Božská komedie/Očistec/Zpěv druhý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Očistec
Podtitulek: Zpěv druhý
Autor: Dante Alighieri
Původní titulek: Divina Commedia. Purgatorio. Canto secondo
Zdroj: ALIGHIERI, Dante. Božská komedie. Očistec. Praha: J. Otto, 1929. s. 11–16.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Již došlo slunce ku obzoru kraji,
kterého poledník ve svojím bodu,
kde nejvyšší jest, Jerusalem tají:

Noc, která vstříc mu krouží v chorovodu
s Váhou, jež před sluncem jí padá z dlaní,
když zvítězí, se nesla z Gangu brodu,

Že růžové a bílé z nenadání
Aurory tváře, kde jsem stanul právě,
již stářím v žlutším zaleskly se plání.

U moře ještě my jsme stáli v trávě,
jak lid, jenž o své cestě přemýšleje
dlí tělem, v srdci spěchá nedočkavě.

A jak před jitra vzchodem často skvěje
se krví Mars v par hustých mračné řase,
tak v západ, kde se povrch moře chvěje,

Se zjevilo (kéž uvidím je zase!)
tak prudké světlo, nad vodou se hnalo,
že s žádným letem ptáka nesrovná se.

Co zrak od něho jsem odvrátil málo,
bych vůdce svého ptal se polekaný,
zřel jsem je zas, jak víc a větší plálo.

U toho světla brzo s každé strany
cos bílého jsem viděl a zpod něho
tvar zjevoval se rovněž z běla tkaný.

Můj mistr neřek’ slova jediného,
však první běl jak zjevil se být křídly,
tu ihned poznav plavce nebeského

Křik’: „Na kolena! Co zde oči zhlídly,
jest Anděl Páně, sepni ruce svoje!
Jen také uzříš teď, již tady sídlí.

Viz, kterak pomáhá si bez nástroje,
bez vesla, nechce ani plachty jiné,
než v dálce mezi břehy křídla dvoje.

Viz, kterak obě výše k nebi šine,
jak pery věčnými vzduch kolem tepe,
jež nemění se, jak lidský vlas hyne.“ —

Ten pták nebeský jak se blížil, lépe
jsem plápolání jeho rozeznával,
ba nesneslo je oko skorem slepé.

I skloním je; on k břehu zatím plaval
s tak svižnou a tak lehkou lodí svojí,
že nebrázdila ani vody nával.

Nebeský plavec v zádi lodi stojí,
na čele jeho blaženost jsme zřeli
a víc než duchů sto se v člunu rojí.

In exitu Israel všickni pěli
a jednohlasně, jak se nesli blíže,
a dále, jak vyznívá žalm ten celý.

Nad nimi znamení on dělal kříže
a hned se každý k břehu hnal; pak v běhu
jak přišel rychlém, zmizel bez obtíže.

A udivené množství na tom břehu
se zrakem kolem těkajícím stálo,
jak ten, kdo pátrá v nových věcí sběhu.

Na všecky strany slunce den již slalo
a z nebes středu, kterak dále spělo,
v dál Kozorožce šípy svými hnalo.

Tu nový ten lid pozvedl k nám čelo
řka: „Sdělte cestu, jestli o ní víte,
po které na vrch jíti by se mělo.“ —

A Virgil pravil: „Zajisté vy mníte,
že v známý kraj se naše kroky šinou,
však cizince, jak sami jste, zde zříte.

Před malou chvílí, cestou ovšem jinou,
než vy, tak děsnou kroky své jsme vedli,
že svahy tyto nám teď hračkou kynou.“ —

Když všecky duše dýchání mé zhlédly,
že živým jsem v jich středu, znamenaly,
tu divily se, úžasem až zbledly.

Jak k tomu, olivu kdo nese, valí
se zevšad lid, by slyšel nové zprávy,
a strká se jsa v tlačenici stálý:

Tak na mé tváři utkvěly ty davy,
a každá šťastná duše zapomněla,
že v očistu jde krok jí namahavý.

A ze zástupu jedna ke mně spěla,
by objala mne, tak ji chvátat zočím,
že duše má též obejmout ji chtěla.

Ó prázdné stíny, tvary pouze očím!
já třikrát kol něho své ruce skláním
a třikrát prázdné k hrudi zpět je točím!

Stín nazpět ustoupil a s usmíváním,
neb úžas změnil barvu tváře mojí
a já se pohnul, bych jej dostih’, za ním.

Děl mírně mi, bych ustal v snaze svojí;
tu poznal jsem ho, prose, zastaviti
by chtěl se křeči, jež mé přání zkojí.

Děl: „Jak jsem druhdy miloval tě v žití,
tak miluji tě zbaven těla kruhu,
tož stojím s tebou; jak ty můžeš jíti?“ —

— „Můj Casello, já cestou v tomto luhu,
kam jednou se zas vrátím, jsem se stavil,
proč tys však tak se opozdil, můj druhu? —“

— „Mně nestala se křivda,“ on mi pravil,
„když ten, jenž koho chce a kdy chce bere,
mne převezení víc než jednou zbavil.

Jest vůle božská spravedlivá, z které
jde jeho vůle, tři měsíce brával,
jak chtěli klidně, v loď zástupy steré,

Já obrácený tam jsem byl, kde v nával
vln moře slaných Tibera se chýlí,
on vlídně s lodí svou mne očekával

Při onom ústí, kam svým křídlem pílí;
neb všickni ti se shromážďují tady,
kdo k Acheronu svůj krok nesklonili.“ —

Já: „Jestli neuzmuly nové řády
ti zvyk a paměť zpěvu milostného,
jímž konejšils mé duše sny a vády,

Svou písní trochu ducha stísněného
mi potěš, který s údy těla mdlými
ten přišel kraj a tíseň cítí jeho.“ —

Tu on hned začal zvuky přesladkými:
Amor che nella meate mi ragiona,
tak, že až sladkost posud v duši zní mi.

Tu vůdce můj, a já, a tlupa ona,
jež spěla s ním, jsme byli spokojeni,
nám jiné péče skryla zpěvu clona.

A šli jsme zvolna, pozorně, jak v snění
na tónech jeho visíce. Kmet v lání
jal křičet se: „Dál, dále bez prodlení!

Vy líné duše! Nač to zdržování?
Jen k vrchu vari, byste očistili
své šupiny, jež Boha zřít vám brání. —“

Jak holubů dav zrní nebo býlí,
se v tlupy slétnuv, poklidně si sbírá,
bez pýchy obvyklé se k sobě chýlí,

Když něco, čeho obává se, zírá,
hned zanechává pastvy okamžitě,
tím větší starost že je náhle svírá:

Tak zástup tento zřel jsem, kterak hbitě
zpěv opustil a běžel ku vrcholu
jak ten, kdo neví kam jde, roztržitě.

My odešli jak oni rychle spolu.