Broučci (1968)/VIII.

Broučci Jan Karafiát
VII.	VIII. Námluvy a svatba	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. 81. vyd. [s.l.] : Státní nakladatelství dětské knihy, 1968.
Licence:	PD old 70

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale maminka byla jaksi moc daremná. »Milé dítě, nesmíš s tím ženěním odkládat. Vidíš, já už nikam nemohu.« — A tatínek už měl plán hotový. Dozadu do dvora že přistavějí světničku, tam že se oni dva odstěhují, a ti mladí že budou hospodařit.

»Ale prosím vás, maminko, kohopak bych já si vzal? Vždyť já nikoho neznám.« — »I vždyť ty někoho přece znáš. Jen když bude hodná a poslušná. Janinka ti poví.« —

A tatínek už ani nečekal. Noci se jim zdály být ještě chladné, a když nemohou letět, že budou stavět. A stavěli. Kmotříček jim pomáhal a do svatého Jana byla světnička hotová, taková krásná, jako malovaná.

»Tak, Broučku,« začala jednou Janinka. »Teď za tou nevěstou! Vždyť vidíš, že maminka už nikam nemůže.« — »Ale když já žádnou neznám.« — »I kdybys jen chtěl, však ty bys znal. Dej si pozor, abys nebyl zas neposlušný!« — »A kohopak bych já znal?« — »Koho? Copak neznáš Berušku« — »Berušku? Tu? Ona se vždycky se mnou vadila, vždycky se mi smála, a nic mě nemá ráda.« — »I bodejť by tě neměla ráda! A teprve bude mít, až jen si ji vezmeš! A je hodná a poslušná.« — »Ale já bych raději —,« — »Broučku, nemysli na to, co není, a drž se toho, co je. Berušku znáš a víš, že je poslušná, a jiné neznáš, a já nemám žádnou tak ráda jako Berušku. A maminka a tatínek by tomu také byli rádi, kdyby sis ji vzal. Pomysli si, že by sis vzal jinou a ona by maminku jen hněvala. My bychom ji pak nemohli mít rádi a tebe by to mrzelo.«

A tak už Brouček neříkal nic. Letěl a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, ale svítil a svítil a myslel při tom na Berušku.

»Tak, Broučku, copak ti říkala Janinka?« ptala se maminka. »Abych prý si vzal Berušku, že je hodná a poslušná.« — »I arciť. Já o hodnější nevím a tatínek také ne. Tak jen tam jdi a řekni o ni!« — »Maminko, já tam nepůjdu.« — »Milé dítě, kdopak by tam šel? To ty tam musíš jít! Vždyť oni tě budou rádi vidět. Viďte, tatínku, aby šel sám?« A když tatínek, že ano, tedy zůstali na tom, že zítra přiletí Brouček o něco dříve a že si ke kmotříčkovi zajde.

A tak druhý den přiletěl Brouček o něco dříve. Pěkně se umyl a vykoupal, a že poletí na námluvy. Mamince kanuly slzy po tváři. »Tak jen jdi! Hledej, co by se Pánu Bohu líbilo, a dobře pochodíš!« A Brouček šel. Pod dubem ho viděli z okna a kmotříček mu vyšel naproti. »Vítám tě, Broučku. Tak pojď dál!« A Brouček šel dál. Berušku jen tak zahlédl, jak šla do kuchyně, ale kmotřička mu podávala ruku. »Vítám tě, Broučku. Copak nám neseš?« A když tam Beruška nebyla, tak Brouček se neostýchal. »Milá kmotřičko, maminka je jaksi churavá a chce, abych se oženil. Já bych vás tedy prosil, jestli byste mně nechtěli dát vaši Berušku.«

Kmotřička se na Broučka tak hezky dívala, jako by tomu byla ráda, ale tu vpadl do toho kmotříček: »Milý Broučku, my máme tvého tatínka rádi a maminku také, a tebe také jsme mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku a že bychom zůstali sami. Proto si to musíme rozmyslet. Víš co? Přijeď si ode dneška za týden a my ti povíme.« A Brouček se už nezdržoval. Dal s Pánem Bohem a šel domů. Myslel, že je všecko v pořádku. Ale maminka se jaksi zarazila. Ona myslela, že hned řeknou ano, a skoro ji to mrzelo, že se chtěli rozmýšlet. A když Brouček o tom přemýšlel, napadlo ho také, že by za týden mohl kmotříček říci, že mu ji nedá. A počal mít strach. »I jen se neboj!« těšila ho Janinka. »Jen buď pokorný, ať už ti ji dají nebo nedají!«

A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslel na Berušku. A když týden uplynul, přiletěl Brouček o něco dříve domů, pěkně se umyl a vykoupal a šel pod dub ke kmotříčkovi.

