Božská komedie/Peklo/Zpěv dvacátý čtvrtý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv dvacátý třetí	Zpěv dvacátý čtvrtý	Zpěv dvacátý pátý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv dvacátý čtvrtý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

V mladistvého roku onom čase,
kdy slunce vlasy ve Vodaři hřeje
a půli dne kdy noc již vyrovná se;

Když jíní na zem obraz kreslit spěje
bílého bratra, avšak panování
se peří jeho dlouhé nedopřeje;

Tu rolník, jenž se po píci již shání,
se vzchopí, vyjde, kraj zří celý bílý,
nad čímž se v boky bije ve zoufání

A v chýš se vrátí, teď zde, teď tam kvílí,
jak chuďas, jemuž k činu chybí rádce,
však brzy naděj obnoví a pílí,

Neb uzřel svět, jak tvář svou změnil v krátce,
svůj vezme bič a potěšený v pláně
na pastvu žene svoje malé stádce:

Nad mistrem tak já polekal se maně
ku jeho čelu patře svraštěnému;
však brzy vhodnou náplast zjednal ráně.

Neb k mostu když jsme přišli k zřícenému,
můj mistr upřel na mne oči sladké,
jak u hory se zjevil zraku mému.

Pak rámě otevřel, po chvíli krátké,
kdy radu s sebou bral, mne chyť v tom dolu
dřív prohlížeje dobře trosky vratké.

Jak ten, kdo pracuje a myslí spolu,
pro budoucnost vše béře na rozvahu,
mne povznášeje skály ku vrcholu

Zas po druhém se stáčel skály svahu,
řka: „Té se chyť, však dřív hleď prohlédnouti,
zda jejímu se můžeš svěřit prahu.“

Ti v kutnách nemohli by tou jít poutí,
kdy sotva lehký on, já podpíraný
od srázu k srázu mohli jsme se hnouti.

A kdyby nižším nebyl s této strany
břeh nežli s druhé, sotva on, však bludný
můj krok by jistě podlelf u té brány.

Leč Malebolge k dnu npjhlubší studny,
že všecka kloní se, lze pochopiti,
že tak je zřízen každý dol ten trudný,

Že jeden břeh se zvědí, druhý řítí.
Přec konečně jsme došli k skály bodu,
kde s poslední se musí sestoupiti.

Dech z ňader mých po tomto skalném brodu
tak vyčerpán hyl, že jsem nemoh’ dále,
spíš usedl jsem ihned po příchodu.

„— Teď třeba je, bys hrdinným byl stále, —“
můj začal pán, — „kdo v peřinách se baví
neb pod přikrývkou, nedospěje k chvále.

Neb život svůj kdo bez té snahy stráví,
stop nechá tolik na zemi po sobě,
co pěna v řece, ve vzduchu dým hravý.

Nuž vstaň a vzdoruj duchem každé mdlobě,
on zvítězí, věř, vždycky v každém boji,
když tíha těla klesnout nedá tobě!

Před námi ještě delší schody stojí;
ty, jež jsme přešli, nestačí nám k cíli,
nuž, chápeš-li, hleď jednat k spáse svojí!“ —

Líp dýchaje již vstal jsem otužilý
na oko více, než jsem cítil právě,
řka: „Jdi, mám odvahy dost a dost síly.“

Po srázu novou dráhu namáhavě
jsme nastoupili, úzká, drsná byla,
než všecky před tím skalinatá dravě.

Já mluvě šel, by nezdálo se, síla
že mizí mně; řeč z příkopu v tom zněla,
však neschopna, by slova utvořila.

A věru posud nevím, co tam děla,
až na oblouku stál jsem, jenž tam vede;
kdo mluvil, v jeho hlase zlost se chvěla.

