Buddhismus jako náboženství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Buddhismus jako náboženstvi
Autor: K. Sri Dhammananda
Původní titulek: Buddhism as a Religion
Zdroj: Buddhist Missionary Society, Buddhist Maha Vihara, KUALA LUMPUR, Malaysia, 1994
Licence: CC0
Překlad: Ladislav Král
Licence překlad: CC BY-SA 2.5
OTRS ticket 2006102510003625
Dílo ve Wikipedii: Buddhismus

Je buddhismus náboženství?[editovat]

Když je již na světě tolik náboženství, proč je pro nás nutné mít další náboženství nazývané buddhismus? Copak má buddhismus nějakou výjimečnou vlastnost, přínos či významný znak, který u ostatních náboženství nenajdeme? Existuje určitý myšlenkový směr, který tvrdí, že všechna náboženství jsou v podstatě totožná a že mezi nimi není zásadní rozdíl. Odlišnost je pouze ve výkladu a praxi. Když se nad tím zamyslíme, nakonec všichni skončíme na jednom místě, buď v nebi nebo v pekle. To je běžná víra většiny náboženství. Sdílí buddhismus tento pohled na svět? Abychom zodpověděli tuto otázku, musíme nejprve prozkoumat, jaký význam má pojem náboženství.

Definice[editovat]

V souvislosti s akademickým výzkumem náboženství jako historického fenoménu může být pojem „náboženství“ chápán různými způsoby: jako vnitřní zkušenost, jako teologie či racionální vyjádření nauky, jako základ či pramen etiky a jako součást kultury.

Nejrůznější učenci přišli s rozdílnými pohledy a názory na to, jaká je jeho podstata a smysl. Podle Aldouse Huxleyho je náboženství, mimo jiné, systémem vzdělání, pomocí něhož se lidské bytosti mohou cvičit, nejprve, aby učinili žádoucí změny ve svých osobnostech a ve společnosti, a pak, aby dosáhli vyššího stavu vědomí, a tak vytvořili mnohem přiměřenější vztahy mezi sebou a univerzem, jehož jsou součástí. Moderní indičtí filozofové jako Dr. Rádhakrišnan vyložili tuto problematiku tak, že náboženství není soustava pravidel, ale zkušenost. A náboženská zkušenost je základem uskutečnění „přítomnosti Boha v člověku.“ H. G. Wells říká, že „náboženství v rámci vzdělání tvoří tu ústřední část, která určuje naše morální jednání.“ Německý filozof Kant tvrdí, že „náboženství je rozpoznání našich morálních principů jako zákonů, které nesmí být překročeny.“

Buddhův návod náboženského způsobu života: „Zanechání zlých skutků, kultivace života konáním dobrých skutků a očištění mysli od mentálních nečistot.“

Pro náš účel může být náboženství definováno ve velmi širokém slova smyslu jako útvar morálních a filozofických učení a jejich přijetí z důvěry v ně. V tomto smyslu je buddhismus náboženstvím.

Přesto buddhismus přesně nezapadá do výše vymezených kategorií, protože v mnoha ohledech s ostatními existujícími náboženstvími nesdílí jejich společné znaky. Abychom mohli podrobněji prozkoumat tuto problematiku, pojďme se nejprve zamyslet nad tím, jak mohlo náboženství vzniknout.

Počátky[editovat]

Proč vzniklo náboženství? Možná jste slyšeli, že původ náboženství leží v lidském strachu, nedůvěře a nejistotě. V době před vznikem organizovaných náboženství, lidé neměli přiměřené znalosti a nemohli porozumět skutečné povaze tohoto života a co se s nimi stane po jejich smrti. Nemohli dokonce porozumět příčinám přirozených jevů či přirozených událostí. V souladu s jejich omezeným porozuměním, se domnívali, že musí být jisté neznámé síly, které stvořily všechny příjemné i nepříjemné věci. Nakonec začali pozorovat, že existuje jakási energie za přírodními silami, které nazývali „šakti“. Zakoušeli nevysvětlitelný pocit ohromení a strachu z těchto sil, o nichž se domnívali, že by jim mohli určitým způsobem ublížit. Proto cítili, že tyto síly musí být usmířeny a použity k ochraně, nebo přinejmenším je třeba nechat je na pokoji. Z nedůvěry ve schopnost s těmito silami „rozmlouvat“ pomocí běžného jazyka, mysleli, že by bylo vhodnější svou zprávu pantomimicky předvést. Nakonec posunky, pomocí nichž měla být získána přízeň těchto sil, začaly být ritualizovány do forem uctívání. U některých lidí bylo objeveno zvláštní nadání ke komunikaci s těmito silami a tito v komunitě požívali obrovské moci.

Když projevovali úctu a modlili se, dávní lidé uvažovali, že by mohli kontrolovat nežádoucí události a zároveň si zajistit určitý stupeň ochrany jako odměnu od těchto neviditelných sil či energií. Aby si lépe mohli představit s čím vlastně komunikují, dávali každé síle jméno a podobu – buď si ji představovali jako lidskou bytost nebo v nepřirozené nelidské podobě, ale vždy vyvolávající pocit ohromení a strachu. Jak čas ubíhal, zapomněli původní význam těchto spodobnění a začali je považovat za skutečné a nakonec je přijali jako bohy.

Rozdílné kultury převedly představy a koncepty do materiální formy a vytvořily konkrétní rituály k uctívání a zbožňování těchto obrazů bohů. Později, když docházelo k vytváření městského osídlení a začala být nutná společenská kontrola, byly používány jisté postupy jako základ pro vytvoření morálních zvyklostí a pro vedení obyvatelstva správnou cestou, aby byl zajištěn blahobyt celé společnosti. Tak se vyvinuly koncepty jako lidskost, lidské povinnosti a hodnoty jako upřímnost, laskavost, soucit, trpělivost, tolerance, úcta, svornost a harmonie. Aby bylo zajištěno, že tyto kvality budou dále rozvíjeny, vládci vštípili věřícím strach, děsili je božím trestem v posmrtném životě, jestliže se nebudou chovat přijatelným způsobem. Náboženství bylo výsledkem směsice morálních zvyklostí a víry v nadpřirozeno. Později rozebereme morálku do větších podrobností.

Koncept Boha[editovat]

Takto se představy a humanismus sloučily dohromady a staly se náboženstvím. Někteří lidé říkají, že je těžké uvěřit, že nějaký Bůh stvořil náboženství. Snad bychom mohli říci, že člověk vytvořil náboženství a poté pozval do náboženství představu Boha. Americký filozof, prof. Whitehead, jednou prohlásil, že původně člověk stvořil Boha a později Bůh stvořil člověka. Měl na mysli to, že koncept Boha byl vytvořen člověkem a později tato představa byla zbožštěna. Na druhou stranu, francouzský filozof Anatole France řekl, že jestliže by koncept Boha neexistoval, nějakého Boha nebo něco podobného by člověk musel vytvořit, protože je to velice důležité pro jeho duševní život. Božská síla je nutná pro zmírnění našeho vrozeného strachu, nedůvěry, obav, neklidu, úzkosti a chtivosti. Abychom se vyhnuli problémům, spoléháme se na vnější sílu, která nám dodává útěchu. Na základě znalosti přirozené povahy lidské mysli proto Anatole France řekl, že kdyby Bůh neexistoval, museli bychom nějakého vytvořit.

V tomto smyslu jsme právě jako malé děti. Když malé dítě pláče a matka je příliš zaměstnaná, aby ho pochovala, tak strčí dudlík do jeho pusy, aby ho tím utišila. To donutí dítě přestat plakat. Koncept Boha mnoha lidem pomáhá podobným způsobem. Aby odehnali své starosti a otřeli své slzy, vyvinuli nejrůznější uklidňovací prostředky v podobě náboženských představ a praktik.

Buddha[editovat]

Takové bylo náboženské klima, ve kterém se Buddha objevil. Jako princ žijící obklopen přepychem, začal velice usilovně přemýšlet, proč žijící bytosti v tomto světě trpí. Ptal se sám sebe, co je příčinou utrpení? Jednoho dne, když jako malý chlapec seděl pod stromem, uviděl, jak se náhle objevil had a chytil žábu. Když had a žába zápasili, snesl se dolů z oblohy orel a uchvátil hada s žábou stále v tlamě. Tento incident byl pro mladého prince přelomovým bodem na cestě za vzdáním se světského života. Začal uvažovat nad tím, jak žijící bytosti na zemi i ve vodě přežívají požíráním jeden druhého. Jedna životní forma se pokouší chytat a druhá se snaží uniknout a tato věčná bitva bude pokračovat tak dlouho, dokud svět bude trvat. Tento nikdy nekončící proces lovu a sebe-uchování je základem našeho neštěstí. Je to pramen všeho utrpení. Princ se rozhodl, že najde způsob jak toto utrpení ukončit.

