Cesta do středu Země/4. Odhalené tajemství

Cesta do středu Země Jules Verne
3. Pergamen Arne Saknussemmův	4. Odhalené tajemství	5. Klíč k poznání listiny

Údaje o textu
Titulek:	4. Odhalené tajemství
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 22–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

„Již je ten tam!“ zvolala Marta, která kvapně přiběhla, když strýc tak silně dveřmi bouchl, že se celý dům otřásl.

„Jako by se do země propadl!“ odpověděl jsem.

„A co s obědem?“

„Nebude obědvati.“

„A večeře?“

„Ani večeřeti nebude.“

„Co pravíte?“ zvolala Marta a spráskla rukama.

„Bohužel je tomu tak; avšak ani my nebudeme jísti. Přikáže nám všem půst, dokud se mu nepodaří vyzkoumati, co znamená stará škrábanina, kterou nelze přečísti!“

„Rány boží! tedy nás umoří hladem?!“

Nepopíral jsem, že by to muž tak umíněný nebyl dokázal. Velmi znepokojena vrátila se stará Marta do kuchyně vzdychajíc.

Když jsem osaměl, připadlo mi, abych běžel povědět vše Markétce. Ale smím opustit dům? Strýc se snad každým okamžikem vrátí, což kdyby mě volal? Kdyby chtěl počíti znovu hádankovou práci a pokusiti se o hádanku, již by ni Oidipus nebyl rozřešil. Jak by se rozhněval, kdybych mu neodpovídal?! Nejlépe učiním, zůstanu-li doma.

Právě došla nás zásylka „chřestivcův“ od jistého mineraloga z Besançonu, jež nebyly ještě srovnány a roztříděny. Dal jsem se do práce. Opatřoval jsem nerosty nápisními lístky a rovnal je do zvláštní skříně, v níž byly nerosty se vrostlými krystaly.

Leč práce tato neupoutala veškeru mou pozornosť. Stará listina mátla mi hlavu. Čelo mě pálilo, neurčitý nepokoj mé jímal. Tušil jsem na blízku atmosféru.

Za hodinu byly chřestivce srovnány. Potom usadiv se do lenošky svěsil jsem hlavu a klátil rukama. Zapálil jsem si dýmku s dlouhým troubelem, jejíž hlavičku zdobila nymfa, i pozoroval jsem postup zakuřování bavě se pohledem na nymfu, měnící se znenáhla v černošku.

Chvílemi naslouchal jsem, neozývají-li se na schodech kroky, ale nadarmo. Kde je asi strýc? Viděl jsem ho v duchu, jak pobíhá stromořadím na altonské silnici, jak posunkuje, ničí mocnou paží byliny a vyrušuje labutě z klidu.

Vrátí se radostně, nebo s myslí skleslou? Vyskoumá tajemství? Táže se takto sám sebe uchopil jsem bezděky papír, na němž byly nesrozumitelné řádky napsány.

Sestavoval jsem písmena ve slova. Nemožno! Složil jsem je po dvou, po třech, pěti, šesti, ale nedovedl jsem nic. Přece však složil jsem z písmen 14. 15. a 16. anglické slovo: ice (led), ze 24. 25. a 26. francouzské sir (pán) a uprostřed seznal jsem latinská slova: rota, ira, mutabile, nec, atra (kolo, hněv, měnivo, ani, temná). Poslední slova mohla strýci pomoci, aby určil řeč, v níž listina sepsána. A zde vidím dokonce „luco“, což znamená posvátný háj. Nalezl jsem sice ještě slovo tabiled, jež se mi hebrejským býti zdálo, a posléze slova: mer, arc, mère (matka, luk, moře).

To mi mátlo rozum, čtvero různých nářečí v nesrozumitelné větě! Jak souvisela slova: „led, pán, hněv, posvátný háj, měnivo, matka, luk, moře“? Prvé a poslední slovo lze sice spojiti: jaký div, kdyby byla v listině na Islandě psané zmínka o moři ledovém? Ale pochopiti spojení ostatních slov bylo mnohem nesnadnější.

Zápasil jsem s nerozřešitelnou záhadou! Mozek mě pálil, hlava jako by se mi chtěla rozskočiti, oči se mi leskly, a když jsem pohledl na papír, zdálo se mi, že poskakují kolem mne 132 písmena jako stříbrné kapky, jež kolem hlavy naší vzduchem krouží, proudí-li nám v ní rychle krev.

Bylo mi, jakoby mě obklopovaly příšerné postavy. Dech mi docházel, měl jsem třeba čerstvého vzduchu. Bezděky jal jsem se papírem ovívati, takže spatřoval jsem střídavě přední a zase zadní stranu.

Kdo vylíčí úžas můj, když jsem při jednom obratu spatřil latinská, úplné čitelná slova: „craterem terrestre“.

Tu rozjasnilo se mi v hlavě, jednotlivé sledy přivedly mne na pravou cestu. Poznal jsem spůsob, dle něhož listina byla psána. Všecky důmyslné domněnky strýcovy se uskutečnily. Domýšlel se správně o seřadění písmen a řeči, v niž byla listina psána. Aby bylo lze písmo přečísti, bylo třeba pouze maličkosti, a té poskytla mi náhoda.

Každý si domyslí, jak jsem byl dojat. Zrak se mi kalil, téměř jsem neviděl. Rozložil jsem papír na stůl. Jen pohled — a bude tajemství na jevě.

Konečně přišel jsem zase k sobě. Aby se mysl má utišila, přešel jsem asi třikráte pracovnu, a potom usedl jsem do lenošky.

„Budu tedy čísti!“ zvolal jsem oddechna si z hloubi srdce. Skloniv se nade stůl sledoval jsem písmena po řadě prstem, až jsem přečetl bez obtíže celou větu.

Kdo vypíše můj úžas a hrůzu, jež mne pojala! Bylo mi jako by mne zasáhl blesk. To, o čem jsem četl, že již bylo vykonáno? Muž ten byl tak odvážný, že podnikl tolik nebezpečí?

Nikoli! nikoli! strýc se o tom nesmí dověděti. Jistě by se tam vydal! Geologa tak odhodlaného nic by nezdrželo. Pokusil by se o cestu tu přes veškero naše varování, mne pak by vzal ssebou na cestu, z níž bych se snad nevrátil. Nesmí se to státi nižádným způsobem!

Byl jsem velice rozčilen.

„Nikoli, nestane se tak!“ pravil jsem odhodlaně, „a poněvadž mohu překaziti, by podobného cosi strýci nepřipadlo, užiju vhodné příležitosti. Bude-li zkoumati stále, nalezne klíče k rozřešení zajisté! Tedy zničím listinu.“

Na krbu dohořívalo. Uchopil jsem papír i Saknussemmův pergamen a chtěl jsem obé hoditi rukou zimničně rozechvěnou na uhlí, a tak nebezpečné listiny zničiti.

V tom se otevřely dvéře, strýc vešel.