Cesta do Itálie/Ostrov Ischia

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Jezero Agnano, Lázně S. Germano, Psí jeskyně - Del Cane	Ostrov Ischia

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Ostrov Ischia
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Již svítelnice vlny se pěnící obleskem stříbřila a v přístavu rána z děla zavření přívozu oznámila, an jsme se z toho lodstva do šírého vytočili moře. Patrný přechod z ohlušujícího neápolského hluku v chvílce do nejslavnějšího ticha zvláštní cit působí. Ani nejtišší větříček hladinu mořskou letem nezakroužil, plavci plachty rozvinuvše, k veslům si přisedli, a tak do otevřeného, dalekého moře se vytočivše, plavbu jsme počali. Nevypsaně krásná noc mně příznivá byla a nebe vysvětlené nejvznešenější divy mi představovalo. Nevím, byl-li jsem spanilou tou nocí očarován, aneb vpravdě-li jsem hvězdy krásnější, ohnivější, větší a milejší viděl. Večernice, jenž diamantovým ohněm jsouc osršená, do těch nevyměrných modřenin ploula, citem převážným prsy mi plnila. Na východ Vezúv sloupy ohnivé, tří a čtyř sáhů zvýší, vyhazoval, kdež po každém výhozu láva dolů se valila; slovem duše má city přeplněna byla; však jsa samoten, mimo plavců na lodí žádnému své potěšení jsem projeviti nemohl. V chvílce vítr příznivý zafučel; plavci nové plachty vytočivše a předešlé v okamžení jinák obrátivše, ničemného veslování nechali a jen hlavním veslem lodí se řídila. Tuť jsouce příznivým větrem, jenž nás střelhbitě hnal, ostřídáni, na spod lodí se posadili a večeřeti počali. Jejich kvas byl černý chléb, cibule a uzené ryby, jichž s velikou chutí požívali a čehož strašný následek nos můj pak zakusiti musil. Za chvílku vše v nejhlubší dřímotě leželo; ani dech se nevyzrazoval, jen dělící větrovlny příjemně s lodí šeptaly a v zapěnění rozmile zelenavý oheň tvořily, což zkoumatelé mořské přirozenosti vlastně fosforické materii přičítají. Zatím se nám Chiaia osvícená a Mergellina z očí ztratily a nyní jen vznešené lampy v nebes bezkonečném sálu hořely. Po půlnoci vítr téměř každou čtvrthodinu jiný let vzal, a tak plavci jsouce stále rozvíjením a řízením plachet zanepráždněni, zase se z dřímoty docela probudili; posléz všecken vítr jsme ztratili a k veslům poznovu outočiště vzíti jsme přinuceni byli. K jedné hodině po půlnoci protivný vítr zafučel, a téměř z místa jsme se nehýbali. Mně však chvíle dlouhá nebyla, neb jsem se slávou nebe bavil, a mohu říci, přeběhna v této tichosti téměř všecky blažící noci života svého, tuto noc za nejkrásnější jsem uznal. Po druhé hodině již to krásné tmavé modro po nebeském stropě se tratilo, Hvězdopás mizel a s ním jedna za druhou se tratila a hasla. Tu teprv ony ohnivé od jiných se rozeznávaly a zvlášť denice v nevypsané slíčnosti hořela. Zatím vykříkl marinář: „Grazia Dio! Vento!“ a skokem plachty se zase rozvinuly a nyní lodí právě jako střela hnána byla. Znamenati musím, když při vyvíjení plachet s velkou sílou plavci natahovati musejí, při prvním tahu jeden začne: „Jesu Christe!“, a druzí provazu se chopíce, za ním volají: „Jesu Christe!“, pak opět první zatáhna, praví : „S. Januaro!“ pak: „S. Maria!“, a tak množství svatých následuje, než plachta rozvinutá visí; přičemž připomenouti musíme, že po Kristu Pánu hned svatý Január následuje, a S. Maria teprv za svatým Januárem místo bére. Po třetí hodině již jitro se rozbřeskovalo a teprv jsme předměty rozeznati mohli. – – Ohlídna se ještě jednou, Vezuv soptati jsem viděl, jakkoli jsem vzdálen od něho byl. Ostrov Procida již za mnou stál, a tak maličko těch příjemných výhledů na jeho břehy jsem užíti mohl. Zatím však ohnivá kůle mezi Vezavem a Sommou z hlubin se vytáčela a přes tu hladinu slavnou, která ještě černě odita byla, krásně co v zrcadle se zhlížela. Mezitím ostrov Ischia, jenž již před námi osvícený stál, přívětivě se představoval, a když vše ostatní ještě v tmavé zelenině leželo, již bělavé čelo obr Hypomeus osvícené nesl. Přiblíživše se k břehu, vlevo jsme jej nechali a teprva u přístavu Casa Micciola vyšli. Přijdouce sem, z mnohých sem tam v moři od břehu vzdálených skal znamenáme, jak mnoho hladové časy z ostrova toho užraly. Ostrov není nic jiného než labyrint, nad který příjemnější nalézti se nemůže, a ten vlastně jen z jednoho vrchu pozůstává, jenž na sto opadů obsahuje, z nichž každý jiný výhled na okolí spodem ležící poskytuje. Ouvoz zde jest jedinký, jenž z Ischie do Casa Micciola a odtud do Sirie vede.

