Chudé děvče a bohatý synek/5.

Chudé děvče a bohatý synek Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 274–282. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odpoledne vyšli jsme si druhou stranou za faru, a sice přes pěknou louku, za kterouž chatrč vdovy Holáskové stála. Bylo to nuzné staveníčko a před ním několik starých stromů.

V příbytku chudých vypadá to málo kdy, jakož někdy v knihách popsáno nalezáme, kde se Bůh ví co ku chvále chudoby pronáší. Větším dílem bývá tam pouhá špína a nepořádek. Jen málo kde nalezá se v tom ohledu nějaká výminka. Ženské mají totiž přirozený cit pro všelikou slušnost, a kde tento v boji se samým nedůstatkem ještě tak hluboko neklesl, že na to dbá, jak co vůkol vypadá: tam panuje i při chudobě pořádek a čistota. Obydlí vdovy Holáskové náleželo k těmto výminkám.

Hned venku okolo chatrče pozoroval jsem veliký rozdíl mezi tím, co se obyčejně okolo stavení chudoby nalézá. Tu nebylo smetí a neřádu, ošklivých kalužin a naházeného kamení, ale všecko bylo urovnáno, umeteno a vyčistěno, a co mě nejvíce těšilo, byl na okně starý dřevěný truhlík s květinami. Bylo tam několik fial a karafiátů, pak několik sazeniček rezedky. Na ženské to považuju vždy za dobré znamení, když se ráda s květinami obírá; jeť to jakýsi důkaz outlé, jemné mysli, kteráž je největší ženská okrasa, a důkaz tento je tím jistější, čím chudší ruka tyto líbezné rostliny pěstuje.

Dvéře byly jenom na petlice, jako by se tu zlodějů nebáli, a přece nebyl nikdo doma. My jsme vešli do síně, kteráž měla malý výklenek; to byla kuchyňka. Na prkýnku, jež bylo na zdi přibité, stála malá řada hrnků, pod ním bíle vydrhnutá štoudev, a v levo se táhlo několik stupníčků, vypadajících skoro jako pouhý žebřík, na půdu, kdežto starý invalida spával.

V levo ze síně šlo se do sednice. Sotva jsme do ní vešli, přistoupil můj přítel ihned k veliké dřevěné kleci, kteráž visela na stěně proti dvěma skrovným okénkům, a v které žvatlavý špaček hopkoval. Já se zatím trochu ohlížel. Stará, zelená kamna, vedle nich modře a červeně malovaná truhla, kteráž někdy i místo židle sloužila, vedle truhly kolovrat, v jednom koutě stářím zašlý stůl, nad ním dřevěný kříž a svěcené kočičky od posledních velkonoc, v druhém široká postel a přes ni modře barvené prostěradlo, dále dvě židle, několik obrázků po zdi: to bylo všecko, co jsem tady nalezl. Ze všeho koukala bída, ale spolu bylo přece všude i pořádek a čistotu viděti. Všecko stálo na svém místě.

Můj přítel poslouchal zatím žvatlání špačka, jejž byl starý voják vycvičil. Ale nezůstali jsme dlouho samotni. Brzo vešel za námi vysloužilec a vítal nás tak prostě a upřímně, jako by takové hosti každý den míval.

„Kde pak je Holásková?“ zeptal se ho přítel. „Já bych s ní rád několik slov stran Verunky promluvil.“

„Bude bezpochyby klasy sbírat,“ řekl starý. „Ale před polednem tu byla vašnost-paní matka a mluvila s Lidkou kdo ví jak dlouho.“

„Ano, ona by to měla také ráda, kdyby odešlo to děvče k mé sestře.“

„Vím, vím — a tam se neztratí, to je pravda. Paní sestra je hodná — oh, já ji znám, parble! — a musím u ní pokaždé celý den zůstat, i přes noc, a její muž poslouchá mé povídačky, až mám z toho radost. Jsou to hodní lidičky… ale jak pak je, velebníčku, stran té věci, o které jsem dnes ráno mluvil…“

„Já na ni nezapomněl,“ řekl přítel, „ale něco takového se musí dobře povážit. A na všechen způsob nebude to na škodu, když holka odtud odejde.“

„Ovšem, ovšem; ale mně se bude po ní stýskat.“

„To ti věřím; ale vždyť ji můžeš po čase navštívit.“

„Pravda; ono na tom také tuze nenáleží, jen když to holce pomůže,“ řekl starý trochu smutně.