Zanechání[editovat]

Studoval u různých náboženských učitelů a naučil se vše, čemu ho vyučovali, ale nebyl schopen objevit jak ukončit utrpení. Strávil mnoho let hloubáním nad touto otázkou. Nakonec ve věku 29 let vážně rozjímal nad stářím, nemocí, smrtí a volností vyplývající ze zanechání, a učinil rozhodnutí, že bez vzdání se svých světských starostí, povinností a radostí, by pro něj bylo nemožné nalézt řešení. Právě proto musel opustit palác, což je známé jako „Velké zanechání“. Po šestiletém zápasu, který znamenal vyvrcholení nekonečných životních koloběhů plných kultivace a úsilí o duchovní rozvoj, nakonec dosáhl osvícení a pochopil klíč k našemu utrpení. To byl začátek dalšího „náboženského systému“. Ale nebylo to náboženství jako žádné jiné před tím známé v minulosti. Vlastně i v současné době spousta lidí nerada nazývá buddhismus náboženstvím, protože slovo „náboženství“ vyvolává v jejich myslích velmi mnoho negativních emocí.

Víry a praktiky ve starověké Indii[editovat]

Nebyl vůbec žádný důvod pro to, aby Buddha uvedl další náboženství, protože v samotné Indii v době před 2600 lety existovalo již 62 náboženských kultů. Jelikož existující náboženství té doby nemohla poskytnout odpovědi na jeho otázky, rozhodl se nepožívat prvky a koncepty těchto náboženství, aby předložil to, co sám pochopil.

Jaké bylo náboženské myšlení v Indii té doby? „Bůh stvořil všechny; bůh je odpovědný za vše; bůh odměňuje; bůh nám může odpustit všechny naše hříchy; a bůh je odpovědný za naše životy po naší smrti; bůh nás pošle do nebe nebo nás pošle do pekla“.

To jsou základní prvky všech náboženství dokonce i dnes. V Indii zároveň existovala také některá další náboženství, která učila, že věřící musí mučit svá fyzická těla, v domnění, že tak mohli omýt všechny své hříchy během svých životů, takže po smrti by mohli vstoupit do nebe. Jiná náboženská společenství povzbuzovala náboženské obřady, rituály, ceremonie a zvířecí oběti, aby potěšila své bohy. Tato společenství věřila, že prostřednictvím takových praktik mohou vstoupit do nebe. Jiní opět zaváděli modlitby a uctívání a žádali odpuštění za spáchané hříchy. Buddha nepřijal účinnost žádných z těchto praktik.

Učinil Buddha nějaké sliby?[editovat]

Buddha neslíbil nebeskou blaženost a odměnu těm, kteří se nazývají jeho následovníky, ani neslíbil spásu těm, kteří v něj měli důvěru. Pro něho náboženství nebylo smlouvou, ale ušlechtilá životní cesta vedoucí k dosažení osvícení a vykoupení. Buddha nechtěl následovníky se slepou vírou. Chtěl, aby lidské bytosti přemýšlely a porozuměly. Buddhismus je ušlechtilá životní cesta, kde lidskost, rovnost, spravedlnost a mír zastávají výsadní postavení. Pomstychtivost, nepřátelství, odpor a zášť jsou tomuto učení cizí.

Svět je Buddhovi zavázán za pozvednutí racionalismu jako protestu proti náboženským pověrám. Byl to on, kdo osvobodil člověka ze závislosti na knězích. Byl to on, kdo první ukázal cestu, jak osvobodit člověka ze závitů pokrytectví a náboženské diktatury.

Během Buddhových časů nebyly žádné náboženské praktiky ceněny výše než obřady, rituály a obětování žijících bytostí bohům. Avšak pro Buddhu žádné praktiky nemohly být pro člověka více zesměšňující či ponižující. Obětování není nic víc než podplácení a spása získaná úplatky a korupcí není spásou, o kterou by člověk vážící si sám sebe mohl mít zájem.

Náboženská terminologie[editovat]

Avšak když představoval svou nauku, používal Buddha náboženské termíny známé v tehdejší Indii, jelikož takto se pohyboval na úrovni srozumitelné svým posluchačům. Lidé pochopili, co naznačoval. A poté z této společné základny mohl pokračovat v rozvíjení svých původních myšlenek.

Dharma, Karma, Nirvána, Mókša, Niraja, Samsára, Átman jsou některá slova, která byla společná všem náboženským skupinám té doby. Ale ve svém učení dal Buddha těmto existujícím náboženským termínům velmi racionální a jedinečný význam a výklad.

Dharma[editovat]

Podívejme se například na slovo dharma (nebo dhamma). Podle prastarého výkladu tohoto slova je dharma zákon udělený bohy. Podle dávných představ bohové slíbili, že se čas od času objeví, aby tuto dharmu ve svých nejrůznějších vtěleních ochraňovali. Buddha neuznával, že by jakýkoli bůh mohl udělit nauku, příkazy a náboženské zákony. Buddha používal slovo dharma, aby jím označil celé své učení. Dharma znamená to, co podpírá, podporuje, povzbuzuje.

Buddha učil dharmu, aby nám pomohl uniknout utrpení zapříčiněnému existencí a odvrátil nás od snižování lidské důstojnosti a klesání do nižších stavů jako jsou pekla, svět zvířat, svět duchů nebo démonů. Dharma přednesená Buddhou nás podpírá, povzbuzuje a osvobozuje ze strádání těchto světů. Také to znamená, že budeme-li se řídit jeho metodami, údajně se nikdy nedostaneme do takových neblahých okolností jako narodit se slepý, zmrzačený, hluchý, němý nebo šílený. Takže v případě Buddhova použití tohoto slova, dharma je rada udělená proto, aby nás podpořila v našem úsilí osvobodit se od utrpení a také aby povznesla lidské hodnoty. Západní filozofové popisují buddhismus jako vznešený způsob života nebo jako „náboženství svobody a rozumu“.

Dharma není zvláštní zákon někým vytvořený nebo daný. Naše tělo samo o sobě je Dharma. Sama naše mysl je Dharma; celé univerzum je Dharma. Porozuměním podstatě fyzického těla, podstatě mysli a přírodních podmínek pochopíme Dharmu. Buddha nás učil, jak přirozeným způsobem porozumět podstatě naší existence. To zahrnuje život, zde a nyní, každé vnímající bytosti a tak ve vzájemných vztazích celou existenci.

Obvykle, když lidé mluví o náboženství, ptají se: „Jaká je tvá víra?“ Používají slovo „víra“. Buddha se nezajímal o rozvíjení „víry“ absolutním způsobem, ačkoli víra může být nápomocná v počátečních stádiích náboženského růstu. Opření se pouze o samotnou víru bez analytických znalostí je nebezpečné v tom, že takový postoj může vést k náboženskému fanatismu. Ti, kdo dovolí víře, aby se v jejich myslích vyhranila, nemohou vidět úhel pohledu ostatních lidí, protože ve svých myslích již ustanovili to, v co věří, jako samotnou pravdu. Buddha trval na tom, že člověk nesmí přijmout dokonce i jeho učení pouze na základě samotné víry. Je třeba získat znalosti a rozvinout porozumění prostřednictvím studia, diskuze, meditace a nakonec kontemplace. Znalosti jsou jedna věc a porozumění druhá. Jestliže je přítomné porozumění, člověk na základě znalostí, které má, může svůj život přizpůsobovat měnícím se okolnostem. Možná jste se setkali s lidmi, kteří znají spoustu věcí, ale nejsou realističtí, protože jejich egoismus, sobectví, hněv, nenávist jim nedovolí získat nezaujatý mentální postoj a klid mysli. Když je nutné ustoupit, musíme vědět jak ustoupit. Když je nutné být tolerantní, musí vědět jak být tolerantní. Když je nutné zůstat pevně stát, musíme zůstat pevně stát, s důstojností.

