Cesta do Itálie/Starý Řím

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta do Itálie
Podtitulek: Starý Řím
Autor: Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj: http://texty.citanka.cz/
Vydáno: 1820 - 1822
Licence: PD old 70

Podiv a pozdravení ti, Říme vznešený, nesu,
Sláva a uměny trůn kde před věky vynesly krásný!
Zbraně slepící blesk tě v přísném provodil čase
Z temnosti kolébky tvé, do řásného oboru světa.
Kropěře reků tvých a moudré zákonodárství
Mezi plameny hvězd tvé jméno hluboko vryly.
Šedivých věků mráz se po těle studeně leje,
Zamyšlen v zříceninách když smutek mne provodí spoustou,
Která vážný cit v mých prsou pohledem tvoří.
Jména slavného zvuk, přes dálnost světa jenž hučel,
Nyní národům všem jen ohlas zdaleka nese;
V oblacích však přec skvít se ohněm napsané vidím.
Z pevnosti nedobytné Kapitólia ocelných hradeb,
Orlů přemocných houf kde pevný založil stolec,
Perůnových hromů smrt jenž nosil v šířinách světa,
Není než zřícenin syp, paláce jenž nového slohu
Nese, kde ve stěnách sem tam starý škaredí čtverroh.
Z Cieeronových ust kde plynulo krásomluvectví,
Když jeho um jest žezlo říše spravoval moudře,
Ošumělý kapucín žebrácké káže ted rotě.
S pochodní Belloninou Pompeius kde hrdinsky vyšel,
Ruku v ruce se ved s Fortunou, k podmaně světa,
Caesarovi kde praporcové se vinuli větrem,
Vojska hučící proud kam vedl v hřmějícím zpěvu,
Aby vítězný rek své kadeře bobkovím ovil,
Peroni hromci dým by zapálil v svatyně vonný:
Slavné mlčení sem přes skálu Tarpejskou plyne;
Místo třeštění trub a víření hřmějících bubnů
Tichost v zbořeništích si věčné rozbila stany.
V tíseň ukrutnou svět, co slavného, litě když sevřel,
Divem jediné vysvobodil své Panteon síně,
Kde si přemocný sbor olympský postavil stolce.
Ještě sloupořadí svou hrdou hlavinu nese,
Ještě vznešený sloh se v průčelí znateli jeví,
Ještě povědomí jsou běhu Foebovi hřebci,
Když je vynesl let nad bránu Jitřeny růžnou;
Plamenokolný vůz přes okruh chrámový vedou.
Jasnoskvící bůh tuť níží se k mramorobáni,
Aby paprsků svých zde rozsil jiskření ohně,
Kdež mu vítězný lid jest před lety oběti pálil.
Svět se obdivuje vám, flavinské oblouky skalné!
Tisíc a osm set let od zkázy vás chránilo zhoubné.
Kdyby svěcený prst byl čtverrohy nezbořil vaše,
Jako hor počátných váš řetěz by vzdoroval věčně.
Rozhněvaný kde v okruhu lev zem ohonem trestal,
Ocelový kde bůvolů roh zdi fenami barvil:
Nyní truchlivý zpěv a lkání Jeremiáše,
Žalmy Davidovy ku pokání povzbuzující,
Bosých hříšníků pláč z ust kajících vyhání smutně.[1]
Buď i navštivený zbyt vítězných oblouků vážný,
Které vlastenský rek tak mnohý jménem svým poctil,
Vítězný Trajánův sloup, Aurelia památka slavná,
Jenž nese vynesené již dávno dvojaté klíče,
Chrámu zříceniny a sloupů přerazy vážné!
Břečtan spřáteleně o nápisy jejich se vine,
V zákvětích věnců mech a v zlomích se ještěrka rodí,
Všude pominulost bledá se v boření jeví.

Jaké radostné vykřiknutí bezděky z prsou se mi vytočilo, když na usvitě kříž věže Svatého Petra mrakověncem obkličený zdaleka oku se vyskytl! – Tu obrazové všickni, které mladosti tvorná moc tak ohnivě mi představovala, najednou před mnou leželi a plného plésu a dychtivosti tím prudčeji žádost nedočkavá mne hnala, čím dlouhochvílnější předmětoprázdné okolí přede mnou se šířilo. – Jaký to k zívání nutící pohled na pustinu tu nepřehlídnutelnou, z které k oblakům Řím hrdé své vynáší paláce! Žádný veselý potůček těmito rovinami se nekroutí, žádné stádo daleké pastviny neobveseluje, nijaká dědinka ty daleké nepozdvihuje samotiny, čehož cizozemec neznámý se leká a myslí, zdali to oučinek papežského požehnání? Nicméně, pravda-li, že Romulus[2] loupežnickou a jinou opovrženou hlůzu sebrav, s ní nové království založiti umínil, snad již tenkráte tyto kraje písčité, neourodné, pusté stály, o které žádný okolní národ nedbal, následovně v založení nového města nikdo mu znamenitě nepřekážel. Po čase, když z této nepatrné obce ramenem silných častých reků, výbornou a zchytralou národní správou, velitelkyně světa na nejvyšší stupeň slávy se vznesla, když národové všickni odvodem daně Řím bohatili, tu otroků na sta tisíců v těchto písčinách pracujíce, jiný výhled jim dávaly.

Ze všech stran mnohomílné vodovody (aquaeductus) (jenž nevyslovnými náklady se dovésti musily) suchopáry vlažily, a kterých podivení hodné zbytky ještě podnes v nás vážnost budí.

Vodovod, jejž vodářstvím vyhlášený Appius Klaudius Caekus[3] do okolí vrchu Caelia a Aventina vyvedl, běžel vzdálí 11 190 kročejů. Vodovod Anio vetus, který 40 let později vyhranou válkou nad Pyrrhem dobytými penězi vystavěn byl, hnal osm geografických mil do zahrad a rybníků římských.

Aqua Tepula na Kapitolinský vrch 11 000, dle jiných 15 426 kročejů vzdálí vedena byla. Prameny čisté k pití (Aqua Marcia), jenž poručením senátu k Římu se vedly a na jichž zachování i císařové veliké náklady činili, 60 710 kročejů daleko se prejštiti musily. Agrippova Aqua Julia 12 000 kroků k Římu běžela. Podnešní fontána de Trevi jest to samé místo, kde se Aqua Virgo po skončení cesty 15 505 kročejů vylévala. Císař Augustus dal vystavěti vodovod 22 000 kročejů dlouhý, který se Aqua Alsietina jmenoval. Onen od Klaudia velmi pevně stavěný běžel 46 000 kročejů, a mnoho jiných ještě, které neobyčejné náklady způsobily. Jaké nevyslovné překážky v zřízení takových stavení se přemoci musily, an se na začátku voda vážila, na přesvědčení, jestli by mohla do Říma doběhnouti; pak se vedla olověnými trubami (fistula), které obezděny a tolik, co jen možné, ležmo (aby při akveduktu na míli dlouhém častým pádem mnoho vody se netratilo) kladeny býti musily.

