Broučci (1919)/IX.

Broučci Jan Karafiát
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Index stran

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale kmotřička již o tom nevěděla. Když ji přišli Brouček a Beruška poprvé navštívit, byla bez sebe. Honem ji vynesli na sluníčko, a ona otevřela oči, a ještě jednou se na ně podívala, ale pak bylo po ní. A tak zas plakali. A Janinka plakala, a ti broučci z roždí plakali, a když to tak kmotřička chtěla, zanesli ji do lesa pod dub. Vykopali hrobeček, pěkně ji do něho uložili, zaplakali, a třetí den tam vykvetla chudobička, bílá jako mléko. Však tam obě podnes kvetou.

„Ach, teď jsme tak sami.“ naříkala Beruška. „Nenaříkej,“ těšila ji Janinka. „Jenom pěkně poslouchejte. Já jsem vás měla vždycky ráda, a čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raděj.“ A oni poslouchali a měli se rádi.

Ale ti broučci z roždí, – co se jim nestalo! Pod jalovcem už spali, a tu se najednou přiženou ti z roždí celí vyděšení, a tlukou na dvéře. „Kdo pak to? Co pak to?“ – „Ach, to jsme my z roždí. Už jsme spali, a tu přijeli lidé s vozem, počali na něj nakládat naše roždí, a chaloupku nám celou zbořili. Sotva jsme utekli. Ach, co si počneme!“ – „I neplačte. Vždyť zas nějak bude. Pojďte zatím k nám.“

A honem jim otevřeli, a pěkně jim ustlali, a ráno už byl Brouček s Beruškou domluvený. „Víte co? Ta chaloupka támhle pod dubem jest teď prázdná, a my ji nepotřebujeme. Zůstávejte tam, a budeme mít k sobě blíž.“ A oni že ano, a byli rádi, a hned se tam odstěhovali. Však toho mnoho neměli. Když o všecko přišli! Proto jim Beruška poslala také ještě mouky a krupice a másla, a Janinka jim toho také hromadu poslala.

A broučci zas svítili a svítili, a měli se rádi. A tam v té zahradě u toho pěkného domu, když tam jednou Brouček přiletěl, procházel se krásný voják: červený kabátek se zlatým límcem, a krásný palaš po boku, a prováděl tu velkou silnou paní s kaštanovýma kadeřema – však už se jí hodně bělaly. A za nimi zas takový krásný voják, a prováděl takovou krásnou, krásnou pannu, a něco si povídali. Toho prvního Brouček hned poznal, to byl ten hodný kaštanový Fréda, a Elinku také poznal, ale toho druhého nepoznal a nepoznal. Byl cizí. Nechť. Však Brouček o ně nedbal, a skoro si jich ani nevšímal, a svítil a svítil.

Ale doma býval přece často mrzutý, a na Berušku někdy tak broukl, že měla hned plné oči slz. „Broučku, co pak jsem ti udělala?“ ptávala se Beruška, ale Brouček ani neodpověděl. Když ten Brouček z roždí měl už malého broučka, a ten jim běhal naproti: „Tatínku, tatínku!“ Broučkovi to bylo líto.

A když jednou přiletěl Brouček zas tak zamračený, a ani nepromluvil, ptala se ho Beruška u večeře: „Ale Broučku, co pak ti jest? Tak se mračíš, a ani nepromluvíš.“ – „Ach, co mi jest! Ti tam z roždí mají už dva malé broučky, a my jsme tu pořád sami.“ – A Berušce stály v očích slzy jako hrachy, a když se Brouček na ni podíval, viděl, jak se jí sypaly po tváři, až jí jedna spadla na talíř do polívky. Broučka to bodlo. Honem se chopil své dřevěné lžičky, a třeba že mu hrachová polívčička ze všech polívčiček nejméně chutnala, snědl jí plný talíř, a už ani nemukl. Ale když se Brouček druhý den stavil u Janinky, začala ona: „Poslouchej, Broučku, já jsem tuhle byla u Berušky, a ona byla celá uplakána. Já jsem se jí ptala, co jí jest, ale ona, i že nic. Ale já se bojím, že ty s ní vždycky pěkně nenakládáš. Poslouchej, to by ještě scházelo. Nevíš, jaká jí patří čest? Či chceš být zas neposlušný?“ – „I, já, – když jest nás teď tak málo! Jindy svítil kmotříček a tatínek, a teď jsem jen já. To nebudou lidé vidět.“ – „Ale, Broučku, jaké se ty děláš starosti! Jen ty sám pěkně sviť, a o lidi se nestarej. Co pak si tě oni objednali? Ne, Pán Bůh si tě objednal, a kdyby chtěl, však on by dovedl rozmnožit si vás v tisíce tisíců.“

