Božská komedie/Očistec/Zpěv třetí

Božská komedie – Očistec Dante Alighieri
Zpěv druhý	Zpěv třetí	Zpěv čtvrtý

Údaje o textu
Titulek:	Očistec
Podtitulek:	Zpěv třetí
Autor:	Dante Alighieri
Původní titulek:	Divina Commedia. Purgatorio. Canto terzo
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 16–21.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Ač náhlý útěk rozptýlil je v bázni,
že krajinou kol spěli obráceni
ku vrchu, kde nás tříbí rozum v kázni,

Přec šel jsem v sladkém k vůdci přitulení.
Jak bez něho bych k cíli došel v mdlobě?
Kdo na horu by ved’ mne? V zamyšlení

Můj vůdce výčitky snad činil sobě.
Ó svědomí tak ctné a popudlivé,
jak malá chyba trpký hlod je tobě!

Když zanechal své pospíchání divé,
jež slušnost ve všem bere všemu tvoru,
můj duch zas rozpjal, jenž byl stísněn dříve,

Svou touhu bez hrází; na onu horu
hned obrátil jsem obličej k té stráni,
jež z moře nejvýš čněla ku obzoru.

A slunce vzadu v rudém rozhárání
to lámalo se mojí na postavě,
neb ta překážkou byla jeho plání.

Já stranou obrátil se, ve obavě
že opuštěn jsem, nebo zřel jsem kolem
před sebou pouze v stínu půdu tmavě.

Má Útěcha: „Proč nedůvěry bolem
se chvíš,“ děl, ke mně obrátiv se zcela,
„že nejdu s tebou, mníš snad, tímto polem?

Kde v hrobě tělo mé, zem již se ztměla,
to tělo, jímž jsem dělával stín v žití,
z Brindisi vzato, Neapol má skvělá.

Když nevidíš zem stínem mým se tmíti,
víc nediv se, jak nedivíš se, v dáli
že nebe nemůž’ druhé zacloniti.

Že zebe mráz, že duše vedro pálí,
a bolesti, jest úkon oné Síly,
jež, jak to dělá, nám se neodhalí.

Kdo myslí, že náš rozum zotročilý
můž’ v třech Osobách jediné Bytnosti
vystihnout dráhu valnou, ten se mýlí.

Na pouhém že jest, měj zde, lidstvo, dosti!
Neb nemusila Marie být matkou,
vše svou kdybyste stihli mohutností.

Plát viděli jste mnohé touhou vratkou
a bez ovoce, kteří trpí za to,
co utrpení jest jim věčnou látkou,

Jak Aristoteles a jako Plato
a jiní mnozí.“ A zde sklonil skráně;
víc neřek’, čelo chmurou bolu spjato.

A zatím dospěli jsme k patě stráně,
kde svahy tak jsou příkře nakloněné,
že darmo krok by pospíšil si na ně,

Že skály divoké a nakupené,
jež z Turbie k Lerici stíny lejí,
by schody byly volné, nestísněné.

— „Kdo věděl teď by, kam as uklánějí
se svahy hory,“ děl můj mistr stana,
„by bez křídel moh’ dospět na vrch její?“ —

Co skloněn zrak měl k zemi touhou plana
tu cestu vyzkoumat, co já též slídil
po skále vzhůru, levá kde je strana,

Dav nových duší zřeli jsme, jak řídil
k nám cestu svou, leč v tak pomalém kroku,
že poznat, jde-li, darmo zrak se pídil.

Děl mistr: „By se zvedlo, poruč oku!
Viz, tu nám někdo může býti radou,
když sám jí nevíš.“ — Potom po mém boku

Jda pohleď na mne: „Viz jak dlouhou řadou
jdou pomalu; tam pojďme, synu sladký,
svou naděj vzmuž a těš se její vnadou!“

Po našich tisíc krocích, řeknu, zpátky
jsme od té tlupy byli ještě dále,
co dobrý házeč vrh’ by. O tes hladký

Zřím opřeni jak tulili se k skále
a mlčeli, jak ten, kdo v poblouzení
jde, zírá kol a stane nenadále.