Takové váhorovné kladení trub bylo příčinou, že se brzy v cestě stojící vrch prokopat, brzy nápadem hlubokých výmolů vysocí obloukové klenouti musili. V určeném vzdálí stály vodárny (piscinae), kde se voda čistila, a potom dále se tlačila, v městě posléz z velikých vodáren čepy sem a tam se rozváděla. Když uvážíme, že Marciánský osm milionů a Klaudinský vodovod tři miliony tolarů (po 1 zl. 30 kr.) stál, na sumu, která na výstav a každoroční opravu všech ostatních se vynaložila, uzavříti můžeme. Prokopius[4] roku 357 po narození Kristovu ještě dvamecítma vodovodů počítá. S tak nevyslovné vydání z ohledu jediného článku, vody, obec římská jen samotná býti mohla; a po zhasnutí slávy, zdělení poddaných, clo platících národů a zemí, po moci žezla římského od roku k roku vždy více se menšící příhodní tito strojové vodní zpustli a oučinkovati přestali. Kdyby i na hlavní město světa přitekající litých divochů houfové před rozkotáním byli je zachránili: ani by roční nevyhnutelně potřebnou správu měšťanstvo nynější zaplatiti nemohlo; aniž by zemské vládě všecky roční příjmy k zachování těch za starých časů do města a okolí vodu přivádějících mašin nestačily. Obyvatelů kdovíproč také schází a stotisíce zajatých otroků více není, jenž by pastvišťata daleká zdarma vzdělávali; následovně v pustinu se obrátila a vzdělání jich budoucím časům se odevzdati musilo.

Těmito suchoparnými, dlouhochvilnými rovinami putujeme až k mostu, přes kalnou Týberu vedoucímu, který Ponte Molle nyní slove; jindy však jméno Ponte Emilio míval od konzula Emilia Skaura, kterýž jej vystavěti dal.

Při porážce, kterou císař Konštantýn Veliký, maje první kříži poznamenané praporce, nad svými protivníky zvítězil, tak rozvalen byl, že z něho jen pilířové ostali; přes které papež Mikoláš V. nový most klenouti dal.

Brána del Popolo od nynějšího papeže obnovena byla.

Vstupem do města oko se vyjasnívá nad jímajícím obrazem, jejž mu roveň la Piazza del Popolo představuje. Prostředem tohoto prostranného náměstí pyšně 162 palem do povětří se vznášející obelisk zvláštní pozornosti zasluhuje, který již egyptský král Sesostris[5] z červené východní žuly neboli granitu v městě Eliopoli zhotovili dal, odkud jej císař Augustus do Říma přivézti a v Circo Massimo postaviti poručil. Zde, zpuštěním města jsa poražen, několik století pod zemí ležel, až pak příhodou nalezen, od Sixta V. opraven a na podotčené rovině postaven byl, kdež výhled velice vyvýšuje a spolu s kašnou, s utěšenou zahradou, dvěma vpravo a vlevo podle pravidel stavitelských krásně vyvedenýma chrámkama a širokou před ním do hrdého domořadí se táhnoucí ulicí obraz velikého slohu tvoří. Tato ulice za starých časů Via Flaminia sloula, od vítězné brány Servinských zdí k Flaminské bráně Aureliánských zdí běžela a nyní il Corso se jmenuje; jest nejhlavnější v Římě a téměř půldruhé čtvrtě hodiny až ku Kapitólium se táhne a mnohé pravidelné, pozorování hodné jak světské, tak i posvátné stavení obsahuje.

Po přejití většího dílu této ulice otvírá se vpravo krásná rovina, kde vzácný dorického způsobu 217 palem vysoký sloup do výsosti se nese, a který nad Markomany vítěznému Markovi Aureliovi ke cti z osmadvacíti kusů bílého mramoru poručením římského senátu vyveden byl a na kterém se všecky hlavnější příhody jeho válek s germánskými národy v vybíjeném způsobu (en bas relief) nevypsanou trpělivostí vypracované spatřují. Mezi jiným ostré pozorovatelů oko našlo na začátku těchto vypodobnění boha Perůna deštného (Giove pluvio), kterému za slavné vysvobození celého římského vojska děkují, jenž od Markomanů a Kvádů v jedné skalami a lesy obklíčené, neourodné, bezvodné kotlině tak sevřeno bylo, že by žízní ukrutnou bylo zahynouti musilo, kdyby velikou náhodou hromobití se bylo nestrhlo, které krupnatým lijavcem jsouc provázeno, vody mu v hojnosti zaopatřilo. Markomané a Kvádové však, kteří na horách řetězem nepřemožitelným Římany obtažené drželi, z kolikera udeření bijícího hromu soudili, že Jupiter, bůh Římanů, v prchlosti hněvu svého hromy svými nepřátely pobíti si umínil, pročež strachem se rozptýlili a římskému vojsku svobodnou cestu otevřeli.

Dle nápisu podstavu sloup vítězný Aurelius tchánu svému, Antonínovi Piovi, obětuje. V tom samém mramoru vytesaných 190 stupňů uvnitř až na vrch sloupu vede, odkud oko zvláštním výhledem se těší. Svatý Pavel, kterému papež Sixtus zde místo vykázal, Marka Aurelia odtud vytlačil. Umělcové, kterými Řím za našich časů naplněn jest, tento vzácný sloup v outlé postavě z bronzu, aneb z názelenalé mědi, nedávno se všemi na něm vyobrazenými předměty vyhotovili. Seznání a výtvor na sloupě téměř nesčíslných figur dalekohledem čili průzorem z oken okolostojících paláců s nemalou trpělivostí a pozorlivostí státi se musil. Tyto jistě vzácné vypodobky buď z prostého, aneb z pozlaceného bronzu v Římě k dostání jsou.

