech ho dali do pense. Přijal to s rozhořčením jako nespravedlnost, nadával na svůj list jako špaček a denně tam šel vysedávat, zda se přece nevyskytne pro něho nějaký úkol. Nechali mu tam jeden vedlejší stůl, kde usedl a za chvíli usnul. Prospal a proklímal své dvě tři odpolední hodiny, pak se oblékl a se smutným konstatováním, že jemu se nic neřekne, rozloučil se uctivě s mladými kolegy a capkal domů. Nechápal už, co se kolem něho děje, nevyznal se v redakčních změnách a novým lidem, kteří teď dělali noviny, říkal podle jejich přezdívek, jak je časem zaslechl. Také o Paličkovi byl přesvědčen, že se jmenuje Bírhund.

»Pane Trunec, voni jsou ten pravej mužskej,« volal na něho Palička. »Jestlipak se pamatujou ze svých časů na nějakého Václava Karase?«

»Jakpak ne, pane kolego, jakpak ne. Václav Karas byl pozamentýr v Perlové ulici a kandidoval do sboru obecních starších za staročechy.«

»Voda, voda, samá voda…«

»Pak byl Václav Karas na Malé Straně, rukavičkář, co se mu dcera utopila vo rachejtlích… pak Václav Karas, majitel pohřebního ústavu ve Smečkách, jak se mu tenkrát splašili koně s mrtvolou. Ten to není? Tak to bude Karas Václav, kameník na Slovanech, co mu jednou neznámí pachatelé ukradli náhrobek!«

»Ne, žádný z nich.«

»Inu, Karasů bylo v Praze mnoho. Co rada vrchního zemského soudu Karas, ten byl taky Václav nebo Bolemír, to už nevím, mně ta dvě jména nějak znějí pohromadě. Taky ne? Nebo Karas, koňský řezník a uzenář… nebo Karas, direktor ve Varieté…«

»Výborně! Ten to je.«

»No vidějí, že starý Trunec ještě zná svou věc. Copak je s ním?«

»Tak tenhle direktor kars jich tady zve na čaj.«

»Ale, ale, copak von je ještě živej? Já myslel, že už dávno umřel.«

»Ne, tuhle je od něho pozvánka a šéf jich moc prosí, aby byli tak laskav a napsali o tom asi třicet řádek.«

»Ale jo, ale jo, pročpak ne. Ono asi leccos sem pro mne přijde, ale mně se holt nic v tomhle domě neřekne. Udělám referát, to se ví. Ale těch třicet řádek, to nevím. Kouknou, pane kolego, já to udělám, jak jsme to dělávali, a oni si to potom proškrtají. Kdy je to, už zítra?«

Pan redaktor Trunec té noci téměř nespal rozčilením, ráno si po dlouhých letech zas řezal čtvrtečky papíru a špičatil tužky. Pozvání bylo na pátou hodinu, ale on už ve dvě vyšel z domu. Pro posilnění se zastavil cestou ve třech vinárnách na osminku vermutu a náprsteček slivovice. Do hotelu Carlton dorazil mírně rozkurážený.

»Sedmá velmoc,« představil se nějakému číšníku. »Kdepak jsu tady novináři?«

»Nevím, vašnosti, ale zavolám pana sekretáře.«

»Račte dál, pane redaktore, pěkně vás vítám,« zahlaholil sekretář Kauble. »Tak vy račte být z Hlasu národa, to nás velmi těší. Zatím jste tu z novin jediný.«

»Inu, to je ten dnešní tisk. Mladí páni. Copak tu vlastně oslavujeme?«

Sekretář mu to rychle vysvětlil a uvedl ho do velké haly. Trunec zůstal překvapen stát. V hale byla shromážděna vybraná společnost. V protější stěně bylo schodiště, po němž sestupovali ještě další účastníci. Schodiště bylo lemováno postavami uváděčů divadla Varieté v červených a modrých livrejích.