Viděli ho z okna, ale vstříc mu nevyšli. Berušku nebylo nikde ani vidět, kmotřička se jaksi smutně na Broučka dívala, a — »Milý Broučku,« začal kmotříček, »my máme tvého tatínka rádi a maminku také a tebe jsme mívali rádi, ale víš, že máme jen Berušku — a my se bojíme, že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát.«

Brouček byl jako omráčený. Ani nevěděl, kde mu hlava stojí, ale nějak se přece dostal ze světnice, a jako by mu hlava hořela, letěl a letěl u háječku pod skalou krásný vysoký vřes, v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu krásná chaloupka. Brouček hned do světnice, ani nepozdravil, klesl na stoličku a dal se do pláče, a plakal a plakal, že se kámen mohl ustrnout. »Broučku, Broučku, copak se ti stalo?« ptala se Janinka. »Slyšíš, Broučku, cože se ti stalo? Pověz!«

A Brouček povídal: »Oni mi ji nedají.« — »Že ti ji nedají? A proč ti ji nedají?« — »Že prý mají jen tu a že prý já budu neposlušný a že by se měla se mnou zle.« A už zas plakal. »I můj milý Broučku, jen se pěkně pokoř a neplač! Vždyť mají jen tu, viď? A myslíš, že už budeš vždycky poslušný Jen si nedůvěřuj! A kdybys měl být neposlušný, to by se měla Beruška s tebou zle. Já ti povím: Jen se pokoř a buď poslušný, však já o tom s kmotříčkem promluvím.« — A Brouček už neplakal a letěl domů.

Maminka už byla plná úzkosti. »I můj ty Broučku, copak jsi tak uplakaný?« — »Když oni mně ji, maminko, nechtějí dát! že prý budu neposlušný. Oni si to myslí.« — Maminka byla celá udivená. Toho by se byla přece nenadála. Neříkala však nic a tatínek také nic, ale mrzelo je to oba, až se maminka dala do pláče. »I neplačte, maminko! Já jsem byl neposlušný, ale já si přeji už poslouchat. Však Janinka s kmotříčkem promluví.«

A jednou po slunce západu si Janinka u cesty na kmotříčka počkala. »Kmotříčku, buďte tak laskav, zastavte na okamžik!« — A kmotříček se zastavil. »Tak vy nechcete Broučkovi Berušku dát! Pročpak? že byl Brouček neposlušný? On toho lituje a přeje si už poslouchat. A kmotříčku, jestlipak jste vy byl vždycky poslušný, podívejte se mi do očí!« — Ale kmotříček se díval na zem. »A copak vy chcete s tou vaší holkou vyvádět? Jen si dejte pozor, aby vám nezůstala sedět. Tak. To jsem vám chtěla říci. S Pánem Bohem, kmotříčku!« Kmotříček byl celý spletený. Letěl a svítil, a když už měl letět domů, povídá tatínkovi: »Řekněte tomu vašemu Broučkovi, aby se k nám zítra přišel podívat.« A druhý den přiletěl Brouček o něco dříve, pěkně se umyl a vykoupal a šel se podívat ke kmotříčkovi.

Kmotříček ho viděl z okna a šel mu naproti. »Vítám tě, Broučku: Tak pojď dál!« A Brouček šel dál. »Já jsem si to rozmyslel, milý Broučku, a když vidím, že toho lituješ a že si už přeješ poslouchat, já bych proti tomu nic neměl, kdyby si tě Beruška vzala. Musíš se jí zeptat« — »A kdepak je?« — »Vaří v kuchyňce večeři.« A tak šel Brouček za Beruškou do kuchyňky. Už ji dávno neviděl. Byla taková silná a krásná. Stála u ohniště a vařila brambůrky celá červená, ažaž hořela, buď že jí plamen do obličeje sálal, anebo že byla v rozpacích.

