Božská komedie/Peklo/Zpěv první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv první
Autor: Dante Alighieri
Zdroj: Google Books
Vydáno: Praha: J. Otto, 1897
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Božská komedie
page=1

V půl naší zemské pouti když se vkročí,
já octnul jsem se v tmavém, pustém lese,
neb cesta pravá zmizela mi s očí.

Ten popsati les, ruka má se třese:
tak divoký byl, drsný, v stálém šeru,
že vzpomínka naň nový strach mi nese!

Tak hořký, smrt že málem trpčí věru,
leč, chci-li dobro líčit z jeho středu,
co shled' jsem v jiném, vypovím, též směru.

Jak tam jsem přišel, říci nedovedu,
tak plný spánku byl jsem v oné chvíli,
když minul jsem se pravé cesty sledu.

Leč k patě vršku jak má noha pílí,
tam, tmavý tento údol kde se tratí,
jímž v srdce mé se tolik bázně chýlí:

Zřím do výše, jak vršku bedra šatí
té hvězdy paprsk, jejíž záře milá
vždy každou cestou jiné k cíli vrátí.

Tu bázeň má se trochu utišila
na srdce mého tůni trvající
tu celou noc, jež tak mne zastrašila.

A jako ten, kdo z mořské bouře hřmící
se zachrání, břeh zachytí a v divý
vln svár se bezdech točí zírající:

Tak v útěk stálý duch můj pohyblivý
se obracel v ten průsmyk, který minul,
a jímž neprošel posud nikdo živý.

A umdlen chvíli když jsem odpočinul,
šel těžce jsem tou strání, pustou oku,
spád nohy pevné že vždy níž se šinul.

Hle, na počátku srázu po mém boku
mně kropenatý panther v cestu vkročil,
tak štíhlý, lehký a tak pružný v skoku.

A nezmizel již, co jej zrak můj zočil;
tak překážet mi začal v cestě mojí,
že krok můj vícekráte zpět se točil.

Byl jitra čas a slunce v těch hvězd roji
se vznášelo, jež tenkrát již s ním byly
v ten první den, kdy Bůh je v lásce svojí

Hnul k oběhu s krásnými všemi díly;
čímž v dobrou naděj moje bázeň taje,
když zrak na šelmy pestrou srst se chýlí,

Tož jitra časem, sladkou dobou máje:
však ne tak zcela, bych se nechvěl děsem
Iva náhle zočiv lesa u pokraje.

Jak na mne chtěl by skočit s divým plesem,
nes' hlavu vzhůru v hladu zuřivosti,
i řekl bych, že zachvěl se vzduch lesem.

A vlčice, jež žravou hltavostí,
ač hubena, se přetížena zdála,
a mnohým bídy nastrojila dosti,

Mé údy takým ustrnutím jala,
tož strachem, který z očí jejích září,
že dospět vršku mysl má se vzdala.

Jak ten, jenž lakotivě hospodaří,
když přijde doba, v které prodělává,
se rmoutí v myšlénkách, čas vzdechy maří:

Mne zlekala neklidná šelma dravá,
vstříc jdouc mi, zvolna hnala skoky všemi
mne nazpět zas, kde slunce umlkává.

A svahem půdy jak jsem padal k zemi,
mým očím kdosi objevil se v houšti,
jenž zdál se chraptit tím, že dlouho němý.

Jak jej v té velké uviděl jsem poušti:
„Buď stín, buď člověk smiluj se v té strasti,
ať pomoc tvá mne v bídě neopouští!"

On děl: „Kdys člověk, teď jsem jeho částí,
z Lombardska moji rodičové byli,
a Mantua jich obou byla vlastí.

Sub Julio jsa zrozen, v pozdní chvíli
jsem žil, kdy v květu Augusta moc stála,
kdy klamní, lživí bozi vévodili.

Byl básník jsem a zpěvu mého chvála
o synu Anchisově zněla, z Troje
jenž vytáhl, když hrdá ohněm vzplála.

Leč v taký trud nač vracíš kroky svoje?
Proč nevstoupíš na vrch té čarné stráně,
zkad všeho plesu jdou a tekou zdroje?"

„Jak, tys ten Virgil, ručej, požehnaně
zkad proudnou řekou výmluvnost se lila?"
Dím v zbožné úctě v studu sklopiv skráně.

„Ó druhých pěvců světlo, zdobo milá,
kéž láska s pílí, která neustává
v tvé knihy čtení, by mně v prospěch byla!

Ty's mistr můj, můj vzor, má chlouba pravá,
jen tebou vznik' ten zdobný sloh, v němž pěji,
a kterým pouze moje zkvetla sláva.

Tu šelmu zříš, zpět nutí mne vztek její.
O sprosť mne jí, ty moudrý, ona vinou
jest, tepny mé a žlly že se chvějí." —

„Ty nyní cestou dát se musíš jinou,"
on, vida moje slzy, odpovídá,
„když opustit chceš poušť tu nehostinnou;

Neb toto zvíře, jímž tvá vznikla bída,
zde nepropustí žádné duše živé,
tak brání, že jí smrtí cestu hlídá.

A povahy tak zvrhlé jest a divé,
že zkojit žravost se mu nepodaří,
vždy po žrádle má větší hlad než dříve.

Je mnoho zvířat, s kterými se páří,
a víc jich bude, až chrt smělý vpadne
mu v zápětí, je poraní a zmaří.

Živ z peněz nebude ni země žádné,
leč láskou, ctností a moudrostí skvělý
zřím, kterak lidu mezi Feltry vládne.

Tu bídnou Italii vznese smělý,
tu, pro kterou Kammilla, panna, mřela,
Eurial, Turnus, Nisus krváceli.

Z měst vypudí tu šelmu jeho střela,
až v pekla jícen zpět ji zase hodí,
zkad hnána první závistí v svět spěla.

V tvou spásu rada má tě osvobodí;
pojď za mnou, sám chci průvodcem tvým býti,
jenž věčným tebe místem doprovodí.

Tam uslyšíš skřek zoufalosti zníti,
tam uzříš v mukách duchy z dávných časů
po druhé smrti volati a výti:

Pak uzříš ty, již v ohni bez zápasu
dlí stále, doufajíce, spokojení,
že, buď kdy buď, v blažených vejdou spásu:

Však chceš-li tam jít, mně kam vchodu není,
tam duše hodnější mne ruku dá ti,
jí odevzdám tě při svém rozloučení;

Neb císař ten, jejž poslouchají svatí,
mnou nepropustí v týn svůj duše žádné,
neb k jeho řadům nechtěl jsem se znáti.

Tam králuje, ač v celém světě vládne,
tam jeho město i velký trůn stojí,
ó blah, na koho volba jeho padne!" —

Dím: „Básníku, tím Bohem, v touze svojí,
jejž nepoznal jsi, prosím usedavě,
bych tomu zlu i větších ušel rojí.

Tam veď mne, o čem hovořil jsi právě,
ať bránu Petra uzřím, i ty, lkáním
již hynou, které líčil jsi tak tmavě." —

Tu on se napřed hnul, já kráčel za ním.