Cesta do Itálie/Jezero Agnano, Lázně S. Germano, Psí jeskyně - Del Cane

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cesta do Itálie
Podtitulek: Jezero Agnano, Lázně S. Germano, Psí jeskyně – Del Cane
Autor: Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj: http://texty.citanka.cz/
Vydáno: 1820 - 1822
Licence: PD old 70

Strana venkovská za horou Posillipskou ležící jmenovala se někdy Campagna felice; nyní Terra di Lavore sluje. Přirozenost zde pahrbky a břehy hlubokých cest milým obvila roštím a zasela kvítím, promíchala zrostlinami, kteréž naše chladné nenávidí podnebí a kteréž jen zlodějně před mrazem v bylinárnách s velikou outratou chováme, a tak zřídka květem jejich se těšíme. Zde je slunce dobrotivé z mezí nepatrných loudí a květ jejich, nám tak drahý a vzácný, v trní vedle cesty se barví. – Vpravo a vlevo a do dálky, kam jen oko dosáhne, nic leč lesové (kdež keřové vinní od stromu ku stromu, tvoříce krásné řetěze a pletence, okolo kmenů a letorostí až na vrcholiny se vinou) a hroznové velicí mezi vonným ovocem na okolojdoucí přívětivě se usmívají. V těchto vinolesích nikdý s žabkou vinař se nepotí pod sluncem; ruka přirozenosti milostná sama zde opatruje vinné keře, kolem stromu je váže a nektarem plní. Kdo rolí se zaměstnává, třikráte v roce zeliny mu zrají, ale darmo tato milost se Neapolitánům jeví; v stínu své vinice rolník si hově, o celý svět nedbá, chudobu miluje a nahotu, aby spojen jsa s nima, tím krutější proti pilnosti mohl vésti boj.

Těmito vinohrady vpravo se zatočíce, najednou do kotliny, pěkným stromovím a kopci obstoupené; vcházíme, kdež jezero Agnano, asi dvě vlaské míle v okolí, leží. Jaká to hejna vodních ptáků, divokých hus, kachňat, lysek, bukačů a k tomu žab miliony, které ustavičně do vejšky žertovně skáčí! Dokazuje se, že kotel jezera kráter vulkánský někdy byl. Ge ryby v této vodě se nezdržují, neprávě se rozneslo; čím by se živily tisíce se zde zdržujících mořských laštovic a celé to množství vodňáků, které zde ustavičně vidíme? A za druhé na své oči lenaře udicemi ryby chytati jsem spatřil. – Kolem tohoto jezera nesmírné množství konopí se močí a suší a v noci přiváží a odváží; poněvadž by ve dne konopě v městě veliký zanechaly puch, tedy po půlnoci teprv dovoleno s nimi městem jeti. Ty se pak odtud v přístavu do lodí kupeckých k dovážce do krajin, kde se plavba vzdělává, nakládají a draze prodávají.

