Cesta kolem měsíce/Kapitola jedenadvacátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola jedenadvacátá. Zachránění.
Autor: Jules Verne
Zdroj: Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 218–227.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: P. R.
Licence překlad: PD old 100

Místo, kde koule do moře spadla, bylo sice velmi dobře známo, avšak nástrojů k vytažení jejímu z hlubin se nedostávalo; musily se teprva vynajíti a shotoviti. Amerikánským inženýrům není nic nemožno, pára a stroje přemohou všechny obtíže. Nepochybovali tudíž o tom, že kouli navzdor její velké váze vyzdvihnou, neboť spoléhali se na důmyslnost inženýrů amerických, kteříž větší kousky již vyvedli než vytažení kovové koule z moře.

Avšak nebylo dosti na tom vytáhnouti kouli z dna mořského, jednalo se také o to, aby toto vytažení stalo se co nejdříve. Byloť ovšem málo lidí, kteří by věřili, že osoby v kouli uzavřené jsou posud na živu, nic méně statečný sekretář Maston neztratil ani na okamžení naděje.

― Ano, opakoval neustále, jsou na živu, vždyť jsou to samí ostří hoši a nevyvedou žádnou hloupost. Žijí posud, avšak právě proto spěchejme, pokud síly stačí. O potravu a vodu nemají nouze, měli s sebou zásobu na dlouho, jen stran vzduchu mám starosti, aby jim nedošel, pročež rychle, rychle!

Přípravy konaly se co nejspěšněji. Susquehanna byla upravena k svému novému podniku. K mohutným jejím strojům připojen byl přístroj k spouštění a vytahování drátových lan, jimiž se aluminiová koule 19250 liber těžká měla vytáhnouti, břemeno to pro stroje upotřebené velmi nepatrné, zvláště porovná-li se s ohromnou váhou telegrafického lana, kteréž na dno atlantského oceanu bylo spuštěno. Jediná obtíž spočívala jen v tom, že koule byla zcela hladká a že tudíž nebylo snadno ji zachytiti a bezpečné vytáhnouti.

K tomu konci sestrojil inžinýr Murchison, kterýž do San Franciska byl přivolán, důmyslný stroj ze soustavy svíracích ramen záležející, kterýž se měl vléci po dnu mořském, aby naraziv na kouli, ji uchopil a pevně držel. Uchystány byly náhlavky pro potápěče, rourami pro vzduch opatřené, aby jich užito býti mohlo při ohledání mořského dna; též stroje se stlačeným vzduchem byly na Susquehannu naloženy, znamenitý to, nedávno učiněný vynález, kterýž záležel z komor se zasklennými otvory, do nichž se voda mohla napustit, tak že bylo lze do znamenité hloubky je spustiti. Stroje tyto byly v San Francisku pohotově, neboť sloužily nedávno při zakládání velkolepé přístavní hráze, okolnost to velmi šťastná, an by nebylo již času je shotoviti.

Navzdor dokonalosti a důmyslnosti strojů k noření uchystaných, nebyl ovšem šťastný výsledek ujištěn. Jaké nepředvídané obtíže mohly ještě vytažení koule z hloubky 20000 stop překaziti? A což bylo jisto, že koule padnuvši ohromným nárazem na hladinu mořskou, náraz ten vydržela a se neroztrhla?

Nejistota tato pudila k největšímu spěchu. Sekretář Maston naléhal ve dne v noci na dělníky, prohlížel a zkoušel stroje, ponořiv se s nimi v přístavu a podněcoval každého, kdo ve výpravě účastenství měl, k vytrvalosti a naději.

Ačkoliv se pracovalo ve dne v noci, ač vláda americká vykázala dělovému klubu velké sumy k uhrazení útrat, trvaly přípravy přece pět dní, pět dlouhých dní, pro Mastona celých pět století!

Rozčilenost veřejného mínění dosáhla mezi tím znamenitého stupně. Telegramy lítaly neustále po všech pozemních drátech a podmořských lanech, neb zachránění Barbikana, Nikola a Ardana stalo se takřka mezinárodní záležitostí. Všichni národové, kteří zaslali příspěvky dělovému klubu na výpravu měsíčnou, jevili živé účastenství v zachránění hrdinných mužů vědeckých.

