Cesta do středu Země/28. Hra akustiky

Cesta do středu Země Jules Verne
27. V temném bludišti	28. Hra akustiky	29. Zachránění

Údaje o textu
Titulek:	28. Hra akustiky
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 169–176. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Když jsem opět nabyl vědomí, byla tvář má mokra, porosena slzami. Jak dlouho mdloba má trvala, nevím. Neměl jsem ničeho, čím by mi bylo lze čas udati. Nikdy nebyl člověk tak opuštěn jako já, nikdo neoctl se v takové samotě!

Pádem svým přišel jsem o mnoho krve. Litoval jsem, že nezhynul jsem ještě, že na mne čeká smrť. Nechtěl jsem již ani mysliti, zapuzoval jsem každou myšlénku; zmožen bolem válel jsem se po zemi.

Opět pociťoval jsem na sobě jakousi mdlobu, tedy dokonalou již záhubu. Tu zazněl mi v uších mocný rachot, podobný hromu.

Pozoroval jsem, jak se zvuk pomalu ztrácel v hlubině.

Co je to za rachot? Pochodí bezpochyby od nějakého přírodního zjevu ve hloubi země?

Naslouchal jsem, abych zvěděl, zda se rachot opakuje čili nic.

Tak ušlo asi čtvrť hodiny za hrobového ticha. Neslyšel jsem ani tluku svého srdce.

Náhle se mi zdálo, když jsem náhodou přiložil ucho na stěnu, že slyším z dálky neurčité, nesrozumitelné hlasy. Zachvěl jsem se.

„Smyslový klam!“ myslil jsem si.

Ale nikoli. Naslouchaje pozorněji zaslechl jsem skutečné hlasy. Pro slabosť nebylo mi lze pochopiti, co bylo mluveno. Ale řeč to dojista byla.

Chvíli jímala mne bázeň, že je to ozvěna mých slov. Což pak jsem křičel nevěda o tom? Stiskl jsem pevně rty a přiložil ucho ku stěně.

„Ano, opravdu, je to lidská řeč!“

Jda několik stop podle stěny slyšel jsem zřetelněji. Rozeznával jsem neurčitá, nepochopitelná slova. Zaslechl jsem je jakoby byla promluvena po tichu, jakoby pošeptána. Častěji zaslechl jsem bolestně pronesené slovo:

„Förlorad.“

Kdo to mluvil? Kdo jiný nežli strýc nebo Jakub? Ale slyším-li je já, snad zaslechnou též oni mne.

„Pomoc! Pomoc!“ volal jsem co mi hrdlo stačilo.

Naslouchal jsem pátraje po odpovědi, po křiku nebo po vzdechu.

Po několik minut nezaslechl jsem ani hlásku.

Tisíce myšlének vznikly mi v hlavě. Domníval jsem se, že hlas můj není dosti silen, aby k nim donikl.

„Jsou to dojista moji společníci!“ opakoval jsem si. „Kdož by to také byl ve hloubce 300 kilometrů pod zemí?“

Naslouchal jsem opět. Posunuje ucho po stěně nalezl jsem jakýsi mathematický bod, v němž se zdál zvuk nejsilnějším.

Opět zaslechl jsem slovo Förlorad; potom zase hromový rachot podobný tomu, jenž mne vytrhl ze mdloby.

„Nikoli,“ pravil jsem, „nikoli. Silnými stěnami nikterak nelze zvuku proniknouti. Žulovou stěnou nepronikl by ani nejsilnější rachot. Hlas zaznívá ze samy chodby. Je to zvláštní působení akustiky!“

Naslouchal jsem opět, a tentokráte doslechl jsem svého jména.

Strýc volal mé jméno! Rozprávěl s Jakubem, z něhož vyloudil jenom „Förlorad“.

Pochopil jsem vše. Aby mi společníci porozuměli, bylo mi promluviti těsně při stěně, jež odvedla můj hlas, jak elektrický drát.

Ale nesměl jsem plýtvati časem. Vzdálí-li se společníci moji jen o kousek, nebude mi lze užiti akustiky. Přistoupil jsem tedy těsně ku stěně a zvolal:

„Strýče Lidenbrocku!“

Očekával jsem další události s neobyčejným napjatím ducha. Zvuk ovšem nerozšiřuje se s velikou rychlostí, a hustší vzduch také nezvyšuje jeho rychlosti, ale síly. Uběhlo několik vteřin, až konečně donikla tato slova mého ucha:

„Jindřichu, Jindřichu, to jsi ty?“
— — — — — — — — — — — — — —

„Ano, ano!“ zvolal jsem.
— — — — — — — — — — — — — —

„Mé dítě, kde jsi?“
— — — — — — — — — — — — — —

„Opuštěn v čiré temnotě!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Což svítilna?“
— — — — — — — — — — — — — —