Karma[editovat]

Vezměme si jiný příklad, slovo karma (nebo kamma). To jednoduše znamená čin. Jestliže osoba spáchá špatnou karmu, bude pro ni nemožné uniknout jejímu špatnému následku. Tak či onak on nebo ona musí čelit důsledkům, které budou následovat. Podle starobylých představ je to Bůh, kdo ovládá dopad této karmy. Bůh trestá podle něčí špatné karmy; Bůh odměňuje podle něčí dobré karmy. Buddha nepřijal tuto víru. Řekl, že není žádná bytost nebo síla, která ovládá chod karmických následků. Karma sama o sobě zplodí výsledek jako neutrální fungování zákona příčiny a následku. Řekl, že se můžeme vyhnout a, v některých případech, dokonce překonat karmický následek, jestliže jednáme moudře. Řekl, že nesmíme nikdy podlehnout fatalistickému myšlení, že když jsme jednou udělali špatný skutek, nezbývá žádná další naděje. Ostatní náboženství učí, že Bůh může odvrátit karmický následek prostřednictvím milosrdenství, jestliže následovníci uctívají, modlí se a obětují. Ale Buddha učí, že musíme ovlivnit naši spásu vlastním úsilím a duševní čistotou.

„Buddha vám může říci, co dělat, ale nemůže za vás udělat vaši práci.“ Práci pro svou spásu musíte vykonat sami. Buddha jasně stanovil, že nikdo nemůže nic udělat za druhého pro jeho spásu, může jen ukázat cestu. Proto se nesmíme spoléhat na Boha a dokonce ani na Buddhu. Musíme vědět jaké jsou předpoklady, povinnosti a odpovědnosti bytí lidské bytosti. Řekl, že když spácháme určitou špatnou karmu, neměli bychom plýtvat naší drahocennou energií snahou uvést vše do pořádku tím, že budeme frustrovaní a nespokojení.

První věc, kterou je třeba udělat, je pevné rozhodnutí, že přestaneme opakovat špatnou karmu s uvědoměním škody, jakou to může způsobit. Za druhé je třeba rozvíjet více a více dobré karmy. Za třetí se musíme pokusit omezit zlomyslné myšlení, sobeckost, nenávist, hněv, žárlivost, zlobu a zlovolnost. Tímto způsobem můžeme zmírnit nepříznivý následek špatné karmy, kterou jsme spáchali. To je Buddhova metoda, jak překonat nepříznivé následky. Neříkal, že se k němu máme modlit a uctívat ho a tak nám budou odpuštěny naše hříchy.

Čistota a nečistota mysli závisí na nás samotných. Ani Bůh, Buddha či lidská bytost nemůže znečistit nebo očistit mysl někoho jiného. Nemohu vytvořit nečistoty ve vaší mysli. Nemohu očistit vaši mysl. Ale jestliže si vezmete příklad z mých slov nebo činů, vytvoříte buď jasnost nebo nečistoty v sobě samých. Okolní lidé nemohou udělat nic pro vaši mysl, jestliže vaše mysl je dost silná, aby tomu odolala. Právě proto jsou znalosti a porozumění důležité.

Buddha učil, že člověk pro své štěstí nepotřebuje náboženství nebo hromadu teorií, ale porozumění kosmické podstatě světa a jeho úplnému fungování podle zákonů příčiny a následku. Dokud tato skutečnost není plně pochopena, lidské porozumění životu a existenci zůstává nedokonalé a chybné. „Cesta, kterou nám Buddha ukázal, věřím, je jedinou cestou, kterou lidstvo musí projít, jestliže má uniknout neštěstí.“ ~ Džaváharlál Nehrú

Nirvána[editovat]

Buddha nikdy neprohlašoval, že vytvořil Dharmu. Co objevil, byla univerzální pravda o pravé podstatě existence. Ve skutečnosti v té době byly v Indii některé náboženské pojmy již dobře známé. Ale Buddhova jedinečnost tkví v tom, že vzal existující koncepty a dal jim velmi jemný smysl a mnohem hlubší význam.

Například před příchodem Buddhy „Nirvána“ (nebo Nibbána) jednoduše znamenala klid nebo zánik. Ale on jí dal úplně nový významový rozměr. NI znamená „ne“ a VÁNA znamená „touha“ - už žádná touha, už žádná připoutanost a už žádné sobectví. Nemůžeme zažít Nirvánu, protože je přítomná touha, připoutanost a sobeckost. Když se zbavíme těchto nečistot, můžeme zažít blaho Nirvány.

Je obtížné zažít pravou blaženost, protože jsme emocionální a toužíme po smyslovém uspokojení. Pokud budeme žít zapletení do tohoto světa smyslových radostí, nikdy nezažijeme pravé štěstí. Samozřejmě je pravdou, že v životě prožíváme nějaký druh štěstí, ale to nemůže být pojmenováno „štěstím“ v absolutním slova smyslu, protože není stálé.

Nemůžeme získat blaho rozvíjením hněvu nebo nenávisti, sobeckosti nebo klamu. Příležitostně zažíváme určitou úroveň emocionálního uspokojení, ale přirozenost tohoto štěstí je pouze jako záblesk blesku, je prchavá. Objeví se na okamžik a poté zmizí. Pravá blaženost není taková. Jestliže je přítomná pravá blaženost, budeme zažívat trvalý pocit klidu, uspokojení a pokoje. Takže skutečným smyslem našich životů by mělo být očišťování našich zakalených, pošetilých, oklamaných myslí a osvobození se od obav a nepokoje. Pokud budeme neustále zaujati řešením našich problémů, stále se starající jen sami o sebe a vždy se zabývající budoucností, nikdy nebudeme v klidu.

Rozvíjení mysli[editovat]

Podle Buddhy bychom měli být osvobození od těchto rozptýlení, jestliže chceme zažívat blaženost. Toto osvobození musí být získáno naším vlastním úsilím a musí pocházet z nás samotných. Nemůžeme získat spásu od Boha nebo Buddhy či Nebes. Nemůžeme obdržet konečnou svobodu prostřednictvím vnějších zprostředkovatelů. Nadpřirozené bytosti nám nemohou pomoci dosáhnout moudrosti a konečného osvobození bez ohledu na to, jak hodně je uctíváme nebo je velebíme skrze pokání, zaříkadla, mantry, zaklínadla, vzývání a zvířecí oběti.

„Jsme důsledky toho, čím jsme byli a budeme důsledky toho, co jsme.“ Činy podmiňují naše štěstí nebo neštěstí a nakonec zajistí naši spásu. Spása nebo vysvobození je individuální záležitost právě jako každá lidská bytost musí pít, trávit a spát sama. Všechny karmické činy jsou uchovávány jako součást našich mentálních formací a zůstávají zde ponořeny. Zůstáváme nedbající těchto minulých činů, protože ostatní mentální aktivity zatemňují mysl, která si proto nemůže vybavit činy z minulosti. Když prostřednictvím meditace rozvineme naši mysl, zastavíme rozptylování vytvářené pěti smysly. Když je mysl čistá, zmírňuje to úzkost, chtivost, hněv, žárlivost a sebeklam. Mysl, která je čistá, stává se energetickou a bdělou. Takto můžeme ovlivnit naše mentální aktivity a uvolnit ohromné množství skryté síly. Taková je psychická síla. Je přítomná v nás všech. Musíme se pouze naučit, jak ji uvolnit prostřednictvím meditace. Jiná metoda vedoucí k dosažení ukryté mentální aktivity je hypnóza. Prostřednictvím hypnózy někteří lidé rozvinuli určitou úroveň psychické síly, ale nedoporučuje se to, protože hypnóza je závislá na vnějším zprostředkovateli a neovlivňuje očišťování mysli.

Buddha radil svým stoupencům, aby kultivovali a rozvíjeli v sobě skryté síly a ukazoval jim, jak nejlépe využít vlastní sílu vůle a inteligenci bez nutnosti se kvůli nalezení věčného štěstí podřizovat neznámé bytosti. Aniž by kohokoli obviňoval, buddhismus učí, že člověk je odpovědný za své vlastní štěstí. Člověk by měl čelit životní realitě a nést životní odpovědnost naplňováním svých povinností a závazků jak vůči sobě tak i vůči ostatním. Jeho bolest i radost jsou vytvářeny jím samotným. Člověk má schopnost zbavit se svého utrpení, udržet si klid a štěstí prostřednictvím porozumění svým slabostem a překonat je pomocí vlastního úsilí. Netrénovaná lidská mysl je zodpovědná za všechny potíže, pohromy, nepokoje, nepříznivé okolnosti a dokonce i změny elementů a hmoty. A naopak lidská mysl může změnit nešťastné situace ve světě a také z něj může vytvořit klidné, příznivé a šťastné místo k životu pro všechny. Toto může být učiněno jen skrze očištění mentální energie.

