Cesta do středu Země/7. Přípravy na cestu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 7. Přípravy na cestu
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 43–50.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Tak ukončena památná rozmluva. Byl jsem zimničně rozechvěn. Opustil jsem všecek zaražen strýcovu pracovnu, a veškerý hamburský vzduch mi nedostačoval, bych se na něm zotavil. Spěchal jsem k Labi, ku parníkům sloužícím ke spojení města s nádražím.

Byl jsem přesvědčen o tom, co mi bylo vypravováno? Nedivil jsem se professoru stále víc a více? Měl jsem věřiti, že jest odhodlán vydati se ke středu zemskému? Slyšel jsem o smělých úmyslech blázna, neb o vědeckých důkazech velikého ducha? U všech všudy, kam sahá pravda, kde začíná blud a klam?

Kolísal jsem mezi tisícerými navzájem si odporujícími domněnkami, nemoha se nižádné přidržeti.

Ale vzpomněl jsem si, že jsem byl přesvědčen, ačkoli nadšení mé již chladlo; byl bych se ihned vydal na cestu, aby mi nezbylo času rozvažovati. Měl jsem dosti odvahy, abych okamžitě odjel.

Přece však jest se mi vyznati, že za hodinu nadšeni mé utuchlo, napjetí mysli povolovalo, i vynořil jsem se z propastí zemských zase na povrch.

Vždyť je to k smíchu! pravil jsem si, není to rozumno! Návrhu takového nelze rozumnému jinochu ani učiniti. Vše to není ničím! Špatně jsem spal, měl jsem ošklivý sen!

Zatím obešel jsem po břehu město a ocitl se na cestě k Altoně. Jakási dobrá předtucha mě tam pudila, neboť jsem po chvíli spatřil drahou svou Markétku, jež statně ku Hamburku kráčela.

„Markétko!“ zvolal jsem již z daleka.

Dívka stanula, byla jaksi zaražena, že jsem ji na veřejné cestě tak oslovil. Desíti kroky byl jsem u ni.

„Jindřichu!“ zvolala překvapena. „Přišel jsi mi naproti? To se mi do tebe líbí!“

Ale když na mne pohledla, spozorovala nepokoj ve tváři mé se zračící.

„Co je ti?“ zvolala ruku mi podávajíc.

„Co je mi, Markétko?“ pravil jsem.

V minutě třemi větami pověděl jsem jí o stavu věcí. Na okamžik mlčela. Tlouklo-li jí srdce jako mně, nevím, ale ruka její v ruce mé se nechvěla. Sto krokův ušli jsme ruku v ruce nemluvíce ni slova.

„Jindřichu!“ pravila konečně.

„Drahá Markétko!“

„Bude to krásná cesta!“

Uslyšev slova ta mimovolně jsem se zachvěl.

„Ano, Jindřichu, cesta, důstojna synovce učencova. Muži třeba, by se vyznamenal velikým podnikem.“

„Cože, Markétko? Ty mne nezrazuješ od cesty té?“

„Nikoli, milý Jindřichu, ba ráda bych vás doprovodila, kdybych vám nebyla na závadu.“

„Je to opravdu tvé mínění?“

„Ovšem.“

Ach! Jak nepochopitelny jsou ženy, děvčata, ženská srdce! Nejste-li bytostmi nejchabnějšími, pak jste nejstatečnějšími. Rozum nemá u vás váhy. Děcko toto mne vybízí, bych cestu tuto podnikl? Nebála se dobrodružné pouti! Nutila k ní mě, jejž milovala.

Byl jsem všecek udiven, a bych zřejmě vyznal, styděl jsem se.

„Uvidíme, Markétko, budeš-li zítra tak mluviti!“

Šli jsme dále ruku v ruce, ale mlčky. Pohnutím mysli jsem dnes úplně oněměl.

Ostatně myslil jsem, že je do července ještě daleko, a do té doby že se snad stane leccos, co strýce ze smělé a pošetilé choutky vyléčí.

Již bylo šero, když jsme došli domova. Domníval jsem se, že bude vše ticho a klidno, strýc že bude již jak obyčejně spáti, a Marta poklízeti v jídelně.

Ale zapomněl jsem na strýcovu netrpělivosť. Zastal jsem ho v davu nosičů, již snášeli různé věci do stromořadí a křičíce sem a tam pobíhali; stará služka byla všecka udivena.

„Ale pojď již přece, Jindřichu! Pospěš si, nešťastníče!“ zvolal strýc v dáli mě spatřiv. „A vak tvůj není ještě přichystán, listiny mé neurovnány, klíče od cestovního vaku svého nemohu nalézti a kamaší nemám.“

Byl jsem jakoby zasažen bleskem. Hlas mi selhal v hrdle. Sotva jsem ze sebe vypravil:

„Tedy odjedeme?“

„Ovšem, nešťastníče, a ty si vyjdeš na procházku, místo bys pomáhal.“

„Tedy odjedeme?“ ptal jsem se opět slabým hlasem.

„Ovšem, pozejtří časně ráno.“

Déle jsem toho nevydržel. Prchl jsem do svého pokojíku. Již nebylo lze pochybovati. Strýc užil odpůldne, aby upravil potřeby cestovní. Ve stromořadí bylo plno provazových žebříků, pochodní, cestovních lahví, železných háků, špičákův, okovaných holi a rýčů, že to sotva deset mužův uneslo.