Já sklonil se; však v tmě a mlze šedé,
k dnu nedosáhly moje živé oči.
I proto dím: „Hleď, ať pouť naše sjede

Na druhý obvod, se zdi ať se stočí,
neb nerozumím naslouchaje tady,
a dolů patře sotva co zrak zočí.“

„Jen činem,“ děl, „ti mohu dáti rady, —
„neb je-li prosba počestná i vřelá,
ji slušno mlčky činem splnit všady.“

I sestoupili s mostu jsme, kde stmělá
se jeho stavba s osmým hřbetem pojí,
tu strašný dol ten zjevil se mi zcela.

V něm hrozné davy hadů zřel jsem v roji,
tak různých druhů, splétajících kruhy,
že vzpomínka hned mční v led krev moji.

Ať Lybie se písku pyšní luhy,
že v ní jest chřestýšů a zmijí síla
a slepýšů a střel a hyder druhy.

Přec takých jedic matkou sotva byla,
ni břeh, kam vlny rudomorské bijí,
ni Aethiopie jich nezplodila.

A ve víru těch krutých, dravých zmijí
dav naháčů bez skrýše běhá prudce
a bez heliotropu se tu svíjí.

Na zad svázány hady mají ruce,
těch ohon s hlavou prochází jich bokem
v před v uzel zupletený k hrozné muce.

Tu vedle nás had na jednoho skokem
se vymrštil a hned jej protkl smělý,
kde ku pleci krk lne pod vlasů tokem.

Tak O neb I se rychle neucelí,
jak ten vzplál ohněm, hořel v divém žáru,
a náhle v popel rozsypal se celý.

A na zemi když takto ležel v zmaru,
hned popel sám se vzchopil z vlastní síly,
sám sebou v předešlém se zjevil tvaru.

Vím, mudrci že by mně přisvědčili,
že Fenix mře tak a se znova rodí,
když v pětistý rok svého stáří pílí;

On nejí ničeho, co země plodí,
jen slzy kadidla a balsám střádá,
a v hranici svou s myrrhou nardu hodí.

Jak ten, jenž neví, kterak k zemi padá,
zda mocí ďábla, jenž jej dolů tahá,
či náhlé křeče zastihla jej vláda;

Když vstane udiven, kam oko sahá,
zří úzkostí, již zkusil, polekaný,
a vzdychaje kol patří jen a váhá:

Tak hříšník teď se vzpřímil hrůzou štvaný.
Jak Boží soud se přísným ukazuje,
když mstou na lidi také metá rány!

Kdo jest on, vůdce s ním se dohoduje,
on na to: „Ne dávno, co v letu divém
z Toskány sprch’ jsem ke dnu této sluje,

Jak mul, jímž byl jsem v požívání chtivém,
já Vanni Fucci, zvíře, žil jsem kdysi,
a Pistoja mne hodným byla chlívem.“

Já k vůdci: „Ať se vyzná, proč se mísí
v ten dav a jaký hřích v ten vrh’ jej jícen,
neb dřív měl v tváři krvežízně rysy.“

Tu hříšník, jenž to slyšel, nerozlícen
tvář svou i ducha ke mně poobrátil,
jen smutným studu nachem v tváři vznícen.

Pak pravil: „Věř, bol nad tím víc mne schvátil,
že vidíš, kterak v bídě tady vyji,
než lidské živobytí že jsem ztratil.

Co chceš, ti povím: V tento jícen zmijí
jsem sláň, že plnou zboží přeskvostného
jsem vyloupil a vykraď sakristiji,

A mýlkou vina padla na jiného.
Bys netěšil se příliš z mého znoje,
když navrátíš se z kraje pošmurného,

Dřív Pistoja se všechněch Černých zbaví,
sluch otevři a poslyš věštby moje!
pak lid i mravy obnoví vlast tvoje.

Mars z Valdimagra sbírá páry, v tmavý
háv mraků bouřných zahalen se řítí,
a vichrem prudkým v útok hřímá dravý,

V boj na Pisenské rovině se vzlítí
a potom mlhy clonu rázem strhne
a kdo jest Bílý, jeho ráz již cítí.

To řek’ jsem ti, nechť v smutek tě to vrhne!“