Chudé děvče a bohatý synek/4.

Chudé děvče a bohatý synek Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 268–274. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kolem bylo vše ticho. Bezpochyby se nemlelo k vůli nemocné a chasa byla zatím na poli, kde se už snopy vázaly.

Když jsme vešli do hořejší sednice, pozdravila nás nejdříve Kudrnová, jež byla ještě hezká, statečná žena s vlídnou kulatou tváří.

„Ah, pěkně vítám, velebný pane!“ řekla srdečným hlasem. „To je dobře, že jste ráčil přijít. Bábě bylo v noci hrozně těžko, už jsme chtěli pro vás poslat.“

„Ale teď je už líp?“

„Buď Bohu chvála! Právě se probudila, a spaní ji posilnilo.“

Poněvadž navštěvování nemocných od jakživa k nejmilejším povinnostem přítele mého patřilo, šel po těch slovech do vedlejšího kumbálku, kdežto stará mlynářka ležela. Mne ale pobízela selka, abych se posadil zatím vedle kamen na širokou židli s lenochem, ona že se podívá, čím by nás mohla uctít. Já řekl arci, že jsme právě snídali, ale to nebylo nic platno.

Mysl hostinská, to jest taková, kteráž by člověka příchozího, i třeba docela cizího, pod svou střechou laskavě přijala a o jeho potřeby nebo pohodlí pečovala, ta se nedá našim venkovanům ještě upříti, třeba se již tak neskvěla, jakž o ní pověsti ze starých časů povídají.

Mnohý teď o ní arci již docela pochybuje, a když vidíme, jak lidé venkovští na příklad stromovní ovoce hlídají a jak jsou kolikrát s to, člověka pocestného utlouci, že si ze žízně nějakou slívu utrhnul nebo jablko zvedl, jež bylo na cestu padlo: když toto nevlídné jednání vidíme, tedy není divu, když o hostinské mysli našeho lidu pochybujeme; mnohdy by se člověk v tom ale přece oklamal, a když chce tuto ctnost jak náleží poznati, musí pod střechu našich venkovanů vejíti. Tam se z ní uchovala ještě mnohá krásná památka.

Dvéře u vedlejšího kumbálku zůstaly otevřeny, a takž jsem mohl všechnu rozmluvu zaslechnouti.

„Verunko!“ řekla nyní stará mlynářka; „jdi teď ke kapličce a pomodli se růženec k svatým čtrnácti pomocníkům; já to dnes v noci slíbila. Nyní právě nic nepotřebuji. Ale na poledni zase přijď, selka musí domů; a pak mi sem pošli strýce Valentu; já ho ráda poslouchám, když mi o svých vojnách povídá.“

Verunka vešla do sednice, urovnala si zástěru a šátek, a když mne cizího spatřila, trochu se pozastavila.

„Dobrého zdraví, Verunko!“ řekl jsem k ní polohlasitě. „Co pak dělá Antonín?“

Tu jí vstoupila krev do tváří a v samé nesnázi vypravila ze sebe sotva:

„Ten vozí bezpochyby mandele.“

„Mně se zdá, že by vezl raději někoho jiného; co myslíš?“

„Já nevím.“

„Alespoň by rád někoho vyprovázel; jako včera večer — víš…?“

Ale těchto slov se dívka lekla a zpomenutí na včerejší příhodu ji dojalo tak, že by jí byly málem slzy vyhrkly. Ale hned se zase vzpamatovala a řekla kvapně:

„Já musím do kapličky! Zachovej Pán Bůh!“ A s těmi slovy byla jako vítr ze dveří.

Já přistoupil k oknu a viděl jsem ještě, jak šla přes dvůr, potom pěšinkou okolo mlýna do lesíku, kde malá kaple stála.

Mezi tím začala se ale vedle mne důležitá rozprávka mezi mlynářkou a mým přítelem.