„To také očekávám,“ odpověděl duchovní; „ono jí to dozajista pomůže; proto napíšu ještě dnes několik řádků své sestře a zejtra po božích službách může tam hned zůstat; její věci jí tam potom donesete.“

„Bon,“ posvědčil voják. „Já vím, že to dobře myslíte, velebníčku! protož budete ale také na to pamatovat, co jsem vám dnes ráno povídal. Já budu sám s Verunkou mluvit, a ona půjde zejtra do Neveklova.“

Na to nás provázel ještě kus do polí, neboť já chtěl tamější krajinu poznati a proto jsem se pustil s přítelem trochu dál ode vsi. I bylo krásné odpoledne a ve zpomínkách na minulé časy, v pohledu na rozkošné okolí, v rozmanitém hovoru přiblížil se večer, nežli jsme pomyslili, že se domů vrátíme.

Zvonili již klekání, když jsme přicházeli do vsi. Tenkráte jsme musili okolo Kudrnova statku. Již opodál pozorovali jsme, že je tam jaksi živo, a když jsme se blížili k první stodole, zaslechli jsme, že se tam rozléhá jednoduchá hudba a při ní veselý smích i vejskání. Bylo to na mlátě, kdež dvoje housle a vřískavý klarinet své písničky hrály, a domácí čeládka s najatými ženci veselé tance vyváděla.

My se pustili zrovna přes dvůr a zastavili se na okamžik před stodolou, z které se byla tak najednou taneční síň utvořila. Bylo to divné podívání. V každém rohu visela veliká lucerna, a takž byl celý mlat jakousi září naplněn, o nížto se říci nemohlo, že je světlo, ani že je tma. Mimo to vznášel se kolem prach, a v těchto polovičních temnostech znělo to vesele, skoro divoce, a několik párů točilo se kolem jako o závod. Děvčata měla tváře jako měděnec a z mužských se lil pot.

My stáli několik okamžení před vraty, aniž nás kdo pozoroval; ale když jsme chtěli jít dále, zahlédla nás Kudrnová, přinášejíc tanečníkům veliký bochník chleba a džbán piva.

„I šťastný dobrý večer, velebný pane!“ řekla žena s patrnou radostí. „To je hezké, že jste k nám zabloudil. My tu máme dnes před obžinkami. Odpoledne přišli k nám šumaři, a naši lidé dostali chuť do tance, a poněvadž bylo již po práci a sám Kudrna byl veselý, že máme tu boží úrodu již doma, dovolil jim, aby se trochu vytrdlovali. Ale to mám radost, velebníčku, že jste se ráčil tady zastavit. Pojďte dále, pojďte!“

Přítel se omlouval, že má sám hosta a že nás bude matka již k večeři očekávati.

„Ale pro pána krále, velebný pane!“ prosila dobrosrdečná žena. „Co pak mě chcete před tím cizím pánem zahanbit? Onť je nám tak milý, jako byste sám přicházel, a pod naší střechou bude ještě dobrého místečka, kde se posadí. A k panímámě pošlu, aby nečekala, že jste dnes mým hostem — ach, velebný pane! udělejte mi tu radost; kdo ví, kdy se zas taková příležitost nahodí. Kudrna je veselé mysli, snad se dá s ním pojednati — víte, stran těch dětí! anebo se nebude alespoň o té věci mluvit. Víte, je u nás také starý Vejvoda, a tu mám strach, aby si dnes nic nezačínali.“

Můj přítel si dal říci a tak jsme vešli na velikou předsíň. Tu nás potkal Antonín. Pozorovali jsme, že je v tvářích zapálený.

„Hochu, prosím tě, neodcházej!“ promluvila k němu selka. „Měj rozum a udělej mi něco k vůli. Jdi — vezmi jednou Kačenu do kola. Není-li pravda, velebný pane, že to nebude škodit?“

„Nu, myslíte-li, že to něco pomůže,“ řekl mladík povolně, „zatočit se s ní mohu, nebude-li jí stodola tuze špatná…“

„Té?“ usmála se selka. „Ta ti tancuje na dlani, jak slyší dudy vrznout.“

„Ale to vám povídám napřed, matko,“ doložil ještě, „tancovat a někoho si vzít, to je dvojí.“

Nyní jsme vešli do sednice.

„Podívej se, muži, koho ti to vedu!“ řekla selka, a Kudrna pozvedl hlavu od talíře, na němžto se z hodného kusu telecí pečeně kouřilo. Poznav mého přítele, začal ovšem i s ostatními vstávati a místo u stolu dělati. Já si prohlížel zatím společnost.