Konečně bylo vše, čeho k vylovení koule potřebí, na Susquehannu naloženo, řetězy se svěracími rameny, stroje se vzdušnými komorami; sekretář Maston, a inženýr Murchison, jakož i komise vyslaná od dělového klubu vstoupili na palubu a koráb odrazil.

Bylo to dne 21. prosince, v 8 hodin večer, od severovýchodu vál příhodný vítr, jenž nadmul plachty hnacímu šroubu nápomocné, když korveta před celým obyvatelstvem San Franciska na nábřeží shromážděným, do širého moře odrazila. Diváctvo bylo pohnuté avšak tiché, zanechaloť si své urá! pro návrat lodi.

Šroub hnán plnou silou mohutného parního stroje a podporován příznivým větrem, hnal loď střelhbitě ku předu.

Zbytečné by bylo vypravovati, o čem důstojníci, námořníci a ostatní členové výpravy rozprávěli. Všickni neměli nic, než jednu věc na mysli, všem tlouklo srdce netrpělivostí za jednou a touž příčinou. Což mezi tím asi dělá Barbikan a jeho soudruhové? co se z nich stalo? pokoušejí se snad o své osvobození z nesmírných propastí mořských? Nikdo na tyto otázky nemohl odpověděti. Pravda však jest, že každý pokus jejich byl by zůstal marným, neb jsouce ponořeni do úžasné hloubky skoro jedné zeměpisné míle, byli uzavřeni nejenom kovem, nýbrž tlakem vody ze všech stran jako neproniknutelnými stěnami vězení.

Dne 23. prosince, v 8 hodin ráno, dospěla Susquehanna po rychlé plavbě nedaleko k místu, kde koule byla ponořena; musilo se však až k poledni čekati, aby se zevrubné ustanovení polohy mohlo učiniti. Známku, k níž provazec s olovnicí byl připevněn, nebylo posud viděti.

V poledne změřil kapitán Blomsberry u přítomnosti komise dělového klubu, jsa podporován od svých důstojníků, kteří kontrolu toho pozorování převzali, polohu místa; byloť to okamžení trapné nejistoty. Kapitán shledal, že se Susquehanna nachází několik minut stranou od bodu hledaného; koráb zabočil tudíž ve směr, jenž tím měřením byl vytknut, a 47 minut po poledni bylo již boji na hladině viděti; bylať se mezi tím málo od svého prvního místa uchýlila.

― Konečně! zvolal sekretář Maston.

― Máme tedy práci počíti? ptal se Blomsberry.

― Škoda každé sekundy, kterou ztratíme, odpověděl Maston.

Především bylo učiněno opatření, aby se korveta co možná málo ze svého nynějšího místa hnula.

Dříve než byl učiněn pokus zachytiti pod vodou ponořenou kouli, měla dle přání inžinýra Murchisona ohledána býti její poloha na dně mořském. Stroje k ponoření, k tomu konci ustanovené, byly ihned naplněny potřebným vzduchem a k spuštění uchystány. Ponoření nebylo ovšem bez nebezpečí, neb v takové hloubce, jakou znamená 20000 stop pod hladinou, jest tlak vody tak ohromný, že mu jen nejsilnější konstrukce může odolati, ač není vyloučena možnost roztržení neb roztlačení komor.

Nic méně vstoupili Maston, Blomsberrův bratr a inžinýr Murchison, nedajíce se odstrašiti tímto nebezpečím, do kovových komor vzduchem opatřených, z nichž skrze silná skla do stěn zasazených bylo lze dno mořské pomocí umělého světla ohledati. Kapitán, umístiv se nad parním strojem, řídil noření, dávaje dle znamení z nořidla vycházejících rozkazy k spouštění a vytahování. Šroub byl ze stroje vyšinut, aby všechna jeho síla upotřebiti se mohla na otáčení ohromného bubnu, na nějž řetězy nořidla byly navinuty.

Noření počalo o 1 hodině 25 minutách odpoledne a brzo zmizel stroj se svými komorami pod hladinou mořskou.