Od sloupu Antonínova pozdvihuje se vršek, ze zbořenin a kameniště povstalý, jenž nyní Monte Citorio se nazývá a z ohledu egyptského obelisku, který ho vážně vyznamenává, navštívení hoden jest. Rovně tak jako onen u brány del Popolo přiznává se k Sesostrisovi, který ho pro město Eliopoli vyvésti dal. Augustus odtud do Říma ho zaslal, na Campo Marzo postaviti kázal a slunci obětoval, odkud až podnes jméno Obelisco solare d’Augusto (slunečný obelisk Augustův) nese. Po mnoha stech letech teprv roku 1789 zpřerážené jeho díly skrývné zemi byvše odejmuty a mistrovně dohromady zase sezděny, nyní celostí svou k podivu nutí.

Mezi všemi sedmi vrchy, na kterých se starý Řím šířil, hora Kapitolská, Mons Capitolinus, nejznamenitější byla. Před dávnými věky Saturnus, aborigenský král, město zde založiti měl a hora dle jména jeho Saturnia se nazývala. Později jedno od vojáků sabinských zde zamordované děvče, Tarpea, vrchu jméno Monte Tarpeo dalo, posledně však římský král Tarkvinius Superbus vykopáním základu k novému chrámu Jupiterovu z ohledu jedné zde nalezené člověčí hlavy (kterou náhodou věštcové čili augurové,[6] že Řím někdy hlavou celého světa bude, vyložili) monte Capitolino nazval, a který nyní Campidoglio sluje.

Zde stáli tří chrámové, Jupiterovi, Juně a Minervě zasvěcení, mezi kterými onen Peronovi přivlastněný, uprostřed stojící, v hrdém slohu a bohatými okrasami zvláště se vyznamenával. Zlatá socha Jupiterova zde na zlatém a slonovém trůnu seděla, hromy a kopí v rukou a věnec z dubových listů na hlavě nesoucí. Střecha chrámová dříve sprostým pobita kovem, později od Katula pozlacena byla, kterou vlastnost i dvéře měly, a chrám proto také Aurea se nazýval. Přes to ještě svatyně veliké množství nejvzácnějších darů chovala. Zde se nejznamenitější národní spisy šetřily; a Sibyliny knihy[7] v kamenné truhle tady zavřeny byly.

Na Kapitólském vrchu měl chrám Terminus, Jupiter Feretrius a chaloupka, došky pošita, Romulova zde stála. Při vítězných tazích vojenský vůdce slavně do Kapitólium k veřejnému díkůčinění za vítězství se bral, zde jako v puntík celá římská moc se pojila, zde veřejné obecenské shromáždění se drželo, zde k politickým radám nejvyšší osoby říše se scházely, zde podmanitelové světa budoucí osud zbytům smrtelných podpisovali, odtud Scipiové, Pompeius a Caesar vyšli, aby svět si podmanili.

Na Kapitólinskou horu třemi stranami se vystupovalo. První stezka vedla k vrcholi, jenž se nazývala Rupes Tarpeia, odkud se velcí zákona přestupníci dolů sráželi. – Zde bylo též hluboké vězení, které Servius Tullius strašně vysklepil a kde říši nejnebezpečnější přestupníci ukovaní hnili, kde mimo mnohé jiné nejen Jugurtha[8] a stoupencové Katilinovi pošli, nobrž i apoštolové Petr a Pavel zajatí seděli.

Když se sejde po druhé straně z Campidoglia, leží Campo Vaccino, někdejší slavné Forum Romanum, kde nádherní chrámové stáli, obloukové vítězní všelikých velkých reků vzhůru se nesli, palácové u vznešeném slohu to náměstí vyznamenávali a kde nesčíslnost nákladných sloupů a vážných mistrné ruky soch čtverroh vyvýšovala. – Tento někdejší slavný trh Říma nyní jen drahé ostatky nepříznivých časů nám okazuje a nic jiného leč veliké zbořeniště jest, kdež tolik rumu leží, že téměř tři sáhy hluboko se kopati musí, než se starého dlážení někdejšího města dosáhne, jakž jsme toho při vykopání podstavu sloupu císaře Foka patrně viděli.

Mezi jinými vážnými památkami zde nalezneme Tempio della Concordia,[9] z kterého nic více než osm krásných, z východní žuly (granitu) vyvedených sloupů pozůstává. Zde se vyskytnutým nápisem a z ohledu jakéhosi hrubšího způsobu u vypracování dokázati míní; že chrám za času Konštantýna s jinými obnoven byl. Tří pozůstalí sloupové, které ještě díl věnce krýje, znamenají někdejší nákladný chrám Jovis Tonantis (Perůna hřmícího). Výtečnost okras těchto zbytků zavádí do zlatého věku římského.

Vypravuje se, že tuto svatyni Perůna hřmícího císař Augustus k vyplnění slibu postavil, který Jupiterovi učinil, když mu jednou na cestě v Hišpánii nočním časem bouřící hrom služebníka na straně zabil, na poděkování, že on od smrti tak zázračně zachován byl. Stavení, po čase ohněm zkažené, od senátu a národu zase obnoveno bylo.

Z ohledu vítězství Settimia Severa a synů jeho Karakally a Gety nad Party, Araby a jinými národy, asi okolo léta 205, senát a národ k oslavení těchto tří vůdců vítězný oblouk vynésti poručil. Mramorové tři jeho brány jsou osmi korintskými dlabosloupy zkrášleny; vybitné práce však, které již časové beztoho velmi ohrýzali, jsou procházející. V čelu oblouku se krásně zpracované rozličné zákvětí vyzrazuje a činové jmenovaného císaře výbitně (en bas relief – halberhaben) se představují. V čtvrté linii nápisu znamenáme jakési sníženf v mramoru, jenž se stalo oškrabáním písmen jména Gety, které Karakalla po zamordování bratra svého ze všech veřejných památek, kde vyryto bylo, vymazati poručil. Místo vybroušených jiné litery se zasadily. Stranou oblouku vedou vnitř mramoru schodky na vrch stavení, kdež někdy socha Settimia z pozlaceného bronzu uprostřed dvou synů jeho, Karakally a Gety, na šestispřežném voze (který dva branci na koni a dva pěšky provázeli) stávala. Zbořeniny ztroskotaného města památku tuto téměř dopolou zasypaly a teprv roku 1803 a 1804 Pius VII. zem až na podlahu oblouku odkopati a zdí kolem ohraditi kázal.

Z chrámu, jejž senát a národ římský císaři Antonínovi Piovi a manželce jeho Faustýně, dle poučujícího nápisu, vystavěl, zbylo jen deset velikých korintských sloupů, jenž věnce výtečně zkrášlené nesou a v celosti z cipolínu pozůstávají; z ostatního svatému Vavřinci kostel, který nyní in Miranda slove, vystavěn byl.

