Cesta do středu Země/16. V krateru

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 16. V krateru
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 107–113.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Večeře rychle odbyta, a malý hlouček uložil se jak jen mu bylo možno. Lože naše bylo tvrdo, přístřeší chatrno; byli jsme ve výši 5000 stop nad hladinou mořskou. Nicméně spal jsem po celou noc tak pokojně a libě, jako snad nikdy před tím. Nic se mi nezdálo.

Ráno procitl jsem za jasného svitu slunečního třeba se zimou. Vstal jsem se žulového lůžka, bych pokochal se rozkošným rozhledem.

Byl jsem na jižním výběžku Snaefieldu, odkud viděti bylo většinu ostrova. Jako s každé výšiny, zdálo se mi optickým klamem i se Snaefieldu pobřeží vyšším, a vnitřní krajiny ostrova nižšími.

Viděl jsem pod sebou horská údolí ve všech směrech se prorývající; propasti byly mi jako studnicemi, jezera jako rybníky, řeky jako potoky.

Po pravici mé strměl ledovec vedle ledovce, vrchol vedle vrcholu; z některých vystupovaly obláčky dýmu. Vlnitá podoba pohoří, jež připadalo mi jakoby zpěněno bylo ledovým příkrovem, upomínala na hladinu rozbouřeného moře.

Na západě šířil se velebně přede zrakem mým oceán jako pokračování opěněných vrcholů. Rozhraní moře a souše nebylo viděti.

Oddal jsem se okouzlujícímu vytržení, jež vzniká v nás na výšinách, tentokrát ovšem beze závrati, neboť uvykl jsem již rozhledu s výše. Osloněný zrak můj kochal se v průhledných paprscích zlatého slunka. Zanícen blahou rozkoší na výšině zapomněl jsem na hlubinu, do níž se brzy pohroužím. Ale příchodem strýcovým a Jakubovým byl jsem uveden zase do skutečnosti.

Strýc ukázal mi na západě lehkou páru, jakousi mlhu, odstín země oblité vlnami.

„Grónsko!“ zvolal.

„Grónsko?“ pravil jsem udiveně.

„Ovšem; jsme od něho jen asi 18 mil vzdáleni; když nadejde doba tání, přicházejí lední medvědi po ledových krách od severu plovoucích až na Island. Leč o tom dosti; nyní jsme na vrcholu Snaefieldu, a před očima našima strmí dva výběžky: severní a jižní. Jakub nám poví, jak sluje tento, na němž stojíme.“

„Scartaris,“ odvětil Islanďan.

Strýc pohledl na mne vítězně, a zvolal: „Ke Krateru!“

Krater podobal se obrácenému kuželi, a svrchní otvor měl asi 5 km. v průměru. Hloubku páčil jsem asi na 2000 stop. Jak vypadalo to v krateru za rachotu hromu a blesku? Nálevkovitý jícen měl na dně sotva 1000 stop v obvodě, tak že byl svah dosti mírný. Mimovolně přirovnával jsem krater k jícnu hromového děla.

Jen blázen odvážil by se vlézti do hlavně hromové pušky, jež snad je nabita a každým okamžikem spustí.

Zpět jsem již nemohl. Bjelke slézal lhostejně napřed. Šel jsem mlčky za ním.

Abychom si usnadnili slézání, brali jsme se ellipsovitými zacházkami. Bylo nám podlézati skály vyvržené výbuchem, jež se valily mocnými skoky do hlubiny, jakmile jsme se o ně opřeli. — Mocná ozvěna sprovázela tento jejich pád.

Na některých místech nalezli jsme vnitřní ledovce. Tu sestupoval Bjelke velmi opatrně, zkoušeje okovanou holí půdu, není-li rozpukána. Na místech nebezpečných spojili jsme se jeden se druhým dlouhým lanem, aby ten, jenž by snad se smekl, mohl býti ode druha zadržen. Myšlénka i užití její bylo sice dobré, ale nebezpečí nebylo tím zabráněno, neb odvráceno.

Než podařilo se nám sestoupiti bez nehody mimo tu, že vypadl z rukou Jakubových závit provazův, a svalil se nejkratší cestou do propasti.

O polednách byli jsme dole. Pohlédl jsem do výše k otvoru kužele, jímž jsem již jenom malý kousek oblohy spatřoval.

Na dně krateru bylo tré otvorů, jimiž za sopečných výbuchů Snaefieldových centrální oheň chrlil lávu a výpary.

Každý z „komínů“, jež šklebily se u našich nohou, měl asi 100 stop v průměru. Neodvážil jsem se pohlédnouti do vnitř.

