Cesta do středu Země/8. Cesta na Island

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 8. Cesta na Island
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 51–58.
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Z Altony, jež náleží k městskému obvodu Hamburku, vede železná dráha do Kielu na břehu baltském. Za dvacet minut byli jsme na hranicích holštýnských.

O půl sedmé stanuli jsme před nádražím; četná zavazadla strýcova a cestovní potřeby byly složeny, zváženy, označeny a vloženy do nákladního vozu. O sedmé hodině seděl jsem ve vlaku proti strýcovi. Lokomotiva zapiskla a vlak počal se pohybovati. Byli jsme na cestě.

Já jsem však na cestě nebyl, aspoň myšlénkami ne. Přece však účinkoval svěží ranní vzduch, jenž rychlostí jízdy stával se ostřejším a chladnějším, na mne tak, že jsem se probral ze smutku svého a zádumčivosti své.

Myšlénky professorovy předstihovaly bezpochyby vlak, tak že mu rychlosť jeho byla zajisté malou. Byli jsme ve voze sami, ale nepromluvili ni slova. Strýc probíral se velmi pozorně ve vaku a kapsách. Pozoroval jsem, že mu ku provedení záměru ničeho neschází.

Mimo jiné měl též velmi pozorně složenou listinu se znakem dánského úřadu, jež byla podepsána dánským konsulem v Hamburku, přítelem strýcovým. Byl to doporučující list k islandskému guvernérovi v Kodani.

Spozoroval jsem též památnou listinu v nejtajnější kapse velmi pečlivě ukrytou. Zatracoval jsem ji z hloubi srdce dívaje se v krajinu. Byly to vesměs prosté roviny většinou jednotvárné a bahnité, ale dosti úrodné, vůbec krajina jakoby pro železnice stvořená!

Jednotvárnosť tato mne však nenudila, neboť za tři hodiny po odjezdu byli jsme v Kielu na břehu mořském.

Poněvadž byla zavazadla naše určena do Kodaně, nestarali jsme se o ně. Ale na parníku střežil je strýc velmi přísně; byla skryta v dolní části lodní.

Strýc vypočítal za spěchu spojení dopravy lodní se železniční tak přesně, že nám bylo celý den čekati: parník „Ellenora“ odplul teprve večer. To přivodilo strýci devítihodinnou horečku. Proklínal zlostně správu lodní i železniční, a vládu, jež zlořád taký zavedla. Bylo mi s ním souhlasiti, když se proto osopil na kapitána „Ellenory“. Nutil ho, by hned odplul. Ale ten si ho nevšímal.

Procházeli jsme se po zeleném břehu zálivu, při němž městečko leží, chodili jsme mezi zeleným křovím, jež dodává mu podoby hnízdečka skrytého mezi větvemi, podivujíce se letohrádkům, při nichž jsou většinou lázně; tak uběhl den za stálé procházky a proklínání.

O desáté hodině večerní vznášely se již dýmové mraky z „Ellenory“ do výše. Paluba otřásala se nárazy parního kotle. Měli jsme dvé visutých nad sebou lůžek v jediné lodní kajutě.

V deset hodin patnácte minut byly vytaženy kotvy, a parník brázdil rychle temnými vlnami Baltu.

Noc byla tmava, vál svěží mořský vítr, a moře rozvlněno; několik světel mihalo se na břehu. Později, nevím kde to právě bylo, zářil nad vlnami jasný maják.

O sedmé hodině ranní přistáli jsme u Körsöru, městečka na západním břehu Seelandu. Zde vsedli jsme nemeškajíce do vlaku a jeli s novou drahou krajinou právě tak plochou jako roviny Holštýnské.

Za tři hodiny přijeli jsme ke hlavnímu městu dánskému. Strýc nezamhouřil po celou noc oka. Zdá se mi, že po celou dobu jízdy dupal netrpělivostí.

Konečně spozoroval jakési ústí do moře.

„Sund!“ zvolal.

Po levé straně stál ohromný dům podobný nemocnici.

„Útulna!“ zvolal jeden cestující.

Dobrá, myslil jsem si, zde bychom mohli zůstati do smrti. Ale jakkoli je nemocnice velika, byla by přece pro pošetilosť professora Lidenbrocka malou.

Konečně stanul o 10. hodině vlak v Kodani. Zavazadla naše byla naložena na vůz a dovezena do hotelu Foenixu v „Bred-Gade“. Jízda ta trvala půl hodiny, poněvadž je nádraží mimo město. Urovnavše si poněkud toalettu šli jsme do musea nordických starožitností. Cestu k němu udal nám domovník, jenž mluvil anglicky a německy. Ale professor, znaje mnoho řečí, oslovil ho dánsky; i odpovídal nám dobrou dánštinou.

V památném museu tom je sneseno tolik památek, že bychom si z nich mohli vytvořiti dějiny země té se starými zbraněmi, nádobami a šperky. Ředitelem ústavu byl učený professor Thomson, přítel hamburského konsula.

Strýc odevzdal mu doporučující listiny. Obyčejně bývá vzájemné setkání učenců chladno, ale zde tomu bylo naopak. Pan Thomson jsa úslužný uvítal professora Lidenbrocka i synovce jeho velmi srdečně. Že strýc tajemství svého výtečnému řediteli nevyzradil, netřeba mi dokládati. Úmysl náš byl zřejmý; pro zábavu, beze zvláštních interessů, jeli jsme na Island!

Pan Thomson nabídl nám své služby. — Rozběhli jsme se po nábřeží vyhledat lodi, jež měla odplouti.

