Přeskočit na obsah

Cesta do středu Země/25. Den odpočinku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 25. Den odpočinku
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 155–160.[red 1]
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 140

V neděli ráno procitl jsem jak obyčejně pomýšleje na opětnou cestu, jež byla příjemna, ačkoliv ve hluboké propasti. Ostatně stali jsme se již téměř troglodyty, a nepomýšlel jsem na svit sluneční a měsíční, ni na lesk hvězd, ni na stromy, domy, města a vůbec všecky podobné zbytečnosti, z nichž si lidé pod sluncem učinili nezbytné potřeby. Při své vlastnosti, jeko zkameněliny, smáli jsme se zbytečným těm divům.

Jeskyně tvořila velikou síň. - Na žulové podlaze proudil přívětivě věrný potok. V takové vzdálenosti od pramene nebyla voda teplou, tak že jsme ji snadno píti mohli.

Posnídav věnoval strýc několik hodin úpravě svých poznámek.

„Nejdříve vypočítám přesně polohu tohoto místa. Až se vrátím, upravím mapu, jakýsi kolmý průřez země, již bude neznačen profil naší výpravy.“

„Bude to věc znamenitá, milý strýče, ale budou nákresy vaše dostatečny, budou poznámky dosti správny a spolehlivy?“

„Ano. Měřil jsem pečlivě úhel sklonu a proto nemohu se mýliti. Podívejme se nejprve, kde jsme. Vezmi kompas a urči směr magnetovky.“

Pozoroval jsem přistroj a seznav určitě směr pravil jsem:

„Východojihovýchod.“

„Dobře!“ pravil professor zaznamenávaje udaj a několik zběžných výpočtů. Poznal jsem z toho, že jsme ode svého odchodu urazili osmdesát a pět franc. mil.

.Tedy cestujeme pod mořem atlantským?“

„Ovšem.“

„Právě v tuto chvíli vznikne snad bouře a lodi budou nad našimi hlavami zmítány vichrem a vlnami?“

„Možná.“

„A velryby tepou ocasy svými o stěny našeho žaláře.“

„Upokoj se, Jindřichu, nepodaří se jim otřásti mocné vrstvy. Ale vraťme se ku svým výpočtům. Jsme vzdáleni asi 45 mil jihovýchodně od Snaefieldu, a dle mých výpočtů ve hloubi stošedesáti kilometrův.“

„Stošedesáte kilometrů!“ zvolal jsem.

„Ovšem.“

„Ale to je nejzazší hranice, již přičítala věda síle kůry zemské.“

„Pomlčme o tom.“

„Dle zákona o přibývání teploty mělo by zde býti 1500 stupňů tepla.“

„Mělo by zde býti, milý hochu!“

„A všecka tato žula neudržela by se ve skupenstvu pevném, roztála by.“

„Vidíš, že je to nepodstatno, a že bývají theorie stihány skutečností ze lži.“

„Nelze mi toho popříti, ale divím se tomu.“

„Kolik stupňův ukazuje teploměr?“

„Dvacet sedm a šest desetin stupně.“

„Schází tedy do toho, co tvrdí učenci, ještě 1472 a čtyry desetiny stupně. Mylný je tedy zákon o stoupání teploty, ale Davy se nemýlil. Lze mu tedy věřiti. Co mi odpovíš?“

„Nic.“

Byl bych mohl sice odpověděti velmi mnoho. Neuznal jsem nikterak Davyovy theorie; neustále uznával jsem existenci centrální teploty, ačkoli jsem neshledával jejího působení. Spíše uznával jsem, že do tohoto jícnu vyhaslé sopky nemůže teplo stěnami lávou potaženými proniknouti.

Ale místo bych zdržoval se vyhledávaje nových důkazů, spokojil jsem se uznávaje stav věcí takovým, jakým byl.