»Bude snad libo čaj, pane redaktore, nebo napřed koňak? Koňak, že ano. Hned jej přinesou. Račte si sednout tuhle, budete mít pěkný výhled.«

Trunec se rozhlížel.

»Skvělá společnost, nádherné toalety, opravdu. Ale prosím vás, budete mi muset říci, kdo to tu všecko je. Já tu nikoho neznám. Na příklad ta dáma v červeném moaré…«

Trunec už měl papír na stolku a tužku v ruce.

»To je hraběnka Sellingen-Waldenhorst, pane redaktore, původně La Bella Josma, břišní tanečnice. A ta starší dáma s tou rajkovou okrasou v účesu je kněžna Caldini, bývalá vedoucí girl v druhé trupě Tillerově. Ta mladá ve žlutém hedvábí je choť švédského vyslance barona Svendsona, výtečná ekvilibristka z Duo Jansen and Maud. Ta stařenka vedle je vdova po placmistru Kerholcovi, krasojezdkyně Alice Harweyová, a ti tři páni u ní jsou její synové, majitelé světového Cirkusu Kranz. Ta mladá dáma v modrém, která se s nimi baví, je slečna Ella Krčmáříková z Horní Sněžné, znamenitá krasojezdkyně v jejich podniku. Pane vrchní, nalejte panu redaktorovi ještě jeden Courvoisier. Vedle slečny Krčmáříkové stojí Edmond Gambier ze slavné krotitelské rodiny Gambierů, a ta dáma, která se teď na něho obrátila, je bývalá ruská velkokněžna, která už zase pracuje jako xylofonistka. Ten tlustý pán s pivem v ruce je Lubitschke-Sailoni z Berlína, generální tajemník Mefevacium, a ti dva, co s ním mluví, jsou žonglérské duo Jean & Jean, Cikhart a Cerha, taky z Horní Sněžné. Po schodech přichází choť brémského bankéře Liebelta, umělkyně v převlecích, a pán, který ji doprovází, je komerční rada Steinitz, majitel berlínského Edenu. Tohle je továrník Kostečka s chotí…«

»Prádlo Excelsior, Těšnov, ne?« pronesl Trunec uprostřed vytrvalého psaní, jsa rád, že konečně někoho zná.

»Ano, a s nimi jde jejich zeť, universitní profesor doktor Karas s chotí, matematik světové proslulosti…«

»Toho neznám, za mých dob to byl nýmand…«

»A teď ta nádherná krasavice, to je taky nikdo, to je markýza of Breadwell, ta byla jen figurantkou u Spelteriniho, kouzelníka. Ale to děvčátko za ní, to je rasa ze starého rodu, Alberta Gevaertsová, žonglérka. Teď mě na chvilku omluvíte, pane redaktore, tamhle na mne kývá pan O’Harrieh, to je president artistické lóže. Přijdu okamžitě. Pane vrchní, sem přijde ještě jeden Courvoisier…«

Trunec mohl po prvé zvednouti hlavu od popsaných čtvrtek. Hala už se hemžila hosty a stále noví sestuovali po schodišti hotelu. Trunec měl blažený pocit, že se zas vrátil do dob své slávy, kdy si ho lidé předcházeli, kdy mu strkali do kapes visitky s dvacetikorunou, jen aby je nezapomněl uvést, až bude psát: Mezi přítomnými hodnostáři jsme pozorovali…

Bylo mu blaženě, koňak byl znamenitý, v sále před ním to příjemně hlučelo. Dávno už nadešla hodina jeho odpoledního podřimování. Teď, když mu přestal znít diktát, slastná únava se ho zmicnila a dědoušek Trunec nad čtvrtou sklenkou koňaku usnul. Když se probudil, byla všecka sláva ta tam, světla ve velké hale byla přitažena, hotelové uklizečky rozestavovaly po místnosti stolky a židle, v koutě seděli číšníci a přepočítávali si spropitné.

