Cesta do Itálie/Resciutta, Venzone, Ospitaletto

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta do Itálie
Podtitulek: Resciutta, Venzone, Ospitaletto
Autor: Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: 1820–1822
Licence: PD old 70

Ačkoli potok Germánii od Itálie dělící jen několik kročejů v šíři obsahuje, přece přejití přes jeho kamenný mostek k podívení veliký rozdíl téměř ve všem působí: řeč, pohled a jednání obyvatelů, jejich oděv, položení krajů, výnosy země, povětří, vše jedním okamžením tak se mění, že příchozí přízeň velikou přirozenosti, kteréž Itálie před jinými krajinami tak hojně požívá, patrně poznati musí. Vchod tento do Itálie zde tak horami zoužený jest, že městečkem Pontebba, které z jedinké ulice pozůstává, dva vozové jeden druhému vyhnouti se nemohou. Odtud dále nic jiného než skálostěny z obou stran a svaté, modré nebe nad nimi viděti není.

Řečice Fella, u Tarvis ještě hrčící potok, zde pod nohama hučí a hlubokými výmoly přes hrubé, skalné rozvaliny bloudí, kteréž časové od hor odtrhavše, sem tam po roklích rozhodili. Voda tratí se brzy pod překlopy skalné, brzy nalevo k podmletí břehů běží. — Dědiny s nízkými střechami svými, kurkami pobitými, v špinavém výhledu s skrovnými okénky tím více cizinci do očí vpadají, čím více se způsobem v stavení od německých rozeznávájí; jsou nejinák než veskrz z kamena vystaveny, kterýžto způsob z ohledu ohně velmi bezpečný, příhodný, užitečný, chvalný a rakouským krajinám, nejvíce však v naší milé vlasti, následování hodný jest, poněvadž ty nejsmutnější příhody ještě nás poučiti nemohly, abychom s ohněm opatrněji zacházeli; téměř dokázati možné, že za každých sto let celá česká země jednou vyhoří. Zdejší obyvatele při vyslovení záhubného jména oheň hrůza neotřásá, neb nikdý se takových strašlivých příhod jako my nedočkali; ba ani nářadí k hašení, jako stříkačky, trháče, kopáče, košíky, žebříky atd., málo neb dokonce neznají, a které vždy řídčeji nalezáme, čím hlouběji do Vlach vstupujeme, až pak v římských zemích a v neapolských krajinách téměř žádné obrany proti ohni třeba není. — Mnohý rolník by si u nás zámek za ty peníze vystavěti mohl, které jeho praděd, děd, otec, on a syn, snad i vnuk na statek vynaložili, a přece pravnuk po vytrpeném ohni zase jako praděd a otec klec pro své obydlí si vroubí, došky pošívá a s hořící loučí do stodoly chodí. Kdo tak, a ne jinák za dobré uznal, daremná mu rada! V kraji počíná selstvo vzdělanější býti a přednost kamenného stavení uznává; po vyhoření aspoň mu ostanou zdě, které zase přikrýti a za brzký čas v nich obývati může.

Lehkým, pleským kamením, ba i nablízku takových skal, střechy krýti, tak jako ve Francii, málokde spatřujeme. Kdyby vlaské vesnice něco obílenější byly, před naše bych je postavil, jinák ale proti veselému pohledu německých vesnic, obílených, stromy košatými a sady obrostlých, v přívětivém pohledu vzádu státi musejí.

Hejna žebráků, kterých na sta za vozem se žene, cizího velmi obtěžují. Běda, kdo ze začátku, outrpností jsa hnut, jednomu almužny udělil; jako sršně za ním na čtvrt hodiny cesty se ženou; žádná urputnost, lání a nemilosrdnost nespomáhá; přece s vozem běží, prosí, naříkají, pláčí a se modlí, takže posléz k rozzlobení nutí, a to čím dále, tím hůře. Zahrčí-li po vesnici vůz, všech chaloupek dvéře se otvírají a celé rodiny k vozu se ženou; jsou-li dvéře uzké, okny skákají, a tak s strachem vesnicím se blížíme.

Místo naší vrby sází Vlach po mezích a všude, kde jen místa pro strom, moruše.[1] Postava nerovná, shrbacená, sukovatá těchto stromů oko uráží. Mimo moruše rolníci žádné lesy, žádné jiné dříví nemají; z té jedí hedbávníci,[2] ní se živějí kozy, listem jejím pod dobytek se stele, pruty se z ní k pletivu, jiné k spálení řeží, a tak sotva kde letorost vyhnala, již žabka ji sřízá, což stromu nepatrný, chudý, nepodařilý pohled dává.

Vedle pšenice stojí řepa a v žitě zemčata zrají, len vedle kukuruce roste a mezi tím morušový strom, o který se vinný keř otáčí, shrbacený stojí; jedním slovem Vlach všecko, čeho v domě k stravě mu třeba, na svém poli seje.

Po návsích, u poštovských domů a hospod houfové nádeníků a roztrhanců stojí, jenž zahálkou den maří, na velkomyslnost cizích spoléhají, vypravováním, hrou a jiným vyražením se baví, a mladé, silné ženy lenivě na prahu chaloupek s holýma rukama se vyhřívají.

Na stěnách domků přes střechy a nad silnicí vinní keřové své roztahují ramena a tvoří příjemné loubí, pod kterým se jako vítěznou jede branou. V tomto okolí však ještě vinní keřové řídce rostou a daleko většího hlídání než hloubě v Itálii potřebují.

