Cesta do středu Země/2. Stará listina

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 2. Stará listina
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 8–13.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Pokoj tento byl jakýmsi museem. Nerosty, opatřené nápisními lístky, byly zde v nejvzornějším pořádku srovnány a ve tři třídy rozděleny, a to: v hořlaviny, kameny a kovy.

Jakým jsem byl důvěrníkem těchto hraček vědy mineralogické! Jak těšíval jsem se stíraje po celé dny prach s granitův, anthracidů, lignitův a různých druhův uhlí a rašelin, místo abych mařil čas hrou se svými soudruhy! Jakou jsem míval radosť z různých pryskyřic a solí organických, jež třeba chrániti každého prášku! Cožpak teprve všecky kovy, od železa až ke zlatu, jehož relativní cena před absolutní stejností nerostů ve vědě mizí, a kameny, z nichž mohl vystavěn býti dům v Královské ulici a za zbytek ještě zřízen pokoj opatřený vším pohodlím!

Když jsem však vešel do pracovny, nemyslil jsem na tyto divy a vzácnosti; jedinou mou myšlénkou byl strýc, jenž seděl zabořen v lenošce potažené utrechtským aksamitem, nahlížeje nejvýš udiven do knihy, již měl před sebou.

„Co je to jenom za knihu?“ zvolal.

Slova ta mne upomenula, že býval strýc z mládí horlivým ctitelem knih. Stará kniha byla pro něj jen potud cennou a vzácnou, byla-li málo čitelna.

„Což nevidíš?“ pravil mi. „Je to neocenitelný poklad, jejž jsem dnes v krámě žida Hevelia koupil.“

„Překrásná kniha!“ zvolal jsem s líčeným nadšením. Nač pak takový povyk pro starou knihu, svázanou v teletině, pro sežloutlý škvár s vybledlým nápisem?

Professor mluvil v hlubokém pohnutí sám sebe se tázaje a sám si odpovídaje:

„Není to krása? Ta vazba! Jak lehce se rozevírá! Jak pěkně spadá jeden list na druhý! A na hřbetě není po sedmi stech letech ani nejmenšího porušení!“

Nezbylo mi než abych se zeptal na titul a obsah, ač mne to velmi málo zajímalo.

„A jméno znamenité knihy té?“ zvolal jsem chvatně.

„Dílo toto,“ odpověděl, „jest ‚Kringla‘ od Snorra Sturlesona, znamenitého islandského chronisty v šestnáctém století. Obsahuje dějiny norských knížat, kteří panovali na Islandě.“

„Opravdu?“ zvolal jsem co možná radostně, „zajisté německý překlad?!“

„To by bylo pěkné,“ odpověděl strýc živě. „Co s překladem? Kdo stojí o překlad? Je to originál psaný islandštinou, krásným, bohatým a zvláště jednoduchým to nářečím.“

„Asi jako němčina?!“ dodal jsem úlisně.

„Ovšem,“ odpověděl strýc krče ramenoma a podotýkaje, že v islandštině označeno tré rodů jako v řečtině a jména vlastní že se skloňují jako v latině.

„A jak krásný je tisk!“ — zvolal jsem přemáhaje svou lhostejnosť.

„Tisk?! Co tím myslíš? Snad nedomníváš se, že je to tištěno?! Nikoli, hlupče, je to rukopis, runský rukopis!“

„Runy?“

„Ano! Mám ti to slovo vysvětlit?“

„Nestojím o to,“ odpověděl jsem stavě se uraženým. Ale strýc poučoval mě čím dále tím horlivěji o věcech, jichž jsem věděti nechtěl.

„Runy,“ vysvětloval mi, „byla písmena, jichž užíváno za pradávných dob na Islandě, a jež prý sám Odin vynalezl. Ale bezbožníče, div se přece písmu božského původu!“

Místo abych odpověděl, padl jsem na kolena, odpovídaje jak slušno bohům nebo králům.

Nenadálý případ dal rozmluvě jiný, zcela nový směr.

Z knihy vypadl pošpiněný pergamen.

Každý pochopí, jak dychtivě strýc škvár ten popadl. Starou listinu, jež snad ode dob nepamětných v knize ležela, považoval za velikou vzácnosť.

„Co je to?“ zvolal rozbaluje v největším údivu na stole pergamen, asi pět palců dlouhý a tři palce široký, na němž byla v kolmých sloupcích nesrozumitelná čmáranina.

Podávám zde snímek. Činím tak proto, by si každý prohlédl podivné řádky, jež daly professoru Lidenbrockovi a synovci jeho podnět k nejpodivnějšímu podniku devatenáctého století:

Jules verne cryptogramme.png

Professor řádky ty chvíli pozoroval a pravil potom posunuje si okuláry:

„Jsou to runy. Písmena tato shodují se s písmem Snorrovým úplně.“

„Ale co znamenají?“

Poněvadž jsem myslil, že runy vynalezeny od učenců proto, by mohli neučené klamati, bylo mi velmi milo, že jim strýc nerozuměl.

Jevilo se mi to aspoň z pohybů jeho prstů.

„Staroislandština je to!“ mumlal si.

Ale professor Lidenbrock měl tomu rozuměti; vždyť považován za nejlepšího znalce řečí! Dvěma tisíci řečí a čtyřmi tisíci nářečí, jež se vyskytují na světě, nejen plynně mluvil, nýbrž většinou jim i rozuměl.

Proto se chtěl právě oddati všem bouřím a výbuchům vášnivé povahy, když na malých hodinách na krbu stojících odbila druhá, a Marta otevřela dvéře pravíc:

„Polévka je na stole.“

„Ďas vezmi polévku, kuchařku i toho, kdo ji sní,“ rozkřikl se strýc nevrle.

Marta prchala, já spěl za ní, a nevěda jak ocitl jsem se v jídelně na svém obvyklém místě u stolu. Chvíli jsem čekal. Professor nepřicházel. Poprvé, co pamatuju, nepřišel k obědu. A přece měli jsme dnes tak chutná jídla! Polévka s petrželí, svítek se šťovíkovou omáčkou a uzeninou, pečené telecí ledviny se zavařenými švestkami; k zákuskům mořští ráčkové posypaní cukrem, a výborné moselské víno.

To vše zameškal strýc maje zraky upřeny na starý pergamen. Jako synovec oddaný považoval jsem za svou povinnosť, abych jedl za dva, a dostál jsem úloze svědomitě.

„To jsem jaktěživa neviděla!“ zvolala Marta, „aby pan Lidenbrock nepřišel k obědu. K víře nepodobno…! To je zlé znamení!“ mudrovala stařena pokyvujíc hlavou.

Já myslil, že to neznamená nic jiného, než že strýc velmi se rozzlobí, až uvidí, že oběd je už sněden!

Dojídal jsem právě posledního ráčka, když hřmotný hlas vyrušil mne z požívání zákuskův.

Skokem byl jsem ve strýcově pracovně.