Seděl tu kmotr Bláha, jehož jsem již včera v háji poznal, potom statečný muž, kterého jmenovali rychtářem, a Vejvoda se svou dcerou. Vejvoda byl silný, zavalitý muž v letech Kudrnových; ale tváře jeho byly hrubé, pohled nepřívětivý, hloupě nadutý. Dcera jeho byla otcova podobizna podle malé míry; jinak byla mladá, zdravá, její červené buclaté tváře byly dost hezké, ale okolo úst a mezi očima měla něco odporně hrdého, což bylo tím protivnější, když mluvila a skoro pokaždé obmezenost rozumu svého projevovala.

Vedle ní stála prázdná židlice; tam měl bezpochyby Antonín sedět.

„No, to je hezké, velebníčku!“ začal Kudrna v dobrém rozmaru, „že jste nás navštívil. Kdo ví, nebudete-li moci hned něco požehnat. Já si pozval tuhle několik přátel k večeři, abych se zaradoval, že jsme tu letošní úrodu šťastně do stodoly odvezli. Ale ono je to vlastně tak pro laskominku; pravé obžinky držíme teprva zejtra, jak už víte. Berte si, velebníčku, berte; maso je dobré, z vlastního chování — a vy, pane, jako doma, nedejte se pobízet, však my se všickni najíme; moje stará bude mít ještě něco na pekáči.“

My pověděli, že přicházíme z procházky a že jsme se tohoto pozvání nenadáli; potom jsme si ale pochutnávali. Pečeně dělala hospodyni všechnu čest, a čerstvé libě páchnoucí koláče, dělané vlastně už na zejtří, byly chutný přídavek. K zapíjení stál tu veliký, cínem kovaný džbánek s pivem, na němž bylo vidět, že hospodář na dobré napití drží, potom velká láhev s višňovkou. Této poslední chápal se obzvláště Vejvoda, tak že se mu již oči lesknouti a tváře hořeti počínaly. Když mluvil, měl skoro mezi každým slovem svoje „tisíc láter hromů“, ani přítele mého se neostýchaje. Já věděl hned, že se tu dlouho nezdržíme.

Při tom se mluvilo o letošní úrodě, pak o tom, jak co platí, až se přišlo také na rozličné vydání a mezi tím i na silnici, kterouž měla obec nově dělati; na tu bručel zvláště Vejvoda a dotíral na rychtáře, že si nechává od pánů všecko na krk věšet, nad čímž se tento zase horšil, tak že měl Kudrna ve svém rozmaru co krotit. Mně byly ty rozprávky protivné; nebylo v nich pranic z toho prostého zdravého rozumu, kterýž mě jinde mezi naším lidem těšíval. Na těchto dvou nadutých boháčích přišlo každé moudré a mírné slovo na zmar.

Mezi tím ztratila se Vejvodova dcera ze sednice, a já si myslil: „Ahá! Tonda ji vzal k tanci!“ Ale když se po chvíli sama k vrátila, byla sice ve tvářích zahřátá, ale při tom i jaksi zakaboněna, a já poznal, že se při tanci tuze dobře nevyrážela. I šeptala cosi otci.

„I jdi mi do horoucí skály!“ obrátil se na ni otec. „Nyní domů? Tisíc láter hromů, když se začíná člověk teprva rozhřívat! Jdi sama!“

„Kde pak máš Tondu?“ ptal se Kudrna.

„E, já nevím,“ odsekla mu holka. „Co je mi do něho!“

„Tak?“ dal se Kudrna do smíchu. „Mluví to z tebe láska? Toť je tedy svrchovaný čas, abyste se dostali.“

„Nechtě si ho, já o něj nestojím,“ utrhla se dívka a šla ze dveří.

„Aj, aj!“ začal nyní můj přítel. „Jak pozoruju, nemá ani Kačenka tuze velké chuti do vdavek, o kterých se mezi otci tak důležitě jedná.“

„Na tom také nic nezáleží, nemá-li hoch nebo holka chuti,“ prohodil Vejvoda skoro hrubě, „jen když ji mají otcové.“

„I nech toho, strejče!“ zachechtal se domácí hospodář. „To je koníček, na kterém velebný pán rád jezdívá. Ono však se stane, co my za dobré uznáme.“

„Ale já vám pravím,“ řekl můj přítel velmi vážně, „že byste nemohli na to přísahat. Lidský úmysl je jako prach před očima Páně, kterýž může neštěstí od vašich dětí odvrátit a kdyby jim již na hlavy padalo, tak jako zachytil nůž v rukou Abrahamových, kterýž hrozil Izákovi. Nezakládejte si pranic na vůli své, ale očekávejte rozhodnutí Boží, nemůžete-li radu lidského rozumu poslechnout.“

On byl při těch slovech povstal a horlivostí zarděly se mu trochu tváře.

