Cesta do Itálie/Řím nový

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta do Itálie
Podtitulek: Řím nový
Autor: Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj: http://texty.citanka.cz/
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1820 - 1822
Licence: PD old 70

I na Italích pravda se dokázala, že umělého mistra schopný žák předčí. Přirozenost sama již vlast Římanů rozmanitými položeními a horami, usmívavým oudolím provinutými, kde věčně Flóra se slaví, zkrášlila, a tak nejen krajiny zdejší řeckým zpodobnila, nýbrž i obyvatele čilou obrazotvorností, v okamžení vzbuzenou a v okamžení udušenou popudlivostí, ke všem naukám zvláštní schopností a přirozenou náklonností, Řekům podobnými vlastnostmi, obdařila. Obyvatelé venkovští zkrášlují klobouky své barevným kvítím; jejich pláště jsou řásné, jako pláště soch starobylých; řeč jest plná obrazů a ohně; jejich oblíčej projevuje všecky náruživosti; láska a zlost nejvejš je roznítiti může. Žádný ples, žádné radovánky bez nábožných ceremonií se nedržejí, žádný církevní hod není, aby oltáře a chrám barevně zkrášleny nebyly, aby hudba příjemná ducha jim lehčeji k nebi nedonášela. Lakomého peněz šetření velicí milovníci nejsou a vejdělek svůj jako clo divadlům, zpěvákům, vypravovačům a šprymovníkům se vším potěšením donášejí; a můžeme říci, že Itálie jest jediná krajina v Evropě, kde obecný lid, ba nádeník a chudý pastýř s celou svou rodinou v divadle představením reků své vlasti se těší, na tom zalíbení má a tomu rozumí.

Co se udatnosti dotýče: jindy nejneohrozenější branci, národy v užívání zbraně cvičili; v prostředním věku velkou smělostí svobodu svou hájili; a že nyní docela k udatnosti se nepřiznávají, toho jsou cizí národové příčinou, kteří nebem nejkrásnějším okouzleni jsouce, jeden s druhým již před mnohým stoletím až do našich časů o podmanění rajských krajů zápasí a Římanům nejen svobodu, nýbrž i všecku lásku k důtklivé obraně své vlasti odnímají. Aby tedy poněkud své žezlo, které nad světem někdy tak mocně vedli, docela z ruky nepustili, v umách a vědách (artes et scientiae) tak nás převýšiti se snaží, že až dosaváde to panování žádný národ i tím největším přičiněním jim odtrhnouti vstavu nebyl. – Zástupové divochů zhasli pleněním ono slunce, kteréž veškerost osvěcovalo, a počátná tma zemi přikryla. Zatím outočiště hledající Řekové poklady bohů do zdejších složili skrejší, a Římané, koruny ztrativše, nové císařství umu si dobyli, a na ten způsob Řím vždy ještě králem učeného světa ostává. Nad městem, v dáli se šířícím, kdež nádherní hradové, slouposíně, pyramidy, obelisky jeden na druhého se tlačí, jiné město věžné, plné výtečných bání a pozlacených lucernic k nebi se vzneslo, a tak i povětří olidněné se býti zdá. Kam jen příchozího noha nese, všude znamenitosti, všude pozorování hodné předměty najde.

Nejvznešenější nového Říma předmět a nejslavnější světa chrám jest bazilika[1] svatého Petra, která každé představení, jež bud čtením, bud vypravováním o slávě tohoto stavení si činíme, daleko převýšuje. Jaké podivení oka se mocí uchopuje, když vytočením se z nepatrné ulice prostranná rovina před námi se rozvinuje. Třistasloupné daleké síně[2] vpravo a vlevo v půlměsících ji osrpují; uprostřed švihlý Kaligulův obelisk, na který Sixtus papežský znak vsadil, v nejvýbornější souměrnosti (soustůji) 180 palem vysoko se pne a na hřbetích čtyř velikých bronzových lvů stojí.[3] Z obou stran hučejí proudy plijící vodoskoky, jenž zdaleka dva veliké hřiby tvořejí, a voda tak ztenčena jest, že rozprašujícími se krůpějemi často duha se tudy barví.[4] Čelí chrámové osm sloupů, čtvero korintských pilířů, patero bran, sedmero pavlačí, šestero výklenků, ovění (cornicione) s svou hlavinou (frontespizio) tvoří, což sochami horem okrášlené zábradlí korunuje. Po mnoha stupních do chrámové předsíně se vchází, která tak veliká a hrdého slohu jest, že sotva ty znamenité na obou uhlích stojící sochy císaře Konstantyna a Karla Velikého spatříme, bez dálšího zkoumání jejich pravidelnosti a ceny chtivě hlavní branou do chrámu vstupujeme. Tu nevypsaný obdiv cizího mocně jímá, an neví, čemu ve světě ten dotisk přirovnati, jejž tato vznešenost, krása, nauka a bohatství v něm činí. Nevídaná stavení širokost, k neuvěření výška, nejsmělejší obloukové, opovážné klenutí, nesmírnost hrdé báně, skvostné oltářů ozdoby, barvy mramoru, výtečnost soch a mozaikové obrazy nedovolují oku a mysli odpočinouti.

Uprostřed nesmírné báně stojí veliký oltář,[5] který rovně tak jako všickni ostatní předmětové vznešeného slohu jest. Nejsa na žádnou stěnu podepřen, mřížemi žádnými, co vězení, ohražen, žádnými anjely, svatými, zákvětím a jinými nepravidelnými ozdobami nejsa přeložen, svobodně zde stojí a kříž s šesti svícemi jeho všecku okrasu činí. Točení však sloupové, jenž nebesa nad ním nesou, žádný příjemný dotisk na mne neučinili. Bronzové sochy bohů panteonských musily kov k ulití jich odevzdati. Snad kdyby pozlacené letorosti, jenž nebesa a sloupy veskrz obvíjejí, dolů se sňaly, příjemnější oučinek na pozorovatele by činily. I k výtvoru sochy svatého Petra, jenž zde na bílé mramorové stolici vpravo sedí a vyzdviženýma dvěma prstama své ctitele žehná, Panteon bronz vydati musil. Křesťané této soše velikou uctu proukazují a samým líbáním již palec jedné nohy až do půli ulíbán jest.

Na velikém oltáři papež samojediný aneb s jeho dovolením kardinál celebrante mši čísti může; což vždy s oblfčejem k lidu obráceným (následovně zpátečným způsobem, jako u ostatních kněží uvedeno jest) se stává.

Pod velikým oltářem odpočívají těla svatého Petra a Pavla, kamž se po mramorových stupních schází. Chodba jest krásným zábradlím ozdobena; stěny jsou mnohobarevným mramorem okrášleny a sto desíti stříbrnými a zlatými lampami dnem a nocí osvíceny.

