Božská komedie/Peklo/Zpěv desátý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv devátý	Zpěv desátý	Zpěv jedenáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv desátý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

A úzkou stezkou spěly naše kroky
kol mezi mukami a města zděmi,
můj mistr napřed, já za jeho boky. —

„O valná sílo, jež zlých kruhy těmi
mne, jak chceš, vedeš neúmorná, svěží,
mluv, ukoj moje přání; směry všemi!

Ten lid, který zde v těchto hrobech leží,
lze vidět jej? Hle, u všech vyzdvižena
jsou víka, ale žádný, kdo jich střeží.“

On ke mně: „Všecka budou přiražena,
až z údolí se vrátí Josafatu
ti všickni s těly, v zem jež uložena.

Po této straně velký hřbitov má tu
sám Epikur i s velkou školou svojí,
jenž s tělem učil též i duše ztrátu.

Leč co se tady otázky tkne tvojí,
máš hned být ukojen v svém přání hravě
i v tom, jež tvůj ret vyslovit se bojí.“

Já: „Dobrý vůdce, že tak ostýchavě
ti odhaluju srdce, tím se stává,
bych stručný byl, jak vybíď jsi mne právě.“

„— Ó Toskánský, jenž v tato města žhavá
jsa živ se blížíš v jemné výmluvnosti,
zde postát dovolí snad tvá pouť tmavá.

Tvé nářečí tě prozrazuje dosti
jak syna oné ušlechtilé země,
jíž snad jsem kdys byl k obtíži a zlosti.“

Tak z jedné rakve zní to náhle ke mně,
i zděsil jsem se tak smutného hlasu,
že k vůdci svému přitisk’ jsem se jemně.

On děl: „Nuž obrať se, proč trneš v žasu?
Hle, Farinata z hrobu zvedá tělo!
Jej vidět můžeš celého až k pasu.“

Již moje oko v jeho oku tkvělo,
on jak by zhrdal pekla mukou zcela,
výš zvedal prsa svá i svoje čelo.

A mého mistra ihned ruka smělá
mne mezi hroby k němu stavit pílí:
„Střez ústa svá, co říci by mu chtěla!“

Tu když jsem stál u hrobu jeho chvíli,
on plaše změřil mne, jak v hněvu divý
se tázal: „Pověz, kdo tví otci byli?“

Já poslechnouti ve všem žádostivý
nic netajil jsem, dal jsem vše um znáti,
on obočí zveď trochu zádumčivý.

Pak děl: „Tví otci mojich byli kati,
mé straně byli soky ve zápase,
že dvakrát jsem je musil z města hnáti.“

„Nechť vyhnáni, vždy vrátili se zase,“
já odpovídám, „ale strana vaše
to umění tak neznala, jak zdá se.“ —

Stín druhý z hrobu povstal, bez rubáše
jsem viděl jej až k bradě, z hrobu půdy
zdál na kolena zvedati se plaše.

Jak zved se v hrobě, zíral kolem všudy,
leč ztišiv zcela svoje roztoužení,
zda se mnou někoho by nezřel tudy,

Děl v pláči: „Jestli ducha vyšší chtění
tě dolů v tento slepý žalář slalo,
kde jest můj syn a rci, proč s tebou není?“

Dím: „Vůlí vyšší, jak díš, se to stalo
jenž tam mne čeká, ten mi podal ruky,
váš Quido pro něho měl úcty málo.“

Neb slova jeho i druh jeho muky
mi daly uhodnouti jeho jméno,
že plnými jsem odpověděl zvuky.

Tu vztyčil se: „Co tebou vysloveno?
Že měl? Což nežije? Což nemůž' v sladký
svit jeho oko víc být pohrouženo?“

A vida, s odpovědí že čas krátký
já prodlévám, než hodlám ji mu dáti,
kles’ v žhavý hrob a nepřišel víc zpátky.

Leč onen zpupný, k vůli němuž státi
jsem zůstal tam, ten tvář nezměnil vzdorem,
šíj nesklonil ni bok, dál jal se láti

Zas pokračuje tímto rozhovorem:
„Že umění to špatně znali, raní
mne strašlivějším nad to lože morem.

Leč nevznítí se padesátkrát ani
tvář paní, která vládne v zdejším hradu,
sám víš, to umění jak šíji sklání.

Když uzřít světa sladkého chceš vnadu,
rci, proti mému rodu proč tak mstivý
je lid ten v každém zákonu a řádu?

Boj, jenž zkrvácel u Arbie nivy,
čímž orace ta plní naše chrámy,
to zavinil a bitvy zápas divý.

I zatřás’ hlavou těžkou myšlénkami:
„Sám neučinil jsem to, bez příčiny
jsem s druhy také nešel v zápas s vámi.

Však sám já, když chtěl tomu každý jiný,
jsem odporoval přímou tváří smělý,
by Florencie padla v zříceniny.“ —

„O vaše símě k míru dojít chce-li,
tož jeden uzel,“ — ždál jsem, — „rozvažte mi,
jenž pevně spoutal úsudek můj celý.

Vy předvídáte jistě, co na zemi
se během času (mám-li pravdu) stane,
leč přítomnost vám tajna s věcmi všemi!“ —

„Jak slabé oko, co mu v dálce tane,
zří, rovněž my, co v daleku jest, zříme,
ten svit k nám přece z vůle Boha skane.

Leč co je u nás blíž, to nevidíme,
bez cizí zprávy zvěsti vší jsme prosti
a nic jest, co o stavu lidí víme.

Ty pochopíš, že naše vědomosti
nám mrtvými se stanou od té chvíle,
kdy uzavře se brána budoucnosti.“

Jak stižen vinou dím, se k němu chýle:
„Tož řekni tomu, který klesl k zemi,
syn jeho posud žije v plné síle.

A sodpovědí jest-li byl jsem němý,
tím stalo se, že v pochybností mdlobě
již trval jsem, jež rozluštili jste mi.“

Již nazpátek mne volal mistr k sobě;
i prosím ducha, by řek’ v spěchu, spolu
kdo ještě s ním v tom odpočívá hrobě. —

„Víc nežli s tisíci v tom ležím dolu,“
děl, „uvnitř leží také Fridrich druhý
i Kardinál. O druhých mlčím v bolu.

I skryl se v rov; já zpátky v pekla luhy
jsem popošel ku básníkovi, ale
ten hovor zdál se zlověstný a tuhý.

On kráčel vpřed a když tak šli jsme dále,
on tázal se mne: „Proč jsi zamyšleným?“
A jeho přání vyhověl jsem v mále.

„Svým ostříhej to duchem roztouženým,
co’s proti sobě slyšel,“ mudrc drahý
děl: „Pozor dej teď!“ s prstem pozdviženým.

„Až jednou uzřiš oné paprsk blahý,
jejímuž vše jest otevřeno oku,
jí zjeví se ti tvého žití dráhy!“ —

Pak na levo směr obrátil svých kroků:
Zdi opustivše šli jsme stezkou tiše,
jež vedla středem v údol ve hluboku,

Jenž smrady svoje dýchal až k nám výše.