Cesta kolem měsíce/Kapitola první

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola předběžná	Kapitola první. Od desíti hodin dvaceti minut až do desíti hodin sedm a čtyřiceti minut na večer.	Kapitola druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola první. Od desíti hodin dvaceti minut až do desíti hodin sedm a čtyřiceti minut na večer.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 12–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140

Když udeřila desátá, rozloučili se Ardan, Barbikan a Nikol se svými četnými přáteli, jež zanechali na zeměkouli. Dva psi, ustanoveni k tomu, aby rozplemenili pokolení své na pevninách měsíčných, byli již uzavřeni v kouli.

Jeřáb vedle koule postavený zavrzl, vyzdvihl je k otvoru u hořejšího vrchole koule a spustil je do utrob jejích. Příkrov otvoru byl pevně do koule vtěsnán a nad to od Nikola z vnitřku silnou příčkou přišroubován.

Silné skleněné čočky do stěn zapuštěné daly se pro všechny případy z vnitřku též silnými alluminiovými deskami uzavříti, a když je Nikol opatrné pro bezpečnost při výstřelu přidělal, ana mezi tím koule do ohromného jícnu děla zapuštěna byla, octli se naši tři cestovatelé v hermetickém uzavření a v nejčernější temnotě.

― Nuže, drazí soudruhové, zvolal Ardan, dělejme jako doma. Co se mne týká, já jsem pro pohodlnou domácnost a zvláště držím na dobrou kuchyni. Musíte si svůj nový byt zaříditi co nejlépe a především nebude na škodu, abychom si ho řádné osvětlili. U šlaka, vždyť plyn není vynalezen pro krtky!

To řka, rozžehl bezstarostný chlapík sirku, otevřel kohoutek a zapálil plyn uzavřený v plynojemu, kdežto pod zvláštním přístrojem, aby jen spoře navzdor silnému stlačení svému, ucházel, byla uschována zásoba jak k osvětlení tak i k topení koule na 144 hodiny, totiž na 6 dní a 6 nocí.

Vnitřek koule, takto osvětlený, objevil se co přívětivý pokojík s pohovkami v kruhu a s okrouhlým stropem.

Předměty, jež obsahoval, zbraně, náčiní, nástroje byly tak upevněny na stěnách, že při výstřelu se nemohly odtrhnouti.

Všechna opatření, jež lidský důmysl může zjednati, byla co nejbedlivěji provedena, aby cíl odvážného podniku dle možnosti byl dostižen.

Ardan prohledl si všechno a vyjádřil svou spokojenost.

― Toť sice vězení, pravil, avšak vězení na cestách, a smím-li použíti výhlídky z okénka, podepíšu nájemní smlouvu třeba na celých sto let. Ty se usmíváš, Barbikane, máš snad něco za lubem? Myslíš si snad, že toto vězení může býti naším hrobem? Nechť si, jest to přece něco vzácnějšího než samá rakev Mahomeda, která se sice také v povětří vznáší, ale nepohnutě stojí, kdežto ta naše vesele s námi dále letí.

Mezi tím, co Ardan takto mluvil, ukončili Barbikan a Nikol poslední přípravy.

Chronometr Nikolův ukazoval 10 hodin a 20 minut na večer, když tři cestovatelé v kouli na dobro byli uzavřeni. Chronometr ten souhlasil až na ¹/₁₀ sekundy s chronometrem inženýra Murchisona.

― Přátelé, pravil Barbikan, nyní jest 10 hodin dvacet minut. V 10 hodin 47 minut pustí Murchison elektrickou jiskru do náboje, a v tom okamžení opustíme zeměkouli. Zbývá nám tedy jen 27 minut pro pobyt náš pozemský.

― Šest a dvacet minut a 13 sekund, doložil důkladný Nikol.