Vše, co nám až potud umění stavitelské zachovalo, k nádhernosti, kráse a velikosti báně Petrova chrámu přirovnáno býti nemůže.[6] Celou pyšnou okrouhlinu chrámu panteonského, který až podnes vážnou svou krásou architekty baví, Michal Angelo Buonarotti do oblaků vynesl. Stavitelé by si byli přáli, kdyby bez lucerní báně byla ostala. Uvnitř nesmírné čtyry pilíře, které báni nesou, okružuje zábradlí, jež kolem pohodlně obejítí můžeme. Nad ním stojí velikými písmenami vysázená následující slova:

TU ES PETRUS, ET SUPER HANC PETRAM AEDIFICABO
ECCLESIAM MEAM, ET TIBI DABO CLAVES REGNI COELORUM.

Ve všech čtyrech pilířích jsou dvojnásobné vejkleny s zábradlím, které za velikou chybu staviteli, jenž po smrti Michala Angela je vyvedl, se vyčítají. Buonarotti již na smrtelné posteli přísně zapovídal, aby nijak pilířové se neoslabovali, následovně již o nevyslovné tíži, kterou nesou, docela přesvědčen byl.

Přes to ale přese všecko mistr po něm následující, buď z svémyslnosti, buď z ohledu zmenšení slavné pověsti předchůdce svého, pilíře proklenul a na způsob loži zřídil.

V takové vrchní komnatě nad sochou svaté Veroniky se chová množství relikvií, které při slavnostech lidu se ukazují. Mezi nejvzácnějšími zde chovají velikou tříšť kříže, výtisk obličeje Kristova a kopí Longínovo. Ostatní pilířové chrámu jsou ozdobeni hrobovými kameny všelikých papežů; všickni pak jsou krásného slohu a od nejznamenitějších řezbářů vyhotoveni.

Mimo dvou královen, totiž Marie Klementyny, královny británské, a Kristyny, královny švejdské, a pak Matyldy, přítelkyně papeže Hildebranda, nikomu se ještě ta čest nestala na straně papežských hrobů své kosti složiti. –

Obrazy, od štětičky nejučenějších malířů pro ozdobu chrámu vyhotovené, pro dálší jich zachování ze stěn byly sejmuty, schovány a kopiemi mozaikovými pilného vypracování dosazeny.

Papež Julius II. k nynějšímu Petrovu chrámu roku 1506 základní kámen položil a stavitelovi Bramantovi[7] vyvedení odevzdal. Návrh tohoto architekta byl na zdi latinského kříže báni vyvěžiti. Po smrti Juliově a Bramantově papež Lev X. dálší správu počatého chrámu třem architektům, totiž Sangallo, Veronne a Raffaelovi d’Urbino, svěřil, kteří však, byvše v brzkém času smrtí překvapeni, ničeho nedokonali. Po nich Antonín Sangallo a Peruzzi v stavění dále pokračovali a vždy návrhu Bramantovu věrni ostali. Vstoupením pak nevědomého Adriána VI., který ale proštěstí dlouho tiáry nenesl, stavení, jak bylo, tak ostalo. Válek nešťastní následkové, nepořádek římské pokladnice a mnoho jiných znamenitých příčin v dálším pokračování začatého velikána na odpor stálo.

Po smrti Sangallově roku 1546 Pavel III. rozhlášeného Michala Angelo Buonarotti z Florence do Říma obeslal a dokonání chrámu mu odevzdal. Tento nenásledovný Angel na vyvedeném stavení to toliko zjinačil, že z latinského řecký kříž učinil a báni do oblaků vynesl. Průčelí chrámu mínil docela dle krásného Panteonu vyvésti, v čemž mu však brzká smrt zrádně překazila, čehož znatelé převelice litují.

Dále Barozzio Vignola, Pirro Ligorio a jiní dokonání Petrova chrámu předsevzali, až posléz Pavel V. (jenž z ohledu zkrášlení celého Říma veliké zásluhy si zjednal) pod správou umělce Karla Maderne na nynější stupeň slávy a dokonalosti jej přivedl.

Vnitř a zevnitř toto stavení ten samý cit v nás tvoří jako každý zázrak přirozenosti, a kdo pravou myšlénku si o něm učiniti míní, jest mu třeba zběhlého umělce za průvodce si vyvoliti, jenž s ochlazenou krví o tom božském chrámu mluviti a jeho přednosti díl po dílu celostí oslepenému cizozemci přednášeti umí.

Chrám obsahuje 600 v délí a v největší šířce 440 a od země až k nejvyšší špici 487 střevíců, následovně 39 střevíců nad velkou egyptskou pyramidu. Vstupujícím na zábradlí hlavní pilíře okružující zdá se, jako bychom z příkré skály do hluboké propasti nahlídali. Výše-li odtud až k lucernici vystoupíme, tu místo skrovné věžky, jakž se nám zdůli podobala, novou, velikou, silnými sloupy a pevným ověním okrouženou báni nalezáme. Makovice, jenž dole mičem býti se zdá, jest z pozlaceného bronzu, drží deset střevíců v průměru a šest osob pohodlně v ní se skrýti může.

Když nesmírnou tuto míru pozorujeme, tak velikost, kterou si podle ní tvoříme při prvním pohledu vnitř i zevnitř na tento chrám, nenalezáme a vše daleko menší se nám zdá, než jsme si to v mysli představovali. To jest tím, že každý, i ten nejmenší předmět s celostí v jednom směru stojí; a každá, i nejmenší okrasa s výsostí, na které stojí, a s velikostí celiny v harmonii stojí. Tak kupříkladu anjelé, jenž kropenice drží, při prvním vstupu jen jako pacholata býti se zdají; jestli pak se k nim přiblížíme, vzrůstají v obry, jimžto se obdivujeme.

Toto nevyslovné stavení přes 45 000 000 skudů (po 2 zl. 3 kr.) až k svému dokonání stálo, k čemu však celé křesťanstvo přidávati musilo.

Na den svatého Petra a Pavla zde největší slavnost se koná a mnoho cizích v ten čas sem přichází. Papež, který slavné služby boží koná, s velikou pompou na ten den s celým svým dvorem po slavných schodech z Vatikánského hradu do chrámu vchází. Na konci hlavní lodí jest jeho nádherný trůn vystaven, okolo kterého kardinálové, biskupové, preláti, celý dvůr, všickni vyslancové cizích panovníků a množství znamenitých domácích a cizích v půlměsících sedí. Kolem nic jen šarlat, zlato a diamantové se skvějí. – Ceremonie, které dřív než papež mši čísti počne, se dějí, dlouhochvilné k popsání se mi zdají, a přitom slávou přede mnou se skvoucí, vznešeností chrámu a množstvím lidu byv v největší roztržitosti, na všecky více vzpomenouti nemohu. Jediné to mi do oka vpadlo, že po přečtění latinského evangelium řecký jáhen v svém jazyku je četl a knihu svému biskupu, jenž vlevo mezi preláty s korunou na způsob královské seděl, k polibení přinesl. Bylť tento biskup vážný starec s bílými, až po pás visícími fousy. Tento způsob již od spojení řecké církve s římskou se koná. Papež ze svého trůnu k oltáři jen dvakráte sešel, totiž k obětování a pozdvihování. K přijímání kardinál jeden k stolici posvátný chléb i víno, kteréž sedě přijal, mu přinesl. Ten samý kardinál již při obětování díl hostie, kterou sám papež do ust mu podal, snísti a z kalicha zlatým stéblem víno píti musil, aby kdyby papežovi zrádně do jednoho neb druhého byl jedu namíchal, ním sám dříve se nakazil.