Buddhova metoda[editovat]

Buddhova technika výuky se od ostatních lišila. Nikdy nedával připravené „veřejné proslovy“ nebo „přednášky“. O tématu se vždy rozhodl na základě bezprostřední událostí nebo pozorování. Jedním ze projevů Buddhova učitelského nadání a dovednosti byla jeho dobře osvědčená pedagogická praxe postupu od „známého k neznámému“. Například při jedné příležitosti se procházel se svými žáky podél břehu řeky, všiml si kusu dřeva unášeného proudem. Zastavil se a zeptal se: „Co si myslíte o tomto kusu dřeva? Co se s ním stane?“ Jeden žák odpověděl: „Možná přistane na ostrově uprostřed řeky“, další řekli: „ Možná nasákne vodou a potopí se.“ „Lidé ho vytáhnou a nařežou na zátop.“ A „Dokončí svou cestu do moře.“ Nyní, kdo má pravdu? Kdo může přesně předpovědět osud onoho kusu dřeva? Buddha tak vysvětlil, že náš život je na tom podobné jako kus dřeva unášený proudem řeky, je plný nejistoty. Nikdo nemůže říci, co se nám přihodí příští den nebo příští měsíc. Jeho metoda spočívala v braní si lekcí z každodenního života, tak aby jeho učení bylo vždy ukotveno v přítomném okamžiku a naprosto se týkalo lidské zkušenosti.

Tímto způsobem dal náležitou důvěru lidským bytostem uvažovat svobodně za použití svého zdravého rozumu. Nezaváděl náboženství, které by mělo být praktikováno otrocky ze strachu a touhy po jakémkoli světském zisku.

Podle Buddhy překrásné myšlenky a slova, která nejsou následovány odpovídajícím jednáním, jsou jako zářivý květ, který nemá žádnou vůni a nepřinese žádný plod.

Osmidílná stezka zavedená Buddhou je načrtnutý průběh vnitřní kultivace a pokroku. Pouhým uchýlení se k vnějšímu uctívání, ceremoniím a modlitbám, člověk nikdy nemůže učinit pokrok v poctivosti a vnitřním rozvoji. Pouhá modlitba za spásu, jak říká Buddha, je jako „žádat vzdálený říční břeh, aby přišel, tak aby se člověk mohl dostat na druhou stranu bez osobního úsilí.“

Sebe-zkoumání[editovat]

Mnoho náboženství hlásá zjevení, která byla lidstvu odhalena Bohem. Ačkoli někteří racionalisté si kladou otázku, když je jen jeden Bůh, jehož zvěsti byly dány ku prospěchu celého lidstva, proč je na světě tak mnoho různých druhů náboženství? Jestliže zjevení bylo zamýšleno pro celé lidské pokolení, proč bylo pro Boha takovým problémem oznámit svou zvěst veřejně tak, aby nezůstalo žádné místo pro pochybnosti nebo neporozumění? Každý by přijal takovou zprávu a nebyly by žádné neshody a celý svět by tak mohl následovat jedno jediné boží zjevení.

Před mnoha lety probíhal náboženský seminář na Univerzitě Malaye. Bylo přítomno pět přednášejících, každý z jednoho náboženství. Poté, co domluvili, jeden student se zeptal: „Když studujeme naše náboženství, získáme informace o tomto světě, univerzu a životu. Když studujeme vědu získáme naprosto odlišné informace. Tyto informace odporují našim náboženským představám. Takže nevím, co mám přijmout, učení mého náboženství nebo nauku vědy.“

Jeden z přednášejících odpověděl: „Nuže, já věřím, že Bůh dal svou nauku v podobě zjevení jednomu muži, který ji pak sdělil ostatním, tedy musíme věřit božímu slovu.“

Ale student pokračoval: „Jak víte, že lidé, kterým bylo toto zjevení sděleno, mu správně porozuměli? Nemohlo být v jejich myslích překrouceno a zkresleno a tak předáno následujícím generacím?“

Naopak Buddha nikdy nehlásal něco podobného jako vědomosti obdržené z vnějších zdrojů. Skrze své duchovní postavení vždy prohlašoval, že jeho posluchači se ho mohou svobodně dotazovat a zkoumat jeho učení, tak aby mohli osobně realizovat pravdu. Řekl: „Přijď a pochop“ (Éhipassikó). Neříkal: „Přijď a uvěř.“

Ať už hovořil o čemkoli, bylo to proto, že jako obyčejná lidská bytost osobně vyzkoušel hodnotu toho, o čem mluvil. Nehlásal žádnou božskou podstatu. Porozuměl všemu, protože věděl, jak musel trpět během takového množství předešlých životů kvůli všem špatným činům, které spáchal skrze svou nevědomost. Učil nesnadnou cestou. Radil svým následovníkům na základě své vlastní zkušenosti. Udělal ohromnou službu lidstvu tím, že praktikoval a dodržoval velké PARÁMÍ (dokonalosti) během nespočetných životních cyklů a nakonec zakusil nejvyšší blaho. Musíme se sami sebe zeptat, co je více hodnověrné, svědectví toho, který mluvil na základě vlastní zkušenosti nebo toho, který hlásal to, co slyšel od někoho jiného, který je stále skrytý.

Svoboda myšlení[editovat]

Buddha radil, abychom nebyli závislí na teoriích, kultech nebo guruech. Ve skutečnosti musíme být vždy sami sobě učiteli na základě vlastní sebedůvěry. Nikdy se nesmíme vzdát vlastní důstojnosti nebo svobodné vůle. Buddha vždy pevně obhajoval učení o sebedůvěře, čistotě, laskavosti, osvícení, klidu a univerzální lásce. Zdůrazňoval nutnost porozumění, protože bez něho nemůže být obdržen duchovní vhled do moudrosti. Řekl: „Jestliže chcete poznat konec vašeho utrpení a strachu, rozviňte sebekontrolu, soucit a moudrost.“ Musíme neustále umožňovat naší mysli svobodně uvažovat a chápat bez spoléhání na vnější vliv. Ti, kteří spoléhají na druhé, jsou jako malé děti. Musíme následovat příkladu Buddhy, který říkal, že když začal meditovat, aby dosáhl osvícení, žádný Bůh nepřišel, aby mu do ucha našeptával odhalení skrytých tajemství duchovní síly. Nikdo mu nedal žádná přikázání nebo náboženské zákony, aby je zavedl. Řekl: „Nikdy jsem neměl učitele nebo boha, který by mě učil nebo mi řekl, jak dosáhnout osvícení. Vše, co jsem obdržel, jsem dosáhl použitím vlastního úsilí, energie, poznání a čistoty, abych realizoval nejvyšší osvícení.“

Proto řekl, že moudrost v něm „vyvstala“ s jeho osvícením. Moudrost je skrytá uvnitř nás všech. Pouze musíme poskytnout správné podmínky pro to, aby se mohla projevit.

Z intelektuálního a filozofického obsahu buddhismu vyplynula svoboda uvažování, svoboda zkoumání. Toto nemá obdobu v žádném ustanoveném světovém náboženství. Není tu žádný závazek, žádný nátlak věřit nebo přijmout jakoukoli doktrínu.

Přístup buddhismu je založen na chápání a porozumění – to je vědecký přístup mysli. Základní filozofické nauky vyučované v buddhismu jsou více a více potvrzovány novými vědeckými objevy. Buddhismus obhajuje sebedůvěru, sebekázeň, spoléhání na sebe sama a sebe-očištění každého jednotlivce ve společnosti.

Výrazným znakem buddhismu je důležitost, jakou přikládá demokratickým ideálům. Jsou podporovány otevřené dialogy, jelikož tak jsou vyměňovány i protikladné názory a také to vede k rozšíření a obohacení mysli. Řády mnichů a mnišek jsou zcela založeny na tomto demokratickém principu.

Je to v souladu s Dharmou odhalenou Nejdokonalejším Buddhou, který byl otevřený a nabádal své následovníky, aby nepřijímali, cokoli sám řekl, bez předchozího zkoumání a rozumných důvodů. Ve skutečnosti Buddha prohlásil, že Dharma byla jeho učitelem a vše co učinil, bylo to, že odhalil pravdu této univerzální Dharmy, která ležela ukrytá lidem libujícím si ve své nevědomosti. Musíme naší mysli dát volnost uvažovat bez předsudků a myslet nezávisle.

