Cesta do Itálie/Traiskirchen

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Předsloví	Traiskirchen	Vídeňské Nové Město (Wienerisch Neustadt)

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Traiskirchen
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	citanka.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820–1822
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Traiskirchen

Šťastně z kamenin jsa vysvobozen, uprostřed dálky bezmezné pod nebem svatým napájím se povětřím vonným a v blažícím pozdravuji usmívání modrý zčistěný oblouk, jenž se nade mnou jasností skví. Ať se v nádherném tom městě lid těší! – já mezi metajícím se osením, nímž milé jaro protkalo kraje, vesele putuji.

Za čerstvého jitra z brány Korytanské, po poli svobodném dychtě, jsem letěl. V předměstí stavili oltáře, krásíce je květnými věnci a kostelními ozdobami. Březoví vpravo a vlevo cestu broubilo a řemesla s korouhvemi, hudbou zvučnou provázená, sem tam ulicemi táhla, čekajíce počátek slavnosti.

Dnes rok předměstím brněnským z pole se vraceje, do Polska jsem táhl, a nepomyslil, že po roce znovu z rakouských se vytočím rovin. Jak jsem zaplesal, vybloudiv i posléz z posledních stavení, jenž mi krásný výhled skrývaly, a spatřiv ony bádenské vršiny, jenž tak míle jímají oko, a skály, kdež se hradové staří, Lichtenstein, Mödling, Rauhenstein a Rauheneck hrdě pnou. Vpravo tu oko měří dalekorovnost pastviny novoměstské, a položením bloudíc, chtivě vzdálenosti modravý stín Schwechatu nalezá. Vlevo pšeničné klasy zlatem se plnily a po žitných polích tichého větru hon v tvoření dlouhých vln se jevil. To všecko takovou mne blažilo veselostí, že bych byl celý do svých ramenou přivinul svět, a za šťastného jsem se pokládal, že osud na takovou cestu mne odeslal samého. Smuten bych byl jinák to daleké byl měřil venko, maje kohosi s sebou, jenž by mne hovorem protivným o blažící byl připravil výhled, jenž by mi nesnesitelným vypravováním o dlouhochvilných příhodách honby, o schopnosti ve střelbě, o psích, o štěstí ve hře a o jiných k zívání nutících předmětech hlavu byl plnil. Snad mne mnohý ubožátkem nazýval, že na tak daleké cestě průvodce nemám, s nímž bych, o dívkách vídeňských rozmlouvaje, chvíli si krátil. Lejnepolej za nešťastného mne vyhlásil, řka: „Příteli, do krajin se vínorodných bereš, ale samotného smutek tě provázeti musí; neb jedinkému perlicí se číše nechutná.“ Já však osudu tiše děkoval, že samého mne putovat nechal, a ku štěstí svému jsem na vůli měl buď si pospíšiti míloprázdnými kraji, anebo dlíti tam, kde přirozenost v barevnější se oblekla oděv.

Do Traiskirchu k prvnímu přeležení časně před polednem již jsem přijel a času nabyl do Bádenska, kamž blízká žitnišťaty se kroutí stezka, procházkou zajíti. Toto město Báden, tři míle od Vídně, lázněmi v zemích rakouských se vyznamenává. Obecná koupadla stojejí stranou vinic a stromořadí jest pěkně zřízeno. Dvůr císařský když zde v letě přebývá, vše se z Vídně sem hrne; zvlášť milostenky a karbaníci své nebe tady nalezají. Vídeňských velký díl jen poobědvat sem přijíždí neb jinák se bavit a večerem pak do hlavního města se vrací. V zimě jako ve všech lázeňských městech jest tu tím smutněji, čím méně koho daremné dlážení a blátivé ulice do města vábí.

Odtud zvečera zpět jsem se vrátil. Osamělá komnátka dosti příležitosti mi k písemnému vyražení obětovala; chvílkami však v nalívárně opilí vozkové, kteří se penězi na cizích hrubstvím dobytými vespolek častovali, vejtržnost mi činili. Posléz, když písně bratrské skončili a po vypravování na dobrou noc sklenicemi po přátelsku čela si barviti počali, hlukem ze sna probuzený hospodský, sporý človík, žilnatých ramenou, dobrým karabáčem šarvátce konec učinil.