Skrze celou mši kardinálové, preláti a kněží jeden po druhém s největší ponížeností k trůnu se přibližovali a papeži bud ruku, bud koleno, bud pantofel líbali a od něho požehnáni byli.

Hudba, od které jsem si zde mnoho připovídal, se nekonala a při takových slavnostech nikdý se neprovozuje, nýbrž jen 24 choralistů tak strašně starého slohu zpěvy kokrhá, že jednostejností a protivným křikem nanejvejš hudební ucho uráží. Po skončené mši papež drahým kamením posetou tiáru[8] na hlavu si posazuje; do levice berli zlatou bére, na draze tkaný trůn vstupuje a po chrámě, kdež pompou užasnutý národ žehná, od dvanácti v damaškových pláštích skvostně oděných komorníků nésti se dává. Odtud s celým svým komonstvem do Vatikánského hradu, kamž ho hřmot bubnů a třeštění polnic provází, po slavných schodech se ubírá.

Mnoho rakouských důstojníků, jenž z Neapole a sousedných krajin k spatření slavnosti sem přišli, Piovi od vůdceporučníka hraběte N. představeni byli; papež je všecky nejpřívětivěji přijal, a francouzsky (kdo ví z jaké příčiny) nemluvě, buď vlasky, buď latinsky, jak mu kdo odpovídal, s nimi rozmlouval. Čím v jeho postavě méně hrdosti a ctilakomosti spatřujeme, tím ctihodnější pohled jeho vážnost působí, a velikých nesnází zkoušba v oblíčeji lety sešlém se projevuje.

Na den této slavnosti uvečer celý Petrův chrám se osvěcuje, což z ohledu báně a lampami posetého srpícího se z obou stran sloupolesa původní, k ničemu nepřirovnatelný pohled působí. Při tom osvícení zvlášť podivnou čerstvostí po trojnásobném udeření zvonu celá bazilika až do nejvyššího kříže v ohni stojí. – O desíti hodinách po skončení osvícení chrámu strojený oheň na tvrzi S. Angelo se počíná, čemuž příležitost místa tím větší příjemnosti dodává. Jedno představení, jež dohromady snešené jiskrosršci a najednou zapálené činějí, v způsobu tisícokolenného pávového ohonu zvlášť příjemně se vyznamenává a podívání na most, jiskrami, lidmi a vozy posetý, a na nesčíslné houfy do vln Týbery se kroužících plamenohadů obraz vyvyšuje.

Mimo jiných svátků v roce zvláště ještě veliká noc se slaví. Na tyto svátky daleko větší počet cizích než na svatého Petra sem přichází a roku 1818 na 11 000 se jich počítalo, kdež nejvíce Britů se nalézalo. Kdyby se ceremonie, které skrze celý velikonoční týhoden se konaly, vypsati měly, obšírnou knihu by obsahovaly; pročež jen něčeho podotknu.

Kdo z vysokého rodu není, kříže neb hvězdy nenese, ve vojenském oděvu se neukáže, hedbávných punčoch (čulků) a černých šatů nemá, ten mnoho neuhlídá, poněvadž tyto slavnosti více dvorním hodům nežli pobožnosti se rovnají, a protož obecný věřící lid velmi málo, neb dokonce žádné od papeže konané ceremonie nespatří, protože v Petrovu chrámu jen na Zelený čtvrtek před polednem a v neděli, kde ubohý sprostáček pro samé bodáky neví, kam se obrátit, se konají.

Mnohý pošetilec na sto mil sem pěšky putuje, aby svatému Petru svou poklonu složil a odpuštění hříchů požehnáním papežovým obdržel. Zatím, kam se obrátí, tam odkopnutý, tu odstrčený vždy pozadu státi musí. Chrám, tichému rybáři zasvěcený, zdá se Marsovo pole; fousatí žoldnéři všecky obvinují pilíře a táhnou se v dlouhém řadě až k velkému oltáři a pak k zálemu trůnu vpravo a vlevo se obloučejí.

Pomatené, chraptivé brečení sporých choralistů rozléhá se v okrouhlé prostrannosti vysoké báně; tu slyšeti jest řehtot zbraně a cinkot ostruh, což šeptem shromážděného panstva a šustem po mramorové podlaze sem a tam zadem a stranami se procházejícího množství v klenutých obloucích jako větrem provatý jedlový les hučí a divný cit, jenž ani nejmenšímu pomyšlení na pobožnost místa vzíti nedopouští, v nás plodí. I přiznati musím, že ani živé duše zde se modliti jsem nespatřil, a tu roztržitost při celé slavnosti trvající vypsati nemohu.

Největší hrubství, jenž nad cizími se zde dokazuje, při švejcarské dvorní zdejší stráži v nejvyšším stupni najdeme. Tito hrubozrnci, jenž jako harlekýni oditi jsou, samí širokoramenatí sochorníci, již oddávna, aby hrubými ostali, privilegium dostali. Při žádné příležitosti, tím méně v křesťanském chrámě, při konání ucty boží, urputnějšího s obecním lidem nakládání jsem nespatřil. Ten dostal poliček a onen pohlavek. – Jednoho mladého duchovního však, který až z Modeny sem přišel, aby se podiváním na Svatého otce blažil, a z té příčiny, co jen mohl, napřed se tlačil, jeden z těch strážníků se uchopil a nejméně deset kroků, jako mič, s zlostným vykřiknutím: „Wasch willscht do hier, du Teufelschkerl,“ nazpět ho odhodil. Na ten způsob z takové slavnosti obecný lid mnoho spatřiti nemůže. –

Po velké mši na Zelený čtvrtek papež na zlatém trůnu na velikou, skvostně zkrášlenou pavlač se vynáší, aby veškerý národ zde shromážděný žehnal. Mohu říci, že barevnějšího obrazu jsem neviděl. Jedenkráte sto tisíc lidu v chumelivé strakatině na prostranné rovině shromážděného čeká; mezi tím zbrojný čtverroh švihlý obelisk obvíjí, kolem slouposíní skvostní vozové kardinálů a římského panstva stojí a na Vatikánském hradě pro vzácné ženstvo, ministry, vyslance a znamenité cizince tribuna, před sluncem ochráněná, vystavena jest. V určité okamžení, jak papež se okáže, hučení lidu v nejslavnější ticho se mění, děla na tvrzi S. Angelo hřmějí, všecky zvony v celém Římě sezvánějí a bubnové víří. Tu papež povstává a drahou tiáru, která proti slunci v blesku diamatů se skví, na hlavu bére; zvony se tíšejí, děla umlkují, víření bubnů se krátí a na celé lidem poseté rovině nejslavnější mlčení panuje; toliko z obou vodoskoků vyhánějící se proudové hučením v tíšení veškerém se jeví.