Své obydlí obdržel jsem u kněze Don Tomasso, kterýž na celém ostrově dům téměř nejpříjemněji ležící má, odkud roztomilý výhled ze všech stran přes ostrov utěšeně oko baví; sem všickni cizinci nejradší se berou, kterých pan Tomasso lépe užíti umí než kterýkoli sklepník v prvním hostinci vídenském. To se mu však odpustiti musí, když si představíme, že jen téměř ve dvou měsících v roce někdo sem přijde a že u něho dobré víno, procházející stůl a čistá, pěkná postel se najíti může. Stezka, jenž sem na ten pahrbek vede, jest velmi ouzká, jako všecky ostatní na ostrově. Zdi oboustranných vinic jsou obrostlé hustým roštím, kdež sem tam veliké aloe mezi kamením se koření. Celé to místečko, jenž z obydlí Tomášova, z jedné kapličky a ze tří domků pozůstává, jmenuje se Pannello del Lacco. Po objednání bytu hned cestu do Casa Micciola a lázní jsem předsevzal, která se nejinák než na oslích koná, kteří jsouce zde pěkní, ne tak hladem a prací utrápeni jako v Neápoli, s dobrým sedlem příhodnou službu konají. Takový osedlaný oslík i s pohůnkem od šesti hodin zrána až do osmi navečer, dobře-li mu platíme, dva zlaté stojí, kteréž si oslohonec, jenž s sebou jde a mnohokrát, obzvlášť při výstupu na vrch, za celý den si neodpočine, perně zaslouží. Cesta do Casa Micciola jest velmi příjemná a krásného výhledu, takže každé otočení oka nový roztomilý obraz poskytuje. Tu vidíme staré práchnící hrudovatiny dvoutisícileté lávy mezi vinicemi, hrozny obtěžkanými, tam rozpukliny, kteréž závrať působí, tady ouzké doly, vysokým poseté rákosím, kdež kobylky v pospolném cvrku se těší, a pak výhled do dálky, jenž se po moři bez konce před očima šíří.

Domky zdejší bez oken a bez střech velkou podobu s oněmi v Pompeji mají a větší díl z nich tak starý jako tok zdejší lávy se býti zdá. Kdo si zdejší lázně jako Karlovy Vary neboli teplické představuje, velmi se podvádí. Ona příhodnost a čistota zde se nenalezne; nízký, nepatrný domek tyto uzdravující proudy v sobě zavírá, kdež dva staří muži posluhují. Parné zdejší lázně S. Lorenzo 35 gradů tepla drží. Blíž moře ležící potné lázně S. Restituta mají 40 gradů. Mezi Lacco a Ischia ležejí lázně Gurgitello, Castiglione a Cappone, ty prvnější pod Ipomeem za Casou Micciolou 50 grádů tepla obsahují a ke koupeli a pití se od lékařů nařízují. Castiglione jsou počišťující; voda z Cappone však větším dílem pro posilnění žaludka se pije a jen 26 gradů tepla obsahuje. Vodou Gurgitello lázně z Monte di Misericordia se opatřují. Zde je špitál pro tři sta nuzných churavých, kteří zde zdarma obydlí, lázně a stravu obdržejí; uživše tolika lázní, které lékařové jim předepsali, pryč se posílají a jiných tři sta zase sem přichází. Kdyby potné lázně v Gurgitello čistější, větší, prostrannější, příhodněji zřízeny byly, výbornost jejich vody k vyhlášeným by je rovnala. Zde pro hlavu, kolena, uši, krk, nohu a pro všecky oudy, jak který kde neb celé tělo trpí, zvláštní místo ustanoveno jest, kde se pára vřelá na něj vypouští a neduh tím hojí.