Strýc zkoumal ihned jejich polohu; sotva dechu popadaje běhal od jednoho otvoru ke druhému, posuňkoval a mumlal nesrozumitelná slova.

Bjelke seděl se svými druhy na lávovém balvaně a hleděl naň udiveně; považovali ho bezpochyby za blázna.

Náhle professor vykřikl. Myslil jsem, že smekl se do propasti, ale mýlil jsem se, bohu díky. Spatřil jsem ho státi s rukama i nohama roztaženýma před žulovým balvanem, jenž strměl as uprostřed krateru jako podklad Plutonovy sochy. Počínal si jako člověk udivený, ale úžas jeho ustoupil brzy téměř dětinné radosti.

„Jindřichu, Jindřichu, pojď sem, pojď!“

Pospíchal jsem k němu. Jakub s ostatními Islanďany ani sebou nehnul.

„Pohleď jen!“ volal professor.

Se stejným úžasem, nikoli však stejnou radostí četl jsem polozvětralý, tisíckráte prokletý nápis:

Journey to the Center of the Earth (Chapter III runes).svg

„Arne Saknussemm!“ zvolal strýc; „budeš ještě pochybovati?“

Nedav odpovědi vrátil jsem se k žulovému sedadlu všecek na mysli sklíčen, a sklesl jsem na ně nevěda téměř ani jak.

Jak dlouho jsem byl pohroužen v myšlénky, nevím; tolik jenom je mi známo, že probrav se z polosna spatřil jsem před sebou jen strýce a Bjelkeho. Islanďané odešli a sestupovali již po vnějším svahu hory ke Stapům a vraceli se domů.

Bjelke spal klidně na patě balvanu v lávové struzce, v níž si zřídil lože; strýc vrtěl se na dně krateru jako liška v lovcově lapáku.

Nemaje chuti ni síly bych povstal, následoval jsem průvodcova příkladu a usnul. Spánek můj byl nepokojný; nebo se mi zdálo, že slyším rachot a pociťuji otřesy nitra zemského.

Tak uběhla prvá noc v sopečném klíně.

Ráno bylo nebe šedo, zahaleno těžkými mraky. Nepozoroval jsem to tak po temnu propasti jako po zadumání strýcově.

Seznal jsem příčinu jeho nevrlosti, a poslední zbytek naděje ujímal se v srdci mém, a to z těchto důvodův: Saknussemm volil ze tří cest, jež se otvíraly u našich nohou, pouze jedinou. Dle udání moudrého Islanďana bylo nám ji vyhledati po známce, již tajemným písmem naznačil, že totiž stín Scartarisu spočine na ní v posledních dnech června.

Hrotitý vrchol považoval jsem jaksi za ručku slunečních hodin, jejíž stín nám v určitý den ukáže cestu ku středu zemskému.

Nyní však, když slunce nesvítilo, nebylo ni stínu; neměli jsme tedy znamení, po němž bychom poznali cestu. Bylo 25. června. Bude-li nebe ještě šest dní zamračeno, nezbude nám než abychom odložili pozorování své na jiný rok. —

Marně líčil bych malomocný strýcův nepokoj.

Den uběhl a stín neobjevil se na dně krateru. Bjelke sebou ani nehnul; avšak bude se zajisté tázati nač čekáme, připadne-li mu vůbec myšlénka taková.

Pro mne strýc neměl ani slova. Zrak jeho stále k nebi upřený ztrácel se v šedé mlze.

Dne 26. situace se nezměnila. Sníh padal po celý den spolu s deštěm.

Jakub vystavěl z lávových balvanů chýži.

Bavil jsem se poněkud pozoruje tisíceré kaskady tvořící se po stranách kužele, kdežto každý kamének množil rachot ohlušující.

Ale nebe dopřávajíc často po trudu a strasti hned zase radostí, udělilo professoru Lidenbrockovi za zoufalou rozmrzelosť radostného opojení.

Dne 27. bylo sice ještě zamračeno, ale v neděli, dne 28. června nastala nová čtvrť a s ní i nové počasí.

Slunce sesýlalo do krateru nesčetné paprsky. Každý vrch, výšina, skála i kámen kochaly se v září zlatého slunka líbajíce zemi svým stínem. Stín Scartarisu jevil se oživeným hrotem, jenž se pohyboval nepozorovaně zároveň se sálající ohnivou koulí.

Strýc obracel se se stínem.

O polednách byl stín nejkratší a políbil okraj prostředního otvoru.

„Tento!“ zvolal professor. „Tudy vede cesta do středu zemského,“ připojil dánsky.

Pohlédl jsem na Bjelkeho.

„Forüt,“ pravil vůdce klidně.

„Ku předu!“ zvolal strýc.

Byla 1 hodina 13 minut spoledne.