Po uděleném požehnání z pavlače papírové točky dolů sletutují, na kterých odpustkové tomu, kdo je dostane, se udělují.

Odpoledne ceremonie buď v Sixtově, nebo v Pavlově kapli se konají, kamž žádný sprostý člověk nepřijde: Sem jen mohou se dostati dvorů vyslancové, jejich rodiny, dvořenínové, důstojníci papežští, panstvo a znamenití cizozemcové, kteří však kartou od maggioredomo záopatřeni býti musejí; jsou-li mužští, musejí v hedbávné punčochy a černý kabát, ženské však v černou roušku oděni býti.

Na Velký pátek večerem po dlouhých lamentacích, když nekonečným škohrtáním dlouhochvilných choralistů ucho právě smutek nářeku Jeremiášova cítí, počne posléz rozhlášené Miserere od Allegri, které nanejvejš pravidelně se přednáší a sluchu za tak dlouho vytrpenou nepříjemnost přemile odplácí. Proč se nekoná veřejně v hlavním chrámu, kde by se toho všickni zde shromáždění věřící zoučastniti mohli?

Po Miserere, když zatím obešla tma, v Petrovu chrámě všecky lampy se zhasínají, a temnost když daleké klenutí obvinula, prostředkem báně ohnivý kříž dolů se spouští; což zvláštním citem v těch dalekých síních nás naplní. Ten kříž jest pobit pozlaceným plechem a poset lampami ze všech stran; což ve tmě zvlášť krásný oučinek působí.

Na Bílou sobotu hlavní obřady čili ceremonie v chrámě svatého Jana v Lateránu se konají. Zde se na ten den mnoho kněží světí a Žid a Turek s pompou se křtí. Při těch všech pobožnostech ani jeden Otčenáš pomodliti se jsem neviděl.

Mezi jinými bazilikami, které Řím krášlejí, jest chrám svatého Jana v Lateránu, jenž se Ecclesia Urbis et Orbis, Mater et Caput píše, poznamenání hoden. Průčelí té baziliky jest pravidelné a hrdého slohu a prostranný chrám z pěti lodí pozůstává. Hlavní síň jest zkrášlená dvanácti apoštoly, kteří ku schopnějším mistrům se přiznávají. Kaple Corsini, první na levé ruce při vstupu do kostela, náleží mezi nejskvostnější v Římě. Velký oltář jest dílo gotické a chová (jak se povídá) hlavy svatého Petra a Pavla. – Nablízku stojí kaple křtitelnice, kdež, jak se praví, císař Konstantýn pokřtěn býti měl. Naproti chrámu lateránskému jest Scala Santa, svaté schody, taknazvané Sancta sanctorum, kdež se 28 bílomramorových schodů chová, které z Jeruzaléma do Říma přinešeny byly a za schody Pilátova domu, po kterých Kristus při svém mučení chodil, se vydávají. Prkny přikryté před zkázou se zachovávají a z ohledu ucty jen po kolenách na ně vstupovati dovoleno jest.

Z někdejšího papežského Lateránského hradu nyní dům kázně učinili. – Nablízku odtud třetí Říma slavnou baziliku, S. Maria Maggiore, a první mezi všemi v křesťanstvu Marii zasvěcenými kostely navštěvujem. Její průčelí jest rovně tak slavné jako lateránské. Skvostné klenutí, které bílomramorové sloupy nesou, čistá podlaha, výtečnost kaplí, mistrné sochy a drahě obrazy velice chrám vyznamenávají. Nízký však a s celostí v směru nestojící strop vznešenost uráží. Kaple Borghesiánská z ohledu výborných mramorů, kterými naplněna jest, a z ohledu krásného shodnutí nejvýtečnějších prací v kameně za nejskvostnější v Římě se uznává.

Čtvrtá bazilika, pod názvem S. Croce in Gerusalem, a pátá, která S. Lorenzo se jmenuje, jsou od císaře Konstantýna vystaveny a pro mnohé starobylosti sloupů, soch a malby navštivení hodny. Z ohledu výtečné rozmilosti velkého oltáře chrám S. Martino a pro podivení vyhlášeného Mojžíše, pozůstalosti nesmrtelného Michala Angela Buonarotti, kostel S. Pietro in Vincoli, kde se pouta, kterými ten apoštol ukován byl, chovají, opomenouti nesmíme.

Mezi jinými kostely, kdo času a chuti má, aby všecky jejich znamenitosti díl po dílu vyhledal a zkoumal, jsou Andrea, S. Maria degli Angeli, Maria della Vittoria, S. Agnese, Costanza, S. Silvestro, Apostoli, Agostino, Maria in Navicella, Andrea della Valle, Gregorio, bazilika S. Sebastiano, bazilika S. Paulo, Maria in Trastevere, Crisogono, Pietro in Montorio, Carlo ai Catinari, Giovanni dei Fiorentini a jiných více, kdež jeden nad druhý pravidelným výstavem, skvostnými a mistrnými ozdobami se vyznamenává.

Dvou však ještě z ohledu divného významu podotknouti musím. Ti jsou S. Stefano del Caco, kamž se všickni zacpaného těla o pomoc utíkají. Druhý se nazývá S. Maria dei Cacaberi, kdež všickni běhavkou trápení o pomoc volají. Nablízku těchto dvou kostelů kolem dokola patrní důkazové jejich význam dosvědčují; a jítrem, kdo tudy jde cestou, vidí, kterak zázračně uzdravení hned před kostelem, jestli svatý Štěpán slovo držel, se přesvědčují.

Sklad největší ceny Říma, naplněn téměř nesčíslnými vzácnými předměty starých a nových časů, jest v hradu Vatikánském. Toto k podivení veliké stavení na někdejších Neronových honech stojí a velmi nepravidelné jest, poněvadž mnoho papežů na něm stavělo, jej jinačilo, bořilo a přestavovalo. Od té doby, co Francouzové zde nemocnice vojenské a kasárny zřídili, papežové zde více bytem nejsou a jen jediné položení zámku, když v chrámu Petrovu slavné služby boží konají, k obléknutí a jiným příhodnostem zřízeno jest. Tento palác pozůstává z trojího ponebí a obsahuje množství velikých sálů, pokojů, komnat, prostranných síní a kaplí, kterých počet se na 12 000 udává; v něm se chová veliká knihárna, vyhlášené muzeum a veliká zahrada jej obrubuje.