Před konečným odchodem Buddhy jeho poslední slova zněla: „Buďte vlastním útočištěm.“ Proč poté, co kázal 45 let, pronesl takováto slova? Proč každému neporadil najít spásu skrz jeho samotného? Myslel tím to, že nesmíme hledat spásu na základě spoléhání se na ostatní. Musíme rozvinout důvěru v sebe samotné. Jaká nádherná a vznešená rada! Možná se teď budete ptát: „Proč tedy říkáme: Buddham saranam gačchámí (Jdu k Budhovi jako ke svému útočišti)?“

Když toto říkáme, neznamená to, že jsme závislí na Buddhovi. Míníme tím to, že když následujeme Metodu vyučovanou Buddhou, rozvíjíme důvěru, aby nám pomohla v práci na našem vlastním osvobození. Určitě si nemyslíme, že jednoho dne přijde Buddha a vyzvedne nás do „nebe“ ve velkolepém letu.

Někteří lidé říkají, že Buddha byl pouze člověk a nikoli Bůh, tak proč by ho měli lidé následovat? Nechápou, že buddhisté nepřijímají spásu přímo od Buddhy, ale praxí vznešené metody, kterou vyučoval. Buddhova Metoda nás od počátku měla trénovat, jak pracovat na rozvinutí sebedůvěry prostřednictvím cvičením naší mysli. Vlastní úsilí a vlastní realizace je jediná cesta vedoucí k osvobození.

Kdokoli se může postavit před Buddhu s důstojností a nikoli jako podřízený. S nadějí a důvěrou každý může určovat svůj vlastní osud. Buddha vás uvítá, když budete stát jako důstojné lidské bytosti. Ale musíte se připravit být uvážliví a naslouchat jen moudrým argumentům, které sice stojí proti našim představám, ale vycházejí ze správného pozorování. Takový byl měl přístup chápavých lidí. Když se chystal odejít z tohoto světa, mnoho velkých lidí, princové, ministři a dokonce nebeské bytosti přišli, aby mu květinami složili poklonu, ale Buddha instruoval svého pomocníka Ánandu, aby jim řekl, že jestliže chce někdo prokázat úctu svému učiteli, měl by praktikovat jeho učení. Toto ukazuje, že netoužil po osobní slávě nebo že by požadoval naprosté podřízení své moci.

Nestrannost[editovat]

Poté co porozumí pravdě, chápající lidé se pokoušejí kultivovat vlastní mysl, aby střežili a ochránili sami sebe. Nepřijímají, ani neodmítají to, co bylo řečeno někým jiným. Krišnamurti říká, že lidé, kteří se neustálé spoléhají na myšlenky druhých, jsou lidské bytosti druhé kategorie. Nepřijímejte nebo nevěřte něčemu, co je vyučováno jako náboženská praxe, ale ani to zároveň přímo neodmítejte. O určitých skutečnostech, které přijmeme jako pravdivé, můžeme později zjistit, že přece jenom pravdivé nejsou. Naopak, možná budeme nuceni přijmout, že určité věci, které jsme nejprve odmítli, jsou přesto pravdivé. Právě proto nám Buddha radil nějaký čas počkat a studovat, uvažovat, pozorovat, zkoumat před tím, než se rozhodneme, zda-li je pravda v něčem, co jsme slyšeli, a zda-li to máme přijmout či odmítnout. Spoléháním na vlastní emoce, slepou víru nebo úzkost, můžeme určité skuečnosti přijmout nebo můžeme být dokonce skeptičtí. Výsledkem lenosti nebo zmatenosti naší mysli může být to, že odmítneme nebo nebudeme věřit něčemu, co jsme slyšeli. Avšak je nutné dát šanci naší mysli, aby uvážila a pochopila, zda-li to je či není pravda.

Důvěra[editovat]

Pouhá důvěra je bezvýznamná, protože důvěra musí být zjemněna porozuměním, které vychází z výcviku mysli. Hlavním účelem náboženství je, aby ukázalo svému stoupenci, jak má s kritickým porozuměním používat své poznání pro zvyšení pocitu duchovního blaha a sebe-naplnění. Nezáleží jak hluboké je naše vědění, jestliže jsme nevykořenili nečistoty a pochybnosti naší mysli, zůstaneme v nešťastném stavu. Když dosáhneme nejvyššího stavu čistoty (arahantství), úplně vykořeníme naši chtivost, hněv, nevědomost a vybudujeme naprostou vyrovnanost mysli. Je tomu tak proto, že „čistí“ dospějí do stavu, kdy nejsou schopni vytvářet jakékoli špatné myšlenky. Nemohou pronést hrubá slova nebo spáchat zlé činy. Ten, kdo očistil svou mysl stonásobně převyšuje ty, kteří jsou mocní nebo ty, kteří mají pouze důvěru nebo jen znalosti a libují si v nečistotách mysli. Tvrdíme, že jsme „civilizovaní“, ale jak si něco takového můžeme nárokovat, když naše mysl vykazuje nečisté znaky ve stejném rozsahu, jako tomu bylo u našich „primitivních“ předků před tisíci lety?

Po celém světě se lidé shromažďují v chrámech, kostelech, mešitách a v dalších posvátných místech určených k modlení, ke konání obětí a pokání. Ale když vyjdou ven, mají stejný hněv, chtivost, závist, nevraživost a nepřátelskost, jakou měli před tím. Lidé tvrdí, že žijí „duchovně“, když se modlí, uctívají a konají náboženské ceremonie, ale jejich MYSL zůstává sobecká a pokřivená. Jestliže skutečně žijí duchovně, nebudou diskriminovat ostatní, nebo jim ubližovat či je zesměšňovat pro jejich náboženské praktiky. Buddha se pokoušel otevřít naši mysl, abychom dokonale porozuměli věcem bez nutnosti rozvíjet fanatické náboženské víry a diskriminace.

Kacířství[editovat]

Dalším důvodem, proč Buddhovo učení nezapadá do kategorie ustanoveného náboženství, je, že v tomto systému není žádný prostor pro „kacířství“. Kacířství je něco, co zpochybňuje „slovo boží“. Buddha bez omezení vyzýval jak své následovníky tak své oponenty, aby zpochybňovali jeho učení z každého možného úhlu, tak aby nezůstal žádný prostor pro jakýkoli druh pochybností. V souladu s příkazem jeho následovníci debatovali o jeho nauce a dokonce založili rozdílné školy v závislosti na svém porozumění, bez násilí a krveprolití. Vlastně na slavné buddhistické univerzitě v Nálandě (která byla zničena rukama fanatiků z jiných náboženství) následovníci théravádových a mahájánových buddhistických škol žili společně, studovali a diskutovali o svých rozdílných úhlech pohledu v dokonalé harmonii. Buddha učil, že jestliže někdo skutečně věří, že zná pravdu, neměl by se obávat jejího zpochybňování ostatními, protože pravda vždy vyhraje. Nadto, aktivně každého povzbuzoval, aby prozkoumával jeho učení. Jeho odpovědi na bezpočet otázek prohlubovaly nauku do rozsáhlého náboženského konglomerátu, který byl v důvěře zaznamenán jeho následovníky. Dnes jsme schopni odpovědět každou otázku ohledně buddhismu jednoduchým nahlédnutím do Buddhových výkladů. Racionální uvažování a význam kritického přístupu mají v buddhismu prvořadou důležitost.

Věda[editovat]

Testem náboženského učení je jeho soulad s vědeckými objevy a přitažlivost, kterou vyvolává u lidí s pronikavou inteligencí. Některá náboženství zakoušela jistou úroveň znepokojení, když věda odhalovala své objevy. Výsledkem byla nutná úprava nebo znovu-interpretace jejich náboženských textů. V tomto ohledu, buddhismus, racionální učení Osvíceného, nečelí takovým nepříjemnostem, protože jeho základní principy jsou v úzkém souladu s vědeckými objevy. Pojďme se podívat právě na jeden příklad.