Jakousi osamělou tvrzkou se jede, jenž v poslední válce vnově obezděna byla, i vidí se na stavení, kterak brzy od jedné, brzy od druhé strany k hájení cesty se potřebovala.

Od Resciutty hory pomalu a pomalu zase tak nepozorovaně se níží, jak se vyvěžily, a rovina šířící, kterouž prchlí, z hor sem se sbíhající proudové oblátkem a pískem zanášejí, prohled otvírá až u Gemony, pak dálné zahrady, zděmi vysokými vůkol ohražené, se keřejí.

Všecky tyto ohrady se zdají morušovým býti lesem, kde se o každý strom vinný keř věrně otáčí. Městečka Venzone rádní dům, v starém římském slohu stavený, příchozího ku pozornosti nabízí.

Nedaleko odtud řeka Tagliamento[3] nadřečenou Fellu vpívá. V Ospitaletto mnoho starých domů nacházíme a zdi městské, ještě nerozvalené, stojí. Naše městečka jsou větším dílem lidoprázdné a na ulici mnohdykrát za celý den pět lidí se neuhlídá. Zde to jinák: dílem zahálečů sem tam se množství klátí, prodávači své krámy od jednoho k druhému procházeti nechávají a řemeslníci ne v domích, nýbrž pod nebem všeobecně pracují, a tak místu veselosti dočlávají.


  1. Moruše (morus — Maulbeerbaum), u nás všeobecně známý strom, jenž buď černé, buď bílé ovoce nese, a tento, jehož loubí hedbávníkům k potravě slouží, z Chýny, onen však z Persie pochází.
  2. Hedbávník (bombyx) jest nám tak velmi prospěšná, hedbáví předoucí housenka, kterou roku 560 císař Justinián skrze zákoníky z Indie do řecké země a s ní moruši z Asie do Evropy přinésti dal. Motýl této housenky s roztaženými klapkami měří asi půldruhého coule v šíři a coul v dýli. Klapky jsou špinavo-nebo požloutlobílé se třemi bledobrunatnými čárkami a s srpovatou, často neseznatelnou zmazičkou. Jest určen k plemenění. Motýl klade několik dní po sobě od tří až do pěti set vajec, pak zchází. Ve vlasti hedbávníka vejce jeho ostávají přes zimu na stromích, z kterých jakbrzy slunce pupence moruším rozlupovat počne, housenky vylézají; kdežto u nás dříve je vyloudit nesmíme, dokud strava pro ně se nezazelenala, poněvadž hedbávník jest, jako všecky jiné housenky, vždy hladový a choulostivý. Pro jejich zachování teplo, suché, čisté povětří a tichost jsou nevyhnutelně potřebné; bez toho jich větší díl zchází. Housenčata vyhlížejí zpočátku počernalá, ve svém šesti- neb sedminedělním živobytí však okužují se vícekráte, kde pokaždé barvu mění. — V posledním proměnění bývá housenka bělavá neb barvy brunatné s zatmělejší hlavičkou. Šest neb sedm dní potom znamená se pod hrdýlkem jakési začervenání, které brzkého přetvoru znamením jest. Housenka v tu dobu, jako v okužování se, nepokojně a bystře k přetvoření příhodné si hledá místo a počíná přísti; k čemu jako všecky předivé housenky vnitř nádobkami opatřena jest, v kterých se v čas přetvoření z živné šťávy jakési lípavé, jako pryskyřičné, velmi čisté, prohlédací moky oddělují. Otevřením po hřbítku u vínolíhu usmrcené housenky spatříme svazeček cylindrických trubek, jenž střívkům se podobají, mnohotlivě sebou propletené jsou a přes větší střévko leží, zpředu k hubičce ve dvou outlých otevřenkách, kterými se ta vlhkost potí, běží. Když housenka přísti počne, dvě krůpějinky té šťávy na to místo, kde předivo své pověsiti míní, přilepuje, hlavou sem a tam vrtí a na ten způsob dvě tenouňké nitky vyvájí; obě jsou jasnoprohledné a ukorávají na povětří; schopně zná housenka je předními nožkami do nití spojiti a k svému cíli zpracovati. První den jen nepořádnou, roztaženou, nespojenou pleteninu přede, druhý den nitky okolo sebe obtahuje a činí pravý, na způsob vejcete vytvořený zámotek (kokon), v kterém se housenka nalezá. Předivo tu vždy se tuží, až pak hedbávník docela v něm se skrejvá. Zámotek, jenž čisté hedbáví dává, z jedinké nepřetržené, 900 až 1000 střevíců dlouhé nitě pozůstává. Vnitř okolo sebe činí housenka ze zbytku své lepké šťávy pevný šlupný obal, který ani povětří, ani mokro nepropouští, kdež se v motejlního červa přetvoří, a posledně svou housenčí kůži sdrhuje. Z takového motejlního červa po třech týhodnech zpředu popsaný motýl malou okrouhlou dírkou, kterou si sám nepochybně z nedostatku hryzných strojů jakýmsi prožíravým mokem prodělal, vylítuje. Taková díra protrhuje spojenost zámotku a činí jej neužitečným.
    V našich zemích hedbávníci s velikou pozorností, strojně, a s nesnází se chovají.
  3. Tagliamento se na hoře Mauro v Julínských Alpách prejští a do Adriatského moře vtýká.
    Julínské Alpy jsou rameno velikého alpenského řetězu, jenž v Gránsku od vrchu Terglau až do Dalmácie se táhne.