Komory Raffaelovy jsou z ohledu nesmrtelných prací tohoto božského mistra malby největší vážnosti hodny; kdež nás při pohledu na ně nejvážnější cit a podivení plní.

V druhé síni vedle Konstantýnova sálu vypodobnil Raffael[9] rozepři církevních otců; kdež žití, pohyb, jednání mnohotné, změna v vlastnostech, každý tah plný významu a ducha výborně se očím představuje.

Škola aténská, této světnice druhý obraz, ještě silněji u vyjádření mužské statečnosti se vyznamenává; což Raffaelovi takovou pověst znůsobilo že papež ostatní stěnomalby těchto

Výtečnější v světě ladnou
Nenajdeme sochu žádnou
Nad tohoto krasoně.
Darmo v říši nauk bloudíš,
Druhého víc nevyloudíš
z Belvedere Jasoně.

Jakým vzrůstem skví se tělo!
Jak by ducha v prsou mělo!
Tváře jeví vlastnosti;
Na čele se božství slaví,
Pyšně hrdost nohy staví,
Usta plynou v milosti.

Od pat k hlavě, z lící k čelu
Lehounce tah outlý vcelu
Jedinký ho obvíjí,
Tu se kroužně masem vine,
Lehounce tam k spodu plyne,
Tratí se a pomíjí.

Dokonalost myslit nutí,
Mramor že popouzí dchnutí,
Tvář že oslavuje duch.
Budoucnost se v oku jeví,
Krásu péro vypsat neví
Těla, v kterém trůní bůh.

Z ohledu však pěkného položení a zdravého povětří místo hradu Vatikánu papežové Kvirinální palác na Monte Cavallo za rezidencí si vyvolili.

Tento zámek a mezi jinými ještě pozorování hodny jsou Apoštolní písárna, palác Konzervátorů, Akadémie atd. Mezi privátními domy jest největší Barberinský, zde uhlídáme Majdalenu od Caravaggio a malbu Petra Cortona ve velkém večeřadle. Mezi sochami Dřímajícího fauna řeckého slohu, pěknou kupu Atalantu a Meleagera představující, Junu, Nemocného satyra, půlsochu kardinála Barberina, Sillu a Scipiona Afrikánského nalezneme. Knihárna toho palácu obsahuje 60 000 tištěných svazků a 9000 rukopisů; přitom jest sbírka pamětných mincí, bronzu a dobrých kamenů znamenání hodna. Hrad Borghese, jejž vystavěl Bramant, pyšní se krásnou slouposíní. Sbírka hojná obrazů výborných, nečastá sochovnická díla, skvostné stoly a nářadí k podivení nás nutí. Velké večeřadlo Vernet venkovským položením mistrně zkrášlil. V palácu Albani najdem roztomilý výhled, bohatou knihárnu a výborné malby. Zámek Altieri se divným slohem, vzácnými rukopisy, památnými penězi honosí. Palác Colonna drahou sbírkou obrazů nejznamenitějších mistrů, v Evropě nejkrásnějším večeřadlem se vyznamenává. Palác Aldobrandini chová drahé pozůstavy staré malby. Palác Farnese slaví nesmrtelné jméno Michala Angelo. V něm bratří Carracci osm let na svých nejlepších kusích pracovali. Vyhlášený sestav Farnejského býka, jenž zde nalezen byl, nyní v zahradě Villa Reale v Neapoli stojí. Mimo jiných ještě palác Corsini, Giustiriiani, Spada, Costaguti, Chigi, Mattei, Pamphili, Borromini a Rospigliosi; mezi letními hrady (villa) Villa Medici, Negrotii, Mattei, Ludovisi, Borghese, Albani, Corsini, Doria Farnese zvlášť jsou poznamenání hodny; v nich rozmanité zahrady, v síních mnoho drahých obrazů a soch, větším dílem starých, které dobrého slohu a mnohé velmi pěkné jsou, nesčíslný počet nalezneme.

Síně v Kapitólium obsahují tolik znamenitostí, zvlášť z předešlých časů, že není možné všecky popsati. Nejznamenitější z nich jest bronzová socha Marka Aurelia na koni, velmi pěkně pracovaná; pod jeho jménem zde mnoho soch najdeme. Tři holubice z mozaiku, jak z mísky pijí, jest dílo, o kterém již Plinius píše. Hrobka Severova, Centaurové z bazaltu, krásný alabastrový sloup a na sta jiných předmětů.

I na ustavích ku vzdělání mládeže římské neschází. Univerzitu pod nápisem Initium sapientiae timor Domini Inocenc IV. roku 1245 založil, Bonifác VIII. 1303 a Klíment IV. 1311 zdokonalili, kde osm profesorů bohomluvectví, šest práva, osm lékařství, pět mudrctví, jeden pěkné umění, čtyři hebrejskou, řeckou, syrskou a arabskou řeč přednášejí. Dále najdeme Collegium Clementinum, Romanum, Nazarenum, Uherské a germánské collegium.

Při tak velikých skladech um a věd (artes et scientiae) ostává Řím hlavní školou malířů, řezbářů a stavitelů. Zde nalezneme více dílnic malířských a řezbářských, které dokazují, že až podnes pěkné umění s šťastnými následky oučinkují. Dvou z nich z ohledu znamenitosti přejíti nemohu, a ty jsou Muzeum Canova[10] a Thorvaldsen, kde sklady velkocenných prací najdeme. V první dílnici stály hotové tři milostenky nevypsané spanilosti, Nymfa na lví kůži dřímající, u jejíchžto nohou milče sedě na lýru břinká, a začatých prací veliké množství. Canovova díla jsou všecka krásného slohu, zvlášť pohledu ženskému umí Canova podivení hodnou milost dáti. Za jeho zvláštní výtvory se uznávají Apollo, Dafne, Eskulap, Orfeus, Dedalis, Ikarus, Herkules hada škrtící, Theseus, náhrobek papeže Klímenta XIV., Perseus s hlavou Medusinou, Venuše, hrobka arcikněžny Marie Kristyny ve Vídni a veliký počet menších předmětů, kterých modely zde všecky spatřiti můžeme.

Canova jest prvním správcem nade všemi uměleckými předměty v Církevní říši ustanoven, za rytíře zlaté ostruhy pasován a marchesem s příjmím d’Ischia s ročním výnosem 3000 skudů (po 2 zl. 3 kr.) učiněn.