Ve světle posledních studií o atomu, staré představy o světě se radikálně mění, právě tak jako koncept atomu sám o sobě prochází změnou. Hmota už není taková, jak se o ní v minulosti věřilo; byla redukována v energii, a dokonce koncept energie postupně mizí a sami vědci nevědí, jak ji nazývat. Nyní dospívají k závěru, že atom je pouze koncept, a výkladem k tomu, že také svět není nic než představa. Čím více prohlubují výzkum struktury atomu, tím více se cítí být přesvědčeni o tomto závěru.

V buddhismu byla tato teorie vyložena před šestnácti stoletími, ne-li dříve. Ve čtvrtém století našeho letopočtu buddhistický filozof Asanga, rozvinul teorii známou jako Vidžňapti-mátra nebo Čitta-mátra, založenou na původních kanonických textech, které tvrdí, že svět je jen představa, tak jako myšlenka je jen idea. Aby dokázal tuto teorii, Asanga definoval atom, a tato definice vytvořená před šestnácti sty lety je i v současné době stále platná. Atom (paramanu) by měl být chápán tak, že nemá hmotnou podstatu (nissarira). Vymezení podstaty atomu je učiněno pomocí intelektu skrz nejzákladnější analýzu struktury hmoty. Samozřejmě, Asanga se nezajímal o fyziku, ale metafyzické a filozofické otázky. Jeho záměrem bylo ukázat, že tento svět, který lidé běžně berou jako hmotný, není reálný, ale jen koncept. Podle Alberta Einsteina, když analyzujeme vesmír, není tu nic, co lze považovat za hmotu, ale pouze jen vibrace či vlnění.

Nauka Buddhovy Dharmy tu dnes stojí, neovlivněná během času a rozšiřováním vědomostí, tak jako když byla poprvé vyložena. Nezáleží na tom, do jaké míry rostoucí vědecké poznání může rozšiřovat lidský mentální horizont, uvnitř systému Dharmy je prostor pro přijetí a vstřebání dalších objevů. Je tomu tak proto, že buddhismus se ve své obhajobě nespoléhá na omezené koncepty primitivní mysli a ani svou sílu nezakládá na negaci myšlení.

Zázraky[editovat]

V současnosti věda nepopírá možnost zázraků, jak tomu kdysi bylo, ale začíná připouštět, že to, co bylo známé jako zázraky, bylo pouze manifestací ještě neprozkoumaného jevu. Buddha sám vysvětlil tento pohled: pro něj zázraky nebyly samy o sobě považovány za demonstraci pravdy, jen ukazovaly ovládnutí méně známých sil, které mohou být rozvinuty některými lidmi. Nutně to neznamenalo, že jejich držitel byl osvícený nebo božská bytost.

Bylo tomu tak, že Buddha nejen učil své stoupence, aby byli ostražití v používání zázračných sil, které mohli získat, ale také varoval ostatní, aby jim takové projevy přehnaně neimponovaly. Tak zatímco jiná náboženství využívají zázračné faktory do největšího možného rozsahu, aby přesvědčila masy, buddhismus přisuzuje takovým věcem očividně menší význam a považuje je za bezvýznamné pro skutečnou práci na duchovním rozvoji a osvobození. Podle Buddhy je nejvyšším zázrakem přeměna nevědomého člověka v moudrou lidskou bytost.

V této souvislosti Svámí Vivékánanda říká: „Idea bytosti s nadpřirozenými schopnostmi může být vyzdvižena do určitého rozsahu, síla lidského jednání, ale také přináší závislost; přináší strach, přináší pověry. Přináší hrůzostrašnou víru v přirozenou lidskou slabost.“

Vědecký přístup a obsah buddhismu vedl Alberta Einsteina k tomu, že řekl: „Jestli existuje nějaké náboženství, které by bylo schopné vypořádat se s moderními vědeckými potřebami, byl by jím buddhismus.“

Etika a společnost[editovat]

Další významným aspektem buddhismu jako světového náboženství je jeho přístup k sociálním, ekonomickým a politickým problémům. Neinformovaní lidé mají obecně tendenci považovat toto náboženství za útěk nebo stažení se z aktivního života, uchýlení se do kláštera, nebo do jeskyně či lesa a vedení života odtrženého od společnosti. Nicméně takové uvažování je důsledkem nedostatku porozumění, protože Buddha sám byl jeden z nejtvrději pracujících lidí, který kdy žil na tomto světě. Spal jen dvě a půl hodiny každou noc a zbytek dne pracoval. Prošel křížem krážem Indii, potkával lidi ze všech oblastí života, hovořil s nimi a učil je. Nemluvil celou dobu a ke všem, které potkal, jen o Nirváně. Hovořil podle jejich způsobu života a úrovně porozumění. Buddha řekl, že by neočekával od začátečníka, aby ihned pochopil nejvyšší vznešenou Pravdu. Řekl, že je to pozvolná cesta. Proto pomáhání lidem různými způsoby podle jejích úrovně nebo vývoje a pokroku je součástí tohoto náboženství. Aktivní sociální, ekonomický a politický život nemůže být oddělen od opravdového duchovního života.

V Buddhově náboženství je možné nalézt úplný systém etiky a transcendentální metafyziky zahrnující jemnou psychologii. Uspokojí všechny typy povah. Těm prostším nabízí morální kodex, velkolepý předmět úcty a dokonce naději na život v nebi, vážnému stoupenci jasný myšlenkový systém, vznešenou filozofii a morální učení, které vede k osvícení a osvobození od veškerého utrpení. Ale základní nauka je sebeočištění člověka. Duchovní pokrok je nemožný pro toho, kdo nevede čistý a soucitný život.

Ve své organizované podobě, jako všeobecně praktikované náboženství prostých lidí, s mnoha ceremoniemi, průvody a festivaly zahrnující různé zvyky a tradice, Buddhismus poskytuje dostatek podnětů, zkušeností a látky pro výchovu. Rodinné slavnosti, vesnické obřady, kulturní představení a události jako narození, svatby, úmrtí a vzpomínkové ceremonie zajišťují výchovu neformálním způsobem. Děti se naučí většinu svých zvyků, vystupování, kulturních hodnot a dokonce aspirací prostřednictvím pozorování a účastí na těchto neformálních výchovných aktivitách. Mladí ale i dospělí z nich získávají. Mimo osobní úrovně a individuálního osvobození, buddhismus přijímá rodinu jako součást společnosti a státu. Tudíž obyčejnému hospodáři, jehož nejvyšší cíl spočívá v zajištění hmotného uspokojení na tomto světě a v cestě do nebe v dalším životě, buddhismus nabízí jednoduchý morální kodex – jaký je obsažen v Sígalováda suttě – praxi, kterou se posiluje solidarita společenství, která udržuje nejvhodnější vztahy mezi členy rodiny, zaměstnavateli a zaměstnanci.

V jiných rozpravách Buddha udělil lidem deset druhů rad, aby respektovali a naplňovali své povinnosti a závazky vůči svým rodičům, dětem, manželům a manželkám, příbuzným, starším, svým zesnulým, dévům (božstvům) a žili v harmonii se společností, aniž by se stali zátěží pro veřejnost a vedli bezúhonné životy.

Takové učení má za cíl blahobyt členů společnosti a nabízí vytrvalou praxi přátelského jednání, které je známkou opravdové sociální bytosti. Na druhou stranu, pokročilá osoba, která pochopí překážky světského života (jako cesty znečistěné vášněmi), se může uchýlit k vyššímu morálnímu a etickému kodexu, který je obsažen v pravidlech Vznešeného řádu, známého jako Vinaja. Tato pravidla mu umožní vést život v čistotě, svatosti a odříkání zbavený světských rozptýlení.

Morálka[editovat]

Buddhistická morálka je založená na svobodě a porozumění. Protože morálka vyplývá ze společenské potřeby sebezachování, nutně se musí přizpůsobovat měnící době a okolnostem. Morálka je proto relativní. Ve skutečnosti nemůže existovat jakýkoli morální nebo etický koncept, jestliže je založen na nátlaku nebo zasahování kohokoli mimo samotného jedince. Jedinec musí svobodně souhlasit s jakýmkoli omezením na něj ukládaným, aby byla morálka skutečně účinná.

Soucitná láska (mettá) je základem veškerého morálního a etického chování v buddhismu. Z tohoto soucitu vyvstávají všechna morální a etická pravidla, společenská služba, společenská spravedlnost, respekt k životu, respekt k názorům ostatních, respekt k náboženstvím ostatních, toto vše má své kořeny v soucitné lásce. Na základě těchto vznešených zásad, buddhismus byl vždy náboženstvím míru. Jeho dlouhá historie je prostá všech poskvrn náboženských válek, náboženského pronásledování a inkvizicí. V tomto ohledu buddhismus zůstává jedinečný v historii náboženství.

