Cesta do středu Země/26. Bloudění

Cesta do středu Země Jules Verne
25. Den odpočinku	26. Bloudění	27. V temném bludišti

Údaje o textu
Titulek:	26. Bloudění
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 161–164. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Vyznávám, že se nám vše dařilo, a věru nemám příčiny, proč bych si stěžoval. Nebude-li nesnází přibývati poměrně s hloubkou, dojdeme jistě svého cíle. A ta sláva potom! Tak jsem se zdokonalil, že jsem o všem soudil jako Lidenbrock — vážně! Zda souviselo to s neobyčejným okolím, v němž jsem se pohyboval? Snad.

Po několik dní šli jsme cestou stále příkřejší a strmější, jež na některých místech byla hrozně srázna vedouc do hlubiny. Některého dne přiblížili jsme se středu zemskému sotva o dvě franc. míle (20 km). Slézání bylo nebezpečno, ale obratnosť a pozoruhodná chladnokrevnosť Islanďanova nám velmi prospívaly.

Jsa stále téhož smýšlení, téže nálady duševní, věnoval se s nepochopitelnou odhodlaností svému úkolu, a jemu jenom děkovali jsme, že mnohou obtíž jsme přestáli, čehož bychom bez pomoci jeho nebyli nikdy došli.

Ve čtrnácti dnech následujících po naší poslední zábavě neudálo se nic pamětihodného.

Jediná příhoda vážnějšího významu utkvěla mi hluboko v mysli. Ni nejmenší okolnosti jsem nezapomněl.

Dne 7. srpna dospěli jsme hloubky třiceti franc. mil (300 kilometrů), to jest, nad hlavami našimi byla 300 kilometrů mocná vrstva složená ze skal, moře a pevniny s městy. Byli jsme tedy asi 200 kilometrův od Islandu. Toho dne byl svah v chodbě méně patrný.

Šel jsem napřed. Strýc nesl jeden Rhumkorfův přístroj, já druhý. Pozoroval jsem žulové vrstvy.

Pojednou se ohlédnu a pozoruji, že jsem osaměl.

Dobrá, myslil jsem, šel jsem snad příliš rychle, nebo strýc a Jakub stanuli. Tedy jich vyhledám. Na štěstí není cesta příliš příkra.

Ubíral jsem se tedy asi čtvrť hodiny zpět. Ohlížel jsem se. Nikde ani živé duše.

Volal jsem.

Žádné odpovědi; hlas vrátil se s ozvěnou, již náhle ve skalách vzbudil.

Počal mne jímati nepokoj, obešla mne hrůza.

„Jen klidně,“ pravil jsem hlasitě. „Jistě najdu zase své společníky. Vždyť jest jediná jen cesta. Poněvadž jsem byl napřed, vrátím se zase.“

Půl hodiny stoupal jsem týmž směrem. Naslouchal jsem, volají-li mne; v atmosféře tak husté bylo by volání již z daleka slyšeti. V nekonečné snad chodbě bylo ticho jako v hrobě.

Stanul jsem. Nevěřil jsem, že jsem úplně osaměl. Zblouditi jsem mohl, ale bych byl ztracen, — — — nikoli! Zblouditi, zblouditi, stále se mi myšlénka ta vracela!

Stále jsem si opakoval: Poněvadž jest jediná pouze cesta, — a po té jdou moji společníci — tedy k nim jistě přijdu. Je mi jíti ještě dále zpět. Možná, že nevidouce mne zapomněli, že jsem šel před nimi, i vrátili se by mne vyhledali. I v tomto případě, pospíším-li si jistě je naleznu. To je zcela zřejmo.

Opakoval jsem si tato slova jako člověk, jenž není dokonale přesvědčen. Ostatně bylo mi třeba mnoho času, bych myšlénky tyto mohl spojiti a jako posudek je pronésti.

Již počal jsem býti na pochybách. Šel jsem opravdu napřed? Zajisté; Bjelke šel za strýcem a strýc za mnou. Strýc dokonce na chvíli stanul, aby si zavazadla na zádech lépe upevnil. Na to vše jsem zapomněl. V témž okamžiku šel jsem asi dále.

Ostatně, myslil jsem si, mám bezpečný prostředek, abych nezabloudil, věrný potok, jenž mě povede bludištěm. Půjdu-li podle něho, přijdu svým společníkům jistě na stopu.

Myšlénka ta dodala mi zase mysli. Umínil jsem si, že nemeškaje vydám se na cestu.

Jak velebil jsem opatrnosť strýcovu, že nedovolil Bjelkemu, by zacpal otvor pro vodu ve skále vyhloubený. Měl mě tedy spásonosný pramen, jenž nás občerstvil, vyvésti z podzemského bludiště.

Než jsem se vydal na cestu, chtěl jsem se umyti.

Sehnul jsem se tedy, bych obličej svůj ovlažil.

Kdo vypíše můj hrůzný úžas! Nahmatal jsem jenom tvrdou a drsnou žulu!

Potok již mimo nohy mé neproudil.