»Vítám tě, Broučku. Copak mi neseš?« — »I milá Beruško, oni chtějí, abych se ženil, a kmotříček mně řekl, že by proti tomu nic neměl, kdyby sis mě vzala. Abych prý se tě zeptal. Tak Beruško, nechtěla by sis mě vzít?« — »Já, já — víš, Broučku, já jsem tě mívala ráda, ale — já, já — víš co? Já si to rozmyslím. Přijď zas zítra!«

A s takovou Brouček odešel. Maminku to mrzelo, že se chce Beruška teprve rozmýšlet, a Broučkovi to také milé nebylo, ale byl krotký a pokorný a Janinka mu to schvalovala. »Nic si z toho nedělej! Je—li Beruška hodná, však ti ji Pán Bůh přece dá, a není—li hodná, buď rád, že ti ji nedá. Jen tam zítra zas jdi!«

Však už toho Beruška litovala. »Copak jsi mu řekla, Beruško?« ptal se jí kmotříček, když přišla do světnice. »Já, já — já jsem mu, tatínku, řekla, že si to musím rozmyslet.« — »Rozmyslet? Copak si chceš rozmyslet? Či nemáš Broučka ráda? A neřekl ti, že já jsem ho poslal?« — »I já, já — ten brouček z roští není neposlušný.« — »Brouček z roští? I co je tobě do broučka z roští? Kdyby on byl přišel, tak by byl Brouček nepřøišel. Ale Brouček přišel a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi—li ty desetkrát horší nežli Brouček!«

Víc ji kmotříček neřekl. A Beruška plakala a celou noc nespala a plakala, a když Brouček druhý den zas přišel, byla Beruška v kuchyňce a vařila brambůrky — celá červená, ažaž hořela, buď že jí plamen do obličeje sálal, anebo že byla uplakaná. »Vítám tě, Broučku.« A už zas plakala. »Copak, Beruško, pláčeš?« — »Ach, odpusť mně to, Broučku, že jsem se chtěla teprv rozmýšlet.« — »A chtěla by sis mě vzít?« — »I bodejť že bych chtěla!« A vzala Broučka okolo krku a měli se rádi.

A tak maminka, aby prý se se svatbou neodkládalo. Ale asi týden to přece ještě trvalo. Když se muselo všecko omývat a cídit! A než se všichni hosté pozvali! A než se všecky koláče upekly! To jich bylo! Ani se nemohly v komoře na prkna vejít. A Janinka, že jim pošle tři zrnka vína, taková krásná modrá až do červena, tak jak se z hroznu utrhla. A poslala. Zjednala černého brouka kováříka, a on jim je na kolečku zavezl. A Janinka mu dobře zaplatila, ale kmotřička mu přece dala trochu mouky a krupice a jiskřičku másla a tři hodně veliké koláče. Ten byl rád! Když měl doma hromadu dětí!

A byla svatba. To bylo hostů! A když byli všichni pohromadě, šli ven pod dub, Brouček a Beruška, tatínek a kmotřička, kmotříček a maminka, Janinka a ten starý brouček z roští a pak ti ostatní.

»Tak si podejte ruce!« začal kmotříček a Brouček a Beruška si podali ruce. »A ty, Broučku, vyznej, chceš—li mít Berušku vždycky rád a vzdávat ji patřičnou čest.« A Brouček vyznal, že ji chce mít vždycky rád a vzdávat jí patřičnou čest. — »A ty, Beruško, vyznej, chceš—li mít Broučka vždycky ráda a dobře poslouchat.« — A Beruška, že ho chce mít vždycky ráda a dobře poslouchat. — »A tak buďtež v tisíce tisíců a žehnej vám Hospodin!« A všichni opakovali: »Buďtež v tisíce tisíců a žehnej vám Hospodin!« A šli zas do chaloupky a jedli a pili a zpívali a povídali a zas zpívali a byli rádi a měli se dobře.

A když tak zpívali, tu viděl Brouček oknem tam výš na mezi za dubem malinkého broučka zlatohlávka. Ležel v trávě na břiše se založenýma rukama, díval se a poslouchal. Brouček vzal honem dva koláče, jeden tvarohový a druhý makový, a běžel ven. »Zlatohlávku, pojď sem! Já mám dnes svatbu.« — »Však já vím, že máš,« — »Tak tu máš, na, koláč!« A dal mu koláč, ba dva, jeden tvarohový a jeden makový, a zlatohlávek byl tolik rád a utíkal domů.

Slunko už vycházelo, když všichni vstali, aby vyprovodili Berušku pod jalovec. Byli veselí, pokřikovali a zpívali, jenom kmotřička potichoučku plakala. A bylo po svatbě. Tatínek a maminka se odstěhovali na dvůr do světničky a Beruška začala hospodařit. Hezky se jim vedlo a měli se rádi. Brouček a tatínek svítili. Beruška vařila a uklízela, maminka jí radila a pomáhala.

