Přeskočit na obsah

Božská komedie/Peklo/Zpěv jedenáctý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zpěv jedenáctý
Autor: Dante Alighieri
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo
Online na Internet Archive
Vydáno: 1897
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Z vysokého břehu srázném lemu,
jenž z rozbitých skal v kruh čněl zbudovaný,
jsme došli k davu více příšernému.

Zde zarazil nás puch tak neslýchaný
z dna rokle jdoucí, že za rakve tmavé
jsme víko vešli, jsouce bez ochrany.

Tu nápis četl zrak muj v barvě žhavé:
Jest papeže mi Anastasa chovat,
jejž druhdy Fotin svedl s cesty pravé.

„Teď zvolna dlužno dolů sestupovat,
by smysl uvyknul se těmto párám:
jich smrad nebude víc pak pozorovat.“

Tak mistr můj. Já nesměle jej kárám:
„Ó najdi něco, aby chvíle hbité
jsme neztratili!“ On: „Zříš, já se starám.

Můj synu, v středu skalin těchto skryté“ —
hned začal řeč — „tři menší najdeš kruhy
jak ty, z nichž vyšed’s, rovněž stupňovité.

V nich zatracencův různé najdeš druhy;
by pohled na ně zkojil pud v tvé hrudi,
slyš, jak a proč zde spjati jsou v trest tuhý.

Cíl zloby každé, jež zášť nebes budí,
jest bezpráví, za kterým člověk slídí,
když jiné násilím neb klamem trudí.

A klam že bývá vlastní vinou lidí,
víc Bůh jej tresce, proto nejníž ztměly
tvůj šejdíře zrak v mukách větších vidí.

Jest násilníků pln kruh první celý;
leč trojí můž' být násilí v své zlobě,
tož na tři menší kruhy on se dělí.

Lze proti Bohu, bližnímu a sobě
být násilným; buď na těle či jmění,
jak nyní zřejmý důvod podám tobě.

Na bližním násilí jest poranění
neb vražda, násilím na statku jeho
jest loupež, ztroskot nebo vypálení.

Tož vrahy, tvůrce poranění zlého
a lupiče, kruh tento první hostí,
zde v různých tlupách zkoušejí zla všeho.

Násilím člověk života se sprostí
neb statku svého; v druhém kruhu rojí
neb zmítají se marné ve lítosti,

Kdo vzali život sobě s vášní v boji,
kdo hrou své jmění bídně promrhali
a místo plesu jen se pláčem kojí.

A proti Božství násilnictvím vzpláli,
kdo v srdci svém je popřeli a tupí,
a dary přírody kdo pohrdali:

Menšího kruhu pod pečetí úpí
Sodoma, Kahors, tak zde každý zmírá,
kdo Bohem zhrdá a rouhání kupí.

Klam dále, každé svědomí jenž týrn,
můž' na tom, kdo nám věří, spáchán býti,
i na tom, od něhož nám není víra

A tímto klamem, zdá se, v nic se řítí
jen svazek lásky, přírody to činu:
lze v drahém knlhu zahnízděny zříti

I pokrytství, lesť i hadačství vinu
i faleš, simonii i zla jiná,
kuplíře, zloděje a rovnou špínu.

A oním se zas láska zapomíná
od přírody i ta, jež s ní se spřádá,
jíž bližší důvěra se započíná.

Tož, v nejužší kruh kde se peklo skládá,
ve středu světa Dis má sídlo stinné,
tam věčným trestem hyne každá zrada.“

A já: „O mistře, velmi jasně plyne
tvůj rozhovor a dobře rozeznává
tu propast i ten lid, který tam hyne,

Leč pověz, ti, jež vichrů žene vřava
ti, déšť jež šlehá, ti v blativém kalu,
jichž spurné láni se tu v jedno stkává,

Čím to, že nejsou v onom mastě palu,
když Bůh jest na ně rozhněván? Když není,
tož rci, nač úpí v takovém zde žalu?“ —

On ke mně: „V jakém duch tvůj poblouznění
víc nežli jindy těká, aneb klíčí
teď jiným směrem tvoje přemýšlení?

Zda zapomněl jsi, jakým slovem líčí
v své Ethice tvůj mistr zbožňovaný
tři náklonnosti, jež se nebi příčí:

Nemírnost, zlobu a šílenstvím štvaný
pud zvířecí a proč z nich nemírností
míň uražen, míň tresce Svrchovaný?

A když uvážíš tento výrok dosti
si připomena, kteří oni byli,
jež vrchní část před městem Dita hostí:

Tu jasně uzříš, proč je oddělily
od těchto soudy Boha, že je dáví
ve menších trestech též hněv menší síly.“

„O Slunce, jež mi ujasňuješ zrak tmavý,
tvé rozluštění tak mou mysl kojí,
že pochybnost jak vědění mne baví.

Leč trochu nazpět obrať mysl svoji,
kde děl’s, že lichva urážkou jest Boha,
ten uzel rozvaž mně, ó světla zdroji!“

Děl: „Mudrctvím čí zabývá se vloha,
ten pozná hned, že příroda se line,
(jak dí ne jedna, ale stránka mnohá),

Z Božího ducha, že z děl jeho plyne,
a mysl když do Fysiky tvé zřela,
po málo listech nezří pravdy jiné,

Leč umění že vaše, moudrost celá,
jak žák za mistrem v sled jim následuje,
jak vnučka jeho, ať si co chce dělá.

A tímto dvojím, snad se pamatuje
tvůj duch na Genesis, se člověk živí,
v před lidstvo jde a dál se udržuje;

Leč jinou cestou lichvář lakotivý
jda zhrdá přírodou i žačkou její,
a v jiné doufá skolebán v blud lživý.

Však za mnou dál, mé kroky dále spějí.
Vůz celý leží směrem Caura v dáli
a Ryby se již na obzoru chvějí,

Tam teprv cesta vede přes ty skály.“