O Buddhově ušlechtilém příkladu v této otázce, Swámi Vivékananda říká ve svých přednáškách o karmajóze: „Celý lidský rod vyprodukoval pouze jednu takovou osobu, takovou vysokou filozofii, takové široké pochopení. Velký filozof, hlásající nejvyšší filozofii, přesto mající nejhlubší pochopení pro nejnižší živočichy, a nikdy nevznášející jakýkoli požadavek pro sebe. On je ideálním karma jogínem, jednajícím naprosto bez motivu. A historie lidstva jej ukazuje jako největšího člověka, jaký kdy byl zrozen, mimo jakékoli srovnání nejúžasnější kombinace srdce a mozku, která kdy existovala.“

S ohledem na jeho společenský a morální kodex, německý filozof prof. Max Müller prohlásil: „Buddhistický morální kodex vzatý sám o sobě je jedním z nejdokonalejších, které svět kdy poznal.“

V tomto bodě všechny výpovědi od nevlídných i přátelských stran souhlasí; všichni náboženští učitelé, jemní metafyzikové, disputanti, kteří kdy existovali, kde mezi nimi najdeme takové vtělení lásky, lásky, které nezná žádný rozdíl v kastě, vyznání nebo barvě, lásky, které překračuje dokonce i hranice lidstva, která zahrnuje všechny cítící bytosti ve své rozmanitosti, lásky, která ztělesňuje zvěst univerzální milující laskavosti (mettá) a neubližování (avihimsá)?

Albert Schweitzer říká: „V této oblasti dal Buddha výraz pravdám věčné hodnoty a pokročilým morálním zásadám nejen Indie samotné, ale celého lidstva. Buddha byl jedním z největších etických lidí takové geniality, jaká kdy byla lidstvu propůjčena.“

Dále prof. Rhys Davids podotknul, že studium buddhismu by mělo být považováno za nutnou součást jakéhokoli kurzu etiky a nemělo by být odbyto jednou nebo dvěma stránkami, ale získáno jeho dostatečné pochopení v historických souvislostech etického vývoje.

Ekonomický rozvoj[editovat]

V rámci buddhistického systému, je možnosti ekonomického rozvoje na dynamickém a smysluplném základě, věnována větší pozornost nežli v nejbohatších a rozvinutých zemích. Moderní teorie ekonomického rozvoje zklamala v zápase s rostoucími ekologickými a sociálními problémy v nejrozvinutějších společnostech. Buddhismus nabízí cestu z této bezvýchodné situace.

Čakkavatí Síhanáda Sutta z Dígha Nikáje jasně stanoví, že chudoba je příčinou kriminality a nemravnosti. Buddha a jeho žáci učili lid hodnotě vydělávání si majetku a důležitosti ekonomického rozvoje pro svůj blahobyt a štěstí. V Kutadanta suttě (z Dígha Nikáje) také Buddha vysvětlil, že zločiny jako kradení, nemohou být zastaveny potrestáním. Aby takové zločiny byly dostatečně a patřičně regulovány a zastaveny, lidem by měly být poskytnuty příležitosti šťastně se věnovat svým zaměstnáním, aby jim tak bylo umožněno vést uspokojivé životy.

  • Ekonomické zajištění (atthi sukha)
  • užívání majetku (bhóga sukha)
  • nezadluženost (anána sukha)
  • prožívání bezúhonného života (anávadždža sukha)

- toto jsou čtyři druhy štěstí pro laika. Zdatnost ve svém zaměstnání (utthana sampada), zabezpečení majetku (arakkha sampada), stýkání se s dobrými přáteli (kaljána mittata), výdaje úměrné příjmu (sama dživikata): o těchto čtyřech se říká, že napomáhají blahobytu lidí na tomto světě.

Mnoho myšlenek o vyspělé společnosti jakož i o povinnostech a závazcích jak k rodině tak i ke společnosti pro jejich společný prospěch, je zmiňováno v rozpravách jako je Sigalovada, Parabhava a Vasala sutta. Je zřejmé z komentáře k Dhammapadě, že Buddha zaměřoval svou pozornost dokonce na vážné problémy vlády skrz soucit (karuná) s přístupem prosazovat formu spravedlnosti, která by nepoškozovala a neubližovala lidem. Spravedlnost by měla předejít utrpení pod tyranií a těžkým daním ukládaným nespravedlivými vládci.

Buddhismus učí, že by mělo být vládnuto ve shodě s Deseti povinnostmi krále (dasa rádža dharma). Jmenovitě:

  • štědrost (dána)
  • morálka (síla)
  • dávání všeho pro dobro lidí (páriččaga)
  • poctivost a bezúhonnost (adždžava)
  • laskavost a vlídnost (maddava)
  • zdrženlivost ve zvycích (tapa)
  • svoboda od nenávisti, zloby, nepřátelství (akkódha)
  • nenásilí (avihimsá)
  • trpělivost, snášenlivost, shovívavost, porozumění (khanti) a
  • nesoupeření, nebránění, např. nebránit jakýmkoli opatřením nepomáhajícím blahobytu lidu (aviródha)

Tímto způsobem Buddha a jeho žáci učili takovým důležitým názorům zahrnující zdraví, hygienu, obstarávání majetku, vzájemné vztahy, blahobyt společnosti a spravedlivou vládu – vše pro dobro lidí.

Slečna H.P. Blavatská, prezidentka Theosofické společnosti na konci 19. století, řekla: „Buddha byl první, který ztělesňoval tyto vznešené morální zásady ve svém veřejném učení a učinil je základem a úplnou podstatou svého veřejného systému. V tomto místě leží obrovský rozdíl mezi exoterickým buddhismem a každým jiným náboženstvím. Protože zatímco v jiných náboženstvích rituály a dogma drží první a nejdůležitější místo, v buddhismu jsou to morální zásady, na které byl vždy kladen největší důraz.“

Vláda[editovat]

Dokonce současný parlamentní systém značně připomíná praktiky známé v buddhismu, jak ukazuje markýz ze Zetlandu, bývalý indický vicekrál:

„Jsou to vskutku buddhistické knihy, v nichž je nutné hledat popis metody správy záležitostí ranných zárodků reprezentativních samosprávných institucí. Zřejmě mnohým přijde jako překvapení zjištění, že ve shromážděních buddhistů v Indii před 2500 a více lety bylo možné nalézt základy naší vlastní parlamentní praxe současných dnů.

Důstojnost shromáždění byla zachovávána jmenováním speciálního funkcionáře – zárodek předsedy Dolní sněmovny. Druhý funkcionář byl jmenován, aby dohlížel na to, zda bylo zajištěno nutné kvorum - prototyp parlamentního Chief Whip v našem systému. Člen zahajující jednání tak činil formou návrhu, který pak byl předložen k diskusi. V některých případech tak bylo učiněno pouze jednou, někdy třikrát, což předjímalo parlamentní praxi požadující, aby návrh prošel trojím čtením, než se stane zákonem. Jestliže diskuze odhalila různorodost v názorech, záležitost byl rozhodnuta tajným hlasováním přítomnou většinou.“

Štěstí[editovat]

Toto není náboženství, které by měli lidé pouze následovat, ale musí být učeno, pochopeno a praktikováno, aby byly získány zkušenosti a blaženost.

Jednoho dne, když se Buddha procházel v lese, vzal náruč listí a prohlásil, že co učil, bylo jako listí v jeho dlani. Dhamma ve své úplnosti byla pak veškeré listí v celém lese. Dhamma je tak nepředstavitelně rozsáhlá, že Buddha učil pouze základy, které jsou nutné pro neodkladný úkol ležící před námi, a to ukončení utrpení a dosažení osvobození. Buddha nám sdělil, jak se zbavit utrpení. Zbytek světských znalostí není důležitý. Kvůli nevědomosti se během svých životů neustále pokoušíme vyrovnat s utrpením, obavami, nesnázemi a spory. Je tomu tak proto, že nerozumíme pravé podstatě existence a příčinám utrpení. Vezměme si za příklad tři univerzální charakteristiky - nestálost (aničča), neuspokojivost (dukkha) a bezpodstatnost (anattá). Celé univerzum sdílí tyto charakteristiky. Žádná síla nemůže zastavit proces změny, který je přítomný od okamžiku našeho narození a v tom tkví příčina utrpení. Nepotřebujeme vědět více, abychom se přesvědčili o kořeni problémů utrpení.