„I ono by bylo všecko dobře,“ pravila nyní žena, „jen kdyby chtěl zeť nahlédnout, že dostane Tonda už dost velké jmění a že tedy holku s penězi nepotřebuje.“

„To je ale právě to,“ řekl přítel, „co váš zeť nahlédnouti nechce a snad nikdy nenahlédne.“

„Ba,“ vzdychla si mlynářka. „Bůh ho naprav! A já se nemohu na to déle dívat. To mi věřte, velebný pane: někdy nevím, koho bych víc litovala, hocha nebo holku.“

„Oni jsou oba hodní a rozumní, a pováží dozajista, že se nedá zeď hlavou prorazit.“

„Arci, arci!“ posteskla si žena. „Ale což pak by se nedalo v té věci něco učinit?“

„Ztěžka,“ odpověděl přítel. „Toť víte, že jsem se již u vašeho zetě za to děvče přimlouval; ale což to pomohlo? On chce mermomocí jen Vejvodovic Kačenku do statku, a protož bude nejlíp, když Verunka odsud odejde. Já už také stran toho s její matkou rozprávěl, a poněvadž moje sestra z Neveklova, když byla ondyno u mne, na tom děvčeti velkého zalíbení nalezla: tedy bude nejlíp, když půjde k ní do služby. Sestra jí dá hezkou mzdu a holka se bude mít dobře.“

V tom se začaly po schodech pádné kroky ozývati a silný hlas pravil venku:

„No, teď bys se mohla také domů podívat! Bude čas, aby se žencům něco uvařilo, a zýtra máme obžinky. To se musí také něco chystat.“

Po těch slovech se otevřely dvéře a do sednice vešel Kudrna. Jeho žena šla za ním. Když mě zhlídnul, zastavil se, ale nepozdravil.

Tu řekla žena:

„To je cizí pán a navštívil nás s panem farářem.“

„Tak?“ řekl sedlák a pošoupnul trochu čepici. „Já myslil, že je to doktor.“

Pak vešel k mlynářce.

„Dobrého zdraví, velebníčku! Safraholte, to je dnes parno! No, jak se vede, bábo?“

„I chvála Bohu, už je zas líp, milý hochu!“

„No, to je dobře; teď je plné ruce díla a není kdy stonat. Také máme zítra obžinky.“

„Už? — to jste si popílili.“

„I, když jsem já při tom, jde to arci od ruky. Jsem už ale také, jako by mě zmlátil.“

„Proč se taháte? Není tady Tonda?“

„No, ten arci už ledacos zmůže; ale časem má hloupé vrtochy. Dělejte jen, bábo, ať přijdete z postele; některý den s neděle máme námluvy.“

„Tak na pospěch, Kudrno?“ ptala se mlynářka starostlivým hlasem.

„E co!“ odsekl sedlák. „Vždyť se to vleče už dost dlouho, a po žních je nejlepší čas k ženění.“

„Antonín se tedy rozmyslil a vezme si Vejvodovic?“ ptal se nyní můj přítel, s Kudrnou do sednice přicházeje.

„I ten může všechny prsty oblíznout, že takovou holku dostane,“ řekl sedlák. „Jen si pomyslete! Deset tisíc dá starý holce na místě, a co pak dostane po jeho smrti!“

„Tak? — a k šťastnému manželství není nic více potřebí než peníze?“

„Hm, — já si myslím, peníze jsou hlavní věc, a při tom zůstanu; kdo je už má, nemusí je teprva vydělávat, a nyní máme zlé časy. Nu, nechme toho, pane faráři! — a podívejme se raději, co nám tuhle selka přichystala. Já mám už mordiánský hlad!“

S těmi slovy se posadil ihned bez okolků ke stolu, na nějž byla selka čerstvé máslo, kozí syrečky a pěkný domácí chléb, potom několik vajec na měkko a láhvici višňovky snesla.

Skoro přihrublý způsob a nesrdečné chování bohatého sedláka k staré tchyni a řeč jeho o synovi byly mi tak protivné, že jsem navzdor laskavému pobízení selky nic jíst ani pít nemohl.

Ale Kudrnovi dobře chutnalo, i vyprázdnil několik skleniček višňovky, a když se poněkud zasytil, zval nás na zejtří k obžinkám. Můj přítel, maje naději, že se Kudrna při té příležitosti snad rozveselí a že bude s ním potom lehčí jednání, slíbil, že přijdeme.

Ze mlýna jsme se pustili dolů po řece. Potom jsme se zahnuli v pravo a octnuli se v šírém poli, kdežto hromady snopů se zlatými klasy stály a houfy vazačů i vazaček veselé písně zpívaly nebo smích tropily.