Zažil jsem hroznou noc. Časně ráno již mě budili. Umínil jsem si, že neotevru dveří. Ale, jak mohl jsem odolati hlasu, jenž mé volal: „Drahý Jindřichu!“

Vyšed ze svého pokojíku myslil jsem, že bledá, nepokojná tvář má a červené oči Markétku pohnou, by smýšlení své změnila.

„Nuže, milý Jindřichu,“ pravila, „vidím, že je ti lépe, že tě noc upokojila.“

„Upokojila!“ zvolal jsem.

Pospíšil jsem k zrcadlu. Aj! vždyť nevypadám tak špatně jak se mi zdálo. K víře nepodobno!

„Jindřichu,“ pravila Markétka, „rozmlouvala jsem po dlouhou dobu se svým poručníkem. Jest učencem rozvážným, mužem statečným a odhodlaným, i vzpomeneš si, že krev jeho proudí ve tvých žilách. Vyprávěl mi o svých nadějích a záměrech, proč a jakými prostředky doufá cíle svého dojíti. Nepochybuji, že ho dojde. Ach, jak milo věnovati se takto oblíbené své vědě! Jaké slávy dosáhne professor Lidenbrock! A společník jeho bude jí účasten. Až se vrátíš, budeš mužem, budeš moci jak on svobodně mluviti, jednati, ba dokonce…“

Zardívajíc se umlkla. Slova její dodala mi mysli. Přece však nevěřil jsem, že odjedeme. Táhl jsem Markétku za sebou do strýcovy pracovny.

„Milý strýče, tedy jistě odjedeme?“

„Ty ještě pochybuješ?“

„Nikoli,“ pravil jsem nechtěje mu odpírati. „Jen bych rád zvěděl, máme-li tak naspěch?“

„Ovšem! Čas nás nutí. Čas, jenž tak rychle mijí.“

„Ale vždyť je dnes teprve 26. května, a koncem června teprve…“

„Oho! Myslíš, nevědomče, že dostaneš se na Island kdy ti libo? Kdybys jako blázen nebyl utekl, byl bych tě vzal včera s sebou do kodaňské pisárny k Liffendrovi a spol. Tam bys byl uslyšel, že pluje loď z Kodaně na Island vždy jen 22. dne měsíce! Budeme-li tedy čekati do 22. června, přijdeme pozdě, a neuzříme, jak stín Skartarisu krater Snaefieldův líbá. Jest nám tedy co nejrychleji odebrati se do Kodaně a tam o nějakou přepravu se postarati. Jdi a uchystej si vak.“

Na slova tato jsem ani neodpověděl. Odešel jsem do svého pokoje. Markétka šla za mnou a přičinila se, by cestovní mé potřeby urovnala. Zdálo se, že považuje cestu naši jen za výlet do Lubeku nebo na Helgoland. Malé její ručky pohybovaly se semo tamo bez únavy. Laškovala a podávala mi nejpřesnější důkazy o zdaru našeho podniku. Slova její účinkovala na mě kouzelně i nemohl jsem se na ni horšiti. Často pak, když jsem nevrlosti své chtěl již již uzdu popustiti, nedbala toho a pokračovala ve své práci.

Konečně byl poslední řemen vaku utažen. Bylo mi, jakobych byl již v klínu země.

Téhož dne došly nás objednávky zbraní, fysikálních a elektrických přístrojův a pod. — Marta byla starostí jako bez hlavy.

„Což pak se pán zbláznil?“ pravila mi.

Přisvědčil jsem.

„Vy pojedete s ním?“

„Ano.“

„Kam pak?“ ptala se dále.

Ukázal jsem prstem, že do nitra zemského.

„Do sklepa?“ zvolala stará služka.

„Nikoli, ještě hlouběj!“ pravil jsem.

Nadešel večer. Nevěděl jsem ani, jak mi čas ušel.

„Zejtra o 6. hodině ranní určitě vyjedeme,“ pravil strýc.

V deset hodin sklesl jsem líně na lůžko. V noci pojala mne zase bázeň a strach.

Zdálo se mi stále o propastech. Blouznil jsem. Zdálo se mi, že mě strýc mocnou paží uchopil, vyvlekl ven a shodil do propasti. — Padal jsem do bezedného jícnu rychlej a rychlej jako padající tělesa. Život můj byl stálým padáním.

V pět hodin ráno jsem procitl, byv vyrušen ze sna rozčilením i únavou. Šel jsem do jídelny. Strýc seděl u stolu a snídal. Pohlédl jsem na něj s hrůzou. Ale, naproti stála Markétka. Nemluvil jsem; nemohl jsem jísti.

O půl šesté zarachotil přede domem vůz objednaný, by nás dovezl na Altonské nádraží. Brzy byl ověšen strýcovými zavazadly.

„A tvůj vak!“ pravil mi.

„Je připraven!“ odpověděl jsem.

„Tedy jej rychle přines, nebo zmeškáme ještě vlak.“

Odešel jsem do svého pokojíku a svaliv vak se schodů spěchal jsem za ním.

Právě odevzdával professor Markétce domovní klíče. Zachovala obyčejný svůj klid. Objala poručníka, ale když políbila rozpálenou moji tvář, nezdržela se slz.

„Markétko!“ zvolal jsem.

„Jdi, drahý Jindřichu, jdi,“ pravila mi, „opouštíš nevěstu svou; až se vrátíš, budeme na věky svými.“

Objav ji vsedl jsem do vozu. Doprovodila nás s Martou až na práh. Potom dali se koně do běhu a tryskem hnali po Altonské silnici.