Bodláčí z Parnassu/Bodláčí s Parnassu

Bodláčí z Parnassu Jaroslav Vrchlický
	Bodláčí s Parnassu	Ballada o mladosti

Údaje o textu
Titulek:	Bodláčí s Parnassu
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 5–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S bílých svahů Parnassu
přesazeno v naši hlínu,
modním parkům v okrasu
rosteš v dešti, vichru, stínu.
Proč tě přesadily sem?
Naše prosaická zem
dá ti živné mízy dost,
svojich listů bys rozvilo skvost?

Nemáš barvu domácí
listů pestře pruhovaných,
na mdlou žluť se obrací
šedá pleť tvých stvolů tkaných;
nedospěješ ku výši
v domácím jak zátiší,
pouze stejně ostrý hrot
dí nám, jak tu rveš se o život.

U vrat parku jsi teď stráž,
dvorně stojíš každou stranou;
hrčí kolem ekypáž
s druží sluhů premovanou;
šustí vlečky z atlasu
kol tě, květe s Parnassu,
zvířený kolesy prach
sedá v květů zakrnělých nach.

Doma včely Platona
nach tvých květů oblétaly,
nebes modrá záclona,
kterou mráček nezakalí,
nad tebou se vznášela
průhledná a veselá,
sterých zvěstí plný vzduch,
Hellady v němž posud chví se duch.

Kterak, víš, se chvěla zem
pod družinou Afrodity,
skály hřměly nárazem
Kentaurů kdys pod kopyty;
z Hippokreny chumáč pěn
tryskající přes kámen
smočil nejeden tvůj list,
božských křídel jak zněl nad ním svist.

Devět sester nebeských
kolem tebe často spělo;
Hóry, na rtech žert a smích,
ukláněly v tanci čelo;
zřel’s, jak chvěl se keř i strom,
nad tebou když duněl hrom,
věčný otec z mraků řas
když svou kšticí ambrosickou třás’.

Tak jsi, květe, volně rost’
vůní odkojen a klidem.
V laur svůj někdy jen tvůj skvost
Aischyl vpletl s Euripidem.
Los ten pěvcům společný,
k písni jichž svět netečný,
sotva se mu uráčí,
s Parnassu jim podat — bodláčí.

Ostny tvé, to jediné
s minulem tvým co nás pojí.
Přijde věk a pomine,
s každým bude básník v boji;
proto, jiných krajů host,
dojat zří tvých listů skvost,
ruku zvedá nesměle,
ostny tvé zda nemá na čele?

Modním parkům v okrasu
dále buj v té prose naší!
Přec mdlý odlesk Parnassu
kol tebe se tiše snáší.
Ve svůj vzdech a ve svůj rým,
květe můj, tě zasadím,
by ten lesk, jímž’s doma plál,
svítil aspoň v mojí písni dál!