― Nuže dobrá, zvolal Ardan rozmarně, i za 26 minut dá se ledaco kloudného vykonati. Můžeme mezi tím rokovati o nejdůležitějších otázkách filosofických a politických, a je rozluštiti. Šest a dvacet minut dobře upotřebených má větší cenu, než šest a dvacet let lenivých. Několik sekund ze života Paskala nebo Newtona stojí za více, než celý život velkého davu bláznů —

― Tebe do toho počítaje, věčný mluvko, zabručel Barbikan.

― Však těch 26 minut, jež mi na zemi ještě popřáno, není k zahození, odvětil Ardan.

― Již jen 24 minuty, opravil Nikol.

― Chceš-li tedy jen 24 minuty, statečný kapitáne, odpověděl Ardan, však za ty 24 minuty můžeme prohloubiti všechnu —

― Michale, káral Barbikan, budeme míti na cestě ještě času dosti k poslouchání tvé moudrosti, nyní nezabývejme se ničím, než s naším odjezdem nebo vlastně s odletem.

― Což nejsme s přípravami hotovi?

― Jsme; nebude ale na škodu, abychom ještě na všechno pomyslili, což by mohlo první náraz umenšiti.

― Což nejsou stěny vystlány žokami, vodou naplněnými a ocelovými péry, aby se jejich pružností náraz seslabil?

― Doufám, že to vystačí Ardane, odvětil Barbikan přívětivě, avšak opatrnosti nikdy nazbyt nebývá.

― Hle toho bláhovce! rozkřikl se Ardan, on doufá, on není přesvědčen, a nyní, když jsme již zde stěsnáni jako sledi v sudu, dostává bázlivé vrtochy. I u všech všudy, chci abychom se již jednou odtud hnuli.

― To se snadno mluví, ale poruč si, usmál se Barbikan.

― Máš pravdu, řekl Ardan, nezbývá nic než čekati, konduktor zahvízdne teprv za 24 minuty.

― Za 20 minut, opravil Nikol.

Naši tři cestovatelé dívali se po několik okamžení jeden na druhého. Potom začali ještě jednou všechny předměty, s nimi uzavřené, prohlížeti.

― Všechno jest na svém místě, řekl Barbikan. Nyní jedná se jen o to, jak se nejlépe umístiti, abychom vydrželi náraz při výbuchu. Není to lhostejno, jak se uložíme, na každý případ uložme se tak, aby nám krev příliš rychle do hlavy nevstoupla.

― Ano, potvrdil Nikol.

― Jářku, doložil Ardan, proti vstoupení krve do hlavy jest snadná pomoc; povstavme se na hlavu, a očekávejme v této zajímavé postavě ono slavné okamžení.

― Nikoliv, vysvětloval Barbikan, položme se na stranu, tak nejsnáze odoláme nárazu, jen dejte pozor, až koule poletí, abychom leželi ve směru pohybu nebo proti němu, což jest vlastně skoro jedno.

― Nu to mne upokojuje, že jest to skoro jedno, pravil Ardan, sic bych byl v největším rozpaku, pod jakým úhlem bych si měl lehnout.

― Souhlasíte se mnou? Nikole, tázal se Barbikan.

― Docela, odvětil kapitán; ještě máme 13 ½ minuty.

― Ten Nikol není ani člověk, podotkl Ardan, toť pouhý chronometr, vsadil bych se na to, že má v hlavě místo mozku samá kolečka!

Soudruhové Ardanovi již jej neposlouchali, nýbrž každý z nich hleděl se uložiti jak nejpřiměřeněji, a to s nepochopitelně chladnou krví. Věru, člověk ani neví, z jaké látky jest srdce Amerikánů, že ani před tím největším nebezpečenstvím netrne.

Tři nízké a pevné postele nacházely se v dutině koule. Nikol a Barbikan postavili je do prostřed podlahy, která pomocí přístroje dala se v jakékoliv poloze upevniti. Na dvě z těchto postelí se natáhli.