Tento příklad i Kozmas a Damián následovali a z nejstaršího chrámu Remova poručením Felixa III. kostel si zříditi dali. Z ohledu vlhkosti podlaha tohoto kostela dvaadvacet střevíců vyvýšena byla, odkud se dolů na starou schází a kde nejen někdejší svatyni Removu, nobrž i polohu bývalého dlážení města spatřujeme. Zde byl nalezen v mramoru rytý návrh starého Říma, který na památku nyní na schodech Kapitólinského muzea zazděn jest.

Jedna z nejslavnějších pozůstalostí velikých stavení velikého národu jsou zříceniny chrámu míru zasvěceného (Tempio della Pace), který na zbořeninách hradu Neronova, Casa aurea jmenovaného, od imperátora Flavia Vespasiána okolo roku 77 po narození Kristovu vystavěn býti měl. Prostrannost jeho někdejší nejen práce mistrovské tehdejších nejznamenitějších umělců řezbářských a malířských, nýbrž i největší díl bohatství měštěnínů zachovávala, kteří co drahého měli, jako do národního pokladu největší jistoty tady ukládali Titus Vespasianus všecku kořist nevyslovné ceny, kterou z slavného města a chrámu jeruzalémského dobytím si přivlastnil, tady složil. Po století zhoubný oheň, jenž bohatství tady nashromážděné a stavení vniveč obrátil, závistivě jen tři velikánské oblouky, zbytky převelikých chrámových lodí, nám zůstavil.

Z druhé strany tohoto chrámu jest ustav pro chudá děvčata, kudy na vrch zřícenin zahradou vystoupiti a zvláště příjemným výhledem téměř přes celý Řím a veliký díl okolního položení baviti se můžeme.

Po dobytí a zboření města Jeruzaléma senát a národ římský na památku podmanitele Tita Vespasiána vítězný oblouk mu postavil, který ač lakomostí dávného věku velmi jest pokažen, přece zbytky svými zpytovné oko tak na se táhne, že posléz za nejvzácnější předmět toho druhu uznán býti musí. Zvláště dvojí vybitné představení mezi jinými se vyznamenává. V prvním vede město Řím vypodobňující panna ve čtverospřežném voze sedícího oslaveného Tita, kterého Viktoria korunuje, a zástupové branců a měštěnínů před a za ním běží. Na druhém jest dálší vítězná pompa, vojsko, zajatí Židé a kořist z jeruzalémského chrámu. Čelo krášlí rozličné zákvětí umělé ruky, mezi kterým zboženost jmenovaného reka, kterou ženská osoba na orlu k nebi se vznášející vypodobňuje, čímž se dokázati míní, že oblouk teprv po smrti Titově vystaven byl. Za okrasu věnce jsou ostatní předmětové vítězného vtahu představení; a posléz na obloucích čtyry Pověsti (Famae) slávu Titovu vytrubují.

Druhá strana Forum jest Palatinský vrch, Mons Palatinus, který mezi všemi sedmi nejdříve od Romula vzdělán byl, a proto tento díl města nejznamenitějšími domy se vyznamenával. Ze starých pozůstalostí se zde Panovi zasvěcená jeskyně Luperkal okazovala, v které vlčice, kojná Romulova a Remova, přebývala, a smokvový čili fíkový strom, ficus ruminalis, pod kterým ti blíženci kojeni bývali.

Jinou památkou byl zde se zelenající dřínový strom, cornus Romuli, jenž z kopí vyrostl, které Romulus po skončených auspiciích, kdo králem bude, k vrchu vymrštil, kdež kolmo do země se zarazilo, okamžením kořeny chytilo a vypučilo. Z ohledu uškození kolem dřín se ohradil, a aby vždy zelený ostal, častým zalíváním se ovlažoval, poněvadž se jako význam římské říše šetřil a považoval.

Jiná znamenitost zde byla čtyrrohá rovina, kde při založení Říma potřebované nářadí, jako pluh, sekera, rejč atd., jako posvátné věci uloženy byly. Za času republiky nejznamenitější Římané vzhledem blízkého Forum, jako Katulus, Krassus, Cicero, Katilina, Hortensius, Valerius Flakkus a jiní mnozí, zde přebývali.

Proměna republiky v císařství změnila i Palatinský vršek v palác císařský (Palazzo dei Cesari), kterýž Augustus založil, Tiberius a Kaligula, nejvíce pak Nero rozšířili a ozdobili. Zvlášť poslední z jmenovaných císařů takovým nákladem ho okrášlil a takovym bohatstvím naplnil, že hrad od něho jméno Casa aurea obdržel! Okolo něho se nejrozmanitější zahrady keřily; všeliká stavení, jako lázně, letní domky, sochy, kašny, k němu náležely, což jako vlastní město vypadalo. Po smrti Neronově však od času k času vždy více pustl, až nám podnes jen mechem a roštím obrostlou hromadu kamení představuje.

Téměř naproti kostelu pod jménem S. Maria Liberatrice stárnou ostatkové chrámu Jupiterova, taknazvaného Statore, kterémuž božství Romulus vystavění chrámu slíbil, jestli před Sabíny utíkající Římany zastaví. Tento bůh se vypodobňoval s pravicí podepřenou na kopí a v levé ruce chumáč hromů držel. Z někdejšího portiku, jenž z osmi dvacíti dlabosloupů z řeckého mramoru pozůstával, ještě tři stojí a pravidelnou výtečností svou, zvlášť ozdobou svých věnců každého znatele řezbářství příjemně baví. Nedaleko těchto tří sloupů stojí za podívání 111 palem v okruhu veliká vodomísa z bělavého východního mramoru.

Památní sloup císaře Foka jest z nečastého východního, černými žílkami počárovaného granitu a zdá se, že z některého ztroskotaného slavného stavení starých časů vzat byl. Až do roku 1813, když se postav vykopati dal, na kterém nápis císařovi sloup vlastní, nevědělo se, komu náležel.

Západním schodem Palatinského vrchu jest z cihel dobře stavěný okrouhlý chrám, který, jak se všeobecně praví, Romulovi na tom místě, kde s bratrem svým zanešen byl, od sabínského krále Tita Tacia obětován byl. Odtud bronzová vlčice, která kojí dvojčata, do Kapitólium (kde se podnes nalézá) odnešena byla. Zdá se, že jest práce etrurská, a dle jakéhosi znamení na ní se soudí, že hrom do ní udeřil.

