Cesta do středu Země/1. Professor Lidenbrock

Cesta do středu Země Jules Verne
	1. Professor Lidenbrock	2. Stará listina

Údaje o textu
Titulek:	1. Professor Lidenbrock
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 3–8. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

V neděli, dne 24. května roku 1863.,^{[red 1]} vešel můj strýc, professor Lidenbrock, spěšně do svého domku č. 19. v Královské ulici, jedné z nejstarších starého města hamburského.

Marta bezpochyby myslila, že se s obědem opozdila, nebo teprve nedávno zatopila.

„To je pěkné,“ pravil jsem, „ale je-li strýc hladov, bude se jistě mrzout zlobiti.“

„Pan Lidenbrock je již zde?“ zvolala Marta všecka polekána dvéře do jídelny otvírajíc.

„Ano, Marto; na oběd je však ještě dosti času, neboť na věži svatomichaelské odbilo teprve půl druhé.“

„Ale proč jde pan Lidenbrock již domů?“

„Však on nám to poví.“

„Již je zde; já zase běžím, pane Jindřichu, jen ho poněkud uchlacholte,“ pravila mi stará služka do kuchyně spěchajíc.

Osaměl jsem; ale hněvivého professora uchlácholiti nebylo mé neustálené povaze možno. Chtěl jsem se tedy právě do pokojíku svého vlouditi, když domovní dvéře zavrzly, a dlouhonohý domácí pán hnal se hřmotně po schodech do jídelny a odtud do své pracovny.

Ještě v chůzi odhodil hůl do kouta, klobouk proti srstí hlazený na stůl, a zavolal na synovce:

„Jindřichu, pojď sem!“

Sotva jsem se obrátil, a strýc již opět netrpělivě volal:

„Ještě zde nejsi?“

Pospíchal jsem tedy do pracovny strýce ukrutníka.

Otto Lidenbrock nebyl zlý člověk — to připouštím — ale nepolepší-li se — a to se asi sotva stane — zemře jako veliký podivín.

Strýc můj byl professorem mineralogie při Joanneu, a když přednášel, z pravidla jednou nebo dvakráte se rozzlobil.

Nezáležela mu na tom, chodí-li žáci pilně do přednášek, dávají-li bedlivě pozor, nebo prospívají-li. O takové malichernosti se nestaral. Přednáška jeho byla — jak praví německá filosofie — subjektivně pro něj, a pro nikoho jiného: byl sobeckým učencem, studnou vědy, u níž válec vrzal, chtěl-li někdo jen dosti málo z ní vyvážiti. Zkrátka byl lakomec.

V Německu je mnoho takových professorů. Strýc měl bohužel velmi špatnou výřečnosť, což je pro řečníka zajisté velkou vadou. Když přednášel, obyčejně se zakoktal; bylo mu zápasiti s neposlušnými slovy, jež mu se rtů nechtěla, se slovy vzpírajícími a vzpouzejícími se, až je konečně zaslechneme jako klnutí. Proto se velmi zlobíval.

V mineralogii je nyní velmi mnoho latinských a řeckých názvů, jež tak drsně znějí a jež nesnadně vysloviti lze, že básníku způsobují nesnáze a útrapy. Nechci snad vědě té ubližovati; ale když vyslovuje „různé retino-asfaltové pryskyřice, selenidy, molybdéňany, titaňany, cirkoňany a tvary rhombooedrické krystalisační soustavy“, chybí snadno i člověk jazyka nejohebnějšího.

Po městě znali tuto ostatně nezávažnou vadu strýcovu a škodolibě se mu posmívali, tropíce si z něho žerty a popuzujíce ho, ač to v Německu mají za neslušnosť. Jakkoli bylo posluchačů Lidenbrockových vždy dosti, nicméně přicházeli většinou jen, aby se zlobením jeho pobavili.

