Cesta do středu Země/5. Klíč k poznání listiny

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 5. Klíč k poznání listiny
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 26–33.
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Zbylo mi sotva času, bych mohl listinu zase na stůl položiti.

Zdálo se, že je professor velmi unaven. Myšlénka, která jím lomcovala, nedala mu ani na chvíli pokoje. Na procházce bezpochyby všecko si rozmyslil a uvážil, užil všech pomůcek, a vrátil se, by pojal myšlénky nové.

Posadiv se do lenošky vzal papír a péro i psal vzorce podobné algebraickým výpočtům.

Zrak můj sledoval chvějící se jeho ruku a neušel mi ni jediný pohyb. Což mohl býti výsledek neočekávaný, překvapující? Třásl jsem se strachy, ale bez příčiny; neboť námaha další byla zbytečna, ježto jediné možné sestavení písmen bylo již téměř nalezeno.

Tři hodiny pracoval strýc nemluvě ni slova, ni hlavou nepohna. Přestal… dal se znova do práce… vyškraboval… Snad tisíckráte počal znova pracovati.

Věděl jsem dobře, že, kdyby chtěl sloučiti písmena ve všecky možné skupiny, dopracoval by se pravé věty. Leč věděl jsem také, že ze dvaceti písmen sestaviti lze 2 kvinktiliony, 132 quadrilionů, 902 trilionů, 80 bilionů, 176 milionů, 614.000 různých skupin. Na listě je 132 písmen, a z těch vytvořiti lze tolik různých skupin, že bychom jich ani nespočetli; číslo to sahá nade všecky výpočty. Neobával jsem se, že by strýc ohromným tímto způsobem pokusil se o rozřešení.

Čas míjel, nadešla noc. Hluk na ulici ztichl. Strýc ve své práci neviděl nic, neslyšel nic kolem sebe, ani starou Martu, která otevřela dvéře otazujíc se:

„Bude pán večeřeti?“

Leč věrná služka odešla bez odpovědi.

Vzdal jsem se po krátkém odporu neodvratné moci spánku. Usnul jsem na pohovce; strýc zatím psal a zase práci svou ničil.

Když jsem se ráno probudil, zastal jsem neunavného zpytovatele ještě při práci. Červené oči, zsinalá tvář, rozcuchaný vlas a chvějící se ruka svědčily o zápase jeho s nemožností, o namožení mozku a únavě ducha po celou noc.

Bylo mi ho opravdu líto. Jakkoli jsem se domníval, že mám právo činiti mu výčitky, byl jsem přece pohnut. Ubožák oddal se práci své tak horlivě, že i na zlost zapomněl. Veškera síla ducha jeho působila v jediný bod, a poněvadž neměla přirozeného odvodiště, obával jsem se právem, že hlava každým okamžikem se mu rozskočí.

Mohl jsem uvolniti skřipci, na němž mozek jeho byl rozpínán, slovem jediným, pokynem jediným! A neučinil jsem toho.

Přece vsak byl jsem poctivý! Proč nemluvil jsem za takových okolností ve strýcův vlastní prospěch?

„Nikoli, nevyjevím mu toho. Vydal by se tam, znám ho; žádná moc by ho neudržela. Je to myšlénka vulkanická. Odvážil by se života, by vykonal, co dokázali jeho kollegové. Budu mlčeti, nevyzradím tajemství, jež mi náhoda odhalila. Byl bych jeho vrahem, kdybych mu to pověděl. Ať si sám odhalí tajemství, podaří-li se mu to. Nebudu příčinou jeho záhuby; nechci se potom viniti, že jsem ho uvedl ve zkázu.

Ustanoviv se na tom založil jsem ruce, očekávaje napjatě, co se bude díti. Ale se špatnou jsem se potázal.

Když Marta chtěla jíti do trhu, shledala, že jsou domovní dvéře zavřeny a klíč vytažen. Kdo jej vytáhl? Nikdo jiný než strýc, když se večer vracel z procházky.

Učinil to úmyslně nebo z nedopatření? Což pak nás chce hladem umořiti? To bylo by ukrutno! Což máme trpěti za věc, na níž nám nezáleží? Vzpomněl jsem si na podobný případ a zmocnil se mne zvláštní strach.

Když strýc před několika roky pracoval o veliké mineralogické klassifikaci, nejedl dva dny a celému domu uložil vědecký půst. Tehdy myslil jsem, že mám v žaludku raka, jenž jinochu povahy jen trochu jedlické byl by asi nepříjemný.