„Milý strýce, uznávám, že jsou výpočty správny, ale dovolte, bych vyvodil z toho přísný následek!“

„Učiň dle libosti, milý hochu!“

„Na tomto místě jest poloměr zeměkoule asi 15830 kilometrův!“

„Ano.“

„Nuže lze počítati přibližně 16000 kilometrů. Až dosud urazili jsme 160 kilometrů.“

„Tak jest.“

„A sice ušli jsme při tom 850 kilometrův?“

„Dobře.“

„Asi za dvacet dní.“

„Ovšem.“

„Nuže! 160 kilometrů je stý díl poloměru zemského. Budeme-li takto postupovati, jest nám třeba 2000 dní, tedy asi půl šesta roku, bychom urazili 16000 kilometrův.“

Professor mlčel.

„Kromě toho, že ujdeme 160 kilometrů hloubky urazíce 800 kilometrů ve směru vodorovném, jest nám ujíti 80000 kilometrů ve směru jihovýchodním, a proto potřebí mnohem více času, bychom došli s některého místa do středu.“

„Ďas vezmi tvé výpočty!“ zvolal strýc hněvivě. „Ďas vezmi tvé hypothesy! Na čem se zakládají? Kdo ti praví, že cesta naše nevede přímo do středu zemského? Ostatně mám již předchůdce. Co podnikám, to jiný již vykonal, a co se jemu podařilo, podaří se také mně.“

„Doufám; ale konečně je mi dovoleno…“

„Je ti dovoleno mlčeti, chceš-li takto odsuzovati, Jindřichu.“

Pozoroval jsem, že nastává nebezpečí, že ze strýce stane se zase strašný professor, i dal jsem si říci a mlčel.

„Nyní podívej se na manometr. Co udává?“

„Tlak velmi značný.“

„Dobrá. Vidíš, Jindřichu, že sestupujíce hloub a hlouběji zvykáme znenáhla hustšímu vzduchu, tak že nám to zhola nevadí.“

„Ovšem že nikoli, mimo nepatrné bolesti v uších.“

„To nestojí ani za řeč, a zbavíš se nepříjemnosti té, spojíš li rychle vzduch vnější se vzduchem ve svých plících.“

„Pravda,“ doložil jsem umíniv si, že strýci již nebudu odmlouvati. „Vždyť je to rozkoš ponořiti se do hustší atmosféry; pozoroval jste, jaké síly zde nabývá zvuk?“

„Hluchý by zde slyšel,“ pravil strýc.

„Ale houšťky bude bezpochyby přibývati?“

„Ovšem; a sice dle zákona neustáleného. Jest zjištěno, že tíhy ubývá v poměru jak sestupujeme. Víš, že působení její nejzřejměji se jeví na povrchu, a že ve středu zemském jsou hmoty bez tíhy.“

„Vím to; ale povězte mi, bude-li konečně vzduch hustotou roven vodě?“

„Ovšem. Při tlaku sedmi set desíti atmosfér.“

„A nežli nabude vzduch skupenstva tekutého?“

„Bude hustoty stále přibývati.“

„A bude nám potom lze sestupovati?“

„Vskutku, strýče, máte na vše odpověď.“

„Dáme si kamení do kapes.“

Neměl jsem odvahy, abych déle pokračoval hypothesami; byl bych snad narazil na nemožnosť, a strýc byl by se rozhněval.

Vždyť bylo zřejmo, že vzduch tlakem, jenž dostoupí snad několika tisíc atmosfér, přejde konečně ve skupenstvo pevné, a bude nám potom, dopustíme-li, že těla naše budou schopna takého odporu, stanouti přes všecky hypothesy a důkazy světa.

Ale důvodu toho jsem neuznal. Strýc byl by se dovolával Saknussemma. Příklad předchůdcův byl však málo závažný; neboť uznajíce cestu učeného Islanďana za pravou máme přece námitku na snadě.

V šestnáctém století nebylo ještě barometrů ni manometrů; jak dověděl se tedy Saknussemm, že došel středu zemského?

Ale důkaz tento jsem si ponechal očekávaje dalších událostí.

Ostatní čásť dne uběhla za výpočtův a zábavy. Stále jsem s professorem Lidenbrockem souhlasil záviděje Jakubovi úplnou bezstarostnosť, jíž požíval, netázal jsem se po příčinách úkazův a oddával se slepě osudu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Strana 155 v použitém zdroji chybí.