Na břehu jezera stojí potní lázně, S. Germano nazvané, které někdy dle pozůstalin příhodněji obstarány býti musily. Nemocní se do čtyr komnatek zavírají, jichž větší díl na kamenných lavicích, jsa obalen přikryvkou, sedí. Horkost od 30 až 40° dle teploměru vystupuje a užívání těchto lázní na pakostnici a dnu trpíeím i málomocným se předpisuje. V roztržinách podlahy, kde se pára ven tlačí, nalezáme jakousi látku solnou v přižloutlých čárách. – Tyto lázně velmi navštěvovány nejsou. Pro chudé, an není člověka, jenž by jim přispěl, a do Neápole, dobrou hodinu vzdálené, pro nemocné daleko, téměř nejsou, a jen kdysi od mohovitých, jenž ráno přijdouce, večer do města pohodlně se vraceti mohou, navštěvovány bývají; mimoto špinavost vnitřní k užívání jich velice nevábí. K východní straně ona divná Psí jeskyně, Grotta del Cane, leží a nic jiného není než daremná, v písečném vrchu vykopaná, asi deset střevíců dlouhá a čtyry široká díra, z které nezdravá, ba usmrcující pára vyvstává. – Když se před jeskyní několik kroků na zem položíme, jakýsi dým, onomu z kamenného uhlí rovný, který vždy u země na šest coulů se zdržuje, vystupovati spatříme; on jest vlhký, neb zem vždy ním omokřená býti se zdá. Na stěnách se ani sazenice solných látek, ani vůně cizí, ani teplo jaké nenalezá. Jeskyně se proto Psí jmenuje, že se její vlastnost, totiž že se každý živočich (polože se na zem a nadýchaje do se té jedovaté páry) nejdéle za dvě minuty zalkne, cizím, jenž by se bez nebezpečenství vlastního života rádi o tom přesvědčili, psem dokazuje. Takové ubohé zvíře, s zavázanými skoky na zem položené, brzy umírá, a dřív než ducha vypustí, na zdravé jsouc vyhozeno povětří, zase k sobě přichází. Ciceron, jenž v nájmu tento zázrak drží, z té příčiny vždy čtyry neb více psů hlídá; vejde-li do psince, již psové ho znajíce strachem výti počínají, neb se mu kňučíce u nohou vinou. Když však psík již blíže k jeskyni přichází, velmi se zdráhá jíti, a kdyby ho nájemník tam nevnesl, raději by se obojkem uškrtit nechal, než by svobodně do díry smrduté dál vešel. Po vystání smrtelných ouzkostí však tu radost, kterou pes nad svým obživením hrabaje v zemi, štěkaje a vrče projevuje, nelze vysloviti. Ten psík, jenž nás vedl, již osmatřicetkráte v té jeskyni umíral a nájemník pravil, že když s ním i v jiné důležitosti kolem jde, pes co může napřed utíká, až jeskyni nazad dostane.

Mnohonásobně již učení muži všech téměř národů nachytaný ten dým zkoumali, ale každý se přesvědčil, že pára ani sirná, ani vitriolná, ani alkalná, ani arseničná není, a podnes, an chemie a známost přirozenosti tak vysokého dosáhla stupně, pravé vlastnosti této divné páry dostatečně určity nejsou.

Odtud vinicemi do samot stezka písečná vede, kteráž pomateně se točí, až kout, jenž samé skály sirné zde tvoří, dálší docela zavírá výhled. Ze všech stran se kouří a zem všude i skála jest vřelá; v domečku pak pramen sírnovodný pod 36. grádem horka se ustavičně klokotem vaří, po stěnách skály sira teče a jinde kvete, a jinde s jinými látkami se spojíc, všeliké pěkné barvy tvoří. – Z těchto položení všickni, jenž za dne zde pracovali, večír utíkají: lazebník i vinař, jenž konopníkům nalívá, a z vinic okolních nádeníci, všickni odtud na noc se pryč berou; kteří však konopě nakládají neb z jiné zde ostati musejí příčiny, velký oheň si na noc zakládají. A přece nedaleko těch nadjmenovaných vařících se sirných pramenů vinárna stojí, kde jsme dobré, v okolí rostoucí víno pili; celá rodina vždy zde přebývá, a dobře vyhlíží, obzvláště jedno švihlé děvče černých očí a krásné tváři dokázalo, že zdravěji zde mezi vinicemi než v Neápoli a v jiných velikých městech se žije. – Za smrknutí již jsme se z těchto smutných samot vytočili. Čejek hejna břískala nad jezerem a v rákosí husy spokojeně štěbetaly; na sta vozů po silnici puteolské stálo, kteréž na dvanáctou čekaly, by do města vjeti mohly. Po půlhodině již vozy naše jeskyní Posillipskou jako děla hřměly a vážnost jakás neznámá nás jala, an jsme na to opovážlivé klenutí patřili, jenž lucernami krásně osvíceno bylo.