Broučci (1919)/III.

Broučci Jan Karafiát
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Index stran

A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Maminko, dáte mně medu?“ — „Medu? Jakého pak medu? Broučku, vždyť žádný nemáme.“ — „Ale víte, co nám včera Janinka poslala.“ — „Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.“ — „I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala.“ — „I toto. To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj. Víš naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme.“ Škoda. Ale když to tak bylo!

Brouček se skoro mračil. Tu mu napadlo: „Tatínku, jak pak jest venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: „Milý Broučku, jest tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dvéře zarovnané dřívím.“ — „Ale, tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ — „I, to jest také zabedněné a ucpané. A našlo by nám sem zimy.“ A teprv, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkénko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomalounku oddělali mech, a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo, a sníh se tak krásně třpytil, a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne, a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.

Maminka zatím už zatápěla, a že při tom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali: „Ale, tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?“ — „O nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.“ — „Ale Janinka! Maminko, kde že zůstává?“ — „Ona zůstává v mechu mezi vřasou.“ — „Ona se zachumelila, viďte? A ona povídala, že mne vyprovodí, až ponejprv poletím.“ — „I neboj se. Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když jí jest zima.“ — „A má dříví?“ — „I bodejť by měla.“ — „A ona tam jest sama?“ — „Sama.“ — „Proč pak je sama?“ — „Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli.“ — „Ó, to já bych nebyl sám!“ — „I, kdyby to tak Pán Bůh chtěl! To bys musel pěkně poslechnout.“ — „Nechť. Však Janinka má med a víno. Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?“ — „Já nevím, milé dítě. Snad.“ — Tu je tatínek vytrhl: „Broučku, myslíš opravdu, že jest tam Janinka sama?“ — „I když tam nikdo s ní není.“ — „Co pak s ní nikdy není!“ — „A kdo pak?“ — „Pán Bůh jest s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, tak že se jim nemůže nic stát, a i když se jim něco stane, že jest to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá, a nic se nebojí.“ — „A máte ji rád, tatínku?“ — „I, bodejť bych neměl.“ — „A vy, maminko, také?“ — „I arciť že mám.“ — „A kmotřička ji má také ráda?“ — „I toť, má. Broučci se mají všickni rádi.“ — „A tatínku, kdy že tedy už poletíme?“ — „Inu počkej, až bude zas léto. Tak asi o svatém Janě.“ — „A jak pak se to dělá, když se těm lidem svítí?“ — „I to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí.“ — „Ale jak pak, když už bolí křídla?“ — „Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí.“ — „A tatínku, co pak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?“ — „Milé dítě, to já nevím, co oni si počínají. Oni snad také spí, anebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní, a že se jim nedobře vede.“ — „Nedobře? Co pak to jest?“ — „Inu, oni se nemají rádi.“ — „Ale, to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi.“ — „I, do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme.“

Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. „Maminko, povídejte mně nějakou pohádku.“ — „Ale, když já, Broučku, už žádnou neumím.“ — „I, víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno.“ — „O čem pak byla?“ — „I, víte, o tom kocourkovi a o kočičce. Víte?“ — A maminka, že bude povídat a povídala:

„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už jest tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný černý jako uhel, ten druhý byl celý krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná morovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli, anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak z jara povídala maminka: Děti: já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodní a mějte se rádi. My přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.

A ještě jim drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dvéře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci že se budou porážet. A kočička že také. A tak se poráželi a poráželi, tak že se ten bílý kocourek dostal dospod. Jeho to bolelo, a také ho to zlobilo. A tak že on si už s nima nebude hrát. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal, a povídal jim: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch, a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že jest na vlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó že ona jest nejkrásnější, že jest černá i bílá.

A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to počalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko hořelo, — a koťátka chtěla utéci, ale dvéře byly zavřeny. A tak křičeli a křičeli, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, proto, že byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec, a zvonili a zvonili, a už jest té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“

Brouček poslouchal. Jemu se to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až při tom usnul, bim bam. A tak spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Tatínku, kdy pak už poletíme?“ — „I, milý Broučku až bude léto.“ — „Kdy pak bude léto?“ — „Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“ — „A ještě nekvete?“ — „Ó, ještě ne.“ — „Ale, tatínku, podívejme se.“ — „I ne, Broučku, našlo by nám sem zimy. Ještě nic nekvete.“

Ale když Brouček pěkně prosil, a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček, byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy, a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. „Vidíš, Broučku, ještě ni nevete. A tamhle dole, vidíš, to jest pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“ Tu maminka tatínka vytrhla: „Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestli pak to nejsou tři chudobky?“ — A tatínek se tam podíval. „Ach ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila brzy zima, oni tam někam zalezli a zmrzli.“ — A Brouček se dal do pláče: „Maminko to jest kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ — „I neplač, Broučku, to oni nejsou,“ chlácholil ho tatínek. „Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“

A tak Brouček neplakal. „Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ — „Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ — „A jak pak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sežrala, také by tam byla vyrostla chudobka?“ — „Také.“ — „Kde pak?“ — „Tam někde pod bukem v trávě.“ — „A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“ — „I snad ne. Ona jest v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“

Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. „Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?“ — „Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“

Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila, a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil:

Ó, náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A přitom se rádi máme.

A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení. Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli, a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už bez toho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka povídala: „Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už jest tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný morovatý, a ta kočička byla celá krásná bílá jako mléko.

Ale tu křičel Brouček: „I ne, maminko.“ — „A co pak ne?“ — „Tak to nebylo.“ — „A jak pak to bylo?“ — „Ta kočička nebyla celá krásná bílá jako mléko, byla krásná morovatá.“ — „I to jest jedno.“ — Ale maminko, to není jedno.“ — „I jest to jedno.“ — Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: „Co pak ten Brouček pláče?“ — „Viďte, tatínku, že to není jedno.“ — „A co?“ — „Že byla ta kočička krásná morovatá, viďte? A ne celá krásná bílá jako mléko.“ — „Nu tak ano. Byla krásná morovatá. Už jen spi.“ — A maminka: „Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mne pořád moříš.“ A už to honem dopovídala. „Tam nedaleko byl kopec, ani na něm pověsili zvonec, a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“

Brouček držel maminku za ruku, a říkal si bim bam, až při tom usnul, bim bam. A spali a spali.