A Brouček letěl a svítil a svítil, celou noc pěkně svítil. A když letěl ráno domů, a když už byl za potokem, a už v stráni u samého jalovce, tu slyší: „Tatínku, tatínku!“ a takový roztomilý malounký brouček batolil se mu naproti. „Tatínku, tatínku, co pak mne neznáte? Vždyť já jsem váš Broučínek, a už na vás čekám. A Janinka na vás také čekala, a když jste dlouho nešel, tak šla domů. A viďte, tatínku, tu starou kolíbku mně dáte pěkně obarvit. Maminka ji snesla se stropu, ale ona jest už taková škaredá. Viďte.“

Tatínek byl celý vyjevený, a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. „I ty můj Broučínku, i ty můj Broučínku!“ A hned si tatínek sedl, vzal Broučínka na kolena, a počal si ho prohlížet. A on vám měl oči jako tatínek, a nosíček jako tatínek a všecko navlas jako tatínek, a tolik toho napovídal. Ach, to byla radost! A měli se rádi. Tatínek svítil, maminka s Broučínkem hospodařila, a učila ho hezounké modlitbičce: „Ó, můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný.“

A dlouho to netrvalo, – když tatínek letěl jednou zas domů, a když už byl za potokem, a už v stráni, tu mu přiběhl Broučínek naproti: „Tatínku, tatínku, máme malininkého Broučinínka. Vidíte, on vám jde naproti.“ A Broučinínek mu šel naproti, a tatínek už ho měl v rukou, a zdvihl ho do povětří, a tolik se smál. A Beruška stála ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. Ach, to byla radost! A měli se rádi, a tatínek svítil, a maminka hospodařila, a broučci si před chaloupkou hráli.

A dlouho to netrvalo, když tatínek letěl jednou zas domů, a byl už za potokem, tu mu běželi Broučínek a Broučinínek naproti: „Tatínku, tatínku, my máme berušku takovou hezounkou. Vidíte, ona vám jde naproti. Ale ona ještě neumí moc běhat.“ A ta malá beruška šla tatínkovi naproti. „Tatínku, tatínku, jak pak mně budete říkat? Janinka nám přinesla medu, a povídala, že se budu jmenovat Beruška, ale maminka povídala, že ne, že se budu jmenovat Janinka.“

Tatínek byl celý vyjevený, a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. „I ty má malá beruško, i ty má zlatá beruško! Vždyť ty máš očka jako Janinka, a nosíček jako Janinka, a všecko na vlas jako Janinka. To ti musíme říkat Janinka.“ A maminka byla ráda, a ta malá beruška byla ráda, a všickni byli rádi, a měli se rádi. A tatínek svítil, a maminka hospodařila, a broučci si před chaloupkou hráli.

„Dejte mně na Janinku pozor, ať mně ji luňák nevezme!“ říkávala maminka. – „O, však my dáme pozor!“

A dávali pozor. Ale jednou přiběhli domů: „Maminko, maminko, byl tu luňák. Ale nevzal nám Janinku. On se nás bál.“ A maminka byla celá ulekaná. „Opravdu? Byl to luňák?“ – „Byl to luňák. Takový velikanánský, a měl zelená křídla a dlouhanánské vousy, a tolik bzučel.“ – „I to nebyl luňák. Luňák má zobák a peří.“ – „Peří? Tak to nebyl luňák. Ale bzučel a měl dlouhanánské vousy.“ A maminka byla přece ráda, že jí to Janinku nevzalo.