Nejprostrannější, vážnost a obdivení budící stavení starého Říma jest Amphitheatrum Flavium, které pro honby líté zvěře a půtky gladiátorů (šermířů) v okolí někdejších zahrad Neronových, téměř uprostřed starého Říma, císař Flavius Vespasianus po skončené židovské válce roku 72 vyvěžiti rozkázal. Deset milionů tolarů (po 1 zl. 30 kr.) a třicet tisíc zajatých Židů v pěti letech nejprostrannější v světě divadlo, které se věčnosti protiviti zdálo, zhotovili. Smrt Vespasiánova dokonání divadla překazila, což syn jeho Titus předsevzal, a divadlo ponejprv s takovou pompou otevřel, že na ten den 5000 divých zvířat k půtce vypuštěno a usmrceno bylo. Celé stavení pozůstává ze silných čtverrohů, 222 palem jest vysoké, 420 dlouhé, 268 široké a v okolí 1100; i zavíralo 87 000 diváků, kteří osmdesáti místy vcházeli a vycházeli. Nesmírnost jeho a způsob nejlépe uhlídá, kdo na vrchní oblouky vystoupí. Zkáza Říma, časové, povětří, sama nevýslovná tíž jeho a k tomu dovolení, které papež Pius V. svému synovci dal, aby si palác ze čtverrohů divadla vystavěl, vznešenou tu památku velice zhubily. Proti tomu soběctví nevědomého Pia reptající Římané budoucnosti ostatek uchránili. Křížová cesta, kterou nyní ve vnitřní okrouhlině amfiteátru spatřujeme, sprostomyslnost sice prozrazuje, nicméně jestli z toho ohledu se zde zřídila, aby věřící z vážnosti k místu kamení a čtverrohy více nekradli, chvály hodno zavedení jest. Panující papež veliké zásluhy u potomstva si dobývá opravováním divadla východní strany, která strašnému sesutí se blížila. Tím mnoho skrytých věcí na světlo přišlo; jako hlavní ambulacrum, kudy augustové z paláce dei Cesari do divadla chodili. Pod podlahou dlouhokruhu nalezen byl labyrint rozličných bud pobořených, bud silných zdí; byly ale všecky pravidelné, sem tam chodbami provedené, kde zpřerážení kusové sloupů, roztroušení věncové, sem a tam podstavy a všeliké jiné zbytky stavitelských ozdob rozptýleny byly. Mezi jiným ještě dvojnásobný nápis jakéhosi Basilia Maria, prefekta římského (asi v šestém věku), se vynalezl, který praví, že zemětřesením pobořené divadlo opraveno jest. To hádku u antikvárů neboli milovníků starožitností způsobilo: jedni chtějí, že Marius na starých propadlých zdích nové oblouky vyvýšil, druzí praví, že je podezdil, a pro neštěstí, aby se dálší pozůstalé důkazy k rozsouzení této hádky vynašly, prejštící se ze všech stran voda hloubě kopati nedovolila. Nyní se toto nesmírné stavení Amphitheatrum Colisseum neb il Colisseo (Velikárna) nazývá.

Naproti bráně Colissea truchlejí zříceniny chrámu Slunce a Měsíce, z kterých jen někdejší jejich svatyně ostaly a z kterých jedna k východu, druhá k západu obrácená, obě pak spojené byly. Zpytovatelé starobylostí se ještě neusnesli, komu jistotně toto místo zasvěceno bylo, zdali Venuši a Římu, čili Isidě a Serápisu. Slavnější jest oblouk Konštantýnův a na okrasy stavitelské tak bohatý, jak si pravidelná mysl jen žádati může. Trojí obloučí, osmi dlabosloupy korintskými okrášlené, chlubí se nejkrásnějšími výbitnými obrazy, o kterých se soudí, že z jiného stavení starších časů zloupány a sem přidělány byly, poněvadž za času Konštantýnova řemeslnosti a umění již patrně zašlé byly; což se na mnohém předmětu, který v těch časích dělán byl, na oblouku mezi jinými mistrnými rozezná. I tato drahá památka teprv roku 1805 od nynějšího panovníka vykopána a pro dálší zachování zdí kolem obehnána byla.

Blíž zřícenin na vrchu Palatinském stojících byl vodovod Septima Severa, který na hoře Celio díl vody Klaudinské ubíral a do paláce císařského na Palatin ji dováděl.

Bezlidná cesta mezi obezděnými zahradami vede z památného Campo Vaccino až k chrámu Klaudia, který nyní svatému Štěpánu (S. Stefano Rotondo) zasvěcen jest. Okrouhlou síň vážné dvouřadí sloupů granitových vyznamenává; rozličný výtvor sloupů však dokazuje, že stavení jest pozdních časů z pozůstalosti jiných znamenitých rozsypanin vyvedeno.

Mezi mnohými menšími v tomto položení pozůstalými památkami jest za Svatým Janem v Lateránu na vinici kláštera S. Croce in Gerusaleme stará veliká tribuna se dvěma kusama postranných zdí. Socha s pacholetem u nohou jí sedícím a s nápisem

VENERI FELICI SACRUM
SALUSTIA ELPIDIUS DD.

byla příčinou smejšlení, že zde před věky Ladě a Milkovi zasvěcený chrám stával. Socha však, do Muzea vatikánského přinešená, od znatelů za škaredou císařovnu, manželku Severovu, kteráž v způsobě Venušině vyobrazena byla, se uznala, a od té doby přece jméno chrámu neprávě ostalo.

Z druhé strany vinice navštěvují se zříceniny pod názvem Anfiteatro Castrense, z čehož jen dvouřadí velmi pevně zděných sloupů ostalo. Zde se vojsko cvičilo, nejen jeden s druhým, nýbrž i s lítou zvěří zápasíce, při kterých půtkách vůdcové i císařové přítomni bývali. Mezi ostatními v tomto okolí sem tam se nacházejícími památkami obelisk před dómem S. Maria Maggiore svou neobyčejností zvlášť se vyznamenává.

Egyptští knížata, Smarre a Efre, zhotoviti jej dali. Klaudius jej do Říma přivézti a před mauzoleum Augustovým postaviti poručil. Odtud, zpřerážený na kusy, Sixtus V. dokonále jej spraviti dal a rovině před pyšným dómem Marie Větší (Maria Maggiore) jej daroval. Znatelé z ohledu pěkné soustojnosti (směru, proporcí) jeho podstavu za nejkrásnější v Římě pokládají.

Sloup před kostelem, jenž z pozlaceného bronzu litou Marii nese, jest od Sixta V. z chrámu della Pace sem přinešen. Pozůstává z bílého mramoru, jest dlabaný, korintského způsobu a mimo podstavu 64 palem zvejší.

