Braniboři v Čechách (Tyl)/7.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 7.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 297–304.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Po okolí Pražském rozkládal se již večerní soumrak, kdyžto Adalbert se svým průvodčím na Zderaz dorazil. Pod šírým nebem praskalo tu několik ohňů ještě ze sloupů zvrácené spravedlnosti, a kolem nich povalovala se v podivných kupách nuzná luza. Někteří dohlíželi na bídné vařivo ve špinavých nádobách, jiní spali, nemajíce naděje, že budou moci krutý hlad ukojit, jiní zase číhali na příležitost, aby se právem nebo neprávem o večeři s jinými rozdělili.

„Co dělají ti lidé pod šírým nebem?“ tázal se Adalbert svého vykládače. „Držejí tu nějakou slavnost?“

„Ano, slavnost bídy,“ odpověděl tento. „To je jejich domov, jejich střecha a kuchyně. Holou zemi mají za podušku a noční oblohou se přikrývají.“

„To není možná, aby před očima hlavního města taková nouze bydlela!“ zvolal Adalbert.

„Možná nebo nemožná,“ pokrčil jeho soudruh ramenoma; „ale pravda je to, jakž oba dva vidíme. Jen pojď dále, pane, snad uvidíš ještě více.“

Adalbert byl rád, že mohl od tohoto smutného divadla odejít, a kráčeje za svým průvodcem, spatřil konečně na jednom dřevěném stavení tyčku s kusem chvoje.

„To je krčma,“ řekl zbrojnoš. „Zde budou zámožnější bídáci, mezi nimi snad i chlapíci, kterýmž leckde něco pod prsty uvázne, a možná, že zde také něco o ptáčkách zvíme, kteréž hledáme.“

S těmi slovy vešel do stavení a zrovna do jizby. Naproti nim vyvalil se náramný puch.

Adalbert nejsa podobnému vypařování sprostých krčem zvyklý, začal ihned couvati; ale žoldnéř ho uchvátil pod paždí, jakoby mu byl roven.

„I jen pojď dál, bratříčku!“ prohodil při tom hezky hlasitě; „dobrých ovcí stěsná se mnoho v úzkém ovčíně. Něco řízného, ty útočiště žíznivých!“ řekl na to ku krčmáři, a potom se obrátil k hostům. „Pochváleno budiž jméno Páně! Dobrého zdraví, přátelé!“ řekl k nim rázně a sedl si do kouta ke stolu, u něhož byl ještě prázdné místo zahlídnul.

Příchodem jejich stalo se mezi hostmi kratičké pomlčení, a všechněch zraky upřely se na lidi, kterýchž tu nikdo neznal.

„Milosrdný krčmáři!“ zvolal někdo mezi hostmi — a to byl hlas Kojatův — „nechtěl bys nám do krbu kus louče strčiti, abychom si do huby viděli? Někdo by rád ještě něco povídal, ale bojí se, aby tuze velké sousto nechytil, mohl by se jím třeba udávit.“

Krčmář učinil podle té žádosti, a brzo na to osvítil čadivý plamen smolné louče podivné kupy hostů, před nimiž dílem na dřevěných talířích nelibě páchnoucí sýr a jako prsť černý chleb, dílem otlučené džbány s pivem anebo nějakou tekutinou stály, kteráž měla jako medovina chutnati.

Kojata vstal a kradl se okolo krbu, chtěje příchozí lépe ve tváři postihnouti; při tom se postavil ale sám do plné záře, a podle podivného šatu poznal ho Adalbert. I dal rychle soudruhu svému ťuknutím znamení, že to jeden z těch, které hledají, sám ale sklonil hlavu tak hluboko, že ho pro stín širokého klobouku nikdo poznati nemohl.

„Z daleka, přátelé?“ začal se jich teď Kojata vyptávati, až k samému stolu dostoupiv.

„Ne tak z daleka, abychom nebyli cestou bídu hvízdati slyšeli,“ odpověděl Adalbertův společník s velikým povzdechnutím. „Až posud sloužili jsme pánu Okořskému; od včerejška nemá ale sám kusa dobré zdi, protože se pánům Braniborům zalíbilo několik neděl je obléhati, posléz jich dobýti a zbořiti. Budeme tedy hledět, abychom si zejtra nového pána vynašli, je-li tu jinak dobré pěsti ještě zapotřebí.“

„I což je o potřebu!“ řekl Kojata. „Jen kdyby na každou potřebu také hned dvě ochotné ruce vyrostly, aby jich náš ubohý pán přece hezký počet našel, až se navrátí.“

„Jaký pán?“ optal se žoldnéř.