Dále jsou lázně della Colata a degli Ochi. Na pahrbku Taborre leží potná lázeň Caccinto a drží 50 gradů tepla. Blíž Testaccio jsou potné lázně proti nemocím hlavy. Mezi kovnými proudy v písku u Testaccio taknazvaný Petrella neb Aratro 80 grádů tepla obsahuje. Lázeň Olimetello se pije a proti ohluchnutí se předpisuje. Voda z Nitroli, vystydlá jsouc pita, strávení lehčí. – I v městě Ischia jest lázeň a jedna, jenž se Citara nazývá, u Forie; slovem na tak skrovném ostrově tolik kovných vřelých vod se prejští, že takového jich množství tak brzy nenalezneme. Tím však méně jest tady studené vody, zvlášť k pití, a musí se mnohokrát zdaleka přinášeti, následovně i studánky a jezírka zde nejsou, a tím jednu z hlavnějších vlastností krásy přirozené ostrov tratí, k čemu ještě ucho těšící ptačí zpěv zde schází, žádný radostný skřivaní vír zrána daleký, téměř vždy vysvětlený obhled neproráží, aniž se kdy za čerstvé, zelené noci na vinohradech rozmilý klokot slavičí rozléhá; ne tak jako u nás jiřice na vystrčeném bidýlku rolnických chalup vesele si štěbetá, ba ani vrabec do zdejších okolin nezalítá, což bezpochyby dým sirný a jinokovný, jenž tak hojně se přes ostrov vynáší, ptactvo zaháněti musí. K tomu ještě často se ukazující štírkové, jenž do postelí rádi lezou a jichžto žihadlo větším dílem nebezpečné rány působí, k hlavním nepříjemnostem se počítati musí; přes to ale přese všecko slíčnost tak měnitelná zdejších položení každý výpis, který jsem v knihách o tomto ostrově kdy četl, daleko převyšuje; a zajisté několik čistých, studených proudů a ptactvo v pravý ráj by ostrov proměnilo. Krásná zajisté přirozenost jest v položení Casy Miccioly, kdež také cizozemci vzhledem blizkých lázni v roztroušených zdejších domkách přebývají. Blíž špitálu jsou tři rokle, z kterých první hluboký, divně vytvořený, ouzký skalopuk jest a odkud vařící se voda hrčí. Druhá, jenž studenou vodu, ale velmi skrovnou vede, jde dále do vrchu. Třetí vede přes hodinu cesty mezi stínem lahodícím, jejž topolové, rývím obvinutí, a tlustorostí fikové tvoří. Mezi sem tam narůzno rozvaleným kamením zelená se kapradí a břehy jsou ostružinami a břečtanem porostlé. Vraceje se z těchto rozmilých zapomenutin, na vrcholi jednoho kopce, jenž se Santinella nazývá, jsem se vytočil. Tento zámeček patří knížeti S. Angelo Imperiale, jenž do nemilosti královy z ohledu přízně k Muratovu rodu pad, zde žije. Ten puntík jest jeden z nejpříhodnějších, jenž okolní přirozené krásy tak pěkně do očí staví.

