Broučci (1919)/X.

Broučci Jan Karafiát
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Index stran

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli! A broučci už neměli stání, Brouček, Broučínek, Broučinínek, Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výš než druhý, a když viděli tam od háječku Janinku přicházet, letěli jí naproti, a skoro ji nesli.

„Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu.“ Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti! Berušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.

Broučci se už vznášeli do povětří, ale tatínek že jim chce ještě něco připomenout. „Milí broučci! Tak vy dnes poletíte, a budete lidem svítit. Dobře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomínal mne tatínek i kmotříček, abych pěkně poslouchal, sic že zle pochodím. A já jsem přece neposlouchal. Jednou jsem div o život nepřišel, a po druhé jsem myslil, že pozbudu rozum. A kdyby mne sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat, já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeju, milí broučci, abych já vám byl výstrahou, a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat.“

Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela, maminka plakala, a berušky se daly také do pláče. A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby mohla Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka stačit. Tam na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátili, a broučci letěli daleko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.

„Jen se nebojte,“ učil je tatínek. „Pěkně sviťte, a nic se vám nestane. – Tady to jest hajného chaloupka. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes rameno a na hlavě klobouk s pérem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste víno, co nám posílává Janinka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k podzimu, ale už víno kvete. Viďte, to krásně voní.“

A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali, a „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tatínek také: „Zdař Bůh!“ a Broučinínek také a Brouček a Broučíček a Janoušek a Janínek a Svatojánek, „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“

„Vidíte, tady začínají zahrady, a ta krásná veliká stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdřív tam oknem do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod námi, to jest kašna, lev do ní plije vodu, – však se někdy na něj podíváme.“

A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře ještě mnohem větší. A ta okna plná světla, a ty dvéře dokořán otevřeny, a do těch dvéří vcházeli pořád

…a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko. (Str. 68.)

lidé, staří i mladí, hoši i holky. A broučci se nerozmýšleli, – to okno nade dveřmi bylo otevřeno, – vletěli tam, sedli si dole na rámec, a dívali se. Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy, a jednu si hned otevřel.

Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlasy. Tatínek nechtěl ani očím věřit. „Jest to on, či není to on?“ A byl to on ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně! Pak se Pavlíček modlil: Že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušní a nemilosrdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil, a svým Duchem aby je posvětil.

Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu, a četl z ní: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. A když si sedli, a dávali pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on býval rozpustilý a nemilosrdný chlapec. Jednou na večer, když si v zahradě hráli, že viděl letět svatojanského broučka. Hned strhl s hlavy klobouk, a ze vší síly jím po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka že se na něho upřeně podívala. Neříkala však nic.

V noci pak měl sen. Zdálo se mu, že bylo už ráno, a že ho maminka přišla budit. Jeho klobouček držela v ruce. „Podívej se, Pavlíčku, co pak to jest tady na tvém kloboučku.“ A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko. „Pavlíčku, kde pak se tady to křidélko vzalo?“ – „Víte, maminko, já jsem včera večer tím kloboučkem hodil po svatojanském broučkovi.“ – „Ano, já vím, ale teď se podívej, tys ho zabil. Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěkně svítil, a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. Tys byl nemilosrdný, tys broučka zabil, a proto nedojdeš milosrdenství.“ On, že se dal do pláče, ale maminka ho nechala, a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že jest ještě noc, a že to byl sen. Ale ráno hned se šel podívat na klobouček, a to křidélko tam opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo Boží: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou, že mu v paměti uvázlo, a Duch svatý, že mu od té doby už často ukázal, že jest přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všickni tu svou nemilosrdnost připomenuli, a pokořili se, a nikoho neodsuzovali a nezatracovali, ale když se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky hříchy odpouští, aby jemu k vůli byli ke všem a ku každému milosrdní.

A když to tatínek poslouchal, on se dal do pláče. A tam v první lavici nedaleko lešeníčka seděla velká silná paní, trochu již přisehnutá, a ty kaštanové kadeře jí již docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna, a ony obě také slzely. A bylo Amen, a modlili se a zpívali, a když zpívali, Pavlíček se podíval na to okno nade dveřmi, a tam dole na rámci sedělo osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi rád. A vycházeli, a dávali u dveří něco na talíř, až to cinklo. A tak broučci také letěli.

„Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy. Teď musíme pěkně svítit.“ A letěli do té zahrady u toho pěkného domu, a zůstali tam všickni. Tatínek myslil, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou noc krásně svítili, a když začali kohouti kokrhat, „Slyšíte,“ povídal tatínek, „to kokrhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle se už nebe rdí. To poleťme domů.“ A letěli domů.

Maminka a Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka už na ně čekaly. „Vítáme vás, vítáme vás! Jak pak jste se měli?“ – „I dobře jsme se měli. Ale maminko, to máme hlad!“ – „Nu tak pojďte, pojďte večeřet.“ A pomodlili se, a navečeřili se, a když čekaly, že jim budou broučci vypravovat, oni na to: „Ale maminko to se nám chce spát!“ A tak aby si šli lehnout. A sotva že ulehli, už spali a spali.