„Shasla.“
— — — — — — — — — — — — — —

„A potok?“
— — — — — — — — — — — — — —

„Zmizel.“
— — — — — — — — — — — — — —

„Jindřichu, milý Jindřichu, vzmuž se zase!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Počkejte chvíli, jsem unaven! Nemohu již mluviti. Ale jen mluvte!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Vzmuž se!“ pravil strýc dále. „Nemluv, jen naslouchej. Hledali jsme tě chodbou vzhůru i dolů, ale marně. Již jsem tě oplakal, milý hochu! Konečně domnívajíce se, že jdeš podle potoka, vypálili jsme pušky. Nyní můžeme spolu sice pohovořiti, ale nelze nám stisknouti si na vzájem ruce! — Ale nezoufej, Jindřichu! Již slyšeti se na vzájem je potěchou!“
— — — — — — — — — — — — — —

Zatím jsem uvažoval. Jakási neurčitá naděje vznikala ve mně, i přiložil jsem rty na stěnu a zvolal:

„Strýče Lidenbrocku!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Milý hochu!“ zaslechl jsem za chvíli.
— — — — — — — — — — — — — —

„Přede vším, jak daleko jsme od sebe vzdáleni?“
— — — — — — — — — — — — — —

„To snadno vypočítáme.“
— — — — — — — — — — — — — —

„Máte hodinky?“
— — — — — — — — — — — — — —

„Ano.“
— — — — — — — — — — — — — —

„Nuže, užijeme jich. Vyslovte jméno mé a zaznamenejte určitě vteřinu. Budu je opakovati, jakmile donikne mého ucha, a vy zaznamenáte určitě vteřinu, v níž je zase zaslechnete.“
— — — — — — — — — — — — — —

„Dobrá! A polovina času uběhlého mezi mou otázkou a tvou odpovědí nám udá, kolik času bylo potřebí, by zvuk ke mně od tebe dorazil.“
— — — — — — — — — — — — — —

„Dobře, strýčku!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Jsi připraven?“
— — — — — — — — — — — — — —

„Ano!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Nuže, dej pozor, vyslovuji tvé jméno.“
— — — — — — — — — — — — — —

Přiložil jsem ucho na stěnu a zaslechnuv „Jindřich“ ihned jsem odpověděl „Jindřich“.

Čekal jsem.
— — — — — — — — — — — — — —

„Čtyřicet vteřin,“ pravil na to strýc. — „Čtyřicet vteřin uběhlo mezi oběma slovy. Zvuk dorazil tedy ode mne k tobě za dvacet vteřin.“
— — — — — — — — — — — — — —

„Dobře, strýče!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Nuže, poněvadž zvuk urazí za vteřinu 1020 stop, je to tedy 20400 stop, to jest asi 7 kilometrův.“
— — — — — — — — — — — — — —

„Sedm kilometrův!“ mumlal jsem.
— — — — — — — — — — — — — —

„Ty urazíš snadno, Jindřichu!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Ale jest mi jíti vzhůru nebo dolů?“
— — — — — — — — — — — — — —

„Dolů, a to z těchto příčin: Přišli jsme na velikou prostoru, kde ústí mnoho chodeb. Bezpochyby vede tam také ta, v níž jsi ty, nebo se zdá, že všecky tyto trhliny tvoří paprskový kruh kolem ohromné sluje, v níž jsme se octli. Vzchop se a vydej se na další cestu. Nemáš-li dosti síly, sval se po příkrých svazích; nalezneš naše ruce, jež se tebe na konci chodby ujmou. — Vzchop se, milý hochu, na cestu!“
— — — — — — — — — — — — — —

Slovy těmi nabyl jsem opět rozvahy a mysli. —

„Na shledanou, strýče!“ zvolal jsem. „Již jdu. Jakmile místo toto opustím, nebude nám již lze spolu promluviti. Tedy na shledanou!“
— — — — — — — — — — — — — —

„Na shledanou, Jindřichu, na shledanou!“
— — — — — — — — — — — — — —

Poslední, slova, jež jsem slyšel. Památná tato rozmluva, již jsme vedli skrze skály ve vzdálenosti francouzské míle, skončena těmi slovy.

Modle se děkoval jsem Bohu, jenž mne uvedl z nesmírné tmy na místo, jež bylo snad jedino, na němž bylo lze slyšeti slova strýcova. —

Podivné působení akustiky lze snadno vysvětliti. Pocházelo ode tvaru chodby a zvukové vodivosti skal. Mnoho je příkladů podobného rozvádění zvuku, jejž na prostoře slyšeti nelze.

Pamatuji se, že úkaz ten byl na mnohých místech pozorován, mimo jiná také ve vnitřní chodbě kostela svatopavelského v Londýně, a zvláště v památných jeskyních na Sicilii, v Latomii u Syrakus, z nichž nejznamenitější sluje „Uchem Dionysovým“.

Vzpomínkami těmi dokázáno, že není mezi námi překážky, poněvadž hlas strýce mého donikal až ke mně.

Jda tedy po zvuku dojdu jak on, budu-li jen míti dosti sil.

Tedy jsem vstal a vlekl se ku předu. — Svah byl dosti srázný; kulil jsem se dolů.

Brzo množila se rychlosť mého koulení úžasnou měrou, i počal jsem se již obávati pádu. Neměl jsem síly, bych se zadržel.

Náhle zmizela mi půda pod nohama. Cítil jsem, že se valím po nerovném svahu. Narazil jsem hlavou na hrotitou skalinu a pozbyl vědomí. —