Břehové neápolští příjemně až do dalekého Portici pod vrchy, v dálce se modrajícími, odtud běží; pod nohou však, kam oko se točí, sličnou zdejší přirozenost v proměně tak mnohotné nalezneme. Večír do Marina di Casa Micciola ještě sejíti jsem musil a pak zase do svého krásného obydlí nahoru k panu Tomášovi mezi křivícími se stezkami jsem chvátal. Zdejší povětří, jsouc stále příjemnými větříčky, z moře kolem přes rozkošné vinice do stinných stromů se vytáčejícími, chlazeno, daleko příjemnější než neápolské a než tlačící římské jest a vedro zdejší nesnesitelné by býti musilo, kdyby takový chládek ostrov neblažil. Když na svobodnou pavlač se zrána vyjde, jak míle se okolina, nocí občerstvená, usmívá! Ta jistě i nejsmutnějšího obveseliti musí. Dnes po deváté hodině teprv mlhový věnec, jenž se okolo čela Hypomeova točil, slunce rozvinulo, a proto jsem pozdě svou cestu k navštivení vrchu předsevzal, a na velké vedro jsem se připraviti musil. Aby pálený obličej, jenž se potem beztoho při cestách za dne máčí, tak tuze nepříjemnosti neokusil, širokostřešných klobouků slaměných, kteréž, aby je větřík z hlavy nevzal, pod bradou se uvazují, každý, zvlášť cizí, užívá. Já na vrchu S. Angelo zapomenuv klobouk podvázati, okamžením pod skálou dole v moři plovati jsem jej viděl a pak nepříležitý klobouk svého průvodce vzíti jsem musil.

Zatím můj oslík osedlaný na mne již čekal a tak po deváté na cestu jsem se vydaí. Oslové zdejší velmi dobře přes vysoké vrchy jistým krokem lézti umějí, ale jen svých známých honcův poslušni bývají, a jak hlas jejich více neslyší, žádný křik, žádné bití, nic je z místa nepřivede. – Nyní se jde samými zákřivami, vždy k západu, kdež město Foria leží a na vyrovnaném břehu se šíří; jest vysokými, silnými věžemi obehnáno a přes 7000 obyvatelů obsahuje. V klášteře františkánském příchozí nesmí pěkný výhled na západ opomenouti. Asi čtvrt hodiny odtud leží lázně Bagni di Citara, které velmi chudé a nepříhodné vyhlížejí. Odtud brzy stezky výše a výše se vytáčejí a každé obrácení jiný obraz tvoří.

Istmem s ostrovem spojený vrch S. Angelo hrdě se před oči staví a ze samých svalených starých lávohrud pozůstává. Na jeho vrcholi stojí strážní věž a kaplička. Čím déle stezka výše vede a se uží, ale přesto přece vzrůst a plnost vinic nepřestává a jedna vesnička s druhou se spojuje. V stálém se točení polední strana jako všecky ostatní s bohatým vzrůstem k podivení se staví a strmící skály ostrova Capri v dálce se šedivějí. Dále jiní předmětové zabývají oko, které buď že do roklí, neb tmavých kaštanových hájů vstoupíme, svobodný výhled tratí. I jsou tady rozpukliny skal a výmoly hluboké, v kterých jeskyně vytesaná buď za sklepy vinné slouží, neb oslům za chlév, mnohokrát chudým rodinám za obydlí bývá. Ona rokle, přes kterou vysoký, silný kamenný mostek vede, a dálší odtud vedoucí zelenem obstoupené cesty pěkné obrazy představují; poslední vesnice jest Fontana a obsahuje 1200 obyvatelů, jenž se vzděláváním vína, zde se dobře dařícího, živí. Po čtyrech plných hodinách cesty jsem se až k jeskyni poustevnické dostal, která, ve skále vytesaná, jindy jedenácte poustevníků obsahovala; nyní se jen tří poustevníci v ní almužnou živějí. Ač vzrůst až na tyto výsosti nepřetrženě trvá, přece znamenati se může, že čím výše, tím skrovnější přirozenost bývá, a posléz prašné pole má jen vrby, které se zde pro dosažení ohybných proutků k pletivu a k uvazování vinných keřů vštěpují. Kaplička zde stojící svatému Mikuláši jest zasvěcena; a po ní vrch obyvatelé také na větším díle S. Nicola nazývají.