„— Po šťastné smrti, ó vy vyvolení,“
tak začal Virgil, „pro mír k němuž jdete,
jenž čeká na vás, prosím v roztoužení,

Kde svah se sklání, dobrotivě rcete,
kde ku slezení příhodné jsou kraje;
kdo víc ví, ztráta času víc jej hněte.“ —

Tu jako ovčičky, když jdou ze stáje
teď jedna, dvě, tři, co druhý tlum sklání
zrak s hubou ku zemi se ostýchaje,

Co dělá jedna, druhé činí za ní,
když stane, o její se oprou záda,
tak prostě klidně, proč nevědí ani:

Tak zřel jsem hlavu blaženého stáda,
jak spěla blíž, ne příliš odhodlaně
v ctné chůzi, s tváří cudnou, leč jak bádá

A uvidí, že po mé pravé straně
na zemi světlo přerušeno bylo,
neb stín můj padal na úbočí stráně:

Tu stála, pár jich zpět se uchýlilo,
a celé stádo, jež za hlavou spělo,
proč nevědouc, tak rovněž učinilo.

„— Bez otázky, že ten je lidské tělo,
chci říci vám, jejž po mém boku zříte,
tím světlo sluneční se za ním stmělo.

Však nedivte se, hleďte spíš, ať zvíte,
že nikoli on bez nebeské síly
ty stráně touží slézti obrovité.“ —

Děl mistr můj, a ti ctní hovořili:
— „Nuž obraťte se; lze vám s námi jíti.“
A ruky svrchem směr nám naznačili.

A jeden začal: „Kdokoliv jsi, zříti
hleď na mne, snad se v chůzi rozpomene
tvá duše, zda kdys viděla mne v žití.“ —

I upřel jsem naň zraky udivené,
byl plavý, krásný, šlechetného vzhledu,
leč jedno obočí měl rozpoltěné.

Když pokorně jsem řek’, že nedovedu
si vzpomenout, děl: „Viz!“ a v okamžení
mi ukázal na ránu v ňader středu.

„Jsem Manfred,“ pravil v usmívavém zření,
„vnuk mocné císařovny Konstancie,
a prosím, naděj máš-li k navrácení,

K mé krásné dceři jdi, jíž Sicilie
i Aragonie čest vznikla, směle
rci pravdu, v které říši duch můj žije.

Dvě rány smrtelné na svojím těle
jsem obrátil se k Tomu v slzách, v lkání,
jenž ochotně vždy odpouští a cele.

Mé hříchy byly hrozné, k nesmazání:
klín věčné lásky však jest pohotovu
vždy obejmouti, co se k němu sklání.

By pastýř z Cosenzy, jenž na mne k lovu
byl od Klementa vyštván jmenem kříže,
to místo byl si přečet’ v božím slovu,

Na konci mostu Beneventa blíže
mé kosti ležely by v tiši snivé,
je střežila by skupených skal tíže.

Teď déšť je pere, rvou je větry divé
po březích Verde, za královstvím, zase
kam dal je přenést zhasiv svíčky dříve.

Však není zhoubná tak jich kletba, k spáse
že věčná láska zavřela by cestu,
květ naděje když trochu zelená se.

Jest pravda, že kdo zemře v Církve trestu,
nechť třeba ve smrti jej lítost schvátí,
na skalném srázu cestou k tomu městu

Tam třicetkráte déle musí státi,
než na světě žil ve svém zatvrzení,
když modlitba mu soud ten neukrátí.

Víš, jak přispěti k mému potěšení,
mé dobré Konstancii podej zvěsti,
jak viděls mne i moje utrpení;

Neb lidská přímluva zde slouží k štěstí.“ —