„To jsou skoro veskrze polnosti Kudrnovy,“ povídal mi přítel. „Je to v této krajině nad obyčej úrodná půda a pravá pokladnice.“

Den byl krásný, procházka milá, i šli jsme tedy ještě dále do polí, a když jsme se opět k řece zatáčeli, jel před námi plný vůz se čtyřmi koňmi.

„To je vůz Kudrnův,“ řekl zase přítel. „Ty milé nebe, jaké by to bylo požehnání, kdyby se zastavil před chatrčí některého z oněch ubožáků, jichžto ženy a děti tamhle klasy sbírají.“

Za vozem šel Antonín a jak se zdálo v myšlénkách, neboť měl hlavu svěšenou a zůstával pozadu. Tak jsme ho brzy dohonili. Přítel ho probudil z myšlének laskavým pozdravením. Mladík sebou trhnul, uctivě se poděkoval a šel několik kroků tiše vedle nás. Najednou se obrátil ale k mému příteli a řekl pološeptem:

„Velebný pane! já mám něco na srdci a rád bych slyšel vašnostinu radu. Neráčil byste mít pod večer chvilku času, abyste mě vyslechl?“

„I proč pak ne?“ řekl přítel. „Času, co potřebuješ, a já také snadno uhodnu, co to asi bude. Takéť jsem již o tom s tvou matkou i bábou rozprávěl.“

„Ah! — a jak pak se vede bábě?“ ptal se mladík srdečně. „Když jsem šel ráno na pole, bylo jí ještě zle.“

„Nestarej se; teď se jí vede už dobře. Však má také hodnou a obratnou hlídačku — a hezkou osobu,“ doložil přítel s malým usmáním. Antonín se začervenal a hodil po mně okem, jakoby mi nevěřil, poněvadž mě neznal. — „Toho pána se nemusíš ostýchati; to je můj dobrý přítel a rád by si o tvé svatbě zatancoval.“

„To musí tedy hodně dlouho u nás počkat,“ řekl Antonín zasmušile; a po krátkém zamlčení ptal se dále: „Nevíte, velebný pane, bude-li jaká vojna? Nestojí nic v novinách?“

„Proč pak by měla být vojna?“ usmál se přítel.

„Proto že bych se rád na ni dal,“ řekl mladík prudce, potom ale umlknul; vida však, že na něj oba s účastenstvím hledíme, mluvil dále: „Vidíte, velebný pane! já to zde déle nevydržím. To jsem chtěl vašnosti dnes večer povědít; poněvadž jsme ale o tom právě začali, tedy to můžeme hned odbýt. Já jsem jako začarovaný, a to trvá teď už na třetí rok. Příčinou toho je Verunka, ale ona za to nemůže. Na začátku jsem si z toho také nic nedělal — ó to byly pěkné časy! — ale když se počal otec mrzet, tu počalo také moje trápení. A nyní týrá otec mne i holku, jí dělá hanbu při každé příležitosti a mně leží dnem i nocí v uších, abych si vzal Vejvodovic. Ale já to neudělám — ne, to jsem si pevně umínil, a proto bych rád z domu. Já bych mohl arci někam do díla nebo do služby; ale to je mi všecko tuze mrtvé a zdlouhavé; já bych rád něco, aby mě to ohlušilo, abych na svou bolest zapomněl; a tu mi napadlo, kdyby měla být vojna, že bych byl vojákem.“

Čím dále mluvil, tím rychleji plynula a tím hlasitěji zvučela slova jeho; bolest jeho nebyla tak měkká jako včera; ba právě naopak, celé jeho pohlížení a chování bylo dnes pevné a odhodlané, i okazovalo se na něm patrně, že je s to všemu protivenství vzdorovat. Můj přítel to také poznával a nemohl pro tu chvíli nic jiného učinit, nežli že mladíka poprosil, aby se alespoň ty příští dny tiše a mírně choval; za to mu slíbil, že se přičiní, aby se námluvy s dcerou Vejvodovou alespoň odložily, nebudou-li se moci hned docela zrušiti. Antonín slíbil, že se podle jeho vůle zachová, doložil ale také hned, že to bude vše nadarmo, a pospíšil si rychlejším krokem za vozem. My se ubírali domů.