Thorvaldsen, jenž dlouhý čas z ohledu nemajetnosti vyznamenati se nemohl, vyhotovil model Jasonův velikého slohu, jejž náhodou tenkráte po Itálii putující bohatý Holand Hope ve mramoru a velikánské postavě vyvésti dal. Prací tou Thorvaldsen čest a jmění si zjednal, od kterého času nikdý více díla a peněz mu nechybělo. Mimo jeho Venuše, Apolla, Bacha, Amora, Psychy, Ganymeda atd., které znatelům tak velice se líbějí, že vícekrát ty samy ve všeliké velikosti opakovati musil, zvláště ve výbitných (basrelief) předmětech nejen již Canovu předčil, nýbrž nejvyhlášenějším vzorům řeckých časů se vyrovnati může. – Thorvaldsen jest z Kopenhagenu rodem, nese dánský Dannebrogů a Obousicilský rytířský kříž a již přes dvacet let v Římě se zdržuje.

Co v tomto slavném městě nejnepříjemnějšího jest, že povětří od července až do října velmi nezdravé jest, kde zvlášť nezvyklí cizozemcové mnohotným zimicím podrobeni jsou. Z ohledu aria cattiva veliký díl bytů ve městě se opouští. Lékařstvo mnoho o příčinách tohoto povětří psalo a mluvilo, ale dosaváde pravé příčiny se ještě nenašlo. Poněvadž staří Římané na zlé povětří nikdý nežalovali, důkaz, že v nových časích jakousi náhodou povstati musilo. Přirozené jest zatím, že to nezdravé povětří z nepřehlídnutelných Pontinských bažin a mnohem více z nevzdělaného okolního položení města pochází. Vzdělané krajiny, zpracované půdy čistějí obor a znatelně jinačejí povětří. Jestli tyto nynější role k rolím starého Říma přirovnáme, o pravdě tohoto poznamenání se přesvědčíme. – Souchotiny mají v Římě nákažlivou povahu; an na zdravé nejen v užívání šatstva, nýbrž i s nářadím a s obydlím přitekají a i knihami nakažují.

Co se Římanů dotýče, pravidelnější postavy mezi ženstvem nalezneme. Mužstvo jest větším dílem prostřední vejšky, zřídka veliké. Jejich pleť čili tváři barva jest bledá, neb beze všeho zarůžení, a černé, proníkavé oči jsou jejich všeobecný význam. Ženstvo zvlášť kulatým, plným, rovným hrdlem se chlubí, a jsouc si povědomo toho významu, vždy obnažený krk nosí. Tílko však nad krásou děvčat půlnočních krajin nezvítězí. Řeč jest velmi vzdělaná a daleko pravidelnější nežli z ust Toskanů, kde se sice dobře píše, ale tím hůře mluví, a vyslovení tak mnohotného písmene h, kterého místo c a g užívají, cizince mysliti nutí, že všecky uzkoprsé jsou. Odtud také přísloví: „La lingua toscana in bocca romana.“

Obyvatelé římští, jsouce zevnitřním bleskem nábožných obyčejů zaslepeni, a vzdáleni od příležitosti zbraní proti nepříteli v boji se vyznamenati, rádi bez starosti žijí. Naukám všem jsou náchylni a milují je; na veliký stupeň však nyní je sami nevedou, a cizozemci v nich nejvíce se vyznamenávají. Michal Angelo, Mengs, Canova, Thorvaldsen a největší počet učených, jichžto nesmrtelným pracím všech druhů se divíme, jsou cizozemcové. – Za nynějších časů římským uměleckým světem Britové s Němci se sdílejí. Němců však nejvíce tudy se zdržuje.
Chudoba a nouze v Římě jest doma, a kdyby v desíti letech žádný cizinec sem nepřišel, města sláva by zhasla. Cizozemcové sem přicházející docházejí vážnosti: zvlášť Britové každého času v roce se zde zdržují, byt a stravu draze a výtvory umělců nových a starých časů nejdráž platí, kdež zvlášť starožitnými předměty velmi podváděni bývají. To již před mnoha lety panovnictví seznalo, a co takové množství cizozemců do Říma táhne, vyzpytovalo. Staré chrámy více se nebořejí, z Amfiteátru palácové se nestavějí; tím více kdejaký kus staré zdi se šetří, kryje, opravuje a se pečuje, aby cizozemcové nejen vše staré zachované spatřili, ale i od času k času vždy něco nového zde nalezli.

Římané na študie příběhopisů své vlasti mnoho si zakládají a více osob nalezneme, jenž se ničím jiným nezanepráždňují nežli nálezem jakési nové zprávy o svých starobylostech; čím předměty tisícileté smrti odtrhují a je zase obživiti se snaží. Obecný lid v Římě zná všecky příběhy své vlasti od Romula až na papeže Pia VII. a cizinec, zvlášť z mlčících půlnočních krajin přicházející, se obdivuje, když drevoštěpy o punských válkách, o smrti Caesarově atd. se všemi okoličnostmi rozmlouvati uslyší. Sprostí lidé znají své sochy a pyramidy a posuzují důvodně obrazy a schopnosti mistrů. Tato národu v nevyslovné přízni ke všem pěkným uměním od přirozenosti daná vlastnost v každém jednání se jeví: v obecných zahradách, palácích, po ulicích, ba i v osamělých neostražených památkách žádnou zkázu svévolné ruky nenajdeme; před žádným se sochy a jiné znamenité památky nehlídají, aniž komu napadne na nich škody působit; a jestli kde pokaženy a potlučeny jsou, jistě jim cizincové uškodili. V našich zemích, bohužel, obrazům oči se vyškrabují, na nich se jména píší a pěkným sochám ruce, nosy, prsty svévolně se urážejí.