Na vrcholi bílé, vlevo stojící skály dalekost, venkovskými krásami ozdobená nyní v mnohotném vznešeném obrazu oku se představuje a pozorovatele na první popatření mámí, tak se dříve vzpamatovati musí, než díl po dílu přehlídnouti může. Na východ v dálce tmavě se modral obr Vezúv a v pádorovném honu sloupy šedivého dýmu daleko do výsosti hnal; Mrtvé moře, jezero Averno a Fusaro, břehové posillipští, ostrov Procida, Nisida a sem tam porůznu mezi nimi veslující menší a větší lodí zajisté vznešený obraz podávají. Dále k západu šedivějí se dva ostrovy, Vendotena a Ponza, které k vězení pro těžké přestupníky zřízeny jsou a z hlubokých jeskyní, z kterých nemožné vylézti a kam se jen po provaze strava jim podává, pozůstávají. Již za časů Římanů tyto ostrovy za obydlí vypovězencům sloužily. Císař Augustus tam svou prostopášnou dceru Julii vypověděl, po ní následovala matka její Agrippina, jenž od císaře Tiberia nevinně tam jsouc zaklena, pošla; a Kaligula tam od něho znectěné sestry zavézti dal. Od západu na poledne daleko vymodralá hladina mořská, jenž se v dálce s oblaky pojí, obraz novou krásou odívá, kdež ostrov Capri vysokoskalný ty vodní vzdálenosti přetrhuje. Ostrov celý, každé jeho místečko, každý domek, všecky ty hroznaté vinohrady, doliny, háje a vrchy utěšeně oko baví, a tak dvě plné hodiny v té přemilé výsosti poseděv, do jeskyně poustevnické jsem se vracel, kdež snídaní na mne čekalo, které z jedné lahvice dobrého bílého vína, čerstvé vody, sýra, nově pečeného chleba, vajec a fíků pozůstávalo, což mne poznovu přesvědčilo, že nespravedlivě se pravilo, že na ostrově za peníze ani kus chleba se koupiti nemůže; všude jsem jej i dobré víno nalezl, i zde v těch dalekých vršinách královské snídaní mně za podíl bylo; za které si sice poustevník dobře platiti dal, ale přece dokázal, že proti svému dobrodruhu, jenž pod Vezuvem se hnízdí, daleko spravedlivější a svědomitější jest. – Pak jsme si s tímto pobožným mužem na jednu od těchto bratrů k půlnoční straně ze skály vytesanou pavlač sedli a spolu snídali, pod kterou se rozedírá závrativá propast a odkud celého toho utěšeného výhledu požívati můžeme. Ze tří bratrů, jenž v této jeskyni obývají, vždy dva jsou na žebrotě a třetí dílem dům opatruje, dílem z té příčiny doma ostává, aby cizince, kterých množství každého času se sem schází, provodil a na nich almužny vyžádal. Běloskalé obě špičatiny vrchu, na kteréž nikdo pro hladkost a příkrost nevyleze, žádného znamení vulkánského čili sopečného na sobě nenesou. – Odtud jsem se přes Ischii vracel a vpravdě říci mohu, že nesčislné množství roztomilých výhledů, rokle hluboké, kaštanové háje, vinic houštiny krásou svou a cesta veškerá proměnami obzvláštními mne celého očarovaly. Pak se k vodovodu přijde, který město Ischia k průtoku vody velikým nákladem zhotoviti dalo. Dříve ještě než se do města sejde, nezameškejme vyjíti na pahrbek Campagnana, abychom v jedné tam stojící masserii jeden velmi vzácný výhled zkusili, kterýž se nám hojně za naši cestu odmění. Odtud pěkně dlážená cesta, široká a topolím obsazená, do města Ischie vede, které nejen několik hezkých domků obsahuje, nýbrž i příhodným čtyrrohým dlážením opatřeno jest. Stolice biskupská, jenž někdy na tvrzi zdejší stála, dolů i s seminářem se snesla, kdež i řiditelný ouřad ostrovu své sídlo má. Vysoká homole skalná silnou tvrz nese, která hrází s městem spojena jest a zvláštní nový, krásný obraz tvoří. – Domové, jenž jako po schodech jeden nad druhým staveni jsou, pumami rozboření a pustí i klášter františkánský prázdný stojí. Král Alfons Aragonský tento vrch zděmi obehnati dal.