Ať tomu bylo už jakkoli, strýc byl přece jen pravým učencem. Ačkoli při pokusech svých zkazil mnoho krásných a vzácných nerostů, byl přece vedle výtečného geologa též obratným mineralogem. Maje ocelový špičák, kladívko, magnetovku, dmuchavku a lahvici dusičné kyseliny, počínal si velmi jistě a mocně. Poznal každý nerost po lomu, chuti, tvrdosti, tavitelnosti, zvuku nebo zápachu, a vřadil jej do některého ze šesti set druhů dosud známých dlouho se při tom nerozmýšleje.

Proto požívalo jméno Lidenbrockovo na ústavech i ve vědeckých společnostech veliké vážnosti.

Davy a Humboldt, kapitáni Franklin a Sabine navštívili ho cestujíce Hamburkem, Becquerel, Ebelmen, Brewster, Dumas, Milne-Edwards a Saint-Claire-Deville^{[red 2]} dotazovali se ho v důležitých chemických zásadách. Vědu tuto obohatil dosti závažnými výzkumy, a roku 1853. vyšlo v Lipsku „Illustrované pojednání o transcendentalní krystalografii od Ottona Lidenbrocka“, které však ani tolik nevyneslo, aby se byl uhradil náklad na ně učiněný.

Mimo to byl strýc konservátorem mineralogického musea ruského vyslance Struveho, jež mělo pověsť evropskou.

To byl muž, jenž mě tak netrpělivě volal. Vyzáblý, velký člověk zdraví železného, bledé, téměř ještě mladické tváře, jež mu dodávala podoby mladší o deset let. Veliké oči jeho koulely se stále za velikými okuláry, o dlouhém a ostrém nose jeho pak tvrdili zlí jazykové, že jest omagnetován a že přitahuje železné piliny. Tím mu však křivdili: přitahoval pouze tabák, abych pravda pověděl, měrou přehojnou.

Připomenu-li ještě, že dělal kroky na tři stopy dlouhé a že chodil s rukama založenýma — což jest znakem prudké povahy — poznali jste ho úplně, a myslím, že nikdo nebude společnosti jeho vyhledávati.

Professor bydlel v Královské ulici ve vlastním svém domku, který byl vystaven dílem ze dřeva, dílem z cihel a ozdoben vykrojeným štítem, a jenž stál na jedné ze stok, které vinou se hadovitě starým hamburským městem, jež nebylo strašným požárem roku 1842. zachváceno. Střecha byla nachýlena jako čapka na uchu studenta ze spolku „cnostných“, zdi měly trhliny a bortiny; přes to byl domek ještě dosti pevný; neboť jilm před ním zasazený podepíral přední stěnu a zasahoval haluzemi z jara kvetoucími do oken.

Na německého professora byl strýc dosti bohat. Dům i s tím, co bylo v něm, náležel jemu. Byliť pak v něm Marta, sedmnáctiletá schovanka Markétka, stará kmotra a já. Jako synovec a opuštěný sirotek pomáhal jsem strýci při vědeckých pokusech.

Přiznávám se, že mě geologie bavila. Mineralogická krev proudila mými žilami a ve společnosti vzácných svých nerostů jsem se nikdy nenudil.

Ostatně jsem ve starém domku v Královské ulici žil dosti spokojeně a šťastně, ačkoli byl majetníkem jeho člověk netrpělivý a mrzutý, jenž byl sice poněkud podivín, mě však přece náviděl. Ale muž ten byl nedočkavý, proto jal se popoháněti i samu přírodu. Když pěstoval v dubnu ve květináčích resedu a svlačec, tu popotahoval každého rána listy jejich, by tak vzrůstu pomáhal. Nezbylo mi tedy, než abych byl zvláštní této povahy poslušen.

Vrazil jsem tedy kvapně do pracovny.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Datum opraveno podle anglické, francouzské a španělské verze.
2. Jména opravena podle anglické, francouzské nebo španělské verze.