Božská komedie/Peklo/Zpěv druhý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv první	Zpěv druhý	Zpěv třetí

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv druhý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Již hnědnul vzduch a den se k sklonu chýlil,
tma dovolila tvorům spočinouti
od mdloby jich; já jediný jsem pílil

Se připravit, bych boj moh’ podniknouti
i s cestou též i se soucitem; boje,
jež věrně sdělí duch muj z této pouti.

Ó Musy, velký duchu, zpěvu zdroje,
jež psala’s, mysli, co jsem zřel, mé snahy
teď šetř, ať zjeví vznešenost se tvoje!

I počal jsem: „O pěvče, vůdce drahý,
hleď na mou sílu, stačí-li, ždám vřele,
dřív než mne svěříš obtížím té dráhy.

Ty’s pravil, Sylviův že otec směle
se odvážil v říš, která duchy hostí,
ač v smrtelném a křehkém trval těle.

A jestli protivník vší nepravosti
byl nakloněn mu, tím že uvažoval
té cesty záměr i vše okolnosti,

Tu z rozumných, rci, kdo by pochyboval,
že v empyreu chtěl Bůh neskonalý,
by Řím a říši jeho vybudoval:

A Řím a říš se svatým místem staly,
by sídlili tam — pravdu řeč má praví —
po větším Petru kteří sledovali.

Tou poutí, kterou tak tvá píseň slaví,
on poznal vše, čím jeho vítězení
i papežský plášť dostoupily slávy.

Tam vešla Nádoba též vyvolení,
by posilu té víře snesla k zemi,
jež počátkem jest cesty k vykoupení.

Proč já tam jdu? Kým dovoleno je
Já nejsem Aeneášem, Pavlem ani;
za nehodna jsem sebou jmín i všemi mi?

A kdybych šel, mne jímá divné zdání,
bych k bláznovské se pouti neodvážil;
ty’s moudrý, víš již, kam se soud můj sklání.“

Jak ten, jenž nechce, po čem dříve bažil,
jat jiným plánem ve úmyslu jiném
hned pouští zcela, oč se dříve snažil:

Tak rovněž mně na tomto břehu stinném
můj podnik dlouhé přemítání ruší,
ač zprvu hotov byl jsem v duchu činném.

— „Tož jestli dobře duch tvé slovo tuší,“
stín velkodušného se ke mně snáší, .
Jho zbabělosti spjalo tvoji duši.

Ta člověka tak mate a tak straší,
jej činů vzdaluje, k nimž vzlet jej vodil,
jak zvíře, když se před přeludy plaší.

Bych této bázně tebe osvobodil,
slyš, proč jsem zde, a jaká řeč tam zněla,
když pro tě soucit v srdci mně se zrodil.

Má duše mezi nejistými dlela,
tak sličná paní když mne zavolala,
že prosil jsem, by jen mi poroučela.

Nad hvězdu záře jejích očí plála:
tak líbezně a vlídně ke mně praví,
že hlasem andělů řeč její hrála:

— ,Ó milá duše z Mantovy, tvé slávy
i zpěvu tvého země plná jesti
a bude, dokud běh se nezastaví:

Hle, tam můj přítel, ne však přítel štěstí,
na pustém svahu padl v nebezpečí,
že zmaten v bázni zpět si cestu klestí.

Strach mám, zda nekles’ v pobloudění větší,
že pozdě v pomoc jsem mu pospíšila,
než vyslechla jsem v nebi o něm řeči.

Jdi, zdobná řeč tvá by mu sílu vlila,
spěš, poraď vše, co k jeho vyváznutí,
jdi, pomoz mu, abych se potěšila.

Tři světice když mají o tě píli
a v lásce s nebe zhlíží k tobě na zem
a slovo mé tě slibem spásy sílí? —“

Jak květ, jenž zavřen, skloněn noci mrazem,
když ozáří jej zlaté slunce jara,
se otevře, na stonku vztyčí rázem:

Tak síla kleslá zas v mém ňadru hárá,
že dím jak svobodný muž, v touze větší,
tak v mysli mojí odvaha plá jará:

— „Ó soucitná, jež tak máš o mne péči!
Ty laskavý, jenž hned jdeš poslechnouti,
vše slova pravdy, která tobě svědčí!

Ty’s touhu novou vlil mně k této pouti
tak slovem svým, že vůle v duši mojí
plá, úmysl zas první podniknouti.

Nuž tedy jdi, nás jedno chtění pojí,
ty vůdce, pane, mistře!“ — Nohou ráznou
po slovech mých on nastoupil pouť svoji,

I vkročím v cestu lesnatou a sráznou.