A dlouho to netrvalo, a měli zas malounkého Broučka, a zas to dlouho netrvalo, a měli malounkou Berušku, a tatínek měl radost, a mamince srdce plesalo. Ale tatínek začínal už mít starost. „I, já ani nevím, jak jim budeme říkat. A kam pak si je dáme?“ – „I, však my si na nějaká jména vzpomeneme. A vždyť tu světničku do dvora máme ještě prázdnou.“ A dlouho to netrvalo, a měli Broučíčka, a měli Janouška, a měli Janínka, a měli Svatojánka, a měli Berunku. Deset jich měli, sedm broučků a tři berušky. Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni stoupnout, běhala však přece dost. A když už nemohla, vzali ji broučci na ramena, a pěkně ji nosili.

A měli se rádi. Tatínek svítil, a maminka hospodařila, a všech deset broučků běhávalo pohromadě. Maminka se za nimi dívávala, a srdce jí plesalo. A Janinka je měla také ráda. „Pojďte, broučci, pojďte. Mám pro vás práci.“ A oni jí to pěkně dělali, a ona jim něco vypravovala, a pak – i to se rozumí, že jim něco dala. „A teď si zas jděte. Ale pěkně poslouchat! Pán Bůh má jen poslušné broučky rád.“

A oni zas šli. Broučci se učili lítat, – se stříšky až k palouku, a přes celý palouk až k dubu, a zas zpátky, – a berušky se dívaly, který dál. A to pak býval hlad, ale to býval hlad! „Maminko, maminko, to mám hlad,“ říkával Broučínek. „Nebudeme ještě večeřet? Já jsem už sotva došel.“ – „I počkejte, počkejte, dětičky, až přijde tatínek.“ – „Ale maminko, vždyť my můžeme pak ještě jednou večeřet.“ A tak večeřeli, a když přiletěl tatínek, zas s ním večeřeli, a nic jím to neškodilo. Ale ty malé hrníčky na vaření musela maminka všecky dát pryč, a koupila takové veliké hrnce. Za to jí berušky v kuchyni pomáhaly, a když dělala o dříví, tak jí všickni pomáhali. Jedni sekali, druzí odnášeli, a jiní rovnali. To měli dříví, až nazbyt! A když se už dost napomáhali, běželi se proběhnout.

A když si jednou tak vyběhli, – bylo to hned po snídani, – a už byli tam konec stráně nedaleko potoka, tu viděli takového hezounkého malounkého broučka: celinký červený se sedmi černými puntíčky, a ta krásná očka jako oheň. Seděl na kapradí, a díval se na broučky. Broučci zůstali stát, a dívali se na něho.

„Však já se vás nebojím,“ začal ten brouček. „Viďte, vy jste svatojánci. Tatínek povídal, že jste hodní.“ – „A kdo pak ty jsi? A co pak tu děláš?“ – „Já jsem Verunek tamhle ze šípku. Vidíte jej? Já jsem vyprovázel tatínka, a teď si odpočívám.“ – „A ty jsi sám? Nemáte víc broučků?“ – „I ještě máme Verunečku. Ale ona jest doma u maminky. Pojďte se na ni podívat.“ A broučci že půjdou a šli.

Verunka stála pod šípkem, a dívala se. „Maminko, podívejte se, to jest svatojánků. Oni se jdou k nám podívat. Kde pak jest Verunečka?“ A Verunečka přiběhla, a – ta se jim divila! Když ono jich bylo deset! – „A co pak se, ty beruško, necháváš nosit?“ ptala se Verunka. „I oni jsou rádi, že mne mohou nosit. Já jsem tadyhle na nožičku chromá, ale já umím také běhat.“ A skočila na zem a běhala.

