Broučci (1919)/II.

Broučci Jan Karafiát
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Jan Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Jan. Broučci. Ilustrace Josef Wenig. 29. vyd. Praha : Alois Hynek, 1919. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Index stran

Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima.

A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce, a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: „Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.“ — A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.

Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní. „Kmotřičko, co pak máte?“ — „I, Broučku, pekli jsme koláče s tvarohem a s mákem.“ — A už jich nesla kmotřička plný talíř, a každý si jeden vzal, a Brouček, že zkusí také ještě jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si. Ale Broučkovi se jaksi nehezky sedělo. „Pojď sem, Beruško, já ti něco povím.“ — A Beruška šla, a Brouček jí šeptal nahlas do ucha: „Poslouchej, kdo pak to jest ta Janinka?“ — „I, to jest Janinka.“ — „Čí pak ona jest?“ — „I, ona není ničí, ona jest sama svá.“ — „A co pak nemá žádného broučka a tatínka?“ — „Ne, ona jest sama.“ — „A kde pak zůstává?“ — „Pane, tam u lesa ve vřase. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.“ — „Ale když se pořád tak moc na mne dívá.“ — „I jdi hloupý. Vždyť ona jest hodná. Víš ten med — ten jsme dostali od ní.“ — „Ale když ona — —“

Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně, a Brouček honem za nima. „Kmotřičko, vy ještě něco máte?“ — „Mám. Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v letě.“ — „Co pak máte?“ — „Počkej, to se podivíš. Pojď, pomůžeš nám.“ — A Brouček, že pomůže. A šli, ale ne do almary. Tam do zadu na dvůr měli ještě komoru, a v té komoře — ó, tam měla kmotřička stát celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice, a Brouček jim pomáhal. „Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší,“ radil kmotříček. Kohoutek už měl na pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek, a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.

A teď si zavdala nejdříve maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček, a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všickni si to velice chválili, takové to bylo sladké! — jenom se jim to zdálo moc silné. A tak kmotřička: „Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu.“ A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.

Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen do polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a  povídali: Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou sebrali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila taková velikánská žluna a už už ho chtěla za živa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a frrr na buk, ale žluna hrrr za ním. A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, a že byla díra malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem celý třásl, a vlasy mu vstávaly. — „Co by si jen ta kmotřička doma počala, kdyby takhle!“ — a zalízal do skuliny dál a dál, ale žluna také zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotříčka nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomalounku vylízal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla. A tak letěl kmotříček honem domů.

Slunce už bylo vysoko na nebi, a kmotřička byla celá polekaná. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný, a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, tak že se jim nemůže nic stát, a i když se jim něco stane, že jest to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl, a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!

A tak si to povídali a byli rádi, že už jest to pryč. Ale Beruška se dala při tom do pláče. — „Co pak ti jest?“ ptal se jí Brouček. – „I, kdyby mně byla ta žluna tatínka sežrala!“ — „Ale vždyť ti ho nesežrala.“ A kmotříček k tomu doložil: „Milá Beruško, tenkrát jsme tě ještě ani neměli.“ Ale Beruška, že nechť, a vzlykala přece.

A teď vypravoval tatínek: Když kmotříček a tatínek byli ještě hoši a měli poprvé letět, že je vzal Janinčin tatínek s sebou, ukazoval jim cestu a povídal jim, co kdy a jak. A oni se tomu pěkně od něho naučili. A jednou, když už sami lítali, přidal se k nim Janinčin tatínek a povídal: „Pojďte, hoši, já vás někam zavedu. Ale musíte být tiší a dávat pozor.“ — A oni že ano. A letěli a letěli, až přiletěli k takovému krásnému městu, kolem byly krásné zahrady, a tam, už skoro za městem, v jedné té zahradě stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře byly dokořán otevřeny, a do těch dvéří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. A Janinčin tatínek povídal: „Pojďte, hoši, nepoletíme tam dveřmi. Tamhle jest kousek okna otevřeno.“ — A vletěli tam oknem, sedli si dole na rámec a dívali se.

Od stropu dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi bylo plno lavic. Když kdo přišel, vkročil do lavice, zůstal chvilku stát, díval se do klobouku a pak si pěkně sedl; měl s sebou pod paží dvě knihy a tu jednu si otevřel. Až tu jeden z nich vystoupil na takové lešeníčko, kde byl malý stoleček, a že budou zpívat. A začali zpívat a tak krásně zpívali. A když dozpívali, vstali, a ten na tom lešeníčku počal se modlit: že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušni, aby jim to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého, a svým Duchem aby je posvětil. Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu, a četl z ní o hrstce a o červíčkovi, a že aby se nebál. A když si zas sedli, tu jim pěkně vypravoval, když někdo se bojí Pána Boha, že se nemusí nikoho bát, ba že ani nesmí, protože to Pán Bůh nechce. Pak se zas modlili, a zas zpívali, a když už vycházeli, dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. — „Viďte, hoši, to to bylo hezké,“ povídal Janinčin tatínek. „Ale teď musíme zase honem svítit, abychom to dohonili.“ A tak honem svítili. A od té doby tam tatínek s kmotříčkem často byli, a té modlitbičce, kterou se vždy před spaním modlí, se tam naučili. Oni ji tam zpívávali:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,

A letěli, ale jen nizoučko… (Str. 26.)

K ochraně tvé hledíme.
Laskavý Hospodine.

A tak si povídali, a Broučkovi se to líbilo. Jenom že se Janinka tak moc na něj dívala. Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí: „Nu, Broučku, kdy pak ty poletíš?“ A že mu to tak pěkně řekla, a hezky se na něho usmívala, tak on se už tak moc nebál. „Ó brzy.“ — „I už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale snad mne pozveš, až ponejprv poletíš, abychom tě vyprovodili?“ — A Brouček že pozve, a maminka k tomu s radostí doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.

A přitom zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu. „Ach, zas ta zima!“ naříkala maminka. — „I dá Pán Bůh, bude zas léto, a zas se uvidíme,“ těšila ji kmotřička. — A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. — Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřasy, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli v prostřed palouku, když se Brouček ještě jednou ohlídl. Janinka už byla pryč; kmotříček a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem, a dívali se za nimi. – „S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v letě,“ zkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.

Už cestou povídal tatínek: „Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima, a bylo by s námi zle. Musíme se hned dát do práce.“ A hned se dali do práce. Nejdřív, aby měla maminka na zimu všechno pohotově. A tak jí přinesli z komory všecko do kuchyňky, hrách a kroupy a jáhle a krupici a mouku, také trošku čočky, a pak ještě jiskřičku másla. Na to hned se pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam jen vešlo, a k tomu ještě plnou síň, až po samé dvéře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na hůru. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně ukryl, aby jim nebylo od shůry zima, ostatek pak sházel dolů a dvířka od vikýře raději přibil. Vloni jim je vítr vyrazil, a div že celou střechu neroztrhal. Ještě štěstí, že nebyla tak zlá zima. A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, tak že nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dvéře na petlici, zastrčili špejlek, a celé dvéře zarovnali dřívím, aby jim v síni nezavazelo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkénkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď ať si třeba mrzne! Však ono už venku burácelo.

Tak se jen ještě pomodlili:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine!

pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč“, a lehli a spali a spali a spali.