„Jak pak to přece s nimi chodilo?“ ptala se maminka. „Nebáli se?“ – „I toto. Oni jsou jinší reci, nežli jsem já byl.“ Maminka se smála. „A víš proč?“ – „Proč pak?“ – „Proto, že tys býval vždy sám, a jich jest hromadu.“ – „Však já jsem rád, že jich máme hodně.“ A byli rádi. A sotva že slunko začalo zapadat, už zas byl, broučci na nohou, a letěli a svítili, a nic se nebáli a nic se jim nestalo. A tak pořád svítili a poslouchali.

Když pak jednou po snídani právě chtěl zas letět, zkázala jim Janinka, aby se k ní všickni přišli podívat. A tak se šli hned všickni k ní podívat: U háječku pod skalou vřasa, červeně bíle rozkvetlá, a v té vřase mech jako samet a v tom mechu na samé skále krásná krásná chaloupka. A ty dvéře se tak svátečně leskly, a ta okénka se tak slavnostně třpytila, a Janinka ležela na lůžku celá sváteční, a všecko, jako by měla veliký svátek. Dvanáct židlí kolem lůžka. „Vítám vás, broučci a berušky, vítám vás. Pojďte tadyhle sednout,“ vítala je Janinka, a krásně se na ně usmívala. „Vy, tatínku a maminko, sedněte si tady ke mně.“

Broučci byli celí udivení, co to bude, ale maminka už měla oči plné slz. A když se usadili, sedla si Janinka na lůžku. „Milí broučci a berušky, a ty můj Broučku a Beruško, to jste hodní, že jste se přišli ještě ke mně podívat. Pán Bůh mně zjevil, že se dnes z toho světa odeberu, a já bych se ráda s vámi rozžehnala.“

Tatínek a maminka a berušky už plakali, ale broučci jako by tomu nechtěli věřit. Vždyť byla Janinka taková silná a zdravá! – „Já jsem vás vždycky měla ráda, a modlívala jsem se, aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat. Teď už tady nebudu, ale Pán Bůh vás bude i na dále učit poslouchat. Jen se mějte rádi, a hleďte si každý svého. Nedostatek nebudete mívat nikdy v ničem žádný. A kdybys ty se, milá Beruško, s tou chromou nožičkou nevdala, tady ta má chaloupka bude tvá, abys měla kde zůstávat. Když pak umru, pochovejte mne tadyhle v mechu hned pod okny. Teď mně ještě podejte každý ruku.“

Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. – „Broučci, co pak vy nechcete poslouchat?“ – „Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!“ – „Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mne nyní chce vzít, měla bych já nechtít? Nic neplačte. Jenom pěkně poslouchejte.“

A když ještě každého políbila, položila se na znak, a pokojně ležela, celá sváteční. „A nepošly oči její, aniž síla odešla od ní.“

A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. „Broučku!“ – A tatínek se k ní sklonil. – „Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mně často posluhoval. Ať si pro to přijde. Že ho pozdravuju a děkuju mu.“ – Pak oči zavřela, a víckrát neotevřela.

Ach, ti broučci, už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili, a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko s kraječkem jak krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.

„Kováříku!“ volal tatínek na toho černého brouka, když ho po prvé potkal. „Janinka umřela. A něco ti tam v komoře uchystala, máš si pro to přijít. Ale jest toho mnoho, musíš si vzít kolečko.“ A kovářík si pro to přijel s kolečkem, ale nemohl to na jednou uvezt, – hrách a kroupy a čočku a mouku a krupici a máslo, a celé jedno zrnko vína. Musel přijet ještě jednou a ještě jednou. Ten byl rád! Ale pak se dal do pláče: „Ach, kde já zas takovou paní najdu!“ A jel cestou svou, radoval se a plakal. A broučci se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily, a neměli nikde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy všeliký dostatek. A když broučci jednou hned po slunce západu do té zahrady u toho pěkného domu přiletěli, ó, tam dole, to bylo shonu! Služky sem, a služebníci tam, a tam na hoře, to bylo světel!

A takový dlouhanánský stůl, a kolem něho plno paniček a pánů. A tam na horním konci seděla ta krásná, krásná panna s krásným věncem na hlavě, a vedle ní takový krásný voják se zlatým límcem. A ten kaštanový Fréda tam také byl, a měl také zlatý límec. A ten bělohlavý Pavlíček tam také byl. Byl celý černý, a měl v dírce u knoflíku tři bělounké chudobičky.

„Broučci, podívejte. Zde mají, myslím, svatbu,“ povídal tatínek, a ohlížel se po zlatohlávkovi. Opravdu, zlatohlávek seděl se založenýma rukama tam na vrchu na pootevřených dveřích. „Zlatohlávku, viď, to zde mají svatbu.“ – „I bodejť že mají. Vidíš tamhle nevěstu s tím krásným věnečkem. To je Elinka.“ – „A koho pak si bere?“ – „I toho pána vedle s tím zlatým límcem. Pane, to jest pán!“ A tatínek byl rád, ale – že musejí svítit. A svítili a svítili.

A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roždí.

A oni přišli, a sedli si kolem kamen, a jedli a pili, a povídali si. Ale ten starý brouček z roždí prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi hrozně málo dříví. „I, my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od lonska nám ho hromadu zbylo, a letos jsme dělali celé léto o dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek že ano, a broučci všickni že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko vnitř i zevnitř mechem ucpali, — už to měli, — ještě se pomodlili:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine!

pac a pusu, a už leželi a už spali, a spali a spali.