„Aj, což je tvá hlava děravé řešeto, že v ní pranic nezůstane, co ti do uší padne?“ řekl bývalý šašek. „Čili jsi vskutku ještě o tom neslyšel, že se náš nešťastný nebožtík král navrátí?“

„Tak?“ zachechtal se žoldnéř. „Věříš ty také babským báchorkám?“

„Tu to máte!“ ozval se na druhém konci začazené jizby hlas, jenž z úst bývalého bojovníka pocházel. „Tu vám to povídá člověk, kterýž také vojenskému řemeslu rozumí. A já vám pravím ještě jednou, co je mrtvo, to je mrtvo, to je to tam na věky. Časy, kde se člověk sám rozsekal, potom čarodějnou mastí pomazal a zase obživnul, ty časy nejsou více na světě. A zázraky? i ty duše roztomilá! Pán Bůh má teď jinou práci, nežli v bídných Čechách zázraky dělati.“

A po těch slovech podíval se řečník do džbánu.

„Ale jak pak, příteli, když král ani mrtev nebyl?“ namítal proti tomu člověk s obvázanou rukou, totiž Chotoun, kterýž si hned první den pod večer s Kojatou vyšel, aby ve prospěch Ctiborova zámyslu mezi nízkou třídou lidu hlasy nasbíral. „Jak, příteli, když nešťastný pán šťastně na živu zůstal?“

„Ale duše roztomilá!“ rozhorlil se starý bojovník, „jak mohl na živě zůstati, když jsem těmito svýma očima viděl, jak se z drahého těla krev lila? Ve znaku byl ostrým kopím proboden a na ostatních údech měl sedmnácte ran.“

„Sedmnácte ran?“ podivil se někdo u stolu.

„Sedmnácte, ne-li víc!“ opětoval bojovník; „a kdo ví, co ostré kopí umí a jak se meče zarývají, ten vám poví, může-li člověk při tolika ranách zůstati na živu.“

„Já bych řekl, že nemůže!“ ozval se Adalbertův soudruh, „ačkoli jsou příklady, že člověk i z většího počtu ran se vykřísá. — Ale o nebožtíkovi králi nedá se bohužel nic takového mysliti.“

„Nedá, duše roztomilá!“ dosvědčil zase první; „a jakkoliv jsem tvého dotvrzení nepotřeboval, těší mě přece, že jsou dva zkušení bojovníci stejného mínění. O nebožtíkovi králi nedá se nic takového mysliti. Já to viděl na tyto své oči, když duši vypustil. Nu, co na mne koukáte, jako bych vám byl hrubou lež do očí vlepil? Myslíte, že jsem jaktěživ kus lepšího kabátu na těle neměl? O, mé duše roztomilé, neštěstí převlékne člověka za čtyřiadvacet hodin, že ho nepoznáte. Za oněch časů býval jsem pavezníkem rytíře Bohunky. Ten stával vždycky mezi nejbližšími bojovníky při osobě samého krále, a nalezl v nešťastné bitvě na Moravě jako mnohý statečný pán krvavou cestu do věčnosti. Když nám začalo na tom poli štěstí už záda ukazovati, vrhli jsme se — byl nás hezký uzel, a sám král jako český lev před námi — vrhli jsme se do nejhustších řad: buď, anebo! buď je poraziti a zmatek do nich přivésti, anebo udatně zahynouti. Nebyl to žádný žert, duše roztomilé! Rakušanů bylo okolo nás ještě jako much, jenom že se tak snadně zaplácnouti nenechali. Bylo to strašlivé vraždění, a když si na to vzpomenu, je mi vždycky, jako bych hejno zubatých vlků viděl, kteří se z hladu mezi sebou trhají. Ale našich byla jenom hrstka, a proti tomu dešti střel a při tom krupobití ran bylo těžko obstáti. A přece snad — navzdor všem nehodám, jakýchž toho nešťastného dne české vojsko zakusilo, navzdor hanebné zradě, kterouž ten nevěrný Milota spáchal — to víte beztoho, že s velikými zástupy z pole utekl — jak povídám, duše roztomilé, navzdor nešťastnému běhu celé bitvy byli bychom snad předce pověst jména českého na bojišti ochránili, kdyby nebyl pod králem kůň upadl. Ale to byl pád celého království! Otakar se nemohl vzchopiti, byl hned od těch šelem obklopen a od svých, kteří mu pomáhati chtěli, odtržen — a když jsme jich i dvacet, padesát pobili, bylo hned jiných sto mezi námi a okolo nás, jako když se celá včelnice vyrojí. Ha, ty moje dobrá pravičko! jaké rány jsi tenkráte rozdávala, a koho jsi jenom zasáhla, již měl čas, aby duši Bohu poroučel, a předce to bylo všecko jenom do větru mláceno!“