Alla Trinita de’ Monti obelisk 65 palem zvejší a na Monte Cavallo před hradem papežovým, onen od Konštantýna z Alexandrie do Říma přivežený, navštiviti se musí. Tento poslední stojí mezi dvěma velikánskýma sochama, které se za dílo Fidia[10] a Praxitele[11] pokládají a Kastora s Polluxem představují.

Taknazvané stavení Sette Sale nic jiného nebylo nežli schránka vodní někdejší lázně Titovy (Terme di Tito). Tyto lázně, kterých Římané tak mnoho užívali, byly nejskvostnější v Římě a bohaté na vzácné předměty řezbářské a malířské. Pozůstávaly ze dvojího poschodí: hořejší pro všelijaký cvik těla a dolejší pro koupadla určeno bylo. Až do roku 1810 zasypané ležely; od té doby však s největším prospěchem až podnes předrahá kořist se z nich vybírá.

Nepochybuje se, že nesmrtelný Raffael, když Lože vatikánské maloval, odtud vzor k okrasám jich bral, kdež poznovu, kdo ví na jaký způsob, zasypané až do podotknutého času ležely. V tomto okolí stávaly utěšené zahrady s akademií umění učené milujícího Mecena.

Lázně Diokleciánovy nejprostrannější byly a lépe si prostrannost jejich představíme, když pomníme, že kostel svatého Bernarda s zahradou, S. Maria degl’Angioli s klášterem a vinicí, dvě prostranné roviny, díl Negronova letního hrádku, zdejší pole a více sousedných domů na základech lázní, jenž se na 1200 kroků okolily, nyní stojí.

Od těchto vzácných, vážnosti hodných zbytků šedivých věků vrátíme se zpět do města k vítěznému Trajánovu sloupu, který časové tak nám zachovali, že dílo to ještě podnes za nejvzácnější sloup, jenž ve světě kdy býval, uznati musíme. Po vítězství Trajánovu nad Dácií, dle nápisu na podstavu vyrytého, senát ke cti císařově tento sloup na Forum trajánském postaviti dal.

Příběhové těchto vojenských tahů, tak jako na sloupu Antonínovu, výbitně jsou vyobrazeni a jen osoby mimo koňstva, slonů, vozů, zbraně, strojů a jiných předmětů vojenských na dva tisíce a pět set se počítají; které tak pilně vypracovány jsou, že mnohým učencům v této nauce za vzor sloužily. Sloup jest o dvě palmy vyšší než Antonínský a může se až navrch po schůdkách, vnitř se vinoucích, kteréž třemi a čtyřicíti okénky osvíceny jsou, vystoupiti. Namístě zde z pozlaceného bronzu stojícího Trajána svatého Petra sem vystavili. Vítězosloupů vznešený sloh srovnává se s Forum velikostí a slávou, v kterém stojí a kterého ztroskotanost ještě v nás vážnost budí, která tím větší bývá, čím živěji si někdejší skvostnost tohoto obecného místa představíme. Tyto zpřerážené sloupořady až do léta 1810 pod zemí ležely; nyní na světle, zdí a mříží ohražené, velice se šetří.

Jedinký chrám ve světě, který všecky římské zkázy přečkal a bez porušení na důkaz římské slávy a schopnosti stavitelské nám pozůstal, jest Panteon. Agrippa ho ke cti Augustovi vystavěl, který však oběť tu nepřijav, celému olympskému sboru jej zasvětil. Křesťanstvo ten chrám Marii a všem mučedníkům udělilo, kdež se až podnes boží služba koná a který Maria della Rotonda se jmenuje. Stavení jest okrouhlé na význam nebeského klenutí a bez oken; jen kulatou vrchem otevřeninou světlo tam padá; když slunce nad tím stojí, zdá se, že ohnivý Jasen nad chrámem se vznáší a zlatými paprsky svými slavnou chrámovu tmu osvěcuje. – Vnitř bylo množství mistrných soch, z kterých Konštancius větší a vzácnější díl do Konštantinopole odvézti poručil. Mezi jinými zde bývalými sochami Lada se nalézala, která jednu z těch dvou velikých perli za ozdobu měla, z kterých druhou Kleopatra, rozpustivši ji v octě, vypila.[12]

Na obou stranách nadbraní (čili portiku) byly podstavy, na kterých, dle domnění, sochy Augusta a Agrippy stávaly. Předbraní síň zvlášť velikého slohu příchozího mocně ku podivu k sobě táhne. Šestnáctero velmi velikých, krásných sloupů z východního granitu je nesou a každý obsahuje patnácte střevíců v okolku; přístřeší však na osmi korintských sloupích odpočívá. Podlaha jest porfýrem vykládána, a aby do chrámu pršící voda pohodlně odtékati mohla, sklonitě kladena. V výklenkách chrámu jsou nyní oltářové vsazeni a sloupy dlabanými, výtečně pracovanými z giallo antico (starého žlutého mramoru), zkrášleni.

Na rovině della Minerva nesmí se minouti bílomramorový slon, na hřbetě svém obelisk nesoucí, který, jak se domníváme, i s oním před Panteonem chrám Isidy a Serapisův krášlili a po čase od Alexandra VII. odtamtud rozstaveni byli.

Mezi jinými starobylostmi, kterých opominouti nesmíme, jsou: Portico d’Ottavia, krásné pozůstalosti sloupořadí od Augusta sestře své Oktávii vystavěného, a jejímu synu Marcellovi obětovaného divadla, kterého si i nejnovější stavitelé vzhledem krásných dorických a ionických sloupů váží; L’arco di Giano Quadrifronte, jenž ze všech čtyřrohých oblouků jemu podobných, kteří v každé krajině a v každém římském forum se nacházeli, jediný pozůstal; oblouk výstavu a ozdob Septimia Severa; Cloaca maxima aneb průtok sbírajících se ve městě vod a nečistoty, jehožto způsobu stavení podiviti se musíme; Circus maximus, největší rovina, kde se veřejné půtky a hry držely a která na tom místě stála, kde Romulus na slavnost, při které Sabínky unešeny byly, hry ustanovil; lázně císaře Karakally, kterýchž vážné zbytky až podnes někdejší velikost a slávu dokazují; Sepolcro degli Scipioni (hrobka Scipionů), odkud se mnoho památných kořistí do Muzea vatikánského přeneslo; oblouk Drusův; Porta S. Sebestiano (brána Šebestiánská), kde vyhlášená někdejší, až do Capue běžící silnice pod názvem Via Appia počínala; a za tou branou milovníci starobylostí ještě více pozorlivosti hodných, památných míst, jako Sepolcri di Cecilia Metella, della famiglia Servitia, Tempio delle Camene, Grotta della Ninfa Egeria, Tempio del Dio Ridicolo a mnoho jiných navštiviti mohou. Vrátíce se na Appiově cestě vlevo okolo baziliky svatého Pavla branou Pavlovou (Porta S. Paolo) a vstoupíce do města, po levici nalezneme pyramidu Kaia Cestia, kdež jeho popel schován byl.