Ardan neměl však pokoje, lehal a vstával, štěbetal se svými přátely a se psy, Dianou a Satellitem, jimž jak pozorujeme, dostalo se před nastoupením cesty jmen velmi významných.

― Pozor Diano, pozor Satellite! zvolal na psy, víte-li pak pejskové, že máte hafany náměsíčné seznámiti s ušlechtilým plemenem pozemských ohařů? To vám povídám, ať neděláte svému pokolení hanbu! Na mou věru, jest-li se jednou vrátíme zase dolů, vezmu si několik stěnat budoucího nového plemene měsíčno-zemského s sebou, ty budou na zemi dělati nehorázné furore!

― Jest-li tam jen nějakých psů jest, namítl Barbikan.

― Je jich tam, tvrdil Ardan, tak jako i koní, krav, ovcí a kuřat. Oč se vsadíme, že tam najdeme kuřata!

― Sto tolarů na to, že jich tam není, odvětil Nikol.

― Slovo s to, kapitáne, řekl Ardan a popadl ho za ruku. Ale ať neprohraješ jako s presidentem, proti němu máš tři sázky, z nichž jednu na 6000 tolarů již si prohrál, totiž že to nedojde až k výstřelu.

― Ano, prohrál jsem, odpověděl Nikol. Máme teď 10 hodin, 37 minut, 6 sekund.

― A za čtvrt hodiny prohraješ druhou a třetí sázku, totiž 4000 tolarů, jestli dělo při výstřelu se nerozlítne, jak tvrdíš, a druhých 5000 tolarů, jest-li koule dále než na 16 mil od země nedoletí.

― Mám tolary s sebou, odpověděl Nikol, a cinkal v kapse penězi, jak prohraju, ihned je vysázím.

― Nu to je pravda, řekl Ardan, držíš na pořádek, a v té věci mohl bych se od tebe něčemu naučit. Ale dovol, abych ti řekl, že ty sázky jsou pro tebe velmi málo výnosné.

― A proč? tázal se Nikol.

― Poněvadž vyhraješ-li první sázku, ty a Barbikan budete rozptýleni v povětří, a nebudeš míti tedy nikoho, kdo by ti sázku vyplatil.

― O to je postaráno, vysvětlil Barbikan suše, sázka je uložena v bance Baltimorské a stane-li se nějaká nehoda Nikolovi, připadne výhra jeho dědicům.

― O vy praktické hlavy, zvolal Ardan, mně nezbývá nic, než abych vás obdivoval, nápodobit vás nedovedu.

― Deset hodin 42 minuty, připomenul Nikol.

― Již tedy jen pět minut! podotkl Barbikan.

― Ano, jen pět minut! doložil Ardan. A my jsme uzavřeni v kouli, na dně děla devět set stop dlouhého, a pod námi v dělu leží 400.000 liber střelné bavlny, což jest tolik jako 1,600.000 liber prachu; a přítel Murchison, s chronometrem v ruce, s okem upřeným na rafičky a s prstem položeným na elektrický stroj, počítá sekundy a co nevidět vyhodí nás do šírého světa nadzemského —

― Dosti toho, Michale, řekl Barbikan hlasem vážným. Připravme se; jen několik sekund dělí nás od okamžení vznešeného. Podejme si ruce, přátelé!

― Ano, podejme, zvolal Ardan, více pohnut, než se zdáti chtěl.

A tři hrdinové spojili ruce k poslednímu stisknutí.

― Bůh nás zachovej! řekl pobožný Barbikan.

Ardan i Nikol lehli si na své postele.

― Deset hodin 47 minut! šeptal kapitán.

Tedy ještě dvacet sekund! Barbikan shasl rychle plyn a položil se vedle svých soudruhů.

Nastalo hrobové ticho, přerušeno jen sekundovým tepáním chronometru.

Najednou pocítěn strašlivý náraz, a koule, puzena 6000 milliony litrů plynu, povstalého zapálením střelné bavlny, vznášela se do prostoru nadzemského.