Tak se stalo, že i jediné noviny, které vyslaly na tuto památnou recepci svého zpravodaje, zůstaly o ní beze zpráv a že nemůžeme citovati žádný dokument o tom, kdo všechno se ještě dostavil, jaké ovace byly uspořádány papá Karasovi, když se objevil na schodišti, jaký byl zvučný proslov presidenta O’Harrieha a v kolika řečích zaznělo volání slávy a zdaru. Václav Karas odešel ze svého pražského působiště tak, jak to tušil: nevšímavá veřejnost o něm nevěděla, ale ti, kdo ho znali, přiletěli za ním s láskou a vděčností ze všech koutů rozlehlé Evropy.

Nemajíce dokladů pro dokumentární vylíčení oné slavnosti, můžeme je přesto doplniti podrobností, která nikým nebyla předvídána, a přece vytvořila pro Václava Karase její vrchol.

Bylo už po přípitcích a papá Karas, růžovoučký a rozradostněný, se procházel od jedné skupiny k druhé, když se náhle rozletěly křídlové dveře a do haly vstoupila mladá krasavice v cestovním trotteuru, provázená štíhlým, snědým mužem. Rozhlédla se po společnosti a už běžela mezi hosty rovnou k papá Karasovi.

»Dědo… dědoušku!«

»Lidko!«

Václav Karas zvedl ruce a objal a zulíbal svou vnučku.

»Kde se tu bereš? Přijelas na tu slávu? To je rozkošné… To je nejkrásnější z celého dne! Jak se ti daří? Výtečně vypadáš! A elegantní jsi…«

»A ty zdráv, jak vidím, svěží a veselý, to mám radost. Ale teď dovol, abych ti učinila obřadné sdělení. Nepřijela jsem sama. Musím dobrotivému králi Habadějovi oznámit, že se už vyskytl jistý princ Cinkapúr…«

Lidka se obrátila a vzala za ruku mladého svého průvodce.

»Dědečku Václave, já jsem se zasnoubila…«

»Ženich!«

»Ano. Hrabě Mario Pallachich, velkostatkář. To je ten můj kouzelný dědeček, Mario!«

»Mám nesmírnou radost, pane řediteli, že vám mohu být představen!«

Mladý muž s knírkem se uklonil a stiskl si se starým pánem ruku. V té chvíli mu na vteřinu projel mráz po těle: růžovoučký ten stařík se na něho podíval uprostřed úsměvů pohledem, který jako by prorážel až do jeho mozku a srdce. Dravá šelma nemohla mít ostřejší oči, než byly tyto dvě stažené zorničky. Ale vzápětí se to rozplynulo a zbyl tu jen laskavý úsměv a vlahé pohlazení.

»Vítám vás, pane hrabě. To je tedy dvojnásobné překvapení. Pojďte, děti, přiťuknem si číškou šampaňského. Rodiče už odešli, příliš je to tu nebavilo. Či snad již o vás vědí?«

»Nevědí, dědečku. Ty přece musíš být první. Tobě jsem dala slib — a tobě prvnímu musím hlásit, že jsem mu dostála.«

»Na vaše zdraví, děti, buďte spolu šťastni.«

Pozvedli sklenky se srdečnou obřadností.

»A teď to hlavní, Lidko, jakpak to bude: ty se vzdáš tance?«

»Ne, dědo. Už to máme s Mariem projednáno. Vzdám se angažmá, ale čas od času vystoupím na samostatných večerech ve velkých evropských městech. Mario sám je zamilován do mého tančení a touží po tom, abych tančila. Je tak hodný, dědo, tak jemný…«

»Ludmila Humberto tedy bude existovat dál?«

»Ano.«

»Tak je to v pořádku. Abychom udrželi plamínek, který nám Pámbů svěřil do opatrování. A aby to jméno nezaniklo, víš? Já je tu zrušil, protože je poneseš ty. A kdepak bude vaše sídlo?«