V římském vůkolí nesmí žádný cizozemec Tivoli z ohledu krásného vodospádu v taknazvané Neptunově jeskyni a všelikých starobylostí opominouti.


  1. Nyní se tam křížová cesta koná.
  2. Romulus byl zakladatelem Říma a první jeho král. Rhea Silvia, matka jeho a dcera krále albánského Numitora, byla od strejce Amulia, lupitele koruny otce svého, z ohledu aby žádný potomek rodu Numitorova v dosažení trůnu mu nepřekážel, k službě bohyně Vesty (kdež věčné panenství zachovávati musila) určena. Silvia na přísahu učiněnou zapomenouc, blížence porodila, a za přestupek ten aby trestu smrti ušla, boha Marsa za otce těch pacholat udala. Na rozkaz Amulia blíženci, do strašných pouští na břeh řeky Tibery zanešení a opuštění, krutému zahynutí určeni byli, kdyby, jak se vůbec praví, od jedné vlčice byli až do té doby kojeni nebyli; kde šťastná příhoda dobromyslného rolníka Faustula sem doprovodila, který se nad neviňaty ustrnuv, je vychoval. Zde léta mladosti ta pacholata zvlášť honbou strávila. Později však, když mladší Remus od služebníků Amuliových chycen byl, sebral neohrožený Romulus houf udatných tovaryšů, s kterými zatím, když vznešený rod jeho vůbec známý byl, nejen mocnou rukou bratra svého z vězení osvobodil, nýbrž strejce z trůnu shodě, děda Numitora znovu na něj posadil. Později uzavřel Romulus s bratrem svým Remem sám obec založiti, k čemuž mu při slavném oběti vzdání sedm se v povětří vznášejících orlů místo vykázati mělo, a kde v 752., dle jiných 754. roce před narozením Páně Řím své základy oddržel. Brzy však nenasycená Romulova ctižádost v krvi bratra svého se brodila; a pro upevnění slabé moci skrze dlouhý čas každého bezvlastního utečence přijmouti musila. Tím sice obec mužů získala, ale proto přece ještě ženstvo scházelo. Z toho ohledu Romulus slavný obětní den určil a k tomu sousedné Sabíny pozval. I přišel k slavnosti veliký počet cizích obojího pohlaví, kteří neozbrojení od Římanů násilně přepadeni a ženy i dívky jim odvedeny byly, čím mladý Řím po čase velmi zlidnatěl. Přísný a násilný Romulus měl k sedmatřiceti letům nad Římem panovati a hrubí sice, však s časy tehdejšími se srovnávající zákonové, které poddaným svým vydal, jsou panovné jeho schopnosti důkazem. Jeho nástupcem byl Numa Pompilius.
  3. Appius Klaudius Caekus, syn Klaudia Krassa, nejen v vodařství, nýbrž i v zakládání cest a v právnictví velmi se vyznamenal a byl muž neobmezené ctižádosti, jenž dosti smělosti měl vše předsevzíti. Nicméně vojenských schopností nemaje, kde se s branci svými proti Hetrurským, proti kterýmž s vojskem poslán byl, ukázal, všude poražen býval. On mimo nadřečeného vodovodu vyhlášenou silnici, která se Via Appia nazývala, vyvedl. Byl dlouhý čas cenzorem, to jest ouředníkem, který počet lidu a jmění každého měštěnína poznamenával. Tito cenzorové zpočátku znamenití nebyli, ale později vážnost jejich až nad konzuly se vynesla.
  4. Prokopius byl znamenitý byzantský spisovatel, z Caesarey Palestinské rodem, a rétor v Konštantinopoli roku 527. Zanechal nám, mimo jiných kněh, osmero letopisů, dvě knihy o vojně persické, dvě knihy o vojně vandalské a čtvero kněh o vojně gotické.
  5. Staří nám o králi Sesostrovi vypravují, že byl mocný, panovník, podmanivý vůdce a podníkavý muž, jenž si celý svět podrobiti mínil. Vpravdě také veliký díl tenkráte známých krajin vítězně protáhl. Jako kníže způsobil Sesostris Egyptu mnoho prospěšného, jako výstav slavných chrámů, silné, daleké, k obraně zemi vyvedené zdi, výhrab průtoků vod zhoubných, s Nilem do země přetekajících, a geometrické vyměření celé krajiny pro dosazení pořádku, čímž se každému patřícího dílu dostalo. Po třiatřicetiletém panování v pozdním věku oslepl a vlastní rukou se usmrtil. Ač i příběhové krále Sesostrise do zatmělých časů tohoto národu náleží, tak přece vpravdě u starých egyptský král toho jména panoval, kterého k největším dobyvatelům a panovníkům počítají.
  6. Věštcové čili augurové (augures) byli římští kněží, jenž z ptačího letu, zpěvu, z blesku a jiných příhod budoucí věci předpovídali, poněvadž nic důležitého se nepřihodilo, kde o radu tázáni byti nemusili, následovně v celém občanství velice oučinkovati mohli. Od celé zemské rady vydané zákony mocí svou zničemniti mohli, důkazem, že s vůlí bohů se nesrovnávají. Z ouřadu svého též nikdý shozeni býti nesměli. Počátné uvedení tohoto kněžstva do časů Romulových vpadá.
  7. Sibyliny knihy (libri Sibyllini) obsahovaly sbírku všelikých budoucích příhod předpovězení. Na plátně psané, v kamenné truhle v zemi pod oltářem Jupitera Kapitolinského schovány a od dvou k tomu vyvolených osob znamenitého rodu opatrovány byly. V těch osud (jak se myslilo) římského císařství určen byl; pročež také při každém velikém neštěstí neb znamenitých předsevzetích vždy o radu tázány byly, kupříkladu při rozbroji lidu, předsevzetí válečném, v případu hladu a moru, při zemětřesení, když požár město trávil, po porážce vojska, na začátku drahoty atd.
    Ne jinák než s zřejmým dovolením senátu sibylských kněh se otazovati dovoleno bylo a obsah jejich řecký, v kterém jazyku psané byly, lidu nikdy se nevykládal, a jen do latiny vyložený smysl jim se přednášel. Mnohdykrát, když senát výpověd věštby neb orákula lidu oznámiti za dobré neuznal, zamlčena byla. Po vyhoření Kapitólium léta 670 po vystavění Říma přišly i staré Sibyliny knihy nazmar. Po novém vystavění Kapitólia však senát skrze vyslance všech řeckých a římských měst, kde jen co z proroctví Sibyliných se nalezalo, poznovu shromážditi poručil. Po pečlivém rozeznání pravého od nepravého asi tisíc veršů do nového Jupiterova chrámu schováno bylo.