Důstojníci a lodníci stopovali napnutě pochod noření; účastenství jejich rozdělilo se stejnou měrou mezi zajatce koule a zajatce podmořského stroje. Co se těchto týká, ti zapomněli sami na sebe a obraceli všechnu pozornost na spousty vodní, jež skrze skla na stěnách spatřovali.

Noření postupovalo rychle. Ve 2 hodiny a 17 minut[red 1] nacházeli se Maston a jeho druhové na dně tichého oceánu. Však kolem sebe nepozorovali nic, než podmořskou poušť bez živočichů a mořských rostlin. Zrcadla, jimiž světlo svých lamp do moře zasýlali, osvětlila toto dno na velký okraj kolem nořidla, však o kouli nebylo nikde ani památky.

Netrpělivost odvážných potápěčů rostla každou minutou. Elektrickým strojem, kterýž je spojoval s jejich přáteli na palubě, dali umluvené znamení, a Susquehanna, vyzdvihnuvši je o několik sáhů nad dno, procházela se s nimi po těchto úžasných hloubkách, od nichž byla oddělena skoro mílovou vrstvou vody.

Tím spůsobem ohledali velký prostor mořského dna, jsouce každým okamžením mámeni nějakým optickým přeludem, který v nich spůsobil tlukot srdce. Tu nějaká skála, tam zase vydmutá nerovnost mořské půdy zdála se jim míti podobu koule tak toužebně hledané; však brzy poznali svůj omyl a oddali se již téměř zoufalosti.

― Kde jsou? Kde jsou? bědoval Maston.

A ubohý sekretář volal hlasitě Nikola, Barbikana a Ardana, jako by ho skrze stěny a nesmírné spousty vody mohli slyšeti.

Skoumání mořského dna trvalo tak dlouho, až se potřeba vzduchu stala citelnou. Byloť dáno znamení k vynoření.

Vytahování počalo okolo šesté hodiny na večer a trvalo až do půlnoci.

― Zítra obnovíme pokus, pravil Maston, stoupaje na palubu.

― Ano, přisvědčil kapitán.

― A to na jiném místě.

― Ano.

Sekretář Maston nepochyboval, že se pokus konečně podaří, avšak soudruhové jeho, pozbyvše marným hledáním vřelé naděje prvního zápalu, počali nahlížeti náramné obtíže celého podniku. Co se zdálo býti tak snadným ve přístavu u San Franciska, to zde, uprostřed širého oceana, objevilo se takřka co nemožnost. Šťastný výsledek jejich namáhání byl již více než pochybný, nepřispěje-li příznivá náhoda, bude všechen náklad a všechen čas zmařen.

Druhého dne byl navzdor velkému unavení pokus obnoven. Korveta se hnula o několik minut stupňových na východ a spustila stroj, znovu vzduchem opatřený, týmž spůsobem, jako včera do hlubin.

Celý den uplynul marným ohledáváním mořského dna, nebylo tam nic, než nekonečná poušt.

Pokusy dne 25. prosince konané měly tentýž výsledek, a neméně pokusy dne 26. podniknuté.

Zoufalost dosáhla svého vrcholu. Starost o nešťastné cestovatele měsíčné, uzavřené 26 dní v kouli, bylať ovšem velmi odůvodněna. Snad zápasili v tomto okamžení již s nastávajícím udušením, nebyla-li těla jejich následkem roztříštění koule po dnu mořském, rozmetána. Jsou-li ještě v kouli, ubývá jim zajisté vzduchu, a s ním i odvahy a vytrvalosti.

― Vzduch, toť možná, že jim schází, odpovídal Maston neustále, avšak odvahy a vytrvalosti nepozbudou nikdy!

Dne 28. prosince, po dvou nových dnech marného namáhání, zmizela všechna naděje. Což byla koule, než nepatrná tečka uprostřed ohromného oceánu! Nezbylo již nic, než vrátiti se do přístavu. Maston ovšem nechtěl o návratu ani slyšeti, aspoň hrob nešťastných přátel měl se nalézti, avšak kapitán Blomsberry nemohl již více času marným pokusům věnovati a dal tudíž rozkaz k zpáteční cestě.

Dne 29. prosince o 9. hodině dopoledne obrátila se Susquehanna k severovýchodu a počala zvolna směrem k San Francisku plouti.