Povýšeným hlasem pronesl vypravovatel tuto vzpomínku, a chtěje svou žalost spláknouti, jakož i k dalšímu vypravování hrdlo navlažiti, podíval se hezky hluboko do džbánu. Ostatní nespustili s něho ani oka.

„Ale nemyslete si, duše roztomilé,“ začal po chvíli, když si byl oddechnul, opět mluviti, „že bych se snad hloupě chlubil. Jiní dělali ještě více — nu, každý dle toho, jak mu Bůh všemohoucí síly nadělil, a král sám přede všemi — ha, mé duše roztomilé, jeho meč jste měli viděti! Jako věčné blesky švihalo to před ním a kolem něho, jakoby si od samé smrti byl kosu vypůjčil! A tvář jeho měli jste viděti — ty oči! Ty se leskly jako slunce a hvězdy, lidu svému cestu okazujíce, a hlas jeho hřměl, že při tom nejdivějším hluku každé srdce pronikal. Ale toho dne nepomohlo mu žádné udatenství, žádná mysl rekovská, a jakož říkáme, koho štěstí opustí, kdyby se skály chytal, ona se s ním ulomí — král se nemohl již na koně dostati. Jako hejno dravých krkavců shlukli se naň rakouští pacholci, a pomyslete, duše roztomilé — srdce mi puká, když na to vzpomenu! jako pouhému psu hodili mu provaz okolo královského krku, a vlekli to drahé, pomazané tělo po holé zemi za sebou.“

Ani člověka nebylo jistě mezi hostmi, kterýž by již dávno o smrti velikého krále byl nevěděl; ale toto nové vypravování pohnulo opět srdce všech přítomných, jakoby o té nehodě poprvé slyšeli. I vydali vesměs pronikavý křik, jakoby teprva nyní nad smrtí milovaného krále bědovati začínali. Podivné skučení hučelo v přeplněné jizbě.

„Proklaté ruce, které se toho zločinu dopustily! Do pekla s těmi proklatými vrahy! Bůh všemohoucí osvětiž nešťastného pána a nás ubohé vysvoboď před zahynutím! Ale což tam nebyly žádné ruce, aby mu byly pomohly?“

Tyto a podobné otázky a vykřikování vycházely od zbouřených hostů.

„Moje duše roztomilá!“ řekl pavezník k svému sousedu, na ruku mu poklepávaje, a buď že byl bolestnou zpomínkou přemožen, anebo nápojem k útrpnosti nakloněn, mluvil hlasem trochu jektavým: „Moje duše roztomilá, při džbánu a sklenici je snadně s velikou moudrostí o věcech povídati, které se nenechají vyvésti. Ať mě Bůh všemohoucí, jehož jméno chválím a kterýž nejlépe ví, proč na nás takovou metlu posílá — ať mne do naha svleče a nebeské brány přede mnou zavře: jestli jsme jeden jako druhý onoho dne neučinili, co člověk učiniti může! Ale my byli obklopeni, přemoženi, zajati — a zuby skřípajíce, k nebi o pomoc volajíce, museli jsme na to hleděti, jak takového pána, jemužto se králové a knížata dvořívali, najednou sprostí pacholci zneuctívali, a dočkati se nemohouce, až jej ve svém hladovém vzteku zvolna oloupí, drahou přílbici na hlavě mu roztloukli. A když se pán, vida, že není jiné pomoci, v poctivé zajetí podával, přitočil se rytíř — aby ho Bůh zahladil i všecko jeho plemeno! — jmenovali jej Emrberk, bratr jeho slíznul prý si jednou něco při našem dvoře a nebožtík — to víte! nebyl přítel žertu — dal prý ho tedy o hlavu zkrátit — tento zlomyslný padouch, kterýž se byl místo rytířské školy snad někde mezi holomky válečným způsobům naučil, ten se přitočil k pánovi a vrazil mu kopí svoje, jakž je v ruce držel, do týla. Jiní potom zbodali jej meči, a takž vypustil pán ducha nerytířsky zohaven, takž jej nalezl sám císař, jeho nepřítel, a pohnul se nad jeho neštěstím, že zaplakal a oloupené tělo vlastním pláštěm přikryl.“