  1. Baziliky byly za starých římských časů veřejná stavení ve způsobu zdlouženého čtyrrohu ozdobené sochami a sloupy. Měšťanstvo se zde ku všelikému uradění scházelo, obchodníci zde své zboží vystavovali, mladí řečníci v krásomluvectví se zde cvičili. Konstantýn Veliký křesťanům několik takových bazilik k konání služby boží vykázai; odtud přišlo, že nejprvnější modlitebnice křesťanské baziliky slouly.
  2. Ty dvě slouposíně čítají velikých 384 sloupů rozdílného řádu, nad nimi nese zábradlí 192 soch všelikých svatých, které pod správou Berninovou od rozdílných mistrů zhotoveny byly.
  3. Tento obelisk, který Nunkoreus, syn krále egyptského Sesostra, v Eliopoli postaviti dal, byl od císaře Kaia Kaligula do Říma přenešen. Jest bez podstavu 113 a od země až na špici kříže 180 palem zvejší.
  4. Stříkají vodu 14 palem vysoko, která do granitové, 72 palem okrouhlé kašny a odtud do jiné, spodnější, 120 palem v okolí, se vylívá.
  5. Jest práce Berninova nařízením Urbana VIII. roku 1633. – Výška nebes, jenž se na 124 palem udává, jest o něco málo nižší než Farnejský palác; čemuž zde žádný, jsa nesmírností velikánské báně (uprostřed kteréž oltář stojí) oslepen, věřiti nebude. K tomuto dílu z Panteonu 1864 centů kovu (po 100 lib.) se vzalo a pozlacení 40 000 skudů (po 2 zl. 3 kr.) stálo.
  6. Průměr vnitřní báně jest 190 palem.
  7. Bramante Lazzari v Castel Durante léta 1544 se narodil a schopnosti veliké k stavitelství s nejšťastnějšími následky časně dokázal. Papež Alexandr VI. za svého architekta ho prohlásil a Julius II. správcem svých stavení ho učinil. On pohnul Julia, aby někdejší Petrův kostel zbořil a slavnější na to místo postavil, který by ve světě rovného neměl. Dříve ještě než dokonání svého předsevzetí spatřil, reku 1514 skonal. Jeho pozůstalé spisy, dílem v próze, dílem v verších, 1756 v Mediolánu na světlo vyšly.
  8. Tiara, jest koruna, která za našich časů jedinému papeži k ukrytí hlavy se uděluje. Někdy bývala šarlatové barvy; později k zvětšení papežského blesku a jasnosti drahým kamením se ozdobila. Počátná postava její byla kulatá, do špičky běžící a diadémou čili korunou přepásaná. Bonifácius VIII, dvě koruny na ni postavil a Benedikt XII. (někteří praví Jan XIII.) třetí diadémou ji přepásal, čehož až podnes se užívá. Italové papežskou tu čepici také triregno nazývají, na význam papežské moci v nebi, na zemi a v pekle.
  9. Raffael Sanzio aneb de Santi roku 1483 v Urbino se narodil a z důkazů nadpřirozených schopností k malířství k znamenitému mistru Petrovi Perugino do učení poslán byl. V krátkém čase mladý Raffael tak se vyznamenal, že nejen všecky své spolužáky předčil, nýbrž způsobu mistra svého tak se přibližil, že téměř jejich práce jedna od druhé k rozeznání nebyla. K těmto výtvorům náležejí Korunování svatého Mikuláše Tolentinského, Umučený Ježíš mezi dvěma anjely, Svatá rodina, Zasnoubení Marie, Korunování Marie, které od patnáctého až k osmnáctému roku věku svého vyhotovil. Po dlouhém setrvání v Florencí, kdež tenkrát nauky na veliké stupni stály a město mladými učenci oplývalo, vrátil se Raffael do Perugie, města mistra svého; kde Matku boží, bolestnou matku, nad kterou v jiném kusu Boha Otce představuje a který obraz v Římě v palácu Colonna spatřiti můžeme, Krista s Otcem, obklíčeného s svatými, na stěně vyhotovil. Všecky tyto práce však k slohu mistra svého se poznávají, a ačkoli se u vyjádření citu a mysli vyznamenávají, přece ještě u vznešenosti a v síle pozdějších jeho výtvorů nedosahují. Raffael, který v Florencí mnoho znamenitějšího nad své vývedy spatřil, k většímu se vzdělání podruhé se tam odebral a z známosti Fra Bartolommea, který se mu térněř rovnati smí, veliký užitek táhl; vrátiv se do Perugie, obraz Do hrobu kladení Krista zhotovil; který později do hradu Borghese v Římě přišel a jako div se šetří. Potřetí však a navždy z Perugie odešel a v Florencí dále více své schopnosti vzdělával, a kdež nyní přes čtyry léta setrval. Roku 1508, když Julius II. Vatikánský hrad krášlil, již v umělém světě tehdy známého Raffaela do Říma povolal, kdež mu okrasu mnoha pokojů, které až podnes s nejvyšším podivením pozorujeme, uložil; mimo těchto uložení Raffael v sedmatřicíti letech věku svého tolik obrazů, kterých znatelové bez výmiňky si velice váží, zhotovil, že se velikému jich počtu podivujeme. světnic od jiných mistrů, které již polouhotové byly, strhati a od Raffaela znovu malovati poručil. Na těch samých místech vyvedl Raffael alegorické (jinotajitelné) podoby Bohomluvectví, Mudrctví, Spravedlnosti a Básnictví, pak v uhlích stromu Pád Adamův, Hvězdářství, Apolla, Marsa a Rozsudek Salomounův; posléz na čtvrté hlavní stěně nad okny Rozšafnost; Mírnost a Sílu; pod tím Justiniána, an římské právo Triboniánovi, a Řehoře X., an dekretály jednomu konsistorskému advokátu podává; pod nimi Mojžíše a jednu jinotajitelnou figuru.
    Dřív než malbu druhé komnaty počal, měl (jak se praví) mezitím několik jiných kusů vypracovati, totiž Izaiáše proroka na stěnách u Svatého Augustýna a Sibyly u Maria della Pace a jednu Madonu. V nauce malby Raffaelovo pokračování v vatikánské druhé komnatě u vyobrazení Heliodorova vyhnání z chrámu se dokazuje a vznešenějším, smělejším a zmužilejším slohem se vyjádřuje. Pak následuje Attila, kterého Lev Velký od Říma vzdaluje, Osvobození Petra z žaláře a na stropě té komory Mojžíš v hořícím keři, Stavění korábu Noeova, Izákova oběť a Sen Jákobův. V tom samém čase byla vyhlášená Madonna dell Pesce, spanilá Cecilia, Sen Ezechielův, Madonna dell Impanato, Nesení křfže, Kristus v slávě své svatými obklíčený, Le cinque Santi, p.ak jeho vlastní obraz (nyní v Mnichově), vyobrazení Lva X. a jiných více světu darováno.
    V třetím pokoji začíná Raffael s Incendio del Borgo, který požár Lev svou modlitbou hasí, obraz, jenž jádrnost a pravdu výtky, krásu, způsobu, uhodnutý sestav a mnohotlivost nauky jeví, za mistrovský kus uznán jest. Po čem následovalo Karla Velikého korunování, Ospravedlnění Lva III. u Karla a Lva IV. vítězství nad Saracény u Ostie, na kterých obrazích však Raffaelovi žáci mnoho pracovali.
