Cesta do středu Země/12. Ke Snaefieldu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 12. Ke Snaefieldu
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 81–87.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Když jsme odjížděli, bylo nebe sice zamračeno, ale počasí stálé, tak že se nebylo báti ni úmorného vedra, ni studeného deště.

Záliba, s jakou jsem výlet činil, ukázala mi, že se ku podniku hodím. Cítil jsem se šťastným, že žiju svobodně dle svého přání, a počal jsem pohlížeti na věc tu se stanoviska příznivého.

Ostatně, myslil jsem, čeho se odvažuji? — Cestovati památnou zemí! Slézati slavný vrch! V nejhorším případě sestoupiti do vyhaslého krateru! Saknussemm neučinil jistě nic jiného! Že by odtud vedla tajná cesta do středu zemského, je smyšleno, je to domněnka, holá nemožnosť! — Uznejme tedy neváhajíce dobro podniku!

Za takových myšlének vyjel jsem z Rejkjaviku.

Bjelke kráčel napřed bystrým, pravidelným a vytrvalým krokem. Za ním šli dva koně se zavazadly, a nebylo jich třeba poháněti. Já i strýc vyhlíželi jsme na malých ale silných konících dojista slušně.

Island patří mezi největší evropské ostrovy. Ač je plocha jeho 1400 □ mil veliká, nicméně žije tam jenom 60.000 obyvatelův. Geografové rozdělili ostrov na čtyry čtvrti. Nám bylo se bráti čtvrtí jihovýchodní, řečenou „Sudvester Tjordunger“.

Z Rejkjaviku brali jsme se po pobřeží. Jeli jsme pastvinami, jež byly spíše žluty než zeleny. Řásnaté vrcholy trachytových hor halily se na východě v mlhu; pod nimi bělelo se sněhové pásmo soustřeďujíc rozptýlené světlo a odráželo je ve mdlém odlesku na svahy vzdálenějších kopcův. Několik strmě se zvedajících vrcholů proráželo šedé mraky a jevilo se nad pohyblivými spoustami par na jasném nebi jak úskalí.

Často sbíhala pustá, skalnatá pásma k moři a zabíhala do nížin; ale zbývalo přece ještě dosti místa pro cestu. Koňové naši vyhledávali si ostatně sami pohodlných stezek, nezdržujíce se tím. Strýci nedostalo se ni jednou potěšení, by koně svého pohnal bičem nebo slovem; netrpělivosť jeho byla neoprávněna. Nezdržel jsem se smíchu vida velikánského strýce na malém koni, tak že vlekl nohy po zemi, podobaje se tak šestinohému kentaurovi.

„Hodný, dobrý tvore!“ mumlal hladě koníka svého na šiji. „Uvidíš, Jindřichu, že žádné zvíře nepředčí koně islandského rozumem. Sníh, bouře, necesta, skály, ledovce, nic ho nezdrží; je statný, opatrný, povolný. Ni jediného chybného kroku neučiní, ni jednou se nevzpouzí. Přijde-li k řece nebo zálivu, vrhá se neváhaje jak obojživelník do vody, by přeploval na druhý břeh. Ale ubližovati mu nesmíme; urazíme denně průměrem pět mil.“

„My ovšem, ale náš vůdce?“ namítal jsem.

„O toho se nestarej,“ odvětil strýc; „lidé zdejší jdou nevědouce o tom. Bjelke se pohybuje tak málo, že o tom ani neví; tedy se neunaví. Ostatně postoupil bych mu v nejhorším svého koně. Zkrátily by se mi žíly, kdybych se po delší dobu nepohyboval.“

Zatím brali jsme se rychle dále. Krajina byla téměř pusta. Tu a tam osamělý dvorec nebo selský domek zbudovaný ze dřeva, hlíny a lávových balvanů, podobá se žebráku na pokraji úvozu. Přicházelo mi, jakoby zapomenuté chaty dovolávaly se milosrdí mimojdoucích; — cítil jsem se vybízena, bych udělil jim almužny. V krajině té nebylo ni silnic, ni stezek, a vegetace ničila řídké stopy chodcovy, jakkoli byla nepatrna.

A přece náleží okolí hlavního města k nejobydlenějším a nejvzdělanějším částem ostrova. Jak vyhlíželo to as v ostatních krajích mnohem pustějších!

Urazili jsme půl míle a dosud nespatřili jsme ni venkovana přede chýží, ni ovčáka pasoucího krotké stádo, jen několik krav, jež samy sobě byly ponechány, a několik skopcův. Jaké jsou asi kraje, jež často postihuje zemětřesení a vulkanické výbuchy?

Byli bychom je seznali též, ale mapa Olsenova poučila mne, že jsme se jim vyhnuli jdouce po břehu mořském, prorvaném četnými zálivy.