»Na jeho statcích, dědo, v Hogy-Mezö-Vásárhely u Segedína.«

»Co to povídáš? Řekni mi, jak se Mario jmenuje? Pallachich? To je úžasné. To je báječné. Hrabě Hario, víte, že jste třetí Pallachich, který se zamiloval při jméně Humberto?«

»Nemám potuchy, pane řediteli.«

»To je velkolepá historie. To muselo být přímo usouzeno ve hvězdách. Ale to je povídka, kterou vám budu vyprávět až při zásnubní hostině. Máte přece v Hogy-Mezö-Vásárhely chov lipicánů?«

»Ano, pane řediteli.«

»Nu, tak je to pravda. První lipicáni Cirkusu Humberto, o nichž jsem ti, Lidko, vyprávěl, pocházeli z hřebčince Hogy-Mezö-Vásárhely. Velké P s korunkou vypáleno na levé zadní noze, co?«

»Ano.«

»Doufám, dědo,« prohodila Lidka se zářícíma očima, »že se na ně přijedeš podívat? My bychom s Mariem byli ovšem nejšťastnější, kdybys pak u nás už zůstal.«

»Nu, chtěl jsem skončit svůj život zde v Praze. Ale kdybych se mohl zas vrátit ke koním… Víte, děti, viděl jsem mnoho, poznal mnoho, zkusil mnoho a ze všeho pořád je nejkrásnější život s koníčky. Vzácní tvorové, ušlechtilí, dokonalí.«

Oči zestárlého jezdce Vašku se zatřpytily vzpomínkou. Najednou je viděl všecky před sebou, maličkou Mary a Miss, ohnivého Santose, dobráckou hnědku Admiru, Anežčinu Chérii, helenčina šedivého Ajaxe, zlatavou Valentine, koketní isabellu Dahomej, Leporella, Cyruse, Kismeta — nekonečná byla jejich řada, jež všecky od dětství zbožňoval.

»Koníčci… koníčci…« říkal teď mazlivě, ztracen pohledem do dálky svého uplynulého života, »vy jste byli to nejkrásnější v Cirkuse Humberto… vy jste byli, by jste dosud… má jediná láska…«

»Vidíš, dědo,« navázala mazlivě Lidka, »a to všecko teď můžešr najít u nás v Hogy-Mezö-Vásárhely u Segedína. Jsou tam lipicáni, plnokrevní angličani, závodní koně, klusáci, hunteři a tak se to všecko jmenuje… Je to velký hřebčinec, který by potřeboval jen ještě znalecké ruky, aby si dobyl evropské slávy jako stáj…«

»Bože, bože, Liduško, to by byl krásný závěr života. Snad tam přijedu. Myslím, že tam přijedu. Ba ano, přijedu, děvče, přijedu.«

»Je tam všecko, dědo, budeš tam úplně šťasten. Jen jméno ta stáj nemá. Ale Mario se již rozhodl, jak ji pojmenuje.«

»A jaképak jí dáte jméno, pane Mario? Na tom velmi záleží!« obrátil se Karas na hraběte.

»Bude to jméno, pane řediteli, které mi zní nejkrásněji. A které, jak teď slyším, bylo mi přímo osudem souzeno: Stáj Humberto.«

»Stáj Humberto!« vykřikl sedmdesátiletý Vašku, »Stáj Humberto! Děti, to ještě jednu skleničku k jejímu zdaru. To je opravdu velkolepé, jak to jméno jde a žije a přetváří se znovu a znovu jako určené pro nesmrtelnost. Hotový fénix! Zvěřinec, cirkus, varieté, tanec a teď závodní stáj! Pořád něco, kde hoří ohýnek dokonalosti. Pořád něco, kde se nežije jen pro tu skývu denního chleba. Pořád něco, kde se chce výš! To je vlastně, co jsem v tom jméně ctil a miloval. Na zdraví, děti! Svět je krásný, plameny nehasnou — Cirkus Humberto bude žít věčně!«