Verunka šla od jednoho ke druhému, každého pohladila, a když přišla k Broučínkovi, povídala: „Viď, Broučínku, ty máš očka jako tatínek. A jestli pak byste, broučci, také něco chtěli? – Verunečko, skoč do komory a přines ten věnec. Visí na bidélku.“ – A Verunečka skočila, broučci se postavili do řady, a maminka je podělovala. To to bylo dobré!

„A jestli pak víte, co to jest? To jsou fíky.“ A ještě každému dala, a Verunkovi a Verunečce také, a Broučínkovi dala hodně veliký kus. A tu letěl Verunek. „Tatínku, tatínku, my tu máme broučky.“ – A tatínek byl rád. „To jste hodní, broučci, že jste se k nám přišli podívat. A jestli pak pěkně posloucháte? To musíte. Já vašeho tatínka vidívám, a on krásně poslouchá.“ A broučci jedli, a pojedli, a že zas půjdou. „Tak jděte, a pěkně doma pozdravujte.“ A broučci šli.

To bylo doma povídání. „Tatínku, tatínku, my jsme byli u Verunků v šípku tam daleko, daleko. Oni vás pozdravují. A oni nám něco dali, takové to bylo dobré. A jejich maminka povídala, že prý mám, tatínku, očka jako vy, a dala mně takový veliký kus, větší než jim.“ – „Ó, však ne,“ bránili se druzí. „Ona nám dala také takový veliký kus, a dvakrát.“

„A co pak vám to dala?“ – „I takové to bylo slaďounké.“ – „Med?“ – „Ne.“ – „Jahody?“ – „Ne.“ – „Třešně?“ – „Ne.“ – „Jak pak to vypadalo?“ – „Takové to bylo smáčknuté, a byl toho věnec.“ – „Tak to byly fíky.“ – „Fíky, fíky, ano tatínku, fíky, fíky to byly, fíky.“ A broučci byli rádi, a maminka byla ráda, a tatínek byl rád, a když to Janinka slyšela, také byla ráda.

„Ale broučci, jestli pak jste pěkně poděkovali?“ ptala se Janinka. – „Poděkovali? Ó, my jsme zapomněli.“ – „To nebylo hezké. Já vám povím: Já vám dám kousek medu, zanesete jej Verunkovi a Verunečce, pěkně poděkujete, a že je všickni pozdravujeme.“ A Janinka jim dala med, a tatínek a maminka pěkné pozdravení, a broučci to tam zanesli, a pěkně to vyřídili.

A měli se rádi. Tatínek svítil, a maminka hospodařila, berušky jí pomáhaly, a broučci se učili lítat. Však už hodně uměli. A byl podzim. Světla ubývalo, a zimy přibývalo, a tak tatínek, že už nikam nepoletí. Jenom že se u Janinky všickni sejdou. A sešli se, všech deset broučků i s tatínkem a s maminkou, a ti z roždí také všickni. To jich tam bylo! A seděli kolem kamen, jedli a pili, a povídali o kmotříčkovi, a o kmotřičce, a jak to bývalo za starých časů, a jak tatínek ponejprv letěl oknem do toho velikého krásného domu tam za městem v zahradách, jak ten na tom lešeníčku kázal: „Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati,“ a jak tatínek pak byl přece neposlušný.

„Nu, broučci, kdy pak vy poletíte?“ ptala se Janinka. – „Ó, už brzy, viďte, tatínku.“ – „I, snad, dá-li Pán Bůh, o příštím Janě.“ – „Tak dobře,“ slibovala Janinka. „Dá-li se mně toho Pán Bůh dočkat, já vás vyprovodím. A starý brouček z roždí prorokoval, že letos nebude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A byli rádi. Ještě se pomodlili, a ti z roždí spěchali pod dub, ti z pod jalovce Janince na zimu všecko snášeli a rovnali, už to měli, dali pac a pusu, – doma to také hned měli, jen ještě:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine,

a už leželi a už spali, a spali a spali. Dobře se jim to spalo.