„Ah, račte ještě posedět, velebný pane!“ ozvala se nyní Kudrnová skoro prosebně. „Ještě chvilčinku.“

Ale přítel se omlouval, že se nemůže déle zdržeti, poněvadž prý bude za někoho ranní mši číst.

„Za koho pak?“ ptala se Kudrnová.

„Za Holáska,“ řekl farář. „Toť snad ještě víte, že byl on první, kterého jsem tady pochoval; a tuť jsem si umínil, že budu každý rok za něj mši svatou číst k potěšení jeho vdovy a sirotka, abych jim okázal, že je tu všeliká úleva, kterouž může náboženství a slovo boží poskytnouti, tak dobře pro chudého jako pro boháče.“

„A to je hezké od vás, velebný pane!“ řekla selka. „Ano, teď mi připadá, že se Holásek právě tyhle časy utopil. No, to já přijdu zejtra dozajista také na ranní. Desátou bude sloužit bezpochyby zas pan páter z Jedlova?“

Dále jsem nic neslyšel. Moje oči padly náhodou na Vejvodu, a tuť jsem pozoroval, že byl mezi přítelovou řečí sebou trhnul, barvu změnil, potom honem po sklenici sáhl a plnou do sebe vlil. Při tom hodil okem po Kudrnovi; ale ten se pustil hned po svých posledních slovech do horlivého pření s kmotrem Bláhou a přeslechl, o čem se můj přítel zmiňoval.

My dali na to vespolek dobrou noc a šli domů. Tanečníci se již také rozcházeli, neboť se museli šetřiti na zejtřek, a dnes je byla práce uondala. Za statkem čekal na nás Antonín, i přistoupil k nám a ptal se ostýchavě, zdali velebný pán s otcem stran té jisté věci rozprávěl.

„Zejtra bude snad lepší příležitost, milý hochu!“ řekl přítel. „Já přijdu, dokud bude otec samoten; a nepůjde-li to na ten způsob, popadneme to z jiné strany. Promluvíme potom s Kačenkou.“

„Ach ano, velebný pane!“ řekl Antonín. „Račte jí hodně do duše povědít. Snad nebude chtít někoho mermomocí? A kdyby také chtěla, nebudu zas já chtít. Ostatně — je to pravda, velebný pane, že půjde Verunka do Neveklova?“

„Pravda; máš něco proti tomu?“

„Inu, kdo ví! Ale Neveklov neleží na kraji světa,“ doložil polo žertem, „a budoucně nepotřebujete nic poslovi dávat, velebný pane, když budete paní sestře něco posílat. Já vím někoho, který tam třeba ob den poběhne.“

„Tak? ale já dám sestře zkázat, aby na toho jistého, jakmile se tam okáže, několik pacholků poslala, aby mu notně vyprášili.“

„Ó, to mi nedělá starosti, velebný pane! Za jedno se rvačky nebojím, a za druhé vím, že to neuděláte. Přeju šťastnou dobrou noc, velebný pane!“

S těmi slovy odešel, a když byl kousek cesty od nás, začal zpívat:

„Kdybys měla, má panenko,
sto ovec, sto ovec!
a já jenom za kloboukem
jalovec, jalovec:
nebudeš má — není možná…“

Byla tmavá noc, povětří teplé, skoro dusné, a po obloze sháněla se těžká mračna.

Měsíc v úplňku pronikal jimi jen chvílemi. Při tom se pozdvihoval silný vítr, a my si pospíšili, abychom přišli domů, nežli by nás bouře zastihla.

Nějakou chvíli zůstal jsem ještě s přítelem, potom jsem odešel ale do svého pokoje. Nemaje však ještě chuti ku spaní, otevřel jsem si okno a hleděl ven na zápas mračen s měsícem.

Tu zaskučel vítr, rozehnal mračna, a měsíc vykouknul na hřbitov. A na tom se mihla ženská postava, jakoby z hrobu vstávala, brala se brankou ven a za chvíli na to slyšel jsem na té straně, kde vdova Holásková bydlela, pěkným hlasem nábožnou píseň zpívati.

I stál jsem dlouho u okna. Tu bilo jedenáct hodin. Celá obloha byla potažena jako černým pokrovem, vítr skučel — a v okamžení rozevřelo se nebe, žlutě plamenným bleskem osvítila se krajina, a hned na to rachotil hrom. Spolu začalo silně pokrápat a sotva jsem zavřel okno, spustil se prudký lijavec.