Co chceme v životě získat? Jak můžeme dosáhnout štěstí? Neuspokojivost a následně neštěstí pochází z našeho nepochopení, že vše je proměnlivé a předmětem zániku. To je univerzální zákon. Ale kvůli naší nevědomosti, mylné víře ve své já, chceme podržet život ve stálém stavu bez jakékoli změny. To se nikdy nepovede. Chceme si podržet naše bohatství, náš majetek, naše zdraví, naše mládí. Ale jednoho dne vše může být smeteno jako plamen svíčky sfouknutý větrem. Když si všimneme, že naše překrásné vzezření bylo nahrazeno vráskami a bílými vlasy, trápíme se a jsme nešťastní, protože odmítáme přijmout měnící se přirozenost věcí.

Buddha nás nabádá kontemplovat nad těmito otázkami, tak abychom porozuměli a odstranili zdroj našeho neštěstí. Učení Buddhy osvětlilo cestu pro lidstvo, aby překročilo svět zaslepený pověrami, nenávistí a strachem a dosáhlo nového světa světla, lásky, štěstí a důstojnosti. Sir Edwin Arnold popsal Buddhu následujícím způsobem ve své básni „Světlo Asie“:

„Toť květ na stromu lidstva,
který rozkvétá po mnoha myriádách let,
je-li však rozkvetlý, naplňuje svět,
vůní moudrosti a medem plným lásky.“

Nestálost a smrt[editovat]

I když jsme mladí, musíme uvážit skutečnost, že navzdory našemu mládí časem zestárneme. I když jsme zdraví, musíme myslet na to, že jednou onemocníme. Zdraví není věčné. Když se moudře připravíme na chátrání, stárnutí, nemoc a nakonec smrt, nebude téměř tak obtížné to unést.

S porozuměním, že se jedná o světské podmínky, kterým musí každý čelit, můžeme nést utrpení s odvahou. To je odolnost, „útočiště“, které Buddha slíbil. Jsou tací, kteří nadávají a naříkají, když se jich dotkne neštěstí. To není nic jiného než nedostatek porozumění. Bědování nepřinutí utrpení, aby odešlo pryč.

Abychom se vyhnuli bolesti, kterou nestálost může přinést, musíme posílit naši mysl prostřednictvím porozumění.

Není nic nebo někdo, kdo vstoupil do existence a kdo může uniknout přirozenému procesu „cesty k zániku“. Konec musí přijít. Věci nemohou jiným způsobem existovat. Nemusíme se obávat tohoto naprosto přirozeného jevu. Všichni můžeme uvážit, že dokonce smrtí nekončí život, ale pouze začíná jiný. Spolu s básníkem Wordsworthem víme, že: „Duše, která povstala s námi, naše životní hvězda, jinde měla své sídlo, přišla z daleka.“ Když tělesně zmizíme z toho světa, život se objeví někde jinde, tak proč se obávat? Copak jednoduše nedostáváme nový pas na naší cestě samsárou?

Národy se rozrůstají a vymírají, říše vznikají a rozpadají se v prach – taková je cesta světa. Překrásná květina rozkvete a přitahuje všechny, kteří prochází kolem, ale druhý den zvadne a uschne. Její okvětní lístky upadají jeden po druhém a brzy jsou zcela zapomenuty.

Všechna potěšení a úžasné vymoženosti světa jsou jen chvilkovým představením. Takže kdo v nich hledá potěšení, musí truchlit a ronit slzy, když o ně přijde a tak podstupuje mnoho utrpení. Jelikož nic na světě netrvá věčně, člověk by neměl doufat, že z něho získá trvalé štěstí. Buddha radí, abychom rozjímali nad touto pomíjivostí světa a různými formami neuspokojivosti skrytými ve všech existujících světských jevech.

Tento svět, slunce, měsíc, galaxie, univerzum samo o sobě jsou předmětem totožného nevyhnutelného zákona pomíjivosti.

Když budeme následovat Buddhovo učení, nebudeme nešťastní nad vyhlídkou odloučení do milovaných, majetku a bohatství. To neznamená, že buddhisté nesmí zakoušet světskou radost. Je třeba následovat střední cestu. Můžeme si užívat radosti umírněným způsobem, bez porušování morálních principů, aniž bychom se stali otroky potěšení a s porozuměním, že to nesmí bránit duchovnímu rozvoji.

Manželé a manželky, rodiče a děti rozvíjejí silnou připoutanost jeden ke druhému. Je to naprosto přirozené. Je to pro ně důležité proto, aby mohli žít běžný život. Avšak neustále musí čelit skutečnosti, že tato připoutanost je pramenem enormní bolesti a utrpení. Může to dokonce vést i k sebevraždě. Abychom se vyhnuli problémům, připoutanosti musí být dovoleno rozvíjet se s porozuměním. Každý má povinnost rozvinout náklonnost s uvědoměním, že jednoho dne přijede odloučení. Potom člověk ví, jak se vypořádat s odloučením, když se tak stane. Člověk se vyhne šílenství a sebevraždě jednoduše proto, že cvičil svou mysl.

Buddha přispěl lidstvu tak, že nás utišil tím, že nám pomohl pochopit, jak naše problémy vznikají a jak jim čelit. Modlení se k vnějším silám může vést k dočasným řešením a poskytuje pouze přechodnou chvíli klidu. Je to právě jako když si vezmete dva prášky proti bolesti, když vás bolí hlava. Po třech hodinách se bolest vrátí, protože bolest hlavy není nemoc, ale pouze její příznak. Prášky proti bolesti nejsou lékem proti nemoci. Ti, kteří chápou, jsou s to odstranit příčinu utrpení. Buddhovo učení nám dává toto porozumění.

Závěr[editovat]

Doufám, že tento úvod vám ukázal, jak buddhismus stojí osamocen jakožto systém náboženské praxe. Buddha byl velký a efektivní učitel i lékař. Neustále zdůrazňoval svým následovníkům, že jeho jediným cílem bylo učit lidi jak porozumět podstatě utrpení a neuspokojivosti a jak je vymýtit. Přislíbil štěstí právě v tomto životě těm, kteří následují jeho ušlechtilou metodu s rozhodností a pravým porozuměním.

Je velice politováníhodné, že v mnoha současných náboženství nejsou jejich stoupenci podporováni, aby respektovali vůdce jiného náboženství. Bývají varováni, že jestliže by tak učinili, spáchali by hřích nebo ještě hůře, šli by kvůli tomu do pekla. Buddha nám jasně říká, že musíme respektovat ty, kteří jsou respektu hodni. I když asi nesouhlasíme s některými náboženstvími a hledisky, která zastávají, jestliže jsou upřímná ve svém úsilí sloužit lidstvu a povznést jej, musíme je proto respektovat. V každém náboženství jsou vznešení lidé.

Buddha nenabádal své stoupence, aby šli a obraceli lid, který by jinak šel do pekla. Raději je nabádal, aby ukazovali světu, co je vhodné a co je špatné, jak být dobrý a jak konat dobro, povzbuzoval lidi, aby přišli a sami spatřili pravdu, o které učil.

On a jeho následovníci nezavrhovali stoupence jiných náboženství jako „hříšníky“, kteří jsou odsouzeni strávit věčnost v pekle. Podle buddhismu dokonce i ti, kteří nemají žádné „náboženství“, ale žijí v důstojnosti, plni soucitu a jsou přející, mohou jít do nebe, čímž je míněno zakoušení štěstí.

Když jsme šťastní a spokojení, jsme v „nebi“. Když trpíme tělesně nebo mentálně, jsme v „pekle“. Není nutné čekat na smrt, abychom zakoušeli jeden z těchto stavů.

Buddhismus je jedinečný, protože můžeme hovořit o tomto „náboženství“, aniž bychom zdůrazňovali nebe nebo peklo. Jsem si jist, že ostatní nemohou hovořit o náboženství takovýmto způsobem.

Buddhova zpráva o přátelství a soucítění se všemi žijícími bytostmi je univerzální pravdou. Dnešní svět potřebuje tuto vznešenou zvěst více než kdykoli předtím.

Buddhismus jako náboženství je jedinečná ukázka absolutní pravdy, která ukáže člověku jak žít v míru a harmonii spolu s ostatními bytostmi.