Cesta do Itálie/Loupežníci

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Kamaldulenská hora	Loupežníci	Calamaio neb Kalamar

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Loupežníci
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Od dávných časů vždy v těchto krajinách ve strašných zástupích loupežníci se zdržovali a nic jiného leč jediné jméno Manhes s to bylo od takového povrhele zem očistiti, všecky příznivce loupeže a přechovávače banditů vyzkoumati, vyhladiti a silnicím svatou jistotu, kterou dlouhý čas neměly, zase navrátiti. Prostředky, kterými jenerál Manhes toho dosáhl, byly hrůzyplné. Na přestoupení jeho příkazu následovala smrt. Ženy, mužové, starci, děti, vše bez milosti umříti musilo, jestli kdo jinák, než předpisové zněli, jednal. Jeho jméno v Kalábrii ještě podnes s otřesením obyvatelé vyslovují. – Zhasnutím jména jeho i jistota zhasla. Rozplášení násilníci opět se vrátili a ještě hůře než prve své řemeslo zde tropili. Za panování Jozefova žádný téměř z města bez nebezpečenství vyjíti nemohl. Pod Jáchymem nebylo lépe a nynější zemské řízení 12. července 1817 s bandou bratrů Vardarelli příměří uzavřelo; ním nejen svobody, které za neslýchané zločiny, paličství, mordýřství, loupežnictví a ukrutenství nehodnými se učinili, zase došli, nýbrž dokonalé odpuštění každého trestu a přijmutí do služby vojenské s platem dvojnásobným ještě dosáhli, aby jen zem v pokoji nechali a od jiných loupežníků chránili. – – Že tento prostředek celému světu proti mysli býti a zvlášť obyvatele neápolské a nejvejš vojsko rmoutiti musí, jest přirozená věc; když však pohnutky všecky řízení neápolského blíže vyzkoumáme, přesvědčíme se, že k uchopení pořádku a utvrzení vnitřního pokoje žádný prospěšnější prostředek k rozplášení loupežníků nezbýval. Předně této strašné rotě všecken obecný lid jest přízniv, poněvadž od nich velké pomoci dochází a v pokojné majetnosti svého jmění před nimi ostává. Za druhé, vojskem aby se vyhladili, mnoho lidu by padlo, kterého král nyní tím více potřebuje, čím zdlouhavěji spořádání jeho vojska od ruky jde. Zase, také již se zkusilo, že po ztrátě mnoha lepších vojáků a oficírů, po ničemných nákladech z celého předsevzetí nic dobrého nevyplývalo. Vardarelli s svou slotou udatně se bránili, každého kulkou pošlého neb outěkem unaveného koně v nejbližší vesnici proměnili, kdež jim vždy nejvýbornější k službě stál; kde naproti tomu jezdcové královští je ani pronásledovati, ani v tíseň vehnati, tím méně přepadnouti s to byli. Nájemníci statků, dvorů a panství, kam se ta holota přihnala, stravu, víno a peníze dáti jí musili, což vše na oučet vrchnosti neb držitelů přicházelo, kdež i mnohokráte nájemník sám dvojnásobně napsal, neštěstím pána se bohatil, následovně častý příchoz loupežníků tím více si přál. Zlodějové však vše, čeho potřebovali, si vzali, pili a jedli, koně odvedli, chudým darovali a za to vlastníku ani statek, ani dům nezapálili. Ukrutnosti, které po silnicích páchají, jsou neslýchané! –

Na mé cestě do Neápole v městečku Velletri jedna nemocná Britanka, která v té samé hospodě, kde jsem já bytem byl, noclehovala, byla mezi Fondi a Itri od loupežníků přepadnuta, její manžel a sloužící byli zastřeleni a vozka, že státi nechtěl, těžce raněn, dcera čtrnáctiletá od pěti lotrů nejhanebněji usmrcena, matka svlečena, docela vyloupena a nemilosrdně bita byla, poněvadž více peněz dáti nemohla.

Mladý jeden zeman, an na panství své přijeda, jednoho dne na koni na procházku mezi pole se vzdálil, od loupežníků, kteří zde mnoho dní již na něho číhali, chycen byl. Pak musil rodičům svým vlastní rukou, kde se vynachází, zprávu dáti a oznámiti, jestli ve čtyrmecítma hodinách dvacíti tisíci dukáty ho nevyplatí, že umříti musí. – Tu rodiče zarmoucení pro vysvobození jedinkého syna všecko vynaložili, ale v tom krátkém čase nic více než 6000 dukátů neápolských (po 1 zl. 40 kr.) dohromady sraziti mohli; které bez meškání co nejrychleji loupežníkům s velikou prosbou, aby rozmilé dítě jim při živobytí zanechali, a že v celém okolí dálší sumu, nejsouce tolika penězi zaopatřeni, shledávati se snaží, poslali. Lotři odpověděli, že z veliké milosti dva dni čekati budou a sumu jen na 6000 dukátů ještě že zmenšiti chtějí; kdyby však v tom čase peníze se nenalezly, syn bez milosti ze světa že musí. – Tu otec ke všem sousedům posly rozeslal, matka svůj šperk, prsteny, a kde co z drahých kamenů a od zlata bylo, prodala a zastavila a tak šťastní byli, že již ve čtyrmecítma hodinách 6000 dukátů pohromadě měli. Ty peníze s nevyslovným potěšením zločincům odeslali a o syna žádali. Když poslové do pelechu s penězi přišli, loupežníci byli již pryč a poslové syna tady mrtvého nalezli. – Koho by takový příběh nevzbouřil? A přece jiných mnoho bych vypravovati mohl, které tento mnohem více ukrutností převýšují; nechci však popisováním ohavností, pokolení lidské hyzdících, péro své káleti.