Plutonická činnosť omezila se pouze na vnitřní kraje ostrova. Tam strmí skály slohu vrstevnatého, řečené skandinávsky „trapps“, trachytické vývrhy basaltové, tufové a z jiných slepenců vulkanických, proudy lávy a roztaveného porfyru, jež dodávají krajině nepřirozeně děsného rázu.

Tehdy neměl jsem ještě ni zdání o pohledu, jenž se mi naskytl na poloostrově, na němž strmí Snaefield, kde tvoří „oběti divoké přírody“ pravý chaos.

Za dvě hodiny po odjezdu z Rejkjaviku přibyli jsme do vísky Gufumsu, řečené Aoalkirja, čili hlavní kostel. Není v ní nic zvláštního; několik málo domků tvořilo by jinde sotva samotu.

Prodleli jsme tam půl hodiny a posnídali; Bjelke odpovídal na strýcovy otázky o další cestě slovy ano nebo ne; když jsme se tázali, kde budeme přenocovati, pravil jen Gardar.

Pohlédna na mapu shledal jsem, že sluje tak místo na břehu Hvalfjordu, asi čtyry míle od Rejkjaviku. Když jsem je ukázal strýci, pravil:

„Jen čtyry míle! Čtyry míle ze dvaceti dvou! Pěkná procházka!“

Strýc otázal se na něco Jakuba, ten však ani neodpověděv postavil se před koně, a cesta počala znova.

Za tři hodiny bylo nám objeti Hvalfjord; jedouce po bezbarvém trávníku učinili jsme zacházku, jež byla snazší, než plavba přes záliv. Potom přišli jsme do Pingstaöru, (t. j.do městečka, v němž jest okresní soud) zvaného Ejulberg, as o polednách; kdyby měli na Islandě tolik prostředku, by si mohli zakoupiti věžové hodiny, byli bychom tyto zaslechli právě bíti dvanáct.

Tam nakrmeno koně; potom jeli jsme úzkou stezkou mezi řadou pahorkův a mořem dále k aoalkirkji Brantaru, a míli dále do Saurböeru s filialním chrámem řečeným annexia, na jižním pobřeží Hvalfjordském.

Ve čtyry hodiny odpoledne měli jsme čtyry dánské míle za sebou.

Záliv byl v místech těch asi půl míle široký, a vlny narážely hučíce na ostré skály. Záliv šířil se mezi skalními stěnami, jež strměly do výše 3000 stop, a vynikaly hnědými vrstvami mezi načervenalým tufem. Ač byli koně naše rozumni, přece nezdálo se mi rozumným a bezpečným podniknouti cestu přes záliv na zádech čtvernožcových.

„Máte-li rozum,“ pravil jsem strýci, „nepokusíte se s koněm o přechod. Ostatně budu rozumným za vás.“

Ale strýci nechtělo se čekati. — Spěchal k vodě. Kůň zvětřiv vlny stanul. Ale professor měl vlastní popud a pobádal zvíře tím horlivěji. Kůň potřásl hlavou a vzpouzel se zase. Strýc počal láti a mrskal ho; zvíře vyhazovalo, by se jezdce zbavilo. Konečně sehnulo kolena a prolezlo mezi dlouhýma nohama strýcovýma, tak že stanul na dvou balvanech jako kolos na Rhodu.

„Proklaté zvíře!“ zvolal jezdec, když se byl nenadále viděl na zemi; styděl se jako jezdecký důstojník, jenž byl přesazen ku pěchotě.

„Farja!“ zvolal Jakub poklepávaje strýci na ramena.

„Jakže, přívoz?“

„Pohleďte!“ pravil venkovan ukazuje na velký vor.

„Ovšem, zde je přívoz,“ zvolal jsem.

„Že jsme o tom nevěděli! Nuže v před!“ velel strýc.

„Tidvatten!“ zvolal Bjelke.

„Co praví?“

„Myslí, že je nám vyčkati odlivu,“ vysvětloval strýc.

„Forbida?“ ptal se vůdce.

„Ano!“

Pochopil jsem, že bude nám ještě chvíli vyčkati, bychom se mohli přeplaviti. Když voda neklesá ni nestoupá, nepůsobí proud žádným směrem, a není nebezpečí, že bude vor zanesen. —

Příznivý okamžik nadešel o šesté hodině. Strýc, já, Bjelke, dva veslaři a čtyři koně vstoupili na křehký vor. Byl jsem uvykl parním lodicím labským, a proto byla mi vesla jaksi špatnou pomůckou. Hodiny času bylo potřebí ku plavbě přes záliv. Konečně dostali jsme se šťastně na druhý břeh.

Za půl hodiny byli jsme v Gardaru.