Byloť deset hodin; šroub pohyboval se pod slabým tlakem páry, tak že korveta pomalu postupovala, jako by se jen nuceně od místa, kde nešťastná katastrofa se přihodila, vzdalovati chtěla.

Tu oznámí námořník ze své hlídky v koši stěžňovém:

― Bóje na právo od lodě pod větrem!

Důstojníci obrátili ihned své dalekohledy v ten směr a v skutku, brzo spatřili nějaký předmět plovoucí na hladině; za chvíli rozeznali bílou a lesklou jakousi kuželovitou hmotu asi 5—6 stop nad vodu povýšenou s korouhvičkou na vrcholu.

Kapitán Blomsberry, Maston a členové komise dělového klubu vystoupili na vyvýšenou hlídku a střehli záhadný předmět, jímž vlny mořské zahrávaly.

Oči všech byly namířeny napnutou pozorností k bodu, kde se předmět na hladině mořské houpal, avšak nikdo nepromluvil ani slova, neb nikdo netroufal si vysloviti, co všem zároveň na mysli tanulo.

Konečně se korveta přiblížila až na dostřel pistole, a radostný výkřik rozlehl se na palubě, neb korouhev na vrcholu plynoucí hmoty upevněna byla hvězdnatá korouhev americká!

Zároveň však bylo slyšeti strašlivé řičení a pád těžkého těla. Byl to nešťastný Maston, který tak zařičel a bylo to tělo jeho, které jako mrtvicí raněno se svalilo, že podlaha až zaduněla. Všickni spěchali mu na pomoc, aby ho zase vzkřísili.

A jaká byla první slova, když nabyl zase vědomí?

― My mezuláni, my trojnásobní blbci, my pateronásobní trulanti!

― Co to do tebe vjelo? tázali se všickni kolem něho.

― Považte si! vzdychnul z hluboka a tloukl se pěstí do čela.

― Nu mluv tedy!

― Považte si, jaký jsme to kousek vyvedli! bloudíme po dnu oceanu ve hloubce 20000 stop, hledati kouli, a ona neváží více než 19250 liber!

― Nuže, a co z toho?

― Což nevíte, že svým objemem ta koule musí vytlačiti 28 tůní čili 56000 liber vody a že tedy musí na povrchu jejím plovati?

― Kýho šlaka! zvolali všickni, kdož se mu právě byli vysmívali, to jsme tomu dali!

V skutku, Maston měl pravdu!

Všickni, ano všickni učenci té výpravy zapomněli na jednoduchý zákon přírodní, že každá hmota, která méně váží než voda od ní vytlačená, na povrchu jejím musí plovati a že tudíž také koule spadnuvši do moře a vniknuvši do jakékoliv hloubky, musila se konečně opět vynořiti. A hle, nyní plove pokojně ba vysmívavě na hladině mořské!

Hned byly spuštěny lodice na moře, a sekretář Maston se svými přáteli vrhl se do nich. Rozčilenost myslí byla náramná. Srdce všech tlouklo takřka hlasitě, když se loďky ke kouli blížily. Co obsahovala? Zda-li přátele na živu nebo jejich mrtvoly?

Ano, přátelé na živu, aspoň ještě po vynoření z moře na živu, neb jak by jinak vztyčiti mohli korouhev na vrcholu koule.

Hluboké ticho panovalo na loďkách, přerušené jen pravidelným pleskáním vesel o vlny. S očima vyboulenýma a s dechem zatajeným blížili se členové dělového klubu ke kouli, jedno sklo v stříbrolesklé aluminiové stěně bylo vyraženo, avšak to nebylo vnitřku koule na škodu, neb nacházela se pět stop nad hladinou.

První loďka přirazila, byla to ona, v níž se nacházel Maston; vzchopil se, aby se otvorem, skla zbaveným, mohl podívati do vnitřku.

V tom okamžení bylo slyšeti hlas veselý a pronikavý, hlas to Ardana, kterýž vítězoslavně hlásal:

― Dva a padesát!

Barbikan, Nikol a Ardan hráli bulku.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Opravujeme hodiny na minuty dle jiných jazykových verzí.