Ale dlouho to netrvalo. Jednou ráno, když slunko zapadlo, seděli u snídaně. Polívčička stála na stole a Brouček se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Ještě neřekl Amen, a bác — maminka spadla se stolice na zem a bylo po ní. Honem k ní běželi, kropili na ni, křísili ji a volali a plakali, ale nic naplat. Bylo po ní. Ach, to měli žalost!

A tak jí u potoka pod olšičkou vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ji tam uložili a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes. A ta bělounká chudobička vedle — ta je tatínkova. Když on si to bral moc k srdci! Svítil a svítil, ale chřadl a světla mu ubývalo, až pak, že už nemůže, a zůstal doma. A co se nestalo! Jednou večer — pod jalovcem už byli po večeři — přiběhne kmotřička: »I prosím tě, Broučku, neviděls kmotříčka? On dosud není doma, a slunce je už tak vysoko. Ach, já jsem plna strachu.« — »Ne, kmotřičko, já jsem ho neviděl.« — A tatínek počal mít také starost. »Ach, to se mu něco stalo, jděte ho hledat!«

A šli ho hledat. Volali a plakali, lítali a běhali, ale nikde nic, a nikdo o kmotříčkovi nevěděl. To bylo nářku! Janinka kmotřičku těšila a těšila, ale kmotřička se nedala potěšit. Když už to trvalo druhý den! A teprv třetí den vypravoval Brouček; že tam v lese pod dubem nedaleko cesty vyrostla bělounká chudobička, a ta že tam nikdy nebývala. »Ach, to je jeho chudobička, ona ho ta žluna přece sežrala, ach, ach!« a plakali a naříkali. A tatínek chřadl a chřadl. »Však já už tu také dlouho nebudu, jen se mějte rádi a poslouchejte!«

A když jednou tatínek dlouho nešel k snídani, šel se Brouček po něm do světničky podívat, a tu on ležel na postýlce, nožičky sepjaté a celý ztuhlý. Ach, to byl zas zármutek na zármutek!

A tak mu pod olšičkou u potoka vykopali hrobeček, zaplakali, pěkně ho tam uložili a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam kvete podnes.

»Kmotřičko, zůstávejte u nás! Nebudeme tak sami!« prosili Brouček a Beruška. Ale kmotřička, že ne. »Ne, ne, milé děti, já musím doma umřít, a od nás mne zanesete tam do lesa pod dub, rozumíte?« A tak zůstali sami. Brouček a Beruška sami, kmotřička sama, Janinka sama, jen tam v roští se ten mladý brouček oženil a byli staří i mladí pěkně pohromadě.

A tak zas svítili a svítili, a když už slunce vycházelo, čekával Brouček na toho mladého z roští, a letěli spolu domů. A svítili a svítili, a ta veliká silná paní v tom pěkném domě sedávala u stolu a psávala dlouhá psaní, a ta malá holčička byla už taková velká a krásná. Mívala dlouhou, bělounkou zástěru a pomáhala v kuchyni kuchařce. A ten bělohlavý Pavlíček — ne, ten tam nikde nebyl. Myslím, že byl někde na školách.

A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom že se všichni ještě sejdou, a když si to kmotřička tak moc přála, tak že se sejdou u ní. A sešli se ti z roští, mladí i staří, Janinka a Brouček s Beruškou. Měli koláče s tvarohem a mákem a Janinka jim poslala po kováříčkovi zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré až do červena. A sedìli kolem kamen a povídali, ale jaksi jim to nešlo. Když tam kmotříček už nebyl, a tatínek také ne, a maminka také ne! Pořád si na ně vzpomínali.

A tak se pomodlili a počali se loučit.

Ti z roští spěchali tam za stráň do roští, Janinka do mechu mezi vřes, ale Brouček s Beruškou zůstali u kmotřičky, a že jí to všechno na zimu ucpou a urovnají. A ucpali jí to a urovnali, a když už letěli domů, povídal Brouček: »Poslouchej, Beruško, pojďme také Janince pomoci.« A šli. Janinka si to právě snášela z komory do kuchyňky. »Janinko, my vám jdeme pomoci. To jsme hloupí, že nás to dříve nenapadlo, viďte!« — »I toto, milé děti! Vždyť já si to ještě mohu udělat sama. Až leda bych nemohla. Ale když jste přišli, tak mně pomozte!« — A pomohli jí. — Pak se dali doma do práce. Však už bylo hodně zima. Snesli všechno do kuchyňky, zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek, ucpali dveře i okna mechem, a teď — ať si třeba mrzne!

A pomodlili se a lehli a spali a spali. To se jim to spalo!