  8. Jugurtha, synovec Micipsy, krále numidského, na dvoru ujce svého nejen sličností těla, nobrž i schopnostmi svými, zvlášť udatností v boji a podnikavým duchem tak se vyznamenal, že Micipsovi, který dříve z ohledu zásluh jeho velice ho miloval, posléz velikých strachů naháněl, a aby dvůr se ho zprostil, k vykonání nejnebezpečnějších předsevzetí, zvlášť u vedení války proti Římanům, ho vysílal; při kterých případnostech Jugurtha tím více veliké vlastnosti své světu ukázati příležitosti nabyl a jméno své vždy více oslavoval. Po smrti Micipsově, aby k samovládě království numidského tím spíše přišel, Hiempsala, syna Micipsova, násilně zamordoval a bratra jeho Adherbala ze země vyhnal. Adherbal sotva pomocí římského dvoru místo požádané dostal, království otcovské mezi Jugurthu a něj rozděleno bylo. Jugurtha Adherbala k válce donutil, ve městě Cirtě ho oblehl a mocně dobyl. Ačkoli Adherbalovi život darovati slíbil, přece zajatého ukrutným způsobem ze světa shladiti dal. Tento hanebný čin přece posléz nad ouplatky Jugurthovými u římského senátu zvítězil. Válka mu byla vypovězena, kterou však dlouho, brzy lstí velikou, brzy zlatem a bohatstvím svým, kterým radě zemské a vůdcům římským oči zaslepil, brzy udatností osobnou a vojska svého, prospěšně vedl, Římany vícekrát porazil; až pak Marius téměř jeho celé 90 000 mužů silné vojsko, vítěznou radostí a vínem opilé, outokem přepadené shladil. Posléz od spojence svého, maurytánského krále Bocha, zrádně zajat a nepřátelům vydán byl. Marius s ním a jeho dvěma syny svůj vítězný vtah do hlavního města slavil, při které příležitosti Jugurtha od obecného lidu nemilosrdně zhanoben, pak do tuhého vězení hozen byl, kdež hladem se utrápil. Po jeho smrti Numidie v římskou krajinu se proměnila a synové Jugurthovi v zajetí ostali.
    Sallustius Jugurthu a válku s ním mistrovsky popisuje.
  9. Concordia, bohyně svornosti, měla v Římě několik zasvěcených míst. Její den byl šestnáctý leden.
  10. Fidias byl za času Periklova v Aténách živ a mezi všemi řeckými řezbáři toho času se vyznamenával a za tvorce vznešeného slohu v sochovnictví se uznává. Hlavy jeho s velkým výtiskem vlastnosti pronášely, návrhy bezchybnější a oděv byl vzácnější a jednodušší nežli předků jeho. Mimo sochy Minerviny a Jupiterovy, která zvlášť ve tváři všem ostatním umělcům za vzor ostala, vytvořil Fidias Apolla z bronzu, Ladu a Nemesis z mramoru, Palladu z pozlaceného dříví a jinou z bronzu, Venuši Uranii z slonové kosti a zlata, Amazonku z bronzu a jiných všelikých prací více, které velice šetřeny byly. Nicméně se mu za chybu představuje, že mladosti spanilost dáti zanedbával, ostré, tvrdé čáry dělal a práce své množstvím postranných malých figurek přeplnil.
  11. Praxiteles se vznešenestí spanilost mistrně spojoval a s ním ed léta 364 před narozením Páně časové krásného slohu počínají. On nauku řezbářskou mezi Řeky na nejvyšší stupeň vynesl a vypracováním mnohých soch bohů se znesmrtelnil, mezi kterými všemi zvlášť Gnídská Venuše nevyslovnou spanilostí se skvěla a dle svědectví Plinia za nejkrásnější sochu na světě se držela. Cizinci dalekých krajin sem putovali a pověst rozhlášená město i tím vyznamenala. Socha stála v skrovném chrámku, kamž světlo ze všech stran padalo, aby žádná krása těla zastíněna nebyla. Byla obnažena, milostného zření a cosi stydlivého v postavě měla. Vůbec známá Medicejská Venuše ve Florencí, jestli ne za originál, aspoň za znamenitou kopii její se drží. Při této práci měla milostenka Praxitelova, hetaere Fryne, za vzor sloužiti. – Všecka ostatní od tohoto vyhlášeného řezbáře vyhotovená díla až na naše časy za vzory se užívají.
    Hetaere jest jméno milostenek řeckých a dokázáno jest, že takové veřejné dívky na znamenité osoby hrály, ve vlastním smyslu krásosvět obsahovaly a vychováním vzácným ženy daleko převyšovaly. Jedna z nejvyhlášenějších hetér řeckých byla Fryna, která krásou svou za vzor při vyhotovení soch ženských řezbářům sloužila, a jsouc z počátku svého řemesla velmi chudá, tím velice se vyhlásila. Praxiteles si ji zamiloval, a když Gnídskou Venuši pracoval, ladnou Frynu za vzor před oči si postavil. Řekové nepokládali to za hanbu, když krásně rostlé tělo se obnažilo; což hetéry zvlášť činily, aby tím více sličností oči mužské zaslepily. Fryna však, aby spanilosti své tím vzácnější zachovala, veřejně zřídkakdy je odkrývala; leč kdys při veřejných slavnostech skryté krásy divícímu se lidu vyzrazovala. Jednou o slavnosti Poseidonově eděv celý u přítomnosti všeho shromážděného lidu shodila, kadeře své rozvinula a do moře se koupati šla.
    Frýna chtěla město Thebu zase vystavěti, kdyby se jí ta výminka svolila, aby se následující nápis udělal: „Alexandros men pateskaen, anetese de Fryne étaira.“
  12. Kleopatra, královna egyptská, která Caesara a Antonia krásou, milostí, zchytralou čilostí a nevidanouskvostnostítak dlouho mámila,při jednom znamenitém kváse na důkaz nesmírných svých pokladů jednu perlu nevídané velikosti, která se na 300 000 tolarů cenila, v octě rozpuštěnou vypila, a když i druhou vypíti mínila, Plankus, znamenitý Říman, tomuto jejímu oumyslu překazil.