Doufal jsem, že nebude na snadě doprava; ale mýlil jsem se. Malá dánská korvetta „Walkyra“ měla na Island odplouti dne druhého června. Kapitán, pan Bjarne, byl na lodi. Příští jeho cestující stiskl mu radostí hodně ruku.

Pan Bjarne shrábl značnou sumu peněz a pravil: „V úterý o sedmé hodině ranní buďte na lodi.“

Poděkovavše panu Thomsonovi za jeho přičinlivosť odebrali jsme se zpět do hotelu Foenixu.

„Daří se to výborně!“ pravil strýc. „Jaká šťastná náhoda způsobila, že nalezli jsme loď k odjezdu téměř připravenu?! Nyní tedy posnídáme, a pak si prohledneme město.“

Odebrali jsme se na „Kongens Rytor“, nepravidelné prostranství, kde stála stráž a dvé na kolech stojících děl, jež však nikoho nezastraší. Vedle, v čísle 5., byla francouzská restaurace, kterou měl najatu kuchař Čeněk. — Tamo posnídali jsme za mírný plat čtyř mark za osobu.

Na procházku městem těšil jsem se jako dítě. Strýc najal průvodce; ostatně neviděl ničeho; ni malého paláce královského, ni pěkného mostu ze sedmnáctého století, jenž se před museem klene přes průplav, ni ohromného pomníku Thorwaldsenova, jenž po stěnách jest ozdoben ohyzdnými malbami a obsahuje díla sochaře toho, ni dosti pěkného parku, ni oblíbeného zámku Rosenborgu, ni podivuhodné renaissanční budovy bursovní, ni věže, jež sestavena je ze svinutých ocasů čtyř bronzových drakův, ani velikých pevnostních mlýnů, jichž dlouhá křídla jako vesla lodní za bouře krouží.

Jaké byly by to procházky pro mne a Markétku podle zálivu, kde odpočívají lodi a fregatty pod červeným krytem, po zeleném pobřeží mořské úžiny mezi stinným křovím, v němž ukryta citadella Fridrickshafen, z níž zejí temné jícny děl mezi vrbami a bezem!

Ale ach! Drahá Markétka má byla daleko, a měl jsem malou naději, že ji zase někdy spatřím.

Strýc neměl pro rozkošnou krajinu tu pohledu, ale tím více líbila se mu věž na ostrově Amageru, jenž tvoří jihozápadní čásť Kodaně.

Zabočili jsme tam, a vstoupivše na malý parník, jenž obstarává spojení ostrova s městem, byli jsme v okamžiku na nábřeží „Dock-Yard“.

Prošedše několika ulicemi, v nichž galejní trestanci oděni jsouce v žlutošedé spodky pod dohlídkou pracovali, stanuli jsme před „Frelsers-Kirke“. Chrám tento nemá na sobě pranic zvláštního. Pozornosť strýcovu poutala však dosti vysoká jeho věž, kol jejíž báně vinou se schody na vnější straně.

„Vystupme nahoru!“ pravil strýc.

„Ale dostaneme-li závrať?“ namítal jsem.

„Právě proto; jest nám zvykati.“

„Ale…“

„Jen pojď, nemáme času nazbyt.“

Uposlechl jsem. Kostelník, jenž bydlel proti chrámu, dal nám klíče; i jali jsme se vystupovati.

Strýc kráčel vesele napřed. Šel jsem za ním, nikoli beze strachu, neboť mohla se mi snadně zatočiti hlava. Nedostávalo se mi síly orlích nervů.

Dokud jsme byli ve vnitřním závitu, šlo to dobře. Asi na 150. schodě zavál mi vítr do obličeje; došli jsme schodů vnějších, jež se vinuly již ve vzduchu opatřeny jsouce slabým zábradlím. Schody se stále víc a více úžily a zdálo se, že nemají konce.

„Nemohu dále, nejde to,“ zvolal jsem.

„Což jsi takovým zbabělcem? Stoupej!“ odvětil nemilosrdný strýc.

Na svěžím vzduchu opouštěli mne smyslové. Zdálo se mi, že věž prudkými nárazy vichru kolísá, nohy mi ochabovaly, klesl jsem brzo na kolena, brzo na celé tělo. Zavřel jsem oči, bylo mi špatně.

Konečně chopil mě strýc za límec a vynesl mě k báni.

„Nyní se dívej! Ale dobře! Zvykej hleděti do propastí!“

Otevřel jsem oči. Spatřil jsem ploché domy stěsnané jako v mlhavém dýmu. Nade hlavou mou bylo mračno, jež, jak se optickým klamem zdálo, nepohnuté tkvělo, zatím co věž, báň a my s nima ve fantastickém chvatu jsme ubíhali. V dáli viděl jsem zelená pole a moře lesknoucí se ve sluneční záři. Až ku výběžku helsingoerskému[red 1] šířil se Sund s několika bílými plachtami, a na východě jevilo se v mlze vlnami omývané švédské pobřeží. Vše to splývalo přede zraky mými v podivnou směsici.

Strýc přece donutil mě, bych povstal, vzpřímil se a rozhlédl. Prvé toto cvičení trvalo hodinu. Když jsem sestoupil a vkročil na dlažbu, měl jsem všecky údy jak ochromlé.

„Zítra budeme cvičení opakovati!“ pravil strýc.

I bylo po pět dní cvičení to opakováno, a činil jsem pokroky v umění „rozhlížeti se s výše závratné“.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Sjednocení zápisu s 9. kapitolou a s přihlédnutím k dánskému názvu Helsingør.