    V tom čase obdržel Raffael poručení, aby Lože, od Bramanta nedokonané, Vatikánského hradu, tj. galerie, které pokoje hradové spojují, skončil. Raffaelovo ponavržení papež přijal. Malbu (v které sám jen čtyry obrazy zhotovil) od svého žáka Julia Romana vyvésti a od Jana z Udine ovění a zákvětí stěn zhotoviti dal. Papež, jsa touto prací nanejvejš potěšen, uložil Raffaelovi dále jinou ještě síň vatikánskou obrazy apoštolů ozdobiti, vyhlásil ho za vrchního správce nade všemi okrasami tohoto paláce a přílišnou uctu jemu prokazoval. Mezitím pracoval Raffael také na mnohých jiných předmětech a hotovil návrhy k ozdobám malebním hradů v Itálii sem a tam nově vystavených. Toho času dokonal Madonu k svatému Sixtu (nyní v Dráždanech), která se za mistrovský výtvor jeho štětce vydává. V oblíčeji této Marie výsost, vážnost a vznešenost, jenž se s utěšeností, laskavostí a krásou pojí, ostanou nedostižitelné vlastnosti jeho ruky. Mimo jiných v tom čase zhotovil veliký obraz svatého Michala, vypodobnění Ferrarské Beatrix, hraběte Castiglione, podivnosličné Johany Aragonské, Madonnu della Sedia. Později dostal od něho Lev X. podivuhodné vzory na koberce, které v Nízozemích k ozdobě jednoho vatikánského sálu tkány byly.
    Předsevzetí papežova, aby taknazvaný sál Konstantynův v oleji maloval, Raffael nevyvedl, a několik návrhů od něho zhotovených Julio Romano a ostatní žáci vypracovali. Od jeho ruky zdají se býti v této síni jen dva obrazy, totiž Spravedlnost a Přívětivost. V tomto časoběhu vyvedl Madonu s pacholetem, jenž od anjela kvítím se posypuje.
    Největší však Raffaelův mistrovský kus jest Proměnění Kristovo. Na něm jest výmysl vážný, výraz vznešený a v vlastnostech tak veliká mnohotlivost, barev michot uhodnutý a jádrný, že jich v Raffaelových ostatních obrazích neuhlídáme, tím méně podobné v pracích cizích mistrů nalezneme. Hlava Kristova na tomto obraze, které se potomstvo nejvíce obdivuje, měla býti jeho nejposlednější práce.
    V nejkrásnějším věku života, v sedmatřicátém roku na den svého narození 1520, ze světa sešel a tělo jeho s velikým smutkem jeho žáků, kteří ho nejen jako nejvýbornějšího mistra ctili, nýbrž i jako přítele a dobrodince milovali, s pompou v Panteonu pochováno bylo.
    Všickni spoluvěcí spisovatelé Raffaela za dobromyslného, přívětivého, k službám volného, mírného a milování hodného muže vydávají.
    Mimo Raffaela Sanzio umělecký římský svět Rafaela Mengsa, kterýž se dne 12. března 1728 v Čechách v Ousti nad Labem narodil, velice slaví. Jeho otec, Ismael Mengs, malíř, byl do Dráždan povolán a měl více dítek, s kterými však velmi nemilosrdně jednal, zvlášť Rafaela, kterého k malířství určil, trýzněním k vykonání uložených prací jako tyran nutil. Roku 1741 starý Mengs z Dráždan do Říma odejda, syna svého, který již v mnoha pravidlech malířských vycvičen byl, s sebou vzal. Zde tento mladý umělec původní štěteček Michala Angelo a pak nesmrtelné práce Rafláelovy v Vatikánu s nevyslovnou pilností študoval. Po třech letech Mengs s svým otcem, který ještě s synem již dospělým nejpřísněji zacházeti nepřestal, do Dráždan se vrátil. Vzdělané v malbě schopnosti mladého Mengsa v Dráždanech brzy se rozhlásily a král August III. za dvorního malíře s znamenitou službou ho ustanovil. Brzy však mladý Mengs nato do Říma odjel, kterou cestu u krále si vymínil. Tu s dvojnásobní pilností vzory vatikánské študoval a brzy důkazy svých schopností na světlo dal. Po zasnoubení svém s jedním selským děvčetem zase do Sas se vrátil. Při výstavu dvorní kaple Mengs obdržel nařízení, aby oltářní obraz zhotovil, a spolu dovolení dostal, aby jej v Římě vypracoval. Nicméně pro sedmiletou válku, která příčinou byla, že plat z Dráždan pořádně nepřicházel, začaté uložení přetrhnouti a jiných pracf se zatím uchopiti musil.
    Léta 1754 obdržel správu nad malířským muzeum v Kapitólium a pracoval několik kusů na stěně. Roku 1761 španielský král s ujištěním ročních 20 000 zlatých do služby ho přijal, kdež Mengs nejen mnoho závistivých soků zahanbil, nýbrž mezi jeho výtvory obraz Shromáždění bohů a Sejmutí z kříže jménu jeho nesmrtelnou pověst způsobily. S dovolením Karlovým do Florencí a Říma na krátký čas odjel a po skončení stropomalby v jednom pokoji vatikánském pod názvem Camera dei Papiri do Španiel se vrátil, kde večeradlo královské obrazem Zbožnění Trajánova a jiným, Slávu představujícím, jenž jeho nejhlavnější práce ostávají, okrásil. Po dvou letech z ohledu svého zdraví Mengs poznovu do Říma se vrátil, kde však roku 1778 svou manželku, kterou velmi miloval, ztratil. Jeho zdraví od té doby vždy více a více sláblo, poněvadž v své nemoci bez oddechu pracoval, a tím smrt, která roku 1779 ho zachvátila, na se přitáhl. Z dvacíti dítek po jeho smrti jen sedm na živobytí ostalo, kterým Mengs z ohledu svých častých velikých outratných cest a skvostného živobytí, jež vedl, ač nesmírně placen byl, mnoho nezanechal. Vzácní a vysocí jeho příznivci však se jich ujali.
    Jeho největší výtvory jsou ve Španielích. My mezi mnohými menšími známe oltářní obraz drážcíanské dvorní kaple, kterýž Kristovo nanebevstoupení představuje, jeho Madonnu col Bambino, Sen Jákobův – a vyhlášeného Amora.
    Jeho spisové, kteří v italské, španielské, francouzské a německé řeči vyšli, jsou k poučení nastávajících umělců výborné. Mimo nesmrtelných pozůstalostí jmenovaných dvou mistrů jest Vatikánský palác takovým množstvím znamenitostí starých a nových časů naplněn, že jsem chutí nabýti nemohl do vypsání dílného se pustiti, aniž mi (ač jsem čtyrykráte ve třech letech Řím navštivil) času k tomu zbylo. Toliko jednoho předmětu ještě podotknout musím, jehožto krása mne velikým podivením naplnila. Ten jest Apollo taknazvaný Belvedere, nejznamenitější socha mužská, kterou nám Řekové zanechali.
  10. Canova (Antonio), nejznamenitější řezbář našich časů, jest 1760 v Possagno v krajině Treviso narozen. V dvanáctém roku věku svého v kuchyni panů de Falier, když kuchaři na figury k dortům zapomněli, již schopnost svou, neznaje ji, na světlo dal, an z másla lva překrásně v čerstvosti vytvořil, který při stole největší pozornost vzbudil. Falier to pachole do Venezie na Akademii poslal, kdež Canova mnohokráte základ odnesl, a od té doby k dokonalení svému do Říma odjeda, náhrobkem Klímentovým léta 1787 nesmrtelnou památku si způsobil. Jméno jeho jest v zlaté kníze na Kapitólium zapsáno.