Cesta do Itálie/Bouře dne 19. listopadu 1815

Cesta do Itálie Matěj Milota Zdirad Polák
Svítelnice a orudice	Bouře dne 19. listopadu 1815	Kamaldulenská hora

Údaje o textu
Titulek:	Cesta do Itálie
Podtitulek:	Bouře dne 19. listopadu 1815
Autor:	Matěj Milota Zdirad Polák
Zdroj:	http://texty.citanka.cz/ Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1820 - 1822
Licence:	PD old 70

Strašný vztekot, hrůzu zvěstující hřmění na šířině dálné z kaleného moře se honí. Pusto jest vůkol, žádná kolíbavá lodka nekříží se přes syčící vlny a zahálčivě rybář, hlavu na ruce podpíraje, zamyšlený do dálky se dívá; snad jsou přátelé jeho na daleké vodě; snad synové jeho na korálovém lovu v dalekých afrikánských nábřezích s nebezpečenstvím života nyní zápasí. Vichřice násilně povrch moře mete a vlny do velikých chumelů shání. Nad městem slunce v jasnu se skví, a nad jezeřinou nebe černým zmodráním jest zaškareděno, kde slitiny mračné střelhbitě do sebe vrážejí, kterouž michaninu blesk na všecky strany prosekává. Hrom nad vodou tou v dalekosti zhluboka hučí a takový cit se člověka chytá, že mráz mu strašná sláva přirozenosti po těle leje. – Bouření vod jest k nevypsání. Zdaleka hory vln v jeku ohluchném k břehům se ženou. Ten vrch se láme, onen se trhá, třetí udeřením na tvrdou skálu zemí otřásá. Jak se to krouží, a honí, a hučí! A břeh daleký v slavném mlčení slyší ten hromící rachot. Co jest jistota, kterouž se lidé před zlostí mocných živlů chrániti míní! Uprostřed přístavu mezi stem žezel přihání se vlna, doráží na tvrdé čtverohrany a třeskem drtí dvěma korábama mezi nimi stojící lod; již praští, již se drtí, již se rozdírá, nabírá a do propasti potápí, jako by jí nebylo nikdý. Naštěstí z většího dílu jest složena; lidé se pomocí kocábek od smrti vysvobodili, ale patron korábu, stoje na molo, patřiti musil, jak bez pomoci jeho nábytek do hlubiny letí a ze zbytku, kdo co chytá, to drží.

Na otevřeném moři větší zkázu bouře nastrojila; dva kupečtí korábové s plným nákladem a sedm lodí korálolovců utonulo. Viděl jsem lodě s smrtí zápasit, na které se sto tisíc lidí dívalo, a žádná pomoc jim nebyla. Jiná, brzy na výsost vlnou vynešená, v okamžení se z očí ztratila; za šest i sedm minut (drobin) zmizela, pak zas na vejšce se okázala. Viděl jsem též v bledých tvářích zkormoucené oči marinářů na korábích přístavu šfastně doplynulých. Mořských laštovic houfové po březích se kříží, kdež se vždy s bouří nacházejí, poněvadž je dróbné ryby (které při pokojné vodě od břehu do moře se táhnou) za sebou vedou, a hnané valícími vlnami mocně k zemi, i laštovice sem obracejí. – Takové bouře jsou nečasté a za tak dlouhý čas svého v Neápoli přebývání jen jedinké jsem se dočkal.

V rovnodennosti často moře bývá nepokojné, ne však tak velice nebezpečné.