Veliké ticho panovalo v celé krčmě po tomto vypravování. Byl to jako pozůstatek onoho náramného hoře a nesmírné bolesti, kteráž byla veškerou zemi, zvláště ale Prahu sklíčila, když do Čech první zpráva o smrti Otakarově přilítla. Ale po chvíli zvedl zase Chotoun hlasu svého a řekl:

„To všecko vím, příteli, a ničeho neupírám, co oči tvoje viděly. Tys ale neviděl krále shnít, neviděl jsi, jak se popel jeho s černou prstí pomíchal; nevíš, jak se mohl uzdraviti, jak v tajnou vazbu padnouti, či viděl jsi to také?“

Touto smělou otázkou se pavezník poněkud zarazil.

„Já nevím, jak se huba otvírá, když má člověk lhát,“ řekl pak mrzutě. „To jsem neviděl; ale myslím…“

„Aj, moje duše roztomilá!“ skočil mu Chotoun rychle do řeči, „tu neběží o to, co si myslíš, ale o to, co jsi skutečně a v pravdě viděl, anebo spíše, co skutečně jest. A protož pravím netoliko tobě, ale i vám všem, přátelé a bratři: slavný král náš nezahynul, nýbrž chová se v temnostech, až přijde hodina, kde bude moci vystoupiti na světlo a lid svůj zase oblažiti, kterýž nyní úpí v těžkostech. Čili je tu někdo mezi námi, kdož by nepřál, aby se navrátil, že o tom tak silně pochybujete?“

„I který darebák by to nepřál!“ ozval se prudký hlas u jednoho stolu. „Vždyť jsme poznali již rozdíl mezi časy, které bývaly a které jsou. A kdyby nebylo o to, že by se člověk nadarmo těšil: já bych ze vší chuti věřil, že se nebožtík navrátí.“

„A což kdybych ti, příteli, mohl jistotu do rukou dáti, že se navrátí? dobře mi rozuměj! že se navrátí, když ho přátelé a především věrný lid jeho neopustí; dal bys víře přistoupiti k srdci svému?“

„Jakž bych nedal!“ odpověděl onen. „Leda bych si chtěl po rozumu šlapati. Ale jak mi dáš tu jistotu?“

„To jsem věru sám žádostiv,“ ozval se mezi to zase bývalý pavezník.

„To bych také rád věděl!“ zvolalo potom několik hlasů najednou.

A Chotoun začal na to široce a dalece, ale vždy jen polojasnými slovy o znamenitých mužích mluviti, kteří se k osvobození krále a lidu i k navrácení bývalého v zemi řádu chystají, na podporu všech upřímných a spravedlivých Čechů spoléhajíce. I rozněcoval mysl jejich lahodnými sliby a nadějí v blažené časy budoucí, odvolával se při tom na českou udatnost, na vždy prokázanou věrnost panovníkům, jakož neméně na veliké činy nešťastného krále, kterýž nechtěje slávu a blaho vlády své dáti zatemnit, hrdinskou smrt pro svůj národ utrpěl, i mluvil tak dlouho a sliboval, že příště úplné světlo v této věci rozšíří: až se konečně všickni vespolek hlasitě zaklínati začali, že krev a život nasadí, aby králi na svobodu pomohli.

„Nebude-li se moci ničím jiným vyplatit,“ zamumlal průvodce Adalbertův, „za tu cenu ho neuvidíme.“