Z města Ischie po pěkné, lávou dlážené silnici po břehu mořském se vracujeme. Zde spatřujeme škaredící lávné proudy, jenž v hrudovatém zkamenění k moři se ženou a které zub času ještě docela nerozhryzl, aby něco na jejich tvrdé kůře ku prospěchu lidskému vyrůsti mohlo. Ty se táhnou z kotlin čili z kráterů pod nohou Hypomea ležících, který již od roku 1302 žádného znamení své divokosti více od sebe nedal. Místo toho však tento ostrov častým zemětřesením navštiven bývá. Vpravo cesty stojí skrovné jezero Laco d’Ischia nazvané, které od moře istmus dělí, a mnoho dobrých ryb obsahuje, takže lovení jich samojediné králi patří. Dále a dále podle cesty sem tam svaliny strašné lávy dohromady se sražují, buď rovnou silnicí běží, buď se výší, kdež pod jejími sklanými stěnami vlny, místy hrčící, tvrdiny se protivící zarážejí. Pak okolo cihelen u Mariny Casy Miccioly, kdež se mimo prejzů také mnoho hlíněných nádob, zvlášť baněk a mis tvoří, skrze Lacco nahoru do svého líbě větrného bytu jsem se odebral. Z ohledu tohoto ostrovu všeliká mínění byla. Někteří praví, že ostrov mocí podzemního vulkánského ohně povstal, jiní pak myslí, že zemětřesením od pevné země se odrazil. Plinius praví, že Eneáš, vrátiv se z Tróje, zde přistal a tím způsobem že ostrov své první jméno Aenaria obdržel. Strabo píše, že evbejský národ první byl, jenž ostrov ten vzděláváním země vštípil; jeho přičinění však že na větším díle později následující zemětřesení ztroskotalo. Nicméně Evbejští odstrašiti se nedali a podruhé zpustlého ostrova vzdělání předsevzali. Po třicíti letech však nové zemětřesení zkázou všech přičinění této osady bylo. Po dlouhém čase Syrakuzáni pustý ten ostrov osadili a poznovu půdu jeho vzdělávali; byvše ale odstrašeni častým zemětřesením, také Aenarii opustili, která po jejich odchodu dlouho pustinou ostala, až se na ní posléz obyvatelé blízké Neápole osadili; později si ji Římané přivlastnili. Konečně ji Augustus za ostrov Capri s nimi proměnil a tak dále tento ostrov při Neápoli ostal. Z ohledu zde nalezených pamětných věcí mnoho se říci nemůže, pouze několik sošek bezcenných a penízků z Augustových časů bylo tady nalezeno.

Co se obyvatelů zdejších dotýče, více mužové než ženské pěkní jsou, větším dílem suché, ale silné postavy, brunatnopožloutlé barvy, pronikavýma očima a černými vlasy se vyznamenávají. Ženstvo sice na větším díle krásná usta, ale tím ošklivější zuby má, která vlastnost se i na muže potahuje; děvčata již ve dvanáctém a třináctém roku se vdávají a ve třicíti letech již starými babičkami bývají. Pěkného oblíčeje žádného jsem nespatřil a k tomu se ještě prsa jejich zřídka krásným vzrůstem vyznamenávají, na kterých jakési šněrovačky jako strašné brnění leží. Jsou čistější v oděvu a v domě než Neapolitánky, od kterých se v oděvu jen rouškou líšejí, kterou na hlavě divně složenou nesou a která se z aloe přede. Taková rouška jest na způsob ručníka, jenž se napodlouhlo na tři pídě překládá a na hlavu tak posazuje, že asi na osm coulů přes čelo jako příslůní vyvstává a zadem do půl zad visí. Předením lenu neb konopí se zde neobírají, poněvadž ani jedno, ani druhé na ostrově se neseje, ani pluhu zde není, ani volů, ani koní, ani vozů. Celý ostrov jest jediný vinohrad a jen po místech sem tam se kaštanové háje zelenají, které týčky do vinohradu roditi musejí; aneb na nejvyšší špici Hypomea vrby v prachu a v suchém písku se sázejí, aby vláčné proutí k obvazování přinášely. Z tohoto nesmírného vinohradu ročně při prostřední ourodě 30 i 40 tisíc sudů vína (sud asi šesti věder) se vyváží; při ourodě však až na 60 tisíc sudů, jenž zvlášť do Janova (čili Genuy) a do Římska se rozváží, poněvadž v Neápoli tohoto výborného vína mnoho se nepije. Za hlíněné nádoby, jenž Ischiané do Neápole zavážejí, obilí, mouku a maso berou. Lov ryb zde také chudým velmi přízniv jest a zvlášť tůn výnosný bývá, který králi ročně 30 000 neapolských dukátů, a celý ostrov asi 170 000 dukátů vynáší.

O množství kněžstva, jenž se na tomto ostrově nalezá, o jeho nevzdělanosti, o svaté Resciutě, zdejší patronce, a o pověrečnosti obyvatelů z ohledu dlouhochvilnosti čtenáře k zívání nutiti nechci.