Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý pátý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvacátý čtvrtý	Zpěv dvacátý pátý	Zpěv dvacátý šestý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý pátý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

To řka zveď zloděj svoje ruce obě
a palce prsty proloživ děl s rykem:
„To, Bože, vezmi, já to dávám tobě!“

Já spřátelil se s hady na to mžikem.
neb hrdlo ovil jeden jemu hladký,
jak děl by: „Nechci, bys dál mluvil s křikem.

A jiný ruce svil a v kotouč krátký
je v zad mu svázal sebe napřed vina,
že nemoh’ jimi ani škubnout zpátky.

Ach, Pistoje, Pistoje, proč jsi líná
se spálit sama, zavolal jsem v žalu,
když semenem tvým bují hřích a vina!

Já nikde v těchto kruzích tmy a kalu
tak zpupného jsem nezřel ducha v pekle,
ni toho, který u Theb spadl s valů.

I prchnul mlčky; tu mé duši zleklé
se zjevil velký Kentaur obrovitý.
„Kde je, kde je ten krutý?“ řičel vztekle.

Víc hadů nemá močál v sítí skrytý,
než on na hřbetě nesl zeměplazů
od hlavy k patě celý jimi svitý.

Na plecích drak mu ležel podél vazu,
měl křídla roztažená, oheň plival,
jenž vše, co stihl, v děsnou vrhal zkázu.

Děl mistr: „To je Kakus, jenž se skrýval
u Aventina sráznou pod skalinou,
a jímž kraj celý louží krve býval.

Než jeho druzi on jde stezkou jinou
pro krádež na stádu, již spáchal; lstivé
jsa mysli touto velkou hřešil vinou.

A proto všecky skutky jeho křivé
pod kyjem Herkulovým za své vzaly:
z ran sta jich deset cítil snad, zhas dříve.“

Co takto mluvil a on hnal se v dáli,
v tom duchové tři náhle, z nenadání,
jichž nevšimli jsme sobě, u nás stáli,

Až k nám: „Kdož jste vy?“ započali laní,
hned ve hovoru jsme se zastavili,
jen k nim upřevše každé přemítání.

Já neznal je, leč stalo se v té chvíli,
co náhodou se leckdy v žití děje,
že, oslovit se, přinuceni byli.

„Co s Cianfou,“ jeden děl, „se asi děje?“
Tu, vůdce bych v té upozornil době,
prst k nosu klad’ jsem podél obličeje.

Ó čtenáři, co nyní povím tobě,
když ztěžka uvěříš, věř, div to není,
neb já, jenž viděl, sotva věřím sobě.

Co upírám zrak na ně bez prodlení,
had vymrštil se, šest noh měl, ten z ticha
na jednoho se vrhá v okamžení,

Jej prostředními spáry kolem břicha
a předními zas za rameno chytá,
a v obě jeho tváře zuby píchá.

Noh zadních párem po holeni lítá,
a mezi obě ohon strčí jemu,
jenž vzpřímen podél ledvin bleskem kmitá.

Tak břečtan nikdy stromu sdruženému
se nepřipojil, jak to zvíře divé
teď údy jeho tisklo k tělu svému.

Jak žhavý vosk se slily údy živé
a míchaly svou barvu, že se zdála
být každá jinou, než co byla dříve,

Jak vždycky, nežli jiskra v oheň vzplála,
se na papíru barva hnědá zjeví,
ne černá, co již bílá za své vzala.

Dva dívali se, každý stenal hněvy:
„Jak, Agnello, se měníš!“ volajíce.
„Zda jeden jsi či dva, to nikdo neví!“

A obě hlavy byly jedna líce,
a postavy dvě v jednom obličeji
se objevily v něm zas splývajíce.

Tu čtyry kusy ve dvě páže spějí,
a s hnáty holeně, trup s břichem spjaly
se v údy divné proti obyčeji.

Byl setřen tvar jich první; nevím, zdali
hned dva, hned nikdo, obraz jenž se míhá,
tak volným krokem dál se spolu brali.

Jak ještěrka, když letních žárů tíha
v psích dnech se vzmáhá, v plot chce vběhnout jiný,
a jako blesk se mihne, když tam vbíhá:

Ku břichu druhých dvou se z prohlubiny
had malý, ale vztekem vznícen vinul
jak zrnko pepře zčernalý a siný,

A onu těla část, zkud nejprv kynul
nám žití zdroj, jednomu proboď rázem,
pak natáh’ se a k nohám se mu šinul.

Jenž raněn byl, na hada patřil na zem,
však nemluvil, spjal nohy jen a zíval,
jak snem napaden neb zimnice mrazem.

On na hada, had na něho se díval,
a z obou kouřilo se, tomu z rány,
a tomu z tlamy, a kouř obou splýval.

Ať staví nyní Lukán zbožňovaný
své o Sabellu, Nassidiu báje,
ať poslechne zde skutek neslýchaný!

Af ztichne Ovid o Kadmovi tkaje
i Arethuse báseň, v hada jeho,
ji v pramen změniv — děsivější má je:

Neb dvě bytosti druhu rozličného
on čelem k čelu nezměnil, by obě
též mohly změnit látku těla svého.

Tak souhlasili spolu, že v též době
had ocas rychle na vidlici dělil,
a raněný stáh’ v jedno nohy obě,

A s nohami hnát se tak pevně scelil,
že zrak by nenalezl přiostřený
ni místo víc, kde k údu úd se vtělil.

Tu formu dostal ocas rozštípený,
jež tam se tratila a kůže svaly
zde měkly a tam tvrdly mocí změny,

A páže v lopatky se stahovaly,
a nohy hada, které krátké byly,
se dloužily, co ty se zkracovaly;

Pak hada zadní nohy, jež se slily,
v úd změnily se, jejž muž v studu skrývá,
co z bídníkova dvě se oddělily,

Co novou barvou přes obé kouř splývá,
na jedné straně vlas a chlupy dává,
jež béře na druhé, můj zrak se dívá,

Jak jeden padá, druhý zase vstává,
však neodvrátil on děsnou záři,
pod níž se změna jejich tahů stává.

Jenž vzpřímen byl, ten k spánkům stáhI tváři,
a spolu že tam vniklo mnoho látky,
hned vznikly uši, jež se s lící sváří;

Co nevniklo a zdrželo se zpátky,
to nosem hned se stalo v obličeji
a ztloustlo, jak je třeba, na pysk hladký.

Jenž ležel, zdloužil tvář tím horlivěji
a vtáhl uši rychle do své hlavy,
jak růžky vtáhnout šnek má v obyčeji.

A jazyk, dříve čilý, povídavý,
se rozdvojil, co v druhém rozdvojený
se v jedno slil a hned kouř zhasnul tmavý.

Duch, který tím byl v zvíře proměněný,
jal údolím se prchat syče bolem,
co druhý po něm plival rozhorlený.

Pak nová záda ukázal mu, kolem
se rozhlížel, řka k druhu: „Chci, ať pílí
tak Buoso, jak já po čtyrech dolem.“

Tak sedmou stoku zřel jsem zasmušily,
jak mění se a střídá; v omluvení
buď věci novost, když se péro mýlí.

Ač moje oči jalo zamlžení
a ducha zmatek, přec ta rota klatá
mi uniknout nemohla v okamžení,

Bych nebyl poznal Puccia Sciancata,
a to byl z tří, jenž z prvu přišli spolu,
jejž nezastihla jeho těla ztráta;

Pro druhého ty, Gaville, lkáš v bolu.