Zdálo se mi, že přijdu o snídaní jako včera o večeři. Umínil jsem si však, že budu hrdinou a žaludku nepovolím. Ubohá stará Marta byla velmi dojata, ba zoufala si. Myšlénka, že jsem uvězněn, vzbudila ve mně mnoho úvah a starostí.

Strýc pracoval stále; fantasie jeho ztrácela se v ideálním světě kombinací, žil mimo svět, a vskutku mimo tělesné potřeby. K poledni počal mne žaludek důrazně upomínati. Marta spotřebovala včera všechny potravní zásoby, nevědouc ovšem, co se stane. V celém domě nebylo ni sousta. Leč proto jsem přece mužně odporoval, zdálo se mi to jaksi čestným.

Odbila druhá. Situace byla směšna, ale již nesnesitelna. Poznal jsem, že přeceňuju důležitosť listiny; ve mně vznikala domněnka, že strýc bude ji považovati za pouhou mystifikaci, a v případě nejhorším, že bych ho přemluvil, aby se v podobné nebezpečí nevydal.

Což najde-li klíč k rozřešení tajemné hádanky?

Pak postím se zbytečně.

Příčiny, jež jsem včera nevrle zavrhoval, přicházely mi nyní za dobré. Bylo mi směšno, že jsem tak dlouho čekal, i umínil jsem si, že vše vyjevím. Ale váhal jsem přece, ano byla by mně ušla chvíle nejvhodnější, když totiž strýc vstal a vzav klobouk chystal se odejít.

Co? opustí dům a zavře nás opět? Nikoli! to se nestane!

„Strýče!“ pravil jsem.

On jakoby mne neslyšel!

„Strýče Lidenbrocku!“

„Co chceš?“ otázal se, jakoby se náhle zpamatoval.

„Nuže, ten klíč!“

„Jaký, od domovních dveří?“

„Nikoli; klíč ku stanovení listiny.“

Strýc pohlédl na mne přes okuláry a pozoroval neobyčejný výraz tváře mé, uchopil mne pak za ramena a nemoha mluviti tázal se zrakem. Rozuměl jsem však otázce jeho dobře.

Potakal jsem.

Potřásl soucitně hlavou jako by mluvil s bláznem.

Potakal jsem určitěji.

Zrak se mu živě zaleskl; pozvedl hrozivě ruku.

Němá naše zábava byla by zajímala i diváka nejlhostejnějšího. Neodvážil jsem se promluviti boje se, že by mne strýc v prvním záchvatu radostném umačkal. Ale bylo nutno, bych odpověděl.

„Ano ten klíč… náhodou…“

„Co pravíš?“ zvolal v nesmírném rozčilení.

„Zde čtěte!“ pravil jsem a ukazuju na papír, na němž jsem psal.

„Ale vždyť to nemá smyslu!“ rozkřikl se škubaje papír.

„Nic,“ a četl opět znova.

„Ale od konce!“ pravil jsem.

Sotva jsem to dořekl a již strýc vykřikl, ba zařval. Rozjasnilo se mu v mozku. Byl jakoby obrozen.

„0 důmyslný Saknussemme! tys tedy napsal výrok svůj po zpátku?!“

Sklonil se nad papír. V rozčilení, jakého jsem dosud u něho nikdy nebyl pozoroval, četl od posledního písmene k prvnímu skelným zrakem:

„In Sneffels Joculis craterem kem delibat umbra Scartaris Julii intra calendas descende, audax viator, et terrestre centrum attinges. — Kod feci.

Arne Saknussemm.“

Česky:

Do krateru Sneffels Jokulu, jejž líbá stín Skartarissu na sklonku června, sestup odvážný poutníče, a středu zemského dojdeš. — Já to vykonal.

Arne Saknussemm.

Když strýc dočetl, vyskočil jakoby nevědomky vypil láhev Leydenského. Radostí, přesvědčením a odvahou stala se tvář jeho krásnou. Chodil po pokoji maje ruce založeny, převrhoval sedadla, skládal knihy na hromadu, hrál si vzácnými chřestivci jako míčem, zde udeřil pěstí, tam zase dlaní… Konečně mysl jeho se utišila: sklesl do lenošky.

„Kolik je hodin?“ zvolal po chvíli.

„Tři,“ odpověděl jsem.

„Byl bych zapomněl na jídlo. Jsem hladov jako vlk. K jídlu… potom…“

„Potom?“ otázal jsem se.

„Potom uprav můj cestovní vak!“

„Dobrá!“ pravil jsem.

„A svůj